23 Cdo 986/2023-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Y&T Luxury Property Prague Czech Republic s.r.o., se sídlem v Praze 1, Maiselova 59/5, identifikační číslo osoby 29055113, zastoupené Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, proti žalovanému A. U., zastoupenému JUDr. Pavlem Širokým, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o zaplacení částky 1 815 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 179/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2022, č. j. 18 Co 301/2022-154, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19 215 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
1. Obvodní soudu pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č. j. 28 C 179/2021-109, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 815 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení.
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu výroku I) napadla žalobkyně
včasným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Navrhla změnu napadeného rozhodnutí tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Žalobkyně v dovolání namítala, že je pro rozhodnutí ve věci zásadní určit zda vznikne zprostředkovateli nárok na provizi v případě, kdy si zprostředkovatel se zájemcem sjednají ve smlouvě o zprostředkování konkrétní podmínky, při jejichž splnění má dojít ke vzniku nároku zprostředkovatele na provizi a zprostředkovatel tyto podmínky splní, avšak zájemce uzavře s osobou vyhledanou zprostředkovatelem zprostředkovávanou smlouvu bez vědomí zprostředkovatele a s konečnou cenou nižší, než za jakou nemovitost dle pokynu zájemce nabízel zprostředkovatel. Proto předložila k dovolacímu přezkumu (jako dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou) otázku, „zda za smlouvu, ke zprostředkování jejíhož uzavření se zprostředkovatel zavázal zájemci v uzavřené smlouvě o zprostředkování prodeje nemovité věci, lze považovat kupní smlouvu, kterou zájemce v době platnosti smlouvy o zprostředkování uzavře s třetí osobou vyhledanou zprostředkovatelem a v níž nemovitou věc prodá třetí osobě za cenu nižší, než za jakou po zprostředkovateli požadoval věc nabízet k prodeji, a to aniž by zprostředkovatele, v rozporu se svými smluvními i zákonnými povinnostmi, informoval o svém rozhodnutí o snížení jím požadované nabídkové ceny a o úmyslu nemovitou věc za takto sníženou cenu prodat třetí osobě vyhledané zprostředkovatelem“.
8. Výše citovaná otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť se nejedná o právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu o tom, jaká smlouva měla být smlouvou, ke zprostředkování jejíhož uzavření se zprostředkovatel zavázal zájemci v uzavřené smlouvě o zprostředkování prodeje nemovité věci, byl v dané věci závěrem skutkovým, učiněným na základě výsledku provedeného dokazování. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, vyšel z toho, že žalovaný vůči žalobkyni vymezil požadavek na obsah zprostředkovávané smlouvy v podobě kupní ceny ve výši 65 000 000 Kč, k jejímuž snížení mohlo dojít pouze na základě předchozího souhlasu žalovaného. Ten však po něm žalobkyně nepožadovala a žalovaný jí ho neudělil, jak také vyplývalo ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
9. Přípustnost dovolání nemůže založit ani první část výše uvedené námitky žalobkyně, jež sice obsahuje formulaci právní otázky (byť takto výslovně neoznačené), avšak na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Žalobkyně totiž při její formulaci vychází z předpokladu, že jako zprostředkovatelka splnila sjednané podmínky pro vznik nároku na provizi. Odvolací soud ovšem dovodil, že v daném případě podmínkou pro vznik nároku na provizi bylo zajištění příležitosti uzavřít kupní smlouvu, tj. vyhledání takové osoby, se kterou by měl žalovaný reálnou možnost uzavřít kupní smlouvu s kupní cenou ve výši 65 000 000 Kč, a také samotné uzavření kupní smlouvy, jejímž obsahem by byla kupní cena 65 000 000 Kč, která mohla být modifikována pouze po předchozím souhlasu zájemce. Ani jednu z těchto podmínek přitom neměl za splněnou, neboť měl za prokázané, že osoba, kterou žalobkyně přivedla na prohlídku nabízeného bytu, o jeho koupi za uvedených podmínek neměla zájem. Předmětný byt tato osoba následně koupila za nižší cenu 50 000 000 Kč až na základě oslovení jiným zprostředkovatelem, který také vyjednal se žalovaným slevu. Otázku formulovanou žalobkyní tedy odvolací soud neřešil a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
10. Žalobkyně prostřednictvím dovolací argumentace ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů o tom, jaké podmínky pro vznik nároku na provizi byly mezi účastníky sjednány, na nichž odvolací soud své právní posouzení věci založil. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení však takto zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
11. Prezentuje-li žalobkyně dále v dovolání vlastní výklad uzavřené smlouvy o zprostředkování ve vztahu k podmínkám, které měla splnit pro vznik nároku na provizi, pak k tomu lze také dodat, že Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při zjišťování obsahu právního úkonu, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Obdobně pak platí, že výsledek výkladu právního jednání není (nemůže být) řešením otázky hmotného či procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1684/2018, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021). V dovolání přitom žalobkyně výše popsaným způsobem relevantně nezpochybnila postup, jakým odvolací soud dospěl k výše uvedenému závěru o obsahu podmínek pro vznik nároku na provizi. Ač v rámci své argumentace namítala, že odvolací soud nezohlednil vůli stran vyjádřenou ve smlouvě o zprostředkování, k této námitce řádně nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
12. Žalobkyně řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani ve vztahu k námitce údajného rozporu jednání žalovaného s dobrými mravy, tj. jednání popírajícího zásady uvedené v § 6 a 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. K tomu tvrdila, že podle ní žalovaný jako zájemce jednal zcela jasně účelově s cílem vyhnout se povinnosti úhrady provize zprostředkovateli.
13. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nepostačuje (z četné rozhodovací praxe srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3619/2021, a ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2746/2021. Dovolání tak v části obsahující tyto další námitky žalobkyně trpí vadami, které již nemohou být odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), a pro něž (v této části) nelze v dovolacím řízení pokračovat.
14. Pouze pro úplnost lze k poslední z uvedených námitek též dodat, že ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, se nepodává závěr o tom, že by jednání žalovaného bylo považováno za účelové jednání.
15. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné a zčásti též jako vadné.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co ji ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. 4. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu