24 Cdo 1146/2024-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně L. E., zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru č. 14, proti žalovaným 1) V. E. a 2) W. E., oběma zastoupeným JUDr. Josefem Mejstříkem, advokátem se sídlem v Nymburku, Palackého třída č. 222, o určení, že důvody vydědění jsou po právu, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 9 C 151/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2023, č. j. 24 Co 252/2023-74, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 24 Co 252/2023-74, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze dne 23. 5. 2023, č. j. 9 C 151/2022-43, ve znění výroku I. tak, že se zamítá žaloba žalobkyně na určení, že důvody vydědění žalovaných z jejich práva na povinný díl, včetně vydědění jejich potomků, spočívající v tom, že žalovaní jako děti žalobkyně o žalobkyni jako jejich matku neprojevují opravdový zájem, který by projevovat měli, a že oba žalovaní vedou trvale nezřízený život, to je důvody, které žalobkyně uvedla v listině o Prohlášení o vydědění ze dne 25.
9. 2019, sepsané u notáře Mgr. Radima Neubauera, jsou po právu. Dále odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 8 050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa Mejstříka (výrok III.). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „je nutné nejprve posoudit, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení toho, že jsou po právu dány důvody vydědění žalovaných, které uplatnila prohlášením o vydědění jako jednostranným právním jednáním“, že „určovací žaloba má své místo jen tam, kde mezi účastníky existuje stav právní nejistoty, který je odstranitelný požadovaným určením“ a že „je rozhodující, zda požadované určení odstraní do dané doby nejistý stav práva či právního poměru tak, že vzájemné postavení účastníků ve vztahu k tomuto právu či právnímu vztahu se stane jistým“.
Dále poukázal na skutečnost, že vydědění je podle § 1646 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jednostranné právní jednání zůstavitele, které zůstavitel činí za svého života, avšak své účinky může mít až v okamžiku, kdy vznikne nepominutelnému dědici právo na povinný díl, a že tato práva jsou jednoznačně spojena až s existencí pozůstalosti, o níž lze hovořit až v souvislosti se smrtí zůstavitele. Rovněž odvolací soud uvedl, že „právní jednání v podobě vydědění žalovaných žalobkyní v tento okamžik ve vztahu k nim nezakládá žádný právní poměr a ve vztahu mezi nimi na základě tohoto jednání nevznikají v tento okamžik ani žádná práva dopadající do poměrů mezi nimi“, že „vzhledem k tomu, že toto právní jednání bude mít své účinky (ve vztahu k majetku zůstavitelky, který pozbyde svou smrtí) právě až ke dni smrti zůstavitelky, případné určení práva žalobkyně na vydědění žalovaných za současných žalobkyní tvrzených skutkových okolností nemůže do současných vzájemných poměrů a práv mezi účastníky tohoto řízení přinést žádnou právní jistotu“, a tudíž „nemůže být na žalobě na určení, zda žalobkyně vyděděním žalovaných jedná po právu, naléhavý právní zájem“.
Proto uzavřel, že „skutečným smyslem podané žaloby není nastolení právní jistoty v právních poměrech a právech mezi žalobkyní a žalovanými, nýbrž jen požadavek žalobkyně na (osobní) utvrzení se ve správnosti jejího jednostranného právního jednání (které ve vztahu k žalovaným nemá v době rozhodování soudu žádný právní účinek)“ a že „ve vztahu k žalovaným právo žalobkyně na to pořídit pro případ své smrti (také) vyděděním není jednáním žalovaných v daný okamžik nijak ohroženo či porušeno (ve využití zákonné možnosti žalobkyně učinit dané právní jednání, má-li za to, že jsou splněny jeho zákonné předpoklady), proto nejsou dány ani základní předpoklady pro možnost domáhat se ochrany tohoto svého práva žalobkyní ve smyslu § 3 o. s. ř.“.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „otázka soudního řízení o určení platnosti a existence důvodů vydědění ke dni sepsání listiny o vydědění za života pořizovatele listiny o vydědění“ a „otázka toho, k jakému dni je třeba posuzovat existenci důvodů vydědění“ nebyly Nejvyšším soudem dosud řešeny. Dovolatelka namítá, že „v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, byla řešena platnost prohlášení o vydědění, které bylo sepsáno za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. a navíc v rámci tohoto rozhodnutí nebyla nikterak řešena otázka právního zájmu“, že „podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972, je naléhavý právní zájem dán tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým“, a proto že „existuje její právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. na otázce, zdali jsou platné a existují důvody vydědění uvedené v jejím Prohlášení o vydědění ze dne 25. 9. 2019“. Proto dovozuje, že „v případě, kdy by nedošlo k projednání její žaloby, došlo by k ohrožení jejího základního práva podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod, tj. práva na vlastnictví, a dále práva na spravedlivý proces“, že „jako pořizovatelka vyděďovacího prohlášení, a především jako budoucí zůstavitelka se dostává do naprosté právní nejistoty, kdy neví, jak se svým majetkem naložit pro případ smrti, když s ohledem na jednání a chování žalovaných nemá zájem, aby její majetek získali žalovaní ani jejich potomci“ a že „má právo vědět, co se stane s jejím majetkem pro případ smrti“. Domnívá se, že „by jak zůstavitel, tak pozůstalí měli mít právo vyjádřit se k prohlášení o vydědění, pokud by na tom byl zájem osoby, která prohlášení sepsala tak, aby obě strany měli možnost se vyjádřit ke skutečnostem uvedeným v rámci prohlášení“ a že „právní závěr soudů, že nutnost prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele, není nikde v zákoně výslovně zmíněn“ a odkazuje pouze na obecnou úpravu vydědění. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud „zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, tj. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2023, č. j. 24 Co 252/2023-74, a věc mu vrátil k dalšímu řízení“.
3. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
5. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřené otázce (tj. otázce, zda má dovolatelka naléhavý právní zájem na určení, že jsou po právu dány důvody vydědění žalovaných, které uplatnila prohlášením o vydědění) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
6. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že určovací žaloba ve smyslu § 80 o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Tedy podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4737/2018; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1239/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2727/2022). Naléhavý právní zájem na určení zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009).
7. Nejvyšší soud se jednoznačně vyjádřil i k otázce, k jakému okamžiku se prokazují důvody vydědění potomka zůstavitele podle ustanovení § 1646 a násl. o. z., když v rozsudku ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, uvedl, že „oproti právní úpravě vydědění v zákonu č. 40/1964 Sb. je podle o. z., platného a účinného v den smrti zůstavitele, k platnému vydědění nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele. Tento závěr přitom lze dovodit (i přesto, že tak není výslovně uvedeno v zákoně) z ustanovení upravujících institut vydědění (§ 1646 až § 1649 o. z., příp. § 1651 odst. 2 o. z. týkající se tzv. „vydědění mlčky“) a dále též i z důvodové zprávy k tomuto zákonu. Z tohoto důvodu je možné, vyslovil-li zůstavitel – jako v projednávané věci – jen některý z důvodů vydědění (nepominutelný dědic o něj neprojevoval opravdový zájem, který by projevovat měl), v řízení o pozůstalosti, resp. ve sporném řízení vyvolaném postupem podle ustanovení § 170 z. ř. s., prokázat vůči takovému dědici i jiný zákonný důvod vydědění (např. že zůstaviteli neposkytl potřebnou pomoc v nouzi anebo vedl nezřízený život). Podle předchozí právní úpravy účinné do 31.12.2013 (obč. zák.) takový postup možný nebyl, a pokud byl nepominutelný dědic úspěšný ve své obraně a podařilo se mu vyvrátit existenci toho zákonného důvodu vydědění, jež zůstavitel uvedl v prohlášení o vydědění, nebyl vyděděn, i když by vůči němu bylo možné prokázat existenci i jiného zákonného důvodu vydědění [srov. též Fiala, R., Drápal L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 626]“. Na tomto závěru nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit.
8. Proto uzavřel-li odvolací soud, že vzhledem k tomu, že důvody vydědění je třeba posuzovat vždy v konkrétním případě až ke dni smrti zůstavitele, neboť k tomuto dni je možné nabýt dědické právo, a proto by případné rozhodnutí v této věci nijak neodstranilo právní nejistotu žalobkyně o tom, zda bylo vydědění učiněno po právu či nikoli, žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř., nejsou jeho závěry v rozporu se zákonem ani s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
9. V této souvislosti nemůže dovolací soud přisvědčit dovolatelce ani v tom, že tvrzenou nesprávnou aplikací zmíněných zákonných ustanovení mělo dojít k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, resp. že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 téhož předpisu. Jak bylo vyloženo výše, odvolací soud nerozhodl v rozporu s označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, přičemž existenci základních práv nelze vykládat tak, že má konkrétní účastník právo na určitý výsledek řízení.
10. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2023, č. j. 24 Co 252/2023-74, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu