23 Cdo 857/2022-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně MAXEN s. r. o., se sídlem v Pardubicích, třída Míru 90, identifikační číslo osoby 05227372, zastoupené JUDr. Jiřím Kosem, MSc., advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 373, proti žalované R. Š., nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Stanislavou Aksamitovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, o zaplacení částky 90.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 108 C 13/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 75/2021-84, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 90.000 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným a dále povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně (první výrok). Současně soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby bylo odmítnuto jako nepřípustné, příp. zamítnuto. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o.
s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o.
s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 28. 11. 2013, sen. zn.
29
ICdo 43/2013, či ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5061/2015). Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je „zcela v rozporu s ustálenou rozhodovací soudní praxí včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu“, a namítá, že „odvolací soud naprosto pominul právní úpravu a rozhodovací praxi při hodnocení okolností vzniku škody, příčinné souvislosti a ostatních předpokladů vzniku práva na náhradu škody“. Dovolatelka výše uvedeným požadavkům nedostála, když z dovolání se nepodává, o jakou konkrétní otázku „hodnocení okolností vzniku škody, příčinné souvislosti a ostatních předpokladů vzniku práva na náhradu škody“ se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Na uvedeném ničeho nemění ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, s obecným tvrzením, že „jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru skutkového stavu věci,
který výstižně vyjadřuje skutkový stav věci a jenž je východiskem pro právní posouzení“, když ani z této argumentace neplyne konkrétní otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Dovolatelka v podaném dovolání toliko polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a s jeho právním posouzením. Pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (shodně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017). Nejvyšší soud též poukazuje na to, že uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje obligatorní náležitost podle § 241a odst. 2 o. s. ř., a pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k zjištění, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí dovolání, dovolací soud se věcně nezabýval důvody, pro které byl dovolatelkou navrhován odklad vykonatelnosti (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 4. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu