24 Cdo 1482/2025-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po J. Č., zemřelému dne 19. 2. 2023, jehož účastníky jsou a) pozůstalý synovec M. Č. a b) pozůstalý synovec I. Č., oba zastoupeni JUDr. Petrem Hoškem, advokátem, se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, a c) pozůstalá vnučka nezl. AAAAA (pseudonym), zastoupená Mgr. Janem Zrnovským, advokátem, se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 4/12, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 35 D 468/2023, o dovolání účastníků a) a b) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2024, č. j. 84 Co 225/2024-134,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Děčíně (dále také jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 27. 3. 2023, č. j. 35 D 468/2023-4, zahájil z úřední povinnosti pozůstalostní řízení po zemřelém J. Č. (dále též jen „zůstavitel“) a současně pověřil provedením úkonů v řízení o pozůstalosti soudního komisaře JUDr. Vratislava Makovce, notáře v Děčíně.
2. Soud prvního stupně (prostřednictvím pověřeného soudního komisaře) poté usnesením ze dne 7. 2. 2024, č. j. 35 D 468/2023-101, rozhodl, že v řízení o pozůstalosti bude nadále jednáno pouze s pozůstalými synovci M. Č. a I. Č. coby závětními dědici, a že účast nezletilé AAAAA (pseudonym), vnučky zůstavitele [která uplatnila nárok na tzv. povinný díl na místě své matky (dcery zůstavitele) M. Č., kterou zůstavitel listinou ze dne 11. 5. 2008 formálně platně vydědil a současně povolal k dědictví pozůstalé synovce (dále též jen „závěť“)], se v řízení ukončuje (výrok I); o nákladech řízení rozhodnuto nebylo.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „se účast AAAAA (pseudonym) neukončuje.“
4. Takto soudy obou stupňů rozhodly za situace, kdy v pozůstalostním řízení vznikl podle soudu prvního stupně mezi účastníky spor o dědické právo, neboť pozůstalí synovci, coby dědici závětní, tvrdili, že nezl. AAAAA (pseudonym) nesvědčí žádné právo, neboť při posuzování jejího dědického nároku se aplikuje ustanovení § 1643 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Zůstavitel zanechal závěť obsahující vydědění poz. dcery M., datovanou dnem 11. 5. 2008, obsahující formálně platnou závěť, kterou ustanovil dědici veškerého svého majetku své synovce M. Č. a I. Č. a platně vydědil svoji dceru M. Č., kterážto závěť i vydědění uznala za pravá a platná právní jednání zůstavitele. Současně však společně s P. D. jako zákonní zástupci (rodiče) pozůstalé vnučky uplatnili nárok na povinný díl s tvrzením, že AAAAA (pseudonym) (vnučka zůstavitele) nebyla zůstavitelem vyděděna. S tímto závěrem závětní dědicové nesouhlasili.
5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zůstavitel pořídil závěť dne 11. 5. 2008, tj. za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), podle kterého se důsledky vydědění vztahují i na děti vyděděného, ovšem jen pokud tak zůstavitel výslovně stanoví. Soud prvního stupně podle § 1646 odst. 2 o. z. nicméně dovodil, že zůstavitel chtěl vydědit taktéž nenarozené děti vyděděné. To dovodil ze skutečnosti, že „je otázkou, jak dalece byl zůstavitel při sepisování listiny o vydědění obeznámen s právní úpravou vydědění“, a z toho, že nenarozené děti ve vyděďovací listině neuvedl. Soud prvního stupně také dodal, že s přihlédnutím k § 1643 odst. 3 a § 3069 o. z. je třeba vyjít z nyní účinného občanského zákoníku, který vychází z pravidla právě opačného. V každém případě se tak účinky vydědění vztahují i na dceru vyděděné, tedy účastnici c).
6. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že mezi účastníky pozůstalostního řízení nevznikl spor o dědické právo ve smyslu § 169 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), neboť mezi nimi není sporu o tom, kdo je dědicem zůstavitele (těmi jsou závětní dědici). Pozůstalá vnučka dědické právo neuplatňuje, nýbrž uplatňuje v postavení tzv. „nepominutelného dědice“ toliko právo na pohledávku (odpovídající tzv. povinnému dílu) vůči dědicům zůstavitele (§ 1654 odst. 1 věty první o.
z.), a soud prvního stupně měl tedy (formálně) postupovat podle § 7 odst. 2 z. ř. s., nikoliv podle § 169 odst. 1 z. ř. s. Otázku, zda má pozůstalá vnučka právo na povinný díl, odvolací soud s odkazem na jím citovanou judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel s tím, že na posouzení toho, jaké účinky spojoval zůstavitel s vyděděním, se aplikuje zákon účinný v době , kdy bylo vydědění učiněno. Pro rozšíření účinků vydědění i na pozůstalou vnučku proto bylo třeba, aby tak zůstavitel výslovně stanovil v závěti obsahující vydědění, což neučinil.
Postup soudu prvního stupně byl nepřípustným dotvářením vůle zůstavitele. Odvolací soud dále vysvětlil, proč je nerozhodné, že v době sepsání listiny o vydědění pozůstalá vnučka ještě nežila.
7. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali účastníci řízení a) a b) (dále též „dovolatelé“) v celém jeho rozsahu dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud v napadaném rozhodnutí odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, představovanou zejména rozhodnutím ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019. Odvolací soud totiž podle nich nesprávně na uvedený případ aplikoval ustanovení dříve účinného obč. zák. namísto nyní (od 1. 1. 2013) účinného občanského zákoníku, který, nestanoví-li zůstavitel jinak, naopak vztahuje bez dalšího účinky vydědění i na potomky vyděděného. S podrobnější argumentací oba dovolatelé navrhovali, aby Nejvyšší soud napadané rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
8. Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
9. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů.
11. Nejvyšší soud předesílá, že odvolací soud se projednávanou materií zabýval v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí precizně, především lze souhlasit s nosnou úvahou, že zde nevznikl spor o dědické právo, neboť vnučka zůstavitele nezl. AAAAA (pseudonym) si nečiní ani zčásti nárok na pozůstalost či podíl z ní [vide k tomu protokol ze dne 25. 1. 2024 na č.l. 100 (původně 92) pozůstalostního spisu]; uvedený právní závěr přitom nebyl podaným dovoláním, jehož důvody je Nejvyšší soud striktně vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.
s. ř.), zpochybněn. Úvahu dovolatelů že vydědění by mělo být, s oporou v ustanovení § 3069 o. z., posouzeno doslovně podle zákona platného a účinného v den smrti zůstavitele nesdílí ve shodě se soudem odvolacím ani Nejvyšší soud. V rozsudku ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017, na nějž příhodně odkázal již odvolací soud, Nejvyšší soud připomněl, že zásada, že při dědění se použije právo platné v době smrti zůstavitele (zakotvená v ustanovení § 3069 o. z.), bývá pravidlem při každé změně právní úpravy dědění, má význam pro rozhodování o dědění po osobách zemřelých před novou právní úpravou, pokud k rozhodování dochází až za účinnosti právní úpravy nové.
Pokud v nyní projednávané věci zůstavitel zemřel dne 19. 2. 2023, tedy po 1. 1. 2014, je použití právní úpravy dědění podle nového občanského zákoníku samozřejmé. Podle této nové právní úpravy zakládající tzv. dědický status se tak posuzují dědické tituly, okruh dědiců, velikost dědických podílů, správa pozůstalosti, přechod pozůstalosti na dědice apod. Ve stejném rozhodnutí však Nejvyšší soud také dodal, že zákaz pravé zpětné účinnosti nového právního předpisu v zásadě neumožňuje, aby podle nové právní úpravy byly posuzovány i vztahy vzniklé (nebo dokonce i již zaniklé) za právní úpravy předcházející, byť mají či mohou mít vliv na dědění po 1.
1. 2014. Nepravá retroaktivita porušuje ochranu důvěry v právo a v právní jistoty, pokud takto působící právní předpisy mají za následek negativní zásahy, se kterými adresáti práva nemohli nebo nemuseli počítat nebo je nemuseli při svých dispozicích zohlednit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015).
12. Uvedené závěry v obdobných skutkových poměrech, kdy k vydědění došlo do 31. 12. 2013, tedy za účinnosti obč. zák., zatímco zůstavitel zemřel až po uvedeném datu, to je za účinnosti o. z. Nejvyšší soud rozvinul ve svém rozsudku ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2454/2023 (jež je veřejnosti, stejné jako jiná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný např. na stránkách www.nsoud.cz), v němž s podrobnější argumentací vysvětlil, že je třeba postupovat tak, aby byla co nejvíce respektována písemně projevená vůle zůstavitele, zcela bez ohledu na to, zda byl právní úkon učiněn před 1. 1. 2014 nebo se jedná o právní jednání po tomto datu, jelikož úmysl zůstavitele byl v obou případech stejný, tj. ustanovit dědice či vydědit svého potomka. Jde tak o promítnutí výkladového pravidla, které je součástí ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., že závěť (a tedy i vydědění, srov. ustanovení § 1649 o. z.) je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, a to i tehdy, byla-li pořízena před 1. 1. 2014.
13. Požadavek na výklad právního jednání (dříve právního úkonu) způsobem, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, formulovaný ve výše zmíněném rozsudku, se však nutně musí promítnout i do nynější věci. Z tohoto důvodu potom ovšem nemůže nová právní úprava sama o sobě zásadně modifikovat účinek a rozsah vydědění pořízeného za předešlé právní úpravy, respektive vůle, kterou zůstavitel písemně projevil, nemůže být pozdější právní úpravou měněna. Nelze rozumně předpokládat, že zákonodárce, který nyní klade mimořádný akcent na co největší respekt k vůli zůstavitele by současně hodlal tímtéž právním předpisem (jeho obsahem) tuto vůli zůstavitele, podstatným způsobem sám pozměňovat.
14. Taková situace by podle Nejvyššího soudu nastala i v nyní posuzovaném případě, pokud by se právnímu jednání v podobě vydědění učiněnému za staré právní úpravy na základě nové právní úpravy přičítaly zcela odlišné následky, které by v době, kdy bylo učiněno, vůbec nemohly být s takovým jednáním spojovány a zůstavitelem předpokládány. V době sepsání závěti obsahující vydědění, tedy dne 11. 5. 2008, bylo za účinnosti minulé právní úpravy nepochybné, že platné vydědění má účinky jen vůči vyděděnému neopomenutelnému dědici, pokud zůstavitel neurčil jinak. Účinky vydědění se tak podle § 469a odst. 2 obč. zák. nevztahovaly na potomky vyděděného (vnuky a pravnuky), jimž naopak svědčilo v důsledku platného vydědění jejich předka právo formální reprezentace v rozsahu takto uvolněného dědického podílu (§ 473 odst. 2 obč. zák.).
15. Pokud proto zůstavitel pořídil závěť obsahující vydědění jeho dcery M. Č. v roce 2008, nemohl jí v době jejího sepisu přikládat účinek, který by jí přisoudil občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, resp. pokud chtěl účinky vydědění vztáhnout i na potomky vyděděného, mohl tak ve své závěti písemně učinit.
16. Nejvyšší soud neshledává v argumentaci dovolatelů důvody pro to, aby se od výše uvedené judikatury odklonil, a doplňuje, že není snad jiné oblasti občanského práva, než je právo dědické, v němž je třeba ve vztahu k zůstavitelům ze strany státu plně respektovat v rámci uznané testovací svobody jimi písemně projevenou vůli, pokud nakládají se svým jměním, a tím naplnit jednu ze zásad dědického práva, jíž je zásada zachování hodnot, která nachází – mimo jiné – svůj odraz též v článku 11 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod. Zůstaviteli by mělo být, i s odkazem na obecně uznávaný princip zákazu pravé zpětné účinnosti právních norem, garantováno, že jím učiněné pořízení pro případ smrti bude s ohledem na v něm písemně zachycený projev vůle co možná nejvíce respektováno, a to v zásadě za podmínek, které tu byly v době učinění jednostranného právního jednání (dříve úkonu). Lze rovněž předpokládat, že pokud zůstavitel neprojevil v pořízení pro případ smrti jinou vůli, byl (s přihlédnutím k principu neznalost zákona neomlouvá) zřejmě srozuměn s následky, které jeho jednání v rozhodné době přisuzoval právní řád a závěť sepsal v mezích zákona. Odvolací soud přitom právem v odstavci 27 napadeného usnesení upozornil, že zůstavitel v roce 2008 logicky nemohl anticipovat budoucí právní úpravu, zejména parametry zákona č. 89/2012 Sb., nic mu však nebránilo v rámci zákonem dané dispozice projevit vůli o tom, že si nepřeje, aby na místě vyděděné dcery dědili její /možní, budoucí/ potomci. V tomto smyslu je tedy třeba vykládat i znění § 3069 o. z., přičemž daný výklad není ani v rozporu se závěry obsaženými v rozsudcích Nejvyššího soudu dne 27. 9. 2019 pod sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, či ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 24 Cdo 549/2020, neboť odvolací soud v této věci aplikoval nyní účinný občanský zákoník, ale při výkladu projevené vůle zůstavitelem (to je, koho chtěl povolat k dědictví a která osoba či osoby měly být vyděděny) přihlédl k právní úpravě platné a účinné v době, kdy byla závěť obsahující vydědění pořízena. Obdobně postupuje dovolací soud i při výkladu institutu dědické nezpůsobilosti, jestliže jednání, které zakládá podle současného zákona dědickou nezpůsobilost, není důvodem pro to, aby mělo tytéž následky, jestliže se jej dědic dopustil v době do 31. 12. 2013, pokud s ním dřívější právní předpis nezpůsobilost nespojoval. Uvedený závěr pak nijak nesouvisí s nikým nezpochybňovanou úvahou, že účinky vydědění se mohou posoudit vždy až k okamžiku smrti zůstavitele.
17. Z výše uvedeného tak vyplývá, že se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, a proto dovolání nebylo shledáno přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud je proto odmítl s odkazem na znění § 243c odst. 1 o. s. ř.
18. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu