33 Cdo 4737/2018-218
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
P. K., bytem XY, zastoupeného JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem
Uherské Hradiště, Hradební 1294, proti žalovaným 1/ J. M., bytem XY,
zastoupenému Mgr. Martinem Chrásteckým, MBA, advokátem se sídlem Zlín, Zarámí
92, 2/ B. P., bytem XY, zastoupené JUDr. Janou Staškovou, advokátkou se sídlem
Uherské Hradiště, Nádražní 30, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u
Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 192/2016, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 4. 9.
2018, č. j. 60 Co 200/2018-179, takto:
I. Dovolání proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve
Zlíně, ze dne 4. 9. 2018, č. j. 60 Co 200/2018-179, jímž byl ve výroku o věci
samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. 4. 2018,
č. j. 4 C 192/2016-141, se zamítá, jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou 8. 6. 2016 domáhal uložení povinnosti žalovanému
uzavřít s ním kupní smlouvu, jejímž předmětem je pozemek parc. č. st. XY
(zastavěná plocha a nádvoří) o velikosti 228 m2, jehož součástí je stavba –
rodinný dům č. p. XY v obci a k. ú. XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního
úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště XY (dále jen „sporný pozemek“),
který žalovaný nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18. 11. 2015 s B. P.. Žalobu odůvodnil tak, že mu na základě dohody sjednané s předchůdkyní
žalovaného B. P. svědčilo předkupní právo ke spornému pozemku, předchůdkyně
žalovaného svou povinnost učinit mu řádnou nabídku koupě nesplnila a sporný
pozemek prodala žalovanému. Podáním učiněným vůči soudu dne 1. 11. 2016 žalobu rozšířil i na předchůdkyni
žalovaného B. P. (dále jen „žalovaná“), vůči níž se (pro případ nevyhovění
požadavku žalobce vůči žalovanému) domáhal určení, že je vlastníkem sporného
pozemku a současně i uzavření kupní smlouvy. Při jednání odvolacího soudu konaném dne 25. 10. 2017 vzal žalobu částečně zpět
s tím, že se nadále vůči oběma žalovaným domáhal určení, že žalovaná je
vlastníkem sporného pozemku. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení
odůvodnil tím, že jako vlastníkovi kanalizační přípojky vedoucí přes sporný
pozemek mu svědčí zákonné předkupní právo vyplývající z § 3056 o. z., žalovaný
byl o jeho existenci informován, tudíž uplatněním předkupního práva žalobcem
došlo, v důsledku splnění rozvazovací podmínky sjednané žalovanými v kupní
smlouvě uzavřené dne 18. 11. 2015, k přechodu vlastnictví sporného pozemku zpět
na žalovanou. Pro zpětný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí je
nezbytné určení vlastnictví žalované jako předpoklad uzavření kupní smlouvy se
žalovanou. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 6. 4. 2018, č. j. 4 C 192/2016-141, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech
řízení. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“), rozsudkem ze
dne 4. 9. 2018, č. j. 60 Co 200/2018-179, rozsudek soudu prvního stupně změnil
jen ohledně nákladů řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 13. 12. 1993 žalovaná
jako prodávající prodala žalobci jako kupujícímu pozemky - parcelu č. XY o
výměře 214 m2, a parcelu č. XY o výměře 304 m2 v katastrálním území XY za kupní
cenu 99 660,20 Kč. Smlouva obsahovala ujednání (čl. VII), že „se kupující
zavazuje v případě zájmu prodávající odkoupit rodinný domek č. p. XY se st. pl. XY o výměře 225 m2. Prodávající se zavazuje v případě potřeby umožnit
kupujícímu při výstavbě rodinného domu na pozemku parcela č. XY napojení na
veřejnou kanalizaci do ulice Údolní přes její zastavěný pozemek parcela č. XY.“
Rozhodnutím Městského úřadu ze dne 19. 2. 2002 byla povolena změna stavby
rodinného domu (žalobce) na pozemku st. p. XY v k. ú. XY a povoleno její
užívání včetně přípojek na sítě technického vybavení a vjezdu v ulici XY na
pozemcích - krom jiných i st. p. XY. Žalovaná dopisem ze dne 6. 8. 2015 sdělila žalobci, že mu „v souladu s čl.
VII
kupní smlouvy ze dne 13. 12. 1993 nabízí k odprodeji nemovitost na pozemku
parcela č. XY, dům č. p. XY v XY za cenu 400 000 Kč“. Žalobce žalované následně
písemně sdělil, že o danou nemovitost má zájem, nabídku přijímá. Advokátka žalobce dopisem ze dne 11. 11. 2015 sdělila žalované, že v
souvislosti s úmyslem žalované převést (sporný) pozemek, na němž žalobce
vybudoval kanalizační přípojku, žalobce požaduje „právní ošetření vztahu mezi
žalovanou a vlastníkem přípojky tak, aby faktickému a právnímu stavu odpovídal
i zápis v katastru nemovitostí“. Navrhla, aby žalovaná jako vlastnice pozemku a
žalobce jako vlastník přípojky souhlasným prohlášením potvrdili existenci práva
odpovídajícího věcnému břemeni, které bude zapsáno vkladem do katastru
nemovitostí, nebo uzavřou smlouvu o zřízení věcného břemene (bezúplatně), která
bude vložena do katastru nemovitostí. Žalovaná dopisem ze dne 18. 11. 2015 sdělila žalobci, že jeho předkupní právo
zaniklo; ohledně zřízení věcného břemene je nový majitel připraven se žalobcem
jednat. Kupní smlouvou z téhož dne (18. 11. 2015) žalovaná jako prodávající převedla na
žalovaného jako kupujícího sporný pozemek za 400 000 Kč. Smlouva obsahuje
prohlášení prodávající, že je oprávněna s pozemkem volně nakládat a že vyjma
předkupního práva ve prospěch žalobce, které zaniklo podle § 605 obč. zák. a od
roku 2002 vede přes pozemek kanalizace, ke které doposud není zřízeno věcné
břemeno, na něm neváznou žádné dluhy ani věcná břemena a ani zde nejdou žádné
jiné právní vady, jež by bránily řádnému převodu; kupující prohlásil, že „je mu
tato skutečnost známa“ (čl. IV smlouvy). Dále v čl. VIII kupující prohlásil, že
je mu známa existence předkupního práva dle čl. IV smlouvy, v důsledku čehož je
tato smlouva uzavřena s rozvazovací podmínkou uplatnění předkupního práva;
uplatněním předkupního práva specifikovaného v čl. IV smlouvy nevzniká
kupujícímu právo odstoupit od této smlouvy. Z korespondence vedené mezi účastníky po uzavření kupní smlouvy ze dne 18. 11. 2015 vyplývá, že k dohodě o zřízení věcného břemene ohledně kanalizační
přípojky vedené přes sporný pozemek žalovaného nedošlo; žalobce vyzval
žalovaného k jejímu odstranění. Žalobce dopisem ze dne 8. 6. 2016 vyzval žalovaného k uzavření smlouvy o
převodu sporného pozemku za totožných podmínek jejich koupě od žalované. Soud prvního stupně naléhavý právní zájem na požadovaném určení shledal v tom,
že „rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedení změny zápisu vlastnictví
v katastru nemovitostí; naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví
a s tím související změně vlastníka v katastru nemovitostí je spojen s žalobcem
tvrzeným nárokem, bude-li jako vlastnice zapsána žalovaná“. Pokud se ve smlouvě
ze dne 13. 12. 1993 žalovaný zavázal v případě zájmu prodávající odkoupit
označené nemovitosti, nelze takové ujednání považovat jako sjednání předkupního
práva, jehož předmětem by byl závazek žalované nabídnout je žalobci. I pokud by
dotyčnou smlouvou předkupní právo vzniklo, došlo k jeho zániku, neboť žalobce
nesplnil zákonnou podmínku úhrady (§ 605 obč. zák.).
Navíc by předkupní právo
nebylo sjednáno jako právo věcné, takže se žalobce nemůže domáhat po žalovaném
jako nabyvateli, aby mu sporné nemovitosti nabídl ke koupi. Sankcí za porušení
předkupního práva, jež není právem věcným, je povinnost toho, kdo slíbil věc
nabídnout ke koupi, nahradit škodu. Vůči žalované nemůže být žalobce úspěšný
proto, že smlouva o převodu sporného pozemku na žalovaného není neplatná, v
důsledku čehož žalovaná vlastnicí sporných nemovitostí není. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ke sjednání
předkupního práva smlouvou ze dne 13. 12. 2007 (správně ze dne 13. 12. 1993)
nedošlo. Dále, vzhledem k tomu, že žalobce je vlastníkem vodovodní a
kanalizační přípojky umístěné na sporném pozemku a k uzavření smlouvy mezi
žalovanými došlo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen
„o. z.“), zaměřil svou pozornost na možnost uplatnění předkupního práva z
pohledu § 3056 o. z. Vyšel z toho, že předkupní právo podle § 3056 o. z. může předkupník vůči
dlužníkovi uplatnit žalobou na splnění povinnosti nabídnout mu věc, nebo se
může domáhat plnění z kupní smlouvy. Vůči dlužníkovi však svůj nárok může
uplatnit pouze, pokud dlužník bude moci svou povinnost splnit, tedy bude-li mít
věc u sebe. K tomuto účelu slouží § 2145 o. z., podle něhož se dlužník může
dovolat rozvazovací podmínky v kupní smlouvě ve vztahu ke koupěchtivému a
získat vlastnictví věci zpět za účelem splnění jeho povinnosti vůči
předkupníkovi. Rozvazovací podmínka je však vázána na uplatnění předkupního
práva. Pokud již došlo ze strany dlužníka ke splnění jeho povinnosti ze smlouvy
uzavřené s koupěchtivým a k převedení vlastnického práva k věci na
koupěchtivého, může se v případě věcného práva předkupník domáhat převodu věci
přímo vůči koupěchtivému (§ 2144 odst. 1 o. z.). Odvolací soud uzavřel, že může-
li předkupník uplatnit předkupní právo žalobou na plnění, resp. žalobou na
nahrazení projevu vůle, není dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Navíc poznamenal, že k rozvázání kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými by
mohlo dojít pouze v případě řádného uplatnění předkupního práva, což v
projednávané věci nenastalo, takže rozvazovací podmínka nebyla ani naplněna.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost
zakládá na přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dosud
neřešené otázky existence zákonného předkupního práva ve spojení s rozvazovací
podmínkou dle kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 18. 11. 2015, a to s
vědomím žalovaného o existenci předkupního práva žalobce. Určení, zda nastalo
rozvázání právních důsledků kupní smlouvy ze dne 18. 11. 2015, považuje za
zásadní otázku, neboť při neexistenci obligačního předkupního práva mu svědčí
předkupní právo zákonné. Určení vlastnictví žalované, která v důsledku naplnění
rozvazovací podmínky není jako vlastník zapsaná v katastru nemovitostí, je
nezbytné k uzavření „nové kupní smlouvy“. Za zásadní označil otázku, zda
jediným způsobem naplnění rozvazovací podmínky sjednané ve smlouvě pro případ
uplatnění předkupního práva je rozhodnutí o žalobě na nahrazení projevu vůle,
nebo postačuje „existence právního jednání“, z něhož je patrná vůle předkupníka
své právo využít. Přitom poukazuje na to, že písemnou akceptací (byť neplatné a
právně nezpůsobilým způsobem učiněné) nabídky žalované a rozšířením žaloby dal
jednoznačně najevo, že své předkupní právo uplatňuje. Odvolacímu soudu rovněž
vytýká, že domovní kanalizační přípojku (jejímž je vlastníkem) pokládá za
liniovou stavbu bez bližšího vysvětlení. Dovolacímu soudu dále předkládá k
řešení otázku, zda domovní kanalizační přípojka je či není liniovou stavbou
nebo její součástí a zda zákonodárce novelou provedenou zákonem č. 460/2016 Sb. zamýšlel ponechat osoby v obdobném postavení bez právní ochrany. Protože
ustanovení § 3056 odst. 1 o. z. dává vlastníkovi stavby zákonné právo na
přednostní odkup pozemku nebo jeho části, na kterém se stavba nachází, domáhá
se žalobce, aby bylo, v návaznosti na rozvazovací ujednání žalovaných v kupní
smlouvě ze dne 18. 11. 2015, konstatováno, že v důsledku uplatnění předkupního
práva se vlastníkem pozemku stává opět žalovaná. Došlo-li v důsledku splnění
rozvazovací podmínky k zániku již nastalých právních následků - k zániku
vlastnického práva žalovaného a k obnově vlastnického práva žalované, musí být
tato skutečnost promítnuta do veřejného seznamu, k čemuž je určovací rozsudek
nezbytný. Proto žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že naléhavý
právní zájem na vydání určovacího rozsudku neosvědčil. Jeho předkupní právo
plynoucí ze zákona existuje - nemohlo zaniknout, žalobce „je chce uplatnit“, a
proto měl odvolací soud následky rozvazovací podmínky promítnout do
navrhovaného rozsudku a rozhodnout o určení vlastnictví žalované jako
předpokladu dalšího jeho postupu, neboť nemůže žalovat osobu nezapsanou ve
veřejném rejstříku jako vlastník. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze
žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na
určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde bez
tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení
stalo jeho právní postavení nejistým (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, sešit 1, pod pořadovým č. 17). Jinými
slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň
v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní
situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen,
případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod pořadovým č. 35,
sešit 3, ročník 1995). Určovací žaloba ve smyslu § 80 o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru a
má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či
nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak
v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky
vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím
lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který
je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním
případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní
zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým
potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také
k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3
Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod
pořadovým číslem 21, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1668/2015). Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 o.
s. ř. zkoumá soud
podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Především dovoláním nebyl zpochybněn závěr, že dle smlouvy uzavřené mezi
žalobcem a žalovanou dne 13. 12. 1993 ke sjednání předkupního práva ke spornému
pozemku ve prospěch žalobce nedošlo. Dovolatel tvrdí, že mu svědčí zákonné předkupní právo dle § 3056 odst. 1 o. z.
Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky účinků splnění
rozvazovací podmínky sjednané ve smlouvě uzavřené dne 18. 11. 2015 mezi
žalovanými. Prosazuje, že uplatněním předkupního práva došlo ke splnění
sjednané rozvazovací podmínky a v důsledku toho kupní smlouva ze dne 18. 11.
2015 automaticky pozbyla svých účinků, následkem čehož vlastnictví sporného
pozemku přešlo na žalovanou. Dovozuje, že je-li údaj o vlastnictví v katastru
nemovitostí v souladu se skutečností, je „pro další uplatnění jeho předkupního
práva“ nutno nejprve určit, že žalovaná je vlastníkem sporného pozemku, aby
mohlo dojít k uzavření nové kupní smlouvy.
Protože otázkou účinků splnění rozvazovací podmínky smlouvy v souvislosti s
uplatněním zákonného předkupního práva se dovolací soud dosud nezabýval,
přičemž se jedná o otázku, od níž se odvíjí posouzení splnění podmínky
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení - zde určení, že žalovaná je
vlastníkem sporného pozemku, je dovolání pro její řešení přípustné, není však
důvodné.
Je třeba nejprve poznamenat, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 7.
2017, sp. zn. 33 Cdo 4817/2016, dovodil, že v řízení o určení povinnosti
prohlásit vůli je pasivně věcně legitimována i osoba nezapsaná v katastru
nemovitostí jako vlastník, a že v takovém řízení může soud jako předběžnou
řešit otázku vlastnictví nemovitosti se zřetelem na právní úkony, které byly
učiněny po porušení zákonného předkupního práva.
Argumentace žalobce, podle něhož je určení vlastnictví žalované, která v
důsledku naplnění rozvazovací podmínky není jako vlastník zapsaná v katastru
nemovitostí, nezbytné k uzavření „nové kupní smlouvy“, přičemž jediným způsobem
naplnění rozvazovací podmínky sjednané ve smlouvě pro případ uplatnění
předkupního práva je rozhodnutí o žalobě na nahrazení projevu vůle, nemůže
obstát z dále uvedených důvodů.
Podle § 3056 odst. 1 o. z. vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která
není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí
pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a
vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo vlastníka pozemku
se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvím
nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupní právo se
nepřihlíží.
V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015, Nejvyšší soud
dovodil, že v případech zákonného předkupního práva (tedy i předkupního práva
dle § 3056 o. z.) bude namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003),
tedy ustanovení § 2140 a násl. o. z.
Podle § 2143 o. z. povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi
dospěje uzavřením smlouvy s koupěchtivým. Tato povinnost prodávajícího
nabídnout předkupníkovi využití předkupního práva trvá od uzavření smlouvy s
koupěchtivým po celou dobu, kdy má věc u sebe, neboť po tuto dobu je z jeho
strany možné plnění, tedy do okamžiku nabytí vlastnického práva koupěchtivým.
Poté, co již došlo k převodu vlastnictví k věci na koupěchtivého, je splnění
povinnosti nabídnout věc předkupníkovi jen symbolické, takže v případě, je-li
předkupní právo zřízeno jako právo věcné, může se předkupník domáhat vůči
nástupci druhé strany (jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednáním
o předkupním právu koupi na roveň), aby mu věc za příslušnou úplatu převedl (§
2144 odst. 1 o. z.).
Rozvazovací podmínka je vázána na uplatnění předkupního práva. Uplatněním
předkupního práva dochází k naplnění rozvazovací podmínky, ale pouze, pokud je
předkupní právo uplatněno předkupníkem vůči dlužníkovi (§ 2145 o. z. ve spojení
s § 548 odst. 2 o. z.). Předkupník může být (s uplatněním svého práva a s
případnými nároky na splnění) vůči dlužníkovi úspěšný jen tehdy, pokud dlužník
bude moci svoji povinnost věc převést splnit - tedy pokud bude mít věc u sebe,
případně pokud bude moci učinit kroky vedoucí k tomu, aby věc znovu získal do
svého vlastnictví a mohl předkupníkovi plnit. K tomu se mu nabízí možnost se ve
vztahu ke koupěchtivému dovolat rozvazovací podmínky v kupní smlouvě, takovou
možnost však nemá, pokud splnění povinnosti ze strany dlužníka bylo zmařeno
převedením vlastnického práva na koupěchtivého. Z řečeného vyplývá, že účelem
rozvazovací podmínky je ochrana dlužníka v situaci, kdy je zavázán zároveň z
kupní smlouvy uzavřené s koupěchtivým a z předkupního práva uplatněného
předkupníkem. Jejím splněním dochází k zániku povinností stran z kupní smlouvy
uzavřené s koupěchtivým, a to ex nunc, v důsledku čehož k okamžiku splnění
rozvazovací podmínky dlužník a koupěchtivý přestává být vázán účinky mezi nimi
uzavřené smlouvy.
V projednávané věci žalobce nejprve dopisem ze dne 8. 6. 2016 a následně
podanou žalobou uplatnil svůj nárok vůči žalovanému, tedy v době, kdy již
vlastnické právo ke spornému pozemku náleželo žalovanému. Není přitom důvodu se
i v poměrech nové úpravy odchylovat od závěru v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 28. 6. 2006, sp. zn. 22 Odo 913/2004, podle něhož zanikl-li závazek, jehož
účinky měly pominout splněním rozvazovací podmínky, dříve, než byla tato
podmínka splněna, nemá její splnění z hlediska zániku práv a povinností z
tohoto závazku žádný význam.
Z výše popsaného pro poměry projednávané věci vyplývá, že uplatnil-li
předkupník svůj nárok až poté, co již došlo k převodu sporného pozemku z
dlužníka na koupěchtivého, nemohly již účinky rozvazovací podmínky dle § 2145
o. z. (ale ani ze smlouvy samé) nastat. V takovém případě se předkupník může
domáhat na koupěchtivém převedení věci podle § 2144 odst. 1 o. z. Na uvedený
závěr nemůže mít vliv ani to, že žalobce v projednávané věci projevil zájem o
koupi sporného pozemku dopisem ze dne 12. 8. 2015, neboť v té době ještě v
souladu s § 2143 o. z. jeho předkupní právo nedospělo (kupní smlouva mezi
dlužníkem a koupěchtivým byla uzavřena až 18. 11. 2015).
Nelze tudíž přisvědčit žalobci, že uplatněním předkupního práva poté, co již
došlo k převodu sporného pozemku na koupěchtivého, došlo k naplnění rozvazovací
podmínky a k přechodu vlastnictví zpět na žalovanou. Zanikl-li totiž závazek,
jehož účinky měly pominout splněním rozvazovací podmínky, dříve, než byla
dotyčná rozvazovací podmínka splněna, je její splnění z hlediska zániku práv a
povinností z tohoto závazku bez významu. K přechodu vlastnictví zpět na
žalovanou tak dojít nemohlo.
S přihlédnutím k výše uvedenému je zřejmé, že dovolateli nesvědčí naléhavý
právní zájem na podané určovací žalobě, kterou usiloval, aby vlastníkem
předmětného pozemku byla určena žalovaná, jíž by však vůči dovolateli žádné
povinnosti z titulu porušení zákonného předkupního práva nevyplývaly. Dovolatel
se tak objektivně nemůže již v popsaném směru domoci svého příznivějšího
právního postavení, tedy ani bylo-li by určeno, že žalovaná je vlastníkem
sporného pozemku.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)
tak nebyl uplatněn důvodně.
Spatřuje-li dovolatel pochybení odvolacího soudu v tom, že v řešené věci
neaplikoval § 3056 o. z., jde o námitku natolik obecnou, že dovolacímu soudu
neumožňuje jakýkoliv přezkum a není ani zřejmé, jak by se měla do souzené věci
promítnout, jestliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací
soud uvedenou úpravu aplikoval.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je ve výroku o věci samé správný,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu“, tj. i
ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové dovolání je
však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je v tomto
rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř., když přihlédl k tomu, že žalovaným, kteří byli v dovolacím řízení
úspěšní, podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu