U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci
žalobkyně GRATO spol. s r. o., se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého
796/57a, PSČ 353 01, identifikační číslo osoby 41033281, zastoupené Mgr. et
Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží
39/51, proti žalované AGROFERT HOLDING, a. s., se sídlem v Praze 4, Pyšelská
2327/2, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 26185610, zastoupené JUDr. Janem
Růžkem, advokátem, se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, o zaplacení částky
8.579.175,- Kč a 334.757,- USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 31 Cm 188/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 27. srpna 2009, č. j. 12 Cmo 27/2009-507, ve znění
opravného usnesení ze dne 27. srpna 2009, č. j. 12 Cmo 27/2009-515, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Jana Růžka se sídlem v Lounech,
Poděbradova 751.
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v
Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2008, č. j. 31
Cm 188/2003-473, ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částek 8.579.175,-
Kč a 334.757,- USD s 15% úrokem z prodlení od 7. června 2000 do zaplacení, není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve
znění účinném od 1. července 2009, dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. body 1 a 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené
věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené
odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání
nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé
nemá po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil,
případně jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132). Z vylíčení uplatněných dovolacích
důvodů je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, pro jejíž
řešení by bylo možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně významné
po právní stránce. Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud (též soud prvního stupně, s jehož
závěry se odvolací soud v tomto ohledu zcela ztotožnil) postupoval při zjištění
obsahu posuzovaných právních úkonů (mandátní smlouvy s dodatkem, smlouvy o
postoupení pohledávek ze dne 4. listopadu 1999 a dohody o započtení pohledávek
ze dne 5. listopadu 1999) v rozporu s ustálenými judikatorními závěry. Při
odstraňování pochybností o obsahu těchto právních úkonů, nastolených
dovolatelkou, užil (třebaže to výslovně nezdůraznil) výkladová pravidla
stanovená v § 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a § 266
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), tak jak byla blíže vysvětlena
v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. listopadu 1998,
sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník
1999, s. 386) a – v rovině ústavněprávní – též v judikatuře Ústavního soudu
(srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný
pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005, či
usnesení ze dne 13.
září 2007, sp. zn. III. ÚS 1005/2007, in www.usoud.cz). Neomezil se na výklad jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného v písemně
uzavřené smlouvě, nýbrž na vůli stran v ní projevené (srov. § 34 obč. zák.)
usuzoval též ze zjištěných okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a zejména
z následného chování stran, přičemž logice v jeho úvahách nelze ničeho
vytknout. Je to naopak dovolatelka, kdo ve své argumentaci pomíjí judikatorní
závěry Nejvyššího soudu, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu,
nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. usnesení ze
dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30), že podmínkou pro přihlédnutí ke
skutečné vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z
jazykového vyjádření úkonu (srov. např. již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo
1650/98), a že jsou-li pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné
smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli
účastníka smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah
smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem [srov. rozsudek ze
dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/1999, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C
686, svazek 9]. K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani dovolací námitka vytýkající
odvolacímu soudu, že při posuzování dohody uzavřené dne 5. listopadu 1999
nepřihlédl k vůli stran, jestliže opominul tvrzení žalované (odchýlil se od
něho), že touto dohodou došlo pouze k ujednání o splatnosti v ní uvedených
faktur a evidenci v ní uvedených pohledávek. Takový procesní přednes, vyjádření
účastníka řízení (jeho procesního zmocněnce) k důkazu provedenému listinou
zachycující právní úkon ve smyslu ustanovení § 123 o. s. ř., nelze, jak činí
dovolatelka, směšovat s vůlí projevenou právním úkonem a nemá ani povahu
následného chování smluvní strany ve smyslu ustanovení § 266 odst. 3 obch. zák. Lze pak dodat, že tento přednes se logicky pojí právě k onomu problematickému
ujednání uvedené dohody (a toliko k němu), podle něhož započtení vzájemných
pohledávek bude uskutečněno bezhotovostním platebním stykem do 7 dnů od
podepsání dohody (problematickému proto, že započtení pohledávek bezhotovostním
platebním stykem z povahy věci učinit nelze), a nabízí jeho vysvětlení, totiž
že se jím strany zavázaly promítnout ve stanovené lhůtě započtení (jeho právní
důsledky) do své účetní evidence. Ani prostřednictvím argumentace tímto
ujednáním tedy dovolatelka neotevírá otázku, pro niž by mohlo být napadené
rozhodnutí shledáno zásadně významným po právní stránce. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže přivodit ani námitka, že
závěr o tom, že náklady přepravy byly již zahrnuty ve sjednané odměně, z
mandátní smlouvy a jejího dodatku nevyplývá.
Soudy nižších stupňů též při
zjištění vůle projevené v mandátní smlouvě (ve znění dodatku) postupovaly v
intencích judikatury Nejvyššího soudu, jak je – ve vztahu ke všem v této věci
rozhodným právním úkonům - blíže rozvedeno shora, a dovolatelkou zpochybňované
právní posouzení opřely v souladu s ustanovením § 572 obch. zák. též o
vyhodnocení povahy předmětných nákladů (zaplaceného přepravného),
opodstatňující závěr, že tyto náklady již v úplatě zahrnuty byly.
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní
otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto
rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března
2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz). K závěru o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí proto nemůže vést dovolatelkou předložená otázka
aplikace ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění účinném do 20. července 2000 (dále též jen ZKV), neboť
odvolací soud své rozhodnutí na řešení této otázky – zcela správně - nezaložil.
Úpadcův dlužník se totiž vyloučení pohledávky vůči své osobě ze soupisu majetku
konkursní podstaty excindační žalobou podle uvedeného ustanovení domáhat vůbec
nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn.
29 Odo 734/2006, uveřejněné v Souboru pod číslem C 4702, svazek CD-5), a již z
tohoto důvodu nelze v řízení, v němž je žalován o zaplacení pohledávky,
dovozovat důsledky ze skutečnosti, že takovou žalobu nepodal.
Z téhož důvodu nemůže závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí
přivodit polemika dovolatelky s těmi právními závěry soudu prvního stupně, s
nimiž se odvolací soud neztotožnil (např. v otázce účinků jednostranného
započtecího úkonu a v otázce důvodů neúčinnosti odstoupení od smlouvy o
postoupení pohledávek); předmětem dovolacího přezkumu je totiž toliko
rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá
ani argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatelka dovozuje závěr o existenci
předmětné pohledávky z toho, že správce konkursní podstaty věřitele
„nepochyboval o existenci pohledávky, ani její výši“, a že konkursní soud na
jeho návrh vyslovil souhlas s jejím „prodejem“. Otázka, zda zápisem pohledávky
do soupisu majetku konkursní podstaty správcem konkursní podstaty (§ 18 odst. 1
ZKV), popřípadě souhlasem konkursního soudu se zpeněžením (úplatným
postoupením) takové pohledávky (§ 12 odst. 2 ZKV), je závazně vyřešena
prejudiciélní otázka pro spor, v němž je tato pohledávka vůči dlužníku
vymáhána, ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. (tj. zda má
zápis majetku do soupisu podstaty i jiné účinky než upravené v § 18 odst. 2
větě první, odst. 3 a odst. 4 ZKV), totiž nečiní v rozhodovací praxi soudů
žádné výkladové těžkosti, podmínku zásadního právního významu tedy nesplňuje
[srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22
Cdo 1603/99, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 103, svazek
2]. Na dovolatelkou nastolený problém ostatně dávají odpověď závěry citovaného
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 734/2006 a mutatis mutandis též závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1394/2008, in
www.nsoud.cz.
V ostatním dovolatelka brojí proti skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších
stupňů a uplatňuje takové námitky vad řízení, jež nejsou odrazem střetu o
výklad normy procesního práva a otázku zásadního právního významu nezahrnují
(srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS
1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní
povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Dovolací důvody stanovené v § 241a odst. 1 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., pod
které je možno tyto její výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit (srov. § 41
odst. 2 o. s. ř.), zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
přivodit nemohou (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části
směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné
(srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
Podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243b
odst. 5 větou první o. s. ř. má žalovaná vůči dovolatelce, jejíž dovolání bylo
odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a
které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jejích hotových
výdajích (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát žalované učinil v dovolacím
řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k
ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se jeho odměna určuje podle ustanovení § 3
odst. 1 bod 5 ve spojení s § 18 odst. 1 větou první této vyhlášky a činí
10.000,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v
celkové výši 10.300,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané
hodnoty ve výši 20%, tj. částku 2.060,- Kč, kterou bude advokát jako plátce
této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137
odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši
12.360,- Kč je dovolatelka povinna žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu