23 Nd 572/2025-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Gantry Rail s.r.o., se sídlem v Praze 5, Stodůlky, Bavorská 856/14, identifikační číslo osoby 24138410, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalovanému M. Š., zastoupenému JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na baště sv. Ludmily 252/3, o zaplacení 418 340 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 139/2025, o návrhu žalovaného na přikázání věci z důvodu vhodnosti,
Věc vedená u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 139/2025 se nepřikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 5.
Žalobkyně podala dne 18. 7. 2025 u shora označeného okresního soudu žalobu, kterou se na žalovaném domáhá zaplacení částky 418 340 Kč s příslušenstvím. Žalovaný navrhl, aby byla věc z důvodu vhodnosti přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 5, u kterého zahájil jiné řízení proti žalobkyni pod sp. zn. 42 C 129/2025. Podle žalovaného v případě, že by soud návrhu na delegaci vyhověl, bylo by možné obě věci vedené u téhož soudu následně spojit ke společnému řízení podle § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a tím zajistit hospodárnější a efektivnější projednání obou sporů pro oba účastníky.
Svůj návrh odůvodnil žalovaný tím, že v obou soudních řízeních vystupují totožní účastníci, přičemž obě věci spolu skutkově souvisejí, neboť se týkají nároků obou stran z téhož pracovněprávního vztahu založeného na základě jedné pracovní smlouvy. Dále uvedl, že obě řízení se nacházejí v počáteční fázi, kdy dosud nebylo nařízeno ústní jednání ani zahájeno dokazování. Žalovaný rovněž zdůraznil, že sídla žalobkyně, jejího právního zástupce i právního zástupce žalovaného se nacházejí v Praze, a projednání věci tímto soudem by tedy bylo hospodárnější pro obě strany.
Žalobkyně s návrhem žalovaného na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti nesouhlasí, neboť má za to, že nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, které by takový postup odůvodňovaly. Připomíná, že zásah do pravidel o místní příslušnosti znamená průlom do zásady práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto je nutno ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. vykládat restriktivně. Důvody uváděné žalovaným, zejména místo sídla žalobkyně či jejich zástupců, nejsou samy o sobě způsobilé k odůvodnění delegace.
Řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, na které žalovaný odkazuje, se sice týká týchž účastníků a vychází z téhož pracovního poměru mezi nimi, avšak směřuje k odlišnému nároku a účastníci v něm vystupují v opačném procesním postavení. Spojení těchto řízení by proto k hospodárnosti řízení nepřispělo. Podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, může být věc přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení § 12 odst. 3 věty první o.
s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15.
11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sen. zn.
29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 20 Nd 509/2020). Pokud by soud přikázal věc jinému soudu, aniž by pro to byly splněny podmínky, porušil by tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kde je stanoveno, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Důvody pro přikázání věci jinému než příslušnému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do uvedeného ústavního principu (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
5. 2015, sp. zn. 21 Nd 156/2015). Skutečnost, že před jiným soudem je projednáván spor mezi týmiž účastníky, vycházející ze skutkově a právně obdobných, nikoli však totožných okolností, sama o sobě nepředstavuje natolik závažný důvod, který by mohl odůvodnit prolomení zásady zákonného soudce a vést ke změně místní příslušnosti soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Nd 115/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 23 Nd 217/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
1. 2015, sp. zn. 25 Nd 401/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 25 Nd 70/2015). Samotná skutečnost, že mezi účastníky probíhá u jiného soudu řízení skutkově související s projednávanou věcí, nezakládá ani důvod domnívat se, že by projednání věci jiným než místně příslušným soudem bylo hospodárnější či rychlejší. Tím spíše tomu tak není, jestliže v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 je předmětem posouzení nárok na zaplacení dlužné mzdy, zatímco v nyní projednávané věci jde o nárok na náhradu škody, popřípadě o povinnost vrátit zaměstnavatelem poskytnuté prostředky.
Za této situace nelze předjímat případné spojení obou řízení ani rozsah, v němž by bylo možné využít výsledky dokazování z jednoho řízení v řízení druhém. Za důvod přikázání věci nelze považovat ani tvrzení, že sídlo žalobkyně, stejně jako sídla právních zástupců účastníků se nacházejí blíže jinému soudu. Obecně totiž platí, že situace, že některý z účastníků či jeho zástupce nemá bydliště či sídlo v obvodu věcně a místně příslušného soudu, že musí překonat mezi svým bydlištěm nebo sídlem a sídlem tohoto soudu větší vzdálenost či že je pro něj cesta k příslušnému soudu spojena s různými organizačními, finančními, zdravotními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013, ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 29 Nd 112/2022, ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 23 Nd 172/2022, ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 23 Nd 618/2023, ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 23 Nd 256/2024, ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 23 Nd 522/2024).
Žalovaným uvedené důvody přikázání věci jinému soudu proto nejsou způsobilé prolomit výše popsaný ústavní princip, jelikož žalovaný neuplatňuje žádné okolnosti, na jejichž základě by bylo možné usuzovat, že by požadovaná delegace věci k jinému soudu mohla vést k hospodárnějšímu, rychlejšímu či po skutkové stránce spolehlivějšímu a důkladnějšímu projednání věci. Takové okolnosti neplynou ani z obsahu spisu. Uvedený závěr platí tím spíše, když žalobkyně s návrhem na přikázání věci jinému soudu nesouhlasí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 21 Nd 369/2019, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 529/08). Protože Nejvyšší soud v poměrech dané věci neshledal důvody pro přikázání věci jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. (ani podle § 12 odst. 1 o. s. ř.), rozhodl, že se věc k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 5 nepřikazuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu