23 Cdo 802/2017-114
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně ASEKOL SK s.r.o., se sídlem ve Slovenské republice, Bratislava,
Lamačská cesta 45, PSČ 841 03, IČO 45602689, zastoupené Mgr. Janem Kořánem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, PSČ 110 00, proti žalované
REMA Systém, a.s., se sídlem v Praze 4, Budějovická 1667/64, PSČ 140 00, IČO
64510263, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, o uložení povinnosti předložit
individualizované výkazy výrobců elektrozařízení, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 324/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 39 Cm 324/2016-78, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 39 Cm 324/2016-78,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 60 C 324/2015-44,
zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované předložit žalobkyni
individualizované výkazy obchodní společnosti AT Computer, s.r.o., obchodní
společnosti ABC Data s.r.o., obchodní společnosti eD´system Slovakia, s.r.o., a
to za období let 2012 až 2014, a obchodní společnosti Alza c.z. a.s. za období
roku 2013 a 2014 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že účastnice uzavřely dne 27. prosince 2011
smlouvu o zprostředkování, jejímž předmětem byl závazek žalované
(zprostředkovatele) vyvíjet činnost směřující k tomu, aby měla žalobkyně
(provozovatel) příležitosti uzavřít s výrobci smlouvu o zajištění společného
plnění elektroodpadových povinností (dále jen „smlouva o zprostředkování“).
Podle čl. III bodu 2 této smlouvy byl zprostředkovatel povinen na základě
písemné výzvy provozovatele předložit provozovateli bez zbytečného odkladu
individualizovaný výkaz za jednotlivého výrobce, je-li u zprostředkovatele
a/nebo výrobce prováděn audit. Podle čl. VIII bodu 2 předmětné smlouvy byl
zprostředkovatel povinen strpět provedení auditu ověřujícího správnost a
úplnost souhrnných výkazů předávaných zprostředkovatelem provozovateli, zejména
v návaznosti na individuální výkazy výrobců. Provozovatel není oprávněn
požadovat provedení auditu u zprostředkovatele častěji než jedenkrát za dvanáct
měsíců. Pro podmínky a způsob provádění auditu realizovaného u
zprostředkovatele platí obdobně pravidla stanovená pro provádění auditu u
výrobců podle smlouvy o zajištění společného plnění s tím, že pro práva a
povinnosti zprostředkovatele při auditu platí obdobně úprava práv a povinností
výrobce obsažená ve smlouvě o zajištění společného plnění. Smlouvy o zajištění
společného plnění byly uzavřeny prostřednictvím žalované mezi žalobkyní a
společnostmi AT Computer, s.r.o., ABC Data s.r.o., Alza.cz a.s., eD´system
Slovakia, s.r.o. (dále jen „výrobci“).
Ze smluv o zajištění společného plnění soud prvního stupně zjistil, že se
výrobci zavázali umožnit bezodkladně důvěrníkovi na základě předcházejícího
písemného oznámení provozovatele, nejpozději však do třiceti dnů ode dne
doručení oznámení, ověřit správnost a úplnost poskytovaných informací a plnění
povinností stanovených smlouvami s tím, že mu zpřístupní obchodní a účetní
dokumentaci související se stanovením počtu elektrozařízení uváděných jím na
trh ve Slovenské republice. Výrobci jsou povinni poskytnout důvěrníkovi včas a
řádně součinnost potřebnou pro řádné vykonání kontroly podle smlouvy, především
mu poskytnout pravdivé a úplné informace týkající se elektrozařízení a týkající
se plnění povinností výrobce podle zákona a předmětné smlouvy a umožnit mu
nahlédnout do svých účetních dokladů a dalších listin a podkladů.
Mezi účastníky nebylo sporu, že výrobce vykazuje prostřednictvím žalované a že
žalobkyně písemně vyzvala žalovanou k předložení konkrétního
individualizovaného výkazu. Spornou zůstala otázka, zda byl prováděn audit.
Z úřední činnosti bylo soudu prvního stupně známo, že u zdejšího soudu proběhlo
řízení (70 C 109/2015), v jehož rámci se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí,
kterým by byla žalované uložena povinnost strpět provedení kontroly (auditu) a
poskytnutí součinnosti potřebné pro řádné provedení kontroly ověřující
správnost a úplnost souhrnných výkazů předaných žalovanou žalobkyni za období
prvního až čtvrtého čtvrtletí let 2012, 2013 a 2014. Žalobě bylo vyhověno a
žalované uloženo strpět a umožnit provedení kontroly ve smyslu čl. VIII.
smlouvy o zprostředkování.
Soud prvního stupně vyhodnotil ujednání o povinnosti předložit
individualizované výkazy a ujednání o provedení auditu (čl. III bod 2 a čl.
VIII bod 2) jako smlouvu nepojmenovanou, která je součástí smlouvy
zprostředkovatelské a trvá po dobu platnosti této smlouvy.
Podle soudu prvního stupně pro vznik povinnosti žalované předložit žalobkyni
individualizované výkazy výrobců elektrozařízení za období prvního až čtvrtého
čtvrtletí v letech 2012, 2013 a 2014 musely být naplněny následující 3 podmínky:
1) výrobce vykazuje prostřednictvím žalované,
2) existence písemné výzvy žalobkyně k předložení konkrétního
individualizovaného výkazu za určitého výrobce a
3) provádění auditu u zprostředkovatele anebo výrobce.
Soud prvního stupně shrnul, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že první dvě
podmínky byly naplněny. Sporné však zůstalo naplnění podmínky ad 3), tedy zda
je u výrobce prováděn audit. Soud prvního stupně neshledal, že by tato podmínka
byla naplněna, a to už ze samotného faktu, že žalobkyně podala k soudu prvního
stupně žalobu, kterou se domáhala, aby byla žalované uložena povinnost strpět
provedení kontroly (auditu) a poskytnout součinnost potřebnou pro řádné
provedení kontroly. Pokud by byla kontrola již prováděna, těžko by se jejího
uložení a strpění žalobkyně domáhala soudní cestou. Jelikož v řízení před
soudem pod sp. zn. 70 C 109/2015 bylo žalobkyni vyhověno a povinnost byla
žalované uložena (byť rozhodnutí dosud nenabylo právní moci), soud prvního
stupně dovodil, že kontrola dosud prováděna nebyla a tudíž nebyla naplněna
jedna z podmínek, nutných pro předložení individualizovaných výkazů. Soud
prvního stupně tedy shledal žalobu jako nedůvodnou a z toho důvodu jí zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, č. j.
39 Co 324/2016-78 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou litispendence, v
souvislosti se kterou dal za pravdu soudu prvního stupně, když ten ji hodnotil
jako nedůvodnou a správně uvedl, že byť je v obou řízeních totožný okruh
účastníků, je zde jiný předmět řízení.
V souvislosti s otázkou, zda byla naplněna poslední podmínka pro vznik
povinnosti žalované předložit žalobkyni individualizované výkazy v souladu se
smlouvou, odvolací soud poukázal na neurčitost smluvního ujednání, protože z
něj podle jeho názoru není patrné, zda je pro splnění podmínky třeba provádění
auditu jak u žalované, tak i u výrobců, či zda postačí provádění auditu u
kteréhokoli z nich. Odvolací soud se neztotožnil s výkladem žalobkyně, podle
které je správným výkladem ten v pořadí druhý uvedený, neboť „takový výklad z
ničeho nevyplývá, a proto mu nezbylo než poukázat na neurčitost smluvního
ujednání“.
Odvolací soud dále poukázal na skutečnost, že jednotliví výrobci nebyli stranou
smlouvy o zprostředkování a na jejich práva a povinnosti tak dopadají
ustanovení smlouvy o zajištění kolektivního plnění. Tyto smlouvy však
neobsahují pojem auditor, nýbrž důvěrník. Odvolací soud odmítl tvrzení
žalobkyně o tom, že se jedná o totožné pojmy, když podle smlouvy o
zprostředkování ověřuje audit správnost a úplnost souhrnných výkazů předávaných
zprostředkovatelem provozovateli, zejména v návaznosti na individuální výkazy
výrobců, zatímco důvěrník podle smlouvy o zajištění kolektivního plnění ověřuje
pravdivost a úplnost údajů o množství a hmotnosti elektrozařízení uvedených na
trh výrobcem a plnění dalších povinností výrobce podle smlouvy. Podle česko-
slovenského slovníku je důvěrník důvěrníkem a nikoli auditorem (jehož náplní
práce je přezkum či zhodnocení dokumentů). Soud prvního stupně se nemohl
zabývat otázkou, zda je u jednotlivých výrobců prováděn audit, protože ten není
smluvně upraven, když ani ze shora uvedeného nevyplývá totožnost pojmů auditor
a důvěrník.
Podle odvolacího soudu ze smluvních ujednání mezi účastníky nevyplývá, že za
okamžik provádění auditu lze považovat den, kdy byly ve vztahu ke
kontrolovanému subjektu zahájeny úkony směřující k jeho provedení, přičemž za
takový úkon je třeba považovat oznámení auditu žalované či výrobci nebo okamžik
dostavení se auditora do provozovny. Podle odvolacího soudu žalobkyně výše
předestřeným výkladem doplňuje zprostředkovatelskou smlouvu bez konsensu s
druhou smluvní stranou.
K odvolací námitce žalobkyně, podle níž měl soud postupovat podle § 35 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a zabývat se
výkladem právního úkonu, odvolací soud dovodil, že za situace, kdy okamžik
počátku provádění auditu není nijak smluvně vymezen, není zde ani úkon, který
by bylo možno vykládat. Pokud žalobkyně soudu vytýkala neprovedení výkladu
pojmu „provádění auditu“, odvolací soud jí nepřisvědčil, protože provádění
auditu označil za činnost dostatečně specifickou. Podle odvolacího soudu
nedostatek ujednání spočívá v tom, že není nijak vymezen počátek provádění
auditu, který nelze výkladem odstranit a ani žalobkyně v odvolání nepředestřela
jednoznačný výklad a uváděla časově různé okamžiky.
Odvolací soud označil závěry soudu prvního stupně za v zásadě správné, jelikož
ve vztahu mezi účastníky není žalobkyní vymáhaná povinnost dostatečně smluvně
upravena a na základě uzavřené zprostředkovatelské smlouvy se jí z tohoto
důvodu nelze úspěšně domáhat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva
a otázky procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky navíc řízení
před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávnost právního posouzení ze strany odvolacího soudu shledala žalobkyně v
tom, že odvolací soud při výkladu slovního spojení „a/nebo“ nepostupoval podle
§ 35 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní ujednání
obsažené v čl. III. odst. 2 smlouvy o zprostředkování je neurčité, „protože z
něj není patrné, zda je pro splnění podmínky třeba provádění auditu jak u
žalované, tak i u výrobců, či zda postačí provádění auditu u kteréhokoliv z
nich. Žalobkyně nyní tvrdí, že správný výklad uvedeného jednání je ‚nebo‘,
takový výklad však z ničeho nevyplývá a nezbývá než poukázat na neurčitost
uvedeného smluvního ujednání, byť na něj žalovaná nepoukazovala.“ Dovolatelka
namítá, že předmětné ujednání je dostatečně určité a bez jakýchkoliv
pochybností z něj lze dovodit vůli smluvních stran, aby podmínkou vzniku
povinnosti žalované předložit žalobkyni individualizovaný výkaz konkrétního
výrobce bylo, že audit je prováděn buď u žalované (jen u ní) nebo u výrobce
(jen u něj) nebo u obou (žalované i výrobce).
Dovolatelka dále namítala nesprávný postup odvolacího soudu při výkladu pojmů
„audit“, „kontrola“, „auditor“ a „důvěrník“. Dovolatelka v této souvislosti
citovala rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Cdo
3053/2007, ve kterém se dovolací soud zabýval otázkou interpretace ustanovení §
35 odst. 2 obč. zák. V souvislosti s výkladem smluvních ujednání odkázala
žalobkyně též na dva nálezy Ústavního soudu, první ze dne 11. 11. 2009, č. j.
IV. ÚS 128/06, a druhý ze dne 22. 1. 2015, č. j. III. ÚS 403/12. Podle
dovolatelky odvolací soud při výkladu pojmu „audit“ uvedeného v čl. III. odst.
2 smlouvy o zprostředkování uvedená pravidla a principy, které mají být
uplatňovány při výkladu smluvních ujednání, nerespektoval a nepostupoval tak
podle § 35 odst. 2 obč. zák. Podle dovolatelky ve smlouvě o zprostředkování
vymezený pojem audit nelze zaměňovat s auditem tak, jak jej definuje zákon č.
93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o
auditorech“), když smlouva počítá s kontrolou správnosti a úplnosti údajů
obsažených v souhrnných výkazech, zatímco zákon o auditorech pojí pojem audit s
ověřováním účetní závěrky.
Podle dovolatelky odvolací soud neseznámil účastníky se svým odlišným právním
názorem – provedením výkladu pojmu „audit“, kterým se soud prvního stupně vůbec
nezabýval - a nedal žalobkyni příležitost se k tomuto názoru vyjádřit.
Žalobkyně tak nevěděla, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a nemohla tomu
přizpůsobit svoji argumentaci, kterou uplatila v dovolání. V této souvislosti
dovolatelka odkázala na judikaturu dovolacího soudu, ve které se zabýval tzv.
překvapivostí soudního rozhodnutí, a to rozhodnutí ze dne 15. 1. 2015, sp. zn.
25 Cdo 3504/2012, rozhodnutí ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005.
Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně (ne)postupoval podle § 35 odst. 2
obč. zák. při výkladu pojmu „provádění auditu“. Podle dovolatelky bylo nezbytné
vyřešit otázku, co se rozumí „prováděním auditu“, přičemž měla za to, že soudy
provedly dostatek důkazů, ze kterých vyplynulo, že auditor výrobce v souladu s
písemným oznámením kontroly opakovaně navštívil a řešil s nimi otázky přímo
související s auditem, proto nelze dospět k závěru, že audit u výrobců nebyl
prováděn. Podle dovolatelky je pak třeba přijmout takový výklad, podle kterého
je provádění auditu zahájeno v okamžiku, kdy byly ve vztahu ke kontrolovanému
subjektu zahájeny úkony směřující k jeho provedení. Za takový úkon je pak třeba
považovat již samotné oznámení auditu žalované nebo výrobci, jehož účinky
nastávají doručením oznámení adresátovi.
Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytkla, že se nevypořádal s její námitkou o
tom, že soud prvního stupně rozhodl ultra petitum, když žalobkyně požadovala
předložení individualizovaných výkazů společnosti ABC Data s.r.o. pouze ve
vztahu k roku 2014, soud prvního stupně však rozhodl, že se žaloba zamítá
ohledně uložení povinnosti předložit výkazy této společnosti za roky 2012 až
2014. Odvolací soud pak toto rozhodnutí bez řádného odůvodnění potvrdil.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek odvolacího
soudu tak, že vyhoví žalobnímu návrhu žalobkyně, tj. uloží žalované povinnost
předložit žalobkyni individualizované výkazy uvedených společností ve
stanovených obdobích; případně, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i
soudu prvního stupně zrušil.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která považuje rozhodnutí
odvolacího soudu za správné a nesouhlasí s námitkami dovolatelky, a její
dovolání navrhla zamítnout.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se
podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a
§ 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatelka
domáhá.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky
rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v
souvislosti s výkladem projevu vůle (např. rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp.
zn. 25 Cdo 1650/98, či rozsudek ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013).
Dovolání je rovněž důvodné.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen
„obch. zák.“) projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže
tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám
(odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1,
vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v
postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním
styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá
(odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke
všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy
a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran,
pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz
připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany,
která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo
196/2012, vyložil, že „jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, zjišťuje se
jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §
35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v § 266 obch.
zák.“
Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že
jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu. Ústavní soud pak v této souvislosti vyložil (z hlediska
ústavně garantovaných základních práv), že „text smlouvy je toliko prvotním
přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním
stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí
jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li
se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má
shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi
formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s
podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem
smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze
dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005)“. Nejvyšší soud dále opakovaně
připomněl, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. zahrnuje požadavek, aby se
výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídil logikou
věci; při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho,
že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (k tomu srov.
např. rozsudky ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6.
2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013, které jsou veřejnosti dostupné na webových
stránkách Nejvyššího soudu). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým
důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní.
Nutno zároveň připomenout, že výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního
úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004).
Podle odvolacího soudu se žalobkyně mohla úspěšně domáhat uložení povinnosti
žalované předložit jí individualizované výkazy obchodních společností tehdy,
pokud byly splněny tři podmínky uvedené ve smlouvě o zprostředkování, přičemž
jednou z těchto podmínek bylo provádění auditu u žalované a/nebo u jednotlivých
výrobců. Odvolací soud dospěl k závěru, že tato podmínka nebyla splněna. Mezi
účastníky sporné smluvní ujednání označil za neurčité, jelikož z něj není
patrné, zda je pro splnění podmínky třeba provádění auditu jak u žalované, tak
i u výrobců, či zda postačí provádění auditu u kteréhokoliv z nich.
V této souvislosti dává Nejvyšší soud dovolatelce za pravdu v tom, že
ustanovení čl. III bod 2 smlouvy o zprostředkování není neurčité z důvodu
použití formulace „a/nebo“. Spojení spojek a/nebo je v praxi zcela běžně
používané právě pro jeho schopnost stručně a výstižně upravit situaci, v níž
může nastat některá z eventualit toto „slovní spojení“ obklopujících nebo obě,
případně všechny, najednou. Na základě gramatického výkladu předmětného
smluvního ujednání tedy nelze mít pochyb o jeho obsahu ve vztahu k rozsahu, na
jaké subjekty dopadá, a je třeba jej interpretovat tak, že povinnost předložit
provozovateli bez zbytečného odkladu individualizované výkazy za jednotlivé
výrobce v souladu s čl. III bod 2 smlouvy o zprostředkování nastává tehdy,
je-li u žalovaného nebo u některého z výrobců, nebo u žalovaného i u některého
nebo všech výrobců prováděn audit. Přijal-li odvolací soud závěr, že pro
použití uvedeného spojení spojek je předmětné smluvní ujednání neurčité, a
proto se jím dále nezabýval, pochybil, poněvadž nejenže předmětné ujednání z
uvedeného důvodu neurčité není, ale předně měl-li soud za to, že neurčité je,
bylo na místě sporné ujednání stran interpretovat v souladu s ustanovením § 35
odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu, tj. zjišťovat vůli smluvních stran projevenou v předmětném ustanovení
smlouvy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1288/2003,
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1650/98, případně též nález
Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 557/2005).
Dovolatelka dále namítala nesprávnost výkladu pojmů audit, provádění auditu,
kontrola, auditor a důvěrník, když odvolacímu soudu stejně jako v předchozím
případě vyčetla, že nepostupoval podle § 35 odst. 2 obč. zák.
Pro rozhodnutí ve věci je určující nalézt odpověď na otázku, zda byla žalovaná
povinna předložit žalobkyni individualizované výkazy podle čl. III odst. 2
smlouvy o zprostředkování. Mezi stranami bylo sporné, zda byla naplněna jedna
ze 3 podmínek zakládajících tuto povinnost žalované. Strany se přely, zda byl v
rozhodné době prováděn audit u zprostředkovatele a/nebo u výrobců. Pro
zodpovězení této otázky je v první řadě nezbytné zjistit obsah pojmu audit,
resp. provádění auditu. Přestože odvolací soud citoval ustanovení čl. VIII
odst. 2 smlouvy o zprostředkování, v němž je pojem audit vymezen, jeho obsahem
se nezabýval. Odvolací soud odmítl argumentaci žalobkyně o shodnosti pojmů
důvěrník a auditor, s tím, že z česko-slovenského slovníku se tato shodnost
nepodává, současně uzavřel, že totožnost pojmů nevyplývá ani ze smluvních
ujednání. Odvolací soud však ve smyslu výše uvedených interpretačních pravidel
neprovedl výklad pojmů důvěrník ani audit, tj. nevyložil, co je jejich obsahem,
nezjišťoval, jaký byl úmysl (resp. skutečná vůle) smluvních stran při uzavírání
předmětné smlouvy, pouze citoval příslušná smluvní ujednání, načež konstatoval,
že z nich (bez dalšího) nelze dovodit sjednanou totožnost obsahu uvedených
pojmů. Předmět sporu však nepředstavuje otázka, zda mají pojmy auditor a
důvěrník shodný obsah, nýbrž jaký je obsah pojmu audit ve smyslu smlouvy o
zprostředkování. Text smlouvy je prvotním přiblížením obsahu vzájemného
ujednání stran. Pokud (pouze) z textu smlouvy o zprostředkování není zřetelné,
kdy dochází k provádění auditu a co je jeho obsahem, neznamená to automaticky,
že tyto skutečnosti je vyloučeno zjistit. V první řadě je třeba vycházet z
předpokladu, že smluvní strany měly v úmyslu uzavřít platnou smlouvu a pokud si
sjednaly možnost provádění auditu, je třeba zjišťovat podle pravidel obsažených
v § 266 obch. zák. a § 35 obč. zák., jaký obsah tomuto ujednání přisuzovaly.
Pouhá skutečnost, že soud neshledal totožnost obsahu mezi pojmy důvěrník a
auditor, neimplikuje nemožnost zjišťovat, zda (případně kdy) je u jednotlivých
výrobců prováděn audit tak, jak je vymezen ve smlouvě o zprostředkování.
Bez znalosti obsahu pojmu audit není pochopitelně možné ohraničit období, v
němž dochází k provádění auditu, tj. stanovení okamžiku zahájení provádění
auditu a okamžik jeho skončení. To ovšem neznamená, že lze bez dalšího uzavřít,
jak učinil odvolací soud, že v situaci, kdy není okamžik počátku provádění
auditu smluvně výslovně vymezen, není zde ani úkon, který by bylo možno
vykládat. Zabýval-li by se odvolací soud řádně výkladen projevu vůle smluvních
stran a zjišťoval-li by, co je obsahem ujednání o „provádění auditu“, měl by
logicky dospět k závěru, kdy je provádění auditu zahájeno a kdy ukončeno, resp.
co ještě (případně už) je provádění auditu a co už (případně ještě) prováděním
auditu není. V kontextu výše uvedeného pak poněkud nesrozumitelně působí dílčí
závěr vyslovený v této souvislosti odvolacím soudem, podle nějž je provádění
auditu činností dostatečně specifickou. Není zřejmé, co tím chtěl odvolací soud
vyjádřit, jaký význam má tento závěr pro posouzení věci ani co je obsahem oné
dostatečně specifické činnosti.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se nepodává, zda předmětnou specifickou
činností odvolací soud mínil, jak se domnívá dovolatelka, činnost vymezenou
zákonem o auditorech či jinou specifickou činnost. V této souvislosti lze
podotknout, že skutečnost, že pojem audit je definován zákonem o auditorech,
nezakládá automaticky nutný předpoklad, že v kontextu dané smlouvy se použitím
pojmu audit má skutečně na mysli povinný audit vymezený zákonem o auditorech.
Nelze přehlédnout, že pojem audit je běžně používán ve významu kontroly, nikoli
pouze striktně ve smyslu, který mu ukládá zákon o auditorech, nýbrž v celé šíři
pojmu „kontrola“, přičemž různé osoby mu mohou v praxi přisuzovat rozdílný
obsah a význam, který se následně promítá do jejich právních vztahů. Úkolem
soudu pak je zjistit, jaký obsah a význam mu přiznávaly subjekty konkrétního
vztahu, tj. v této věci žalobkyně a žalovaná.
Nejvyšší soud v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl k dovolatelkou
namítané vadě řízení týkající se překročení žalobního návrhu již soudem prvního
stupně.
Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit
něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního
předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Z výše uvedeného se podává, že soud je vázán žalobními návrhy účastníků a
nemůže jim přiznat více, než čeho se domáhají, ledaže z právního předpisu
vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky. Soudu je tedy mimo jiné
zakázáno, aby rozhodoval o něčem jiném, než čeho se žalobce domáhá. K tomu
Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 1025/2004,
vyložil, že „překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo
pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval,
nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v
žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení, …“.
V nyní posuzované věci žalobkyně po žalované požadovala, aby jí předložila
individualizované výkazy společnosti ABC Data s.r.o. za období 1. až 4.
čtvrtletí 2014. Soud prvního stupně však ve výroku pod bodem I rozhodl (mimo
jiné) o povinnosti žalované předložit žalobkyni individualizované výkazy
společnosti ABC Data s.r.o. za období let 2012, 2013 a 2014. Soud prvního
stupně tedy rozhodl nejen o povinnosti žalované předložit individualizované
výkazy společnosti ABC Data s.r.o. za 1. až 4. čtvrtletí roku 2014, jak
požadovala žalobkyně, nýbrž rovněž o období let 2012 a 2013. Tímto soud prvního
stupně nepřípustně překročil žalobní návrh žalobkyně a zatížil tak řízení
procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tím,
že odvolací soud tuto závažnou procesní vadu neodstranil, zatížil i on své
rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem ke zrušujícímu rozhodnutí se Nejvyšší soud již nemusel zabývat
namítanou vadou překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a vadou spočívající v
porušení zásady dvojinstančnosti řízení.
Nejvyšší soud ze shora předestřených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí v souladu s § 243e odst. 1 o.
s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o.
s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu