24 Cdo 1039/2022-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce R. Š., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, za účasti 1) S. S., narozeného XY, bytem v XY, a 2) BHJ správci v.o.s., insolvenční správce S. S., identifikační číslo osoby (insolvenčního správce) 28860098, sídlem v Hradci Králové, Jana Koziny 1295/2a, zastoupené Mgr. Jakubem Slámou, advokátem se sídlem Kosičky 81/0, o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 39/2018, o dovolání účastnice 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2021, č. j. 4 Co 89/2019-240,
I. Dovolání se odmítá.
II. Účastnice 2) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Libora Zbořila, advokáta se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a účastníkem 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 16 C 39/2018-69, rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, část obce XY, čímž nahradil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY, ze dne 29. 8. 2018, č. j. XY (výrok I), a rozhodl, že účastník 1) a účastnice 2) jsou povinni nahradit žalobci náklady řízení, každý z nich ve výši 9 728 Kč (výrok II).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 11. 2021, č. j. 4 Co 89/2019-240, odmítl odvolání účastníka 1) (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok II rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že účastnice 2) je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 17 580,50 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a konečně uložil účastnici 2) povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 14 584 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla účastnice 2) v rozsahu výroků II, III a IV dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Nejvyšší soud předesílá, že co do vymezení okruhu účastníků daného řízení byl striktně vázán stavem, který svým procesním postupem nastolily soudy nižších stupňů (§ 243f odst. 1 o. s. ř.), aniž by tímto svým usnesením jakkoliv hodlal aprobovat závěr odvolacího soudu o tom, že nebylo třeba v řízení podle části páté ukončovat účast dlužníka S.
S. (opačný závěr nepřímo plyne kupř. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3481/2017), jehož úpadek byl zjištěn ještě předtím, než bylo zahájeno řízení před katastrálním úřadem, a již proto se neměl řízení před katastrálním úřadem a potažmo též před soudem účastnit. Nešlo však o vadu, kterou by mohl v rámci dovolacího řízení zhojit přímo Nejvyšší soud, najmě za situace, kdy vytýkaná vada nemohla mít vliv na věcnou správnost dovoláním napadeného rozsudku (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o.
s. ř. arg. ? contrário). Otázka týkající se právního posouzení obsahu vkladové listiny (kupní smlouvy ze dne 3. 4. 2009, podepsané dne 19. 6. 2009) v rámci vkladového řízení před katastrálním úřadem dle kritérií § 17 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), kdy účastnice 2) zpochybňuje zejména, zda tato konkrétní vkladová listina splňuje náležitosti pro zápis do katastru nemovitostí, zda její obsah odůvodňuje navrhovaný vklad a zda právní jednání bylo učiněno v předepsané formě, přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládá. Soudy nižších stupňů totiž při hodnocení obsahu vkladové listiny v zásadě postupovaly v souladu se závěry dlouhodobě ustálenými v judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž se v řízení podle části páté o. s. ř.
(tedy i v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí) lze věcí z pohledu hmotného práva zabývat v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; soud proto bere v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán. Katastrální úřad přezkoumává skutečnosti v ustanovení § 17 odst. 1 až 4 katastrálního zákona podle stavu, jaký tu byl v okamžiku podání návrhu na vklad. Omezení daná katastrálnímu úřadu pro zkoumání právního jednání, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 17 odst. 1 katastrálního zákona, se uplatní také v (případném) následujícím (navazujícím) soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu o téže věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 279/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1581/2021). Uvedené závěry nikterak nezapovídají, aby soudy v řízení podle části páté
(přestože toto řízení je principiálně odlišné od řízení podle části třetí o. s. ř. – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3293/2018, nebo ze dne 29. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3546/2010), ba přímo již katastrální úřad ve vkladovém řízení vedeném ve smyslu § 11 a násl. katastrálního zákona, provedly výklad neurčitého či nesrozumitelného právního jednání obsaženého ve vkladové listině. Ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, Nejvyšší soud již dříve judikoval, že vznikne-li pochybnost o právním úkonu z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu, provedeného podle ustanovení § 35 odst. 2 nebo 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (nyní podle § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „o.
z.“), o odstranění takové nejasnosti; právní úkon lze považovat za neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani pomocí výkladu projevu vůle nelze stanovit, co v něm je obsaženo. Mohou-li být tedy takové nedostatky odstraněny výkladem natolik, že tu (nadále) nejsou pochybnosti, jakých nemovitostí se právní úkon týká, není možné důvodně odpírat zápis práva do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4662/2015, nebo ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3797/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5879/2017). Soudy nižších stupňů tak postupovaly v souladu s výše uvedenou judikaturou soudu dovolacího, pokud poté, co dospěly k závěru, že formulace kupní smlouvy je „nedbalá a zmatečná“, přistoupily – za současného respektu k závěrům, k nimž v obdobném případě dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 212/16 – k výkladu oněch problematických částí kupní smlouvy a po odstranění pochybností posléze vyhodnotily podaný návrh na vklad jako důvodný. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že vymezení předmětu převodu ve vkladové listině nemohlo vyvolat žádné závaznější pochybnosti.
Zákon nestanoví jako esenciální náležitost kupní smlouvy prohlášení převodce o tom, jaké nemovitosti vlastní; nedostatek či neúplnost takového (fakultativního) prohlášení není na újmu určitosti, a tedy i platnosti převodní smlouvy, jsou-li v ní jednoznačně specifikovány nemovitosti, které jsou naopak předmětem převodu (tedy tzv. předmět koupě). V projednávané věci obsahuje čl. I kupní smlouvy prohlášení, že prodávající je „vlastníkem rodinného domu č. p. XY v katastrálním území XY na stavební parcele č. XY zapsané na listu vlastnictví XY vedeného u Katastrálního úřadu XY“.
Podle článku II prodávající prodával kupujícímu „veškeré nemovitosti uvedené v čl. této kupní smlouvy“. Přestože v článku II není výslovně odkazováno na bezprostředně předcházející článek „I“, je ze systematiky smlouvy zcela mimo pochybnost, že právě a jen na v něm provedenou specifikaci předmětu převodu účastníci pomýšleli (v jiné části smlouvy již nejsou nemovitosti specifikovány). Jak již dovolací soud zdůraznil výše, prohlásil-li převodce, že převádí veškeré nemovitosti označené v článku I kupní smlouvy, je zcela bez významu, že expressis verbis též neprohlásil, že stavební parcela č. 68 výše specifikovaná je též jeho vlastnictvím.
Soudy obou stupňů postupovaly zcela v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou, akcentující princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (jde o projev zásady potius valeat actus quam pereat), jež odpovídá povaze soukromoprávních vztahů a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků. V době uzavření předmětné smlouvy nebyla sice zmínění zásada soukromého práva výslovně normativně upravena, nicméně její obecnou platnost, coby principu zasluhujícího ústavní ochrany, dovodil již tehdy Ústavní soud (srov. za mnohé jeho nález ze dne 14.
4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03, nebo ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11); de lege lata je nyní výslovně promítnuta v § 574 o. z. Z řečeného tak
lze shrnout, že již ze samotné kupní smlouvy plynulo jednoznačné vymezení předmětu převodu, které co do své určitosti nebylo na překážku povolení vkladu vlastnického práva.
Na otázce formulované dovolatelkou, zda, popř. v jakém rozsahu, je soud v řízení dle části páté o. s. ř. při posuzování vkladové listiny dle § 17 katastrálního zákona oprávněn provádět rozsáhlejší dokazování než katastrální úřad ve vkladovém řízení, rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. Jakkoliv soud prvního stupně prováděl dokazování, přičemž odvolací soud se taktéž vyjádřil kladně k možnosti dokazovat v řízení podle části páté o. s. ř., právní posouzení soudů obou stupňů stojí v první řadě na výkladu samotného právního jednání (kupní smlouvy) za účelem určení skutečné vůle smluvních stran vtělené ve vkladové listině (srov. zejména odst. 14 a 15 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 9 rozsudku odvolacího soudu), kterýžto postup odpovídá, jak bylo uvedeno výše, judikatuře Nejvyššího soudu.
Nepřípadnými tedy zůstávají námitky dovolatelky, že „soud prvního stupně sám nebyl schopen jednoznačně identifikovat předmět převodu kupní smlouvy pouze na základě vkladové listiny“ a že „projev vůle bylo třeba složitě dokazovat z jiných listin“, když tyto skutečnosti z předmětných rozhodnutí neplynou. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku dovolatelky nevyhověl (že výkladem právního jednání stran kupní smlouvy lze dojít ke společné vůli převést obě nemovitosti v kupní smlouvě uvedené), nemůže žádný další dovolací důvod (v tomto případě spočívající v námitce nemožnosti provádět dokazování v řízení podle části páté o.
s. ř. nad rámec možností daných v rámci správního řízení katastrálnímu úřadu) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatelky příznivěji projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně, namítala-li dovolatelka v doplnění dovolání ze dne 23. 2. 2022, že již ke dni 26. 2. 2011 byl pozemek, jenž byl předmětem vkladového řízení, zatížen exekučním příkazem, pročež nebylo možné platně s tímto majetkem nakládat, uplatňuje tím tzv. novou skutečnost, která nebyla namítána již v rámci řízení před soudy nižších stupňů, a nebyla tak součástí zjištěného skutkového stavu. Nové skutečnosti nebo důkazy v dovolání uplatnit nelze (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.). Lze ve stručnosti doplnit, že ani povolení vkladu vlastnického práva není na překážku tomu, aby v jiném řízení byla úspěšně zpochybněna platnost či účinnost převodní smlouvy (např. v řízení o určení vlastnického práva, o vylučovací žalobě apod.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV), není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Výrok o náhradě nákladů řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 4. 2022
JUDr. David Vláčil předseda senátu