24 Cdo 2454/2023-119
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila
a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci
žalobkyně R. H., zastoupené Mgr. Adamem Tošovským, advokátem, se sídlem v Praze
1, Říční 456/10, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží
390/42, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod
sp. zn. 21 C 217/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 84 Co 279/2022-97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 84 Co
279/2022-99, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k
dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 2. 9. 2022, č. j. 21 C 217/2021-76, rozhodl o žalobě na určení
dědického práva tak, že určil, že žalobkyně je zákonnou dědičkou po zůstaviteli
B. S., narozenému XY a zemřelému XY, a to jako dcera zůstavitele v první třídě
dědiců (výrok I), žalobkyni současně nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok
II).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozsudkem (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítnul (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně
domáhala určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli B. S., narozenému XY a
zemřelému XY (dále jen „zůstavitel“), jelikož rozporovala platnost listiny o
vydědění pořízené formou notářského zápisu dne 16. 7. 2009 (dále jen „listina o
vydědění“). Tou zůstavitel vydědil žalobkyni a jejího bratra R. S. z důvodu, že
o něj trvale neprojevovali takový zájem, který by jako potomci projevovat měli,
a neposkytovali mu potřebnou pomoc vyplývající z jeho zdravotního stavu.
4. Soud prvního stupně uzavřel, že vztah zůstavitele k žalobkyni prošel
časovým vývojem, kdy se v důsledku rozvodu matky žalobkyně a zůstavitele
žalobkyně se zůstavitelem nestýkala a k obnovení vzájemných styků došlo někdy v
letech 2003-2004. Zůstavitele však v roce 2005 postihla mozková příhoda spojená
s jeho delší hospitalizací, přičemž i následně stále trpěl zdravotními
problémy, jež vyústily v jeho umístění do domova důchodců, kde i dožil. Tyto
zdravotní problémy ovlivnily zůstavitele i po psychické stránce, v letech
2006-2007 se přestal s rodinou žalobkyně stýkat, přičemž k obnovení vztahů
došlo až v roce 2014 a na dobré úrovni ony vztahy přetrvaly až do smrti
zůstavitele. V roce 2009, kdy zůstavitel pořídil listinu o vydědění, se rozpadl
zůstavitelův vztah s jeho tehdejší přítelkyní, se kterou plánoval společnou
budoucnost, zůstavitel na tom nebyl dobře po zdravotní ani psychické stránce a
v tomto neblahém rozpoložení vydědil obě své děti. Následně byly vztahy
obnoveny, ale zůstavitel podle soudu prvního stupně na vydědění zapomněl a již
jej nezrušil. Jelikož tak nebyly dány zákonné důvody vydědění, soud prvního
stupně žalobě vyhověl.
5. Odvolací soud k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobu žalobkyně zamítnul. Odvolací soud sice převzal jako
správné skutkové závěry soudu prvního stupně, nicméně právně věc posoudil
odlišně. Uzavřel, že žaloba nesplňuje požadavky vymezené ustanovením § 170
zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“)
proto, že ve věci nejde o spor o dědické právo. Ustanovení § 1650 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), totiž stanoví, že v případě
neplatnosti vydědění má nepominutelný dědic toliko právo na povinný díl, tedy
na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. S odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, tak
odvolací soud dospěl k závěru, že ani v případě prokázání neplatnosti vydědění
pro neexistenci zákonných důvodů by se žalobkyně nestala dědičkou zůstavitele,
nýbrž pouze věřitelkou dědiců, popř. státu, s právem na výplatu povinného dílu.
Spor o existenci pohledávky žalobkyně na vyplacení povinného podílu proto není
podle odvolacího soudu sporem o dědické právo. Jelikož na základě výše
uvedeného žaloba nesplňovala požadavky ustanovení § 170 z. ř. s., byla
žalobkyně povinna ve smyslu § 80 o. s. ř. prokázat naléhavý právní zájem na
požadovaném určení. Žalobkyně však netvrdila, natož prokázala, že by
prostřednictvím jí podané žaloby byl eliminován stav ohrožení práva, nebo
právní nejistoty v právním vztahu, již proto nemohla být s podanou žalobou
úspěšná.
II. Dovolání
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen
„dovolatelka“) dovolání v rozsahu jeho výroku I, jehož přípustnost spatřuje v
tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného, resp.
procesního práva, které dovolacím soudem dosud nebyly vyřešeny, a to: 1) zda se
jedná v případě sporu ohledně platnosti či neplatnosti vydědění prostřednictvím
listiny o vydědění, bez zanechání pořízení pro případ smrti, mezi
nepominutelným dědicem a státem, na kterého se v souladu s ustanovením § 1634
o. z. hledí, jako by byl zákonným dědicem, o spor o dědické právo ve smyslu §
170 z. ř. s.; a 2) zda by v případě, kdy by se ve výše uvedené situaci jednalo
o spor o dědické právo, měl v případě úspěchu žaloby nepominutelný dědic pouze
právo na povinný díl, nebo by se stal dědicem ze zákona.
7. Dovolatelka vychází z toho, že se o spor o dědické právo jednalo,
protože právo na pozůstalost zde konkurenčně uplatňovala žalobkyně proti
žalované, jelikož v případě, kdy by byla dovolatelka vyděděna neplatně, nemohlo
dojít k naplnění předpokladů aplikace ustanovení § 1634 o. z., a žalovaná by se
tak dědičkou nestala. Odkaz odvolacího soudu na výše zmíněný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, shledává
dovolatelka nepřípadným, jelikož v citovaném případě zůstavitel sepsal mimo
listiny o vydědění také závěť, ve které ustanovil jediným dědicem osobu
odlišnou od tamějších žalobců a jejíž platnost nepominutelní dědicové
nezpochybňovali. V nyní posuzovaném případě však vzniknul mezi žalobkyní a
žalovanou reálný spor o to, kdo má být dědicem, zda neplatně vydědění dědicové
zůstavitele podle zákonné posloupnosti, nebo žalovaná, na kterou se pohlíží
jako na dědice až v případě, kdy nedědí žádný dědic ani podle zákonné
posloupnosti. Dovolatelka proto navrhovala, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí změnil ve výroku I tak, „že se odvolání žalované zamítá a rozsudek
soudu prvního stupně se potvrzuje“.
8. Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou
– účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je také důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Posuzovaný případ závisí na vyřešení otázky, zda vydědění listinou
pořízenou v období do 31. 12. 2013, to je za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (dále „obč. zák.“), která je neplatná z důvodu, že nebyly dány
důvody pro vydědění, provedené zůstavitelem, který ovšem zemřel až za účinnosti
nynějšího občanského zákoníku, a současně nepovolal pořízením pro případ smrti
k dědění jinou osobu, vylučuje nepominutelného dědice ze zákonné dědické
posloupnosti do pozice („pouhého“) obligačního věřitele dědiců, jemuž proto
svědčí toliko právo na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu,
nebo zda takový nepominutelný dědic za popsané situace nabude dědictví (nebo
podíl na něm).
16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu, které provedl Nejvyšší
soud bez potřeby nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), shledal, že
dovolání je nejen přípustné, ale též opodstatněné.
17. Podle § 3028 o. z. se tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.). Není-li dále
stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se
práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z
nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle
dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 o. z.). Není-li dále stanoveno
jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z
porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich
práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (§
3028 odst. 3 o. z.).
18. Podle § 3069 o. z. se při dědění použije právo platné v den smrti
zůstavitele.
19. Podle § 3070 o. z. zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti
tohoto zákona a odporuje-li pořízení pro případ smrti právním předpisům účinným
v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu.
Totéž platí o dovětku i o vedlejších doložkách v pořízení pro případ smrti,
pokud jim právní předpisy účinné v době, kdy byly dovětek nebo pořízení pro
případ smrti učiněny, odnímají právní následky, anebo je prohlašují za neplatné
20. Podle § 3072 o. z. zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti
tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům
účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto
zákonu.
21. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo
1820/2020, vyložil, že z výše uvedených přechodných ustanovení o. z. vyplývá
základní pravidlo, podle nějž vznik právního poměru založeného právním úkonem
učiněným před 1. 1. 2014 se i po tomto datu posuzuje podle obč. zák. Pro
dědické tituly zakládající právní poměry dědění připojil zákonodárce k tomuto
pravidlu v ustanoveních § 3070 a § 3072 o. z. výjimky, podle nichž se považují
za platná i pořízení pro případ smrti a prohlášení o vydědění, která by podle
právních předpisů, platných v době jejich pořízení, platná nebyla, nové právní
úpravě však vyhovují. Zcela zjevně jsou tak (z pohledu pořizovatele) nynější
právní úpravou preferovány mírnější požadavky na tyto právní úkony, tak, aby
byla co nejvíce respektována vůle zůstavitele, zcela bez ohledu na to, zda byl
právní úkon učiněn před 1. 1. 2014 nebo se jedná o právní jednání po tomto
datu, když úmysl zůstavitele byl v obou případech stejný, tj. ustanovit dědice
či vydědit svého potomka. Jde tak o promítnutí výkladového pravidla, které je
součástí ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., že závěť (a tedy i vydědění, srov.
ustanovení § 1649 o. z.) je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno
vůli zůstavitele, i to i tehdy, byla-li pořízena před 1. 1. 2014.
22. V posuzovaném případě se však nejedná o otázku platnosti vydědění,
které by bylo za účinnosti minulé právní úpravy neplatné, avšak obstálo by ve
světle úpravy nynější. Soud prvního stupně totiž platnost nynějšího vydědění
správně posuzoval, ve smyslu výše uvedených přechodných ustanovení, podle
úpravy obsažené v novém předpisu, a to mj. tím způsobem, že zohlednil okolnosti
ke dni smrti zůstavitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019,
sp. zn. 24 Cdo 1777/2019), a (i tak) dospěl k závěru, že bylo vydědění
neplatné.
23. Požadavek na výklad právního jednání /dříve právního úklonu/
způsobem, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, formulovaný ve výše
zmíněném rozsudku, se však nutně musí promítnout i do nynější věci. Z tohoto
důvodu potom ovšem – oproti právnímu názoru odvolacího soudu – nemůže nová
právní úprava sama o sobě modifikovat účinek vydědění pořízeného za předešlé
právní úpravy, respektive vůle, kterou zůstavitel projevil, nemůže být pozdější
právní úpravou měněna. Nelze rozumně předpokládat, že zákonodárce, který nyní
klade mimořádný akcent na co největší respekt k vůli zůstavitele by současně
hodlal tímtéž právním předpisem (jeho obsahem) tuto vůli zůstavitele podstatným
způsobem sám pozměňovat.
24. V rozsudku ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017, Nejvyšší
soud připomněl, že zásada, že při dědění se použije právo platné v době smrti
zůstavitele (zakotvená v ustanovení § 3069 o. z.), bývá pravidlem při každé
změně právní úpravy dědění, má význam pro rozhodování o dědění po osobách
zemřelých před novou právní úpravou, pokud k rozhodování dochází až za
účinnosti právní úpravy nové. Pokud v nyní projednávané věci zůstavitel zemřel
dne XY, tedy po 1. 1. 2014, je použití právní úpravy dědění podle nového
občanského zákoníku samozřejmé. Podle této nové právní úpravy se tak posuzují
dědické tituly, okruh dědiců, velikost dědických podílů, správa pozůstalosti,
přechod pozůstalosti na dědice, apod. Ve stejném rozhodnutí však Nejvyšší soud
také dodal, že zákaz pravé zpětné účinnosti nového právního předpisu v zásadě
neumožňuje, aby podle nové právní úpravy byly posuzovány i vztahy vzniklé (nebo
dokonce i již zaniklé) za právní úpravy předcházející, byť mají či mohou mít
vliv na dědění po 1. 1. 2014.
25. Obdobně také vzhledem k nepravé retroaktivitě z rozhodovací praxe
Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že i přesto, že je nepravá retroaktivita
obecně přípustná a umožňuje, aby adresáti práva přizpůsobili své jednání nové
právní úpravě, může i ona znamenat rozpor s principem ochrany důvěry ve
stabilitu právního řádu, který se projevuje v tom, že rozhodnutí jednat,
případně nejednat, které bylo učiněno s očekáváním určitých následků, se ex
post (po přijetí nové úpravy) ukáže jako nesprávné, protože se tyto následky
mění. Adresát příslušné právní regulace by totiž mohl oprávněně namítat, že
kdyby znal tyto nové podmínky, bylo by jeho rozhodnutí jiné. Nepravá
retroaktivita porušuje ochranu důvěry, pokud takto působící právní předpisy
působí negativní zásahy, se kterými adresáti práva nemohli nebo nemuseli
počítat nebo je nemuseli při svých dispozicích zohlednit (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015).
26. Taková situace by podle Nejvyššího soudu nastala i v nyní
posuzovaném případě, pokud by se právnímu jednání v podobě vydědění učiněnému
za staré právní úpravy na základě nové právní úpravy přičítaly zcela odlišné
následky, které by v době, kdy bylo učiněno, vůbec nemohly být s takovým
jednáním spojovány. V době sepsání listiny o vydědění, tedy dne 16. 7. 2009,
bylo za účinnosti minulé právní úpravy nepochybné, že při neplatném vydědění
(ať už pro nedostatek formy, nebo neprokázala-li se existence důvodů pro
vydědění) a nezanechal-li zůstavitel jiné pořízení pro případ smrti by se na
neplatně vyděděného hledělo, jako by listina o vydědění vůbec sepsána nebyla,
ten by tak nepřestal být dědicem ze zákona (jelikož minulá právní úprava žádné
ustanovení činící výkladové potíže podobné nynějšímu ustanovení § 1650 o. z.
neobsahovala a neplatné vydědění neměnilo právní postavení vyděděného; k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo
275/2016). Pokud zůstavitel pořídil listinu o vydědění za takové situace,
nemohl jí v době jejího sepisu v žádném případě přikládat účinek, který jí
přisoudil na základě aplikace znění § 1650 o. z. nyní odvolací soud, neboť
jestliže důvody vydědění podle § 469a obč. zák. nebyly dány, hledělo se podle
tehdejší kogentní právní úpravy na vydědění jako na neplatné a neplatně
vyděděný měl právo na nabytí dědického podílu nejméně v rozsahu uvedeném v §
479 obč. zák. Nebyla-li v popsané situaci zůstavitelem povolána k dědictví jiná
osoba (jako tomu bylo i v poměrech přítomné věci), pak neprávem vyděděný měl
právo na celé dědictví po zůstaviteli (nebo jeho část). Řečeno jinak: musel-li
být zůstavitel, který k dědictví jinou osobu nepovolal, na základě zákona
účinného v době sepisu listiny o vydědění srozuměn s tím, že pokud se existence
zákonných důvodů pro vydědění neprokáže, bude neprávem vyděděná osoba jeho
dědicem, pak je zřejmé, že jeho vůle nepochybně nemohla směřovat k tomu, že (až
na základě nového občanského zákoníku platného od 22. 3. 2012 a účinného až od
1. 1. 2014) neprávem vyděděný potomek bude mít, nebudou-li důvody vydědění
prokázány, právo jen na povinný díl. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že
zůstavitel v nyní projednávané věci pořídil listinu o vydědění prostřednictvím
notářského zápisu, notář byl povinen jej poučit o náležitostech takového úkonu
i jeho následcích pro případ, že důvod vydědění nebude dán a s těmito následky
musel být srozuměn.
27. Ochranu legitimního očekávání a důvěry adresátů norem v právo
ostatně akcentuje také Ústavní soud, podle kterého povaha materiálního právního
státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž,
jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako
takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v
právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text
relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad
takového předpisu orgány veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu
práva správními soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn.
III.ÚS 705/06, obdobně srov. také nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 1995, sp.
zn. IV.ÚS 215/94).
28. Z výše uvedeného tak vyplývá, že vydědění učiněnému před 1. 1. 2014
musí být (mimo explicitní výjimky vyplývající z ustanovení § 3072 o. z.)
přičítány takové právní účinky, jaké by mělo v době jeho pořízení.
29. Z tohoto důvodu je potom nepřiléhavý odkaz odvolacího soudu na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, ze
kterého (a rovněž s odkazem na § 1650 o. z.) odvolací soud dovodil, že
dovolatelka není dědicem, nýbrž jí svědčí toliko právo na povinný díl. Jednak v
něm byla posuzována listina o vydědění sepsaná až dne 6. 8. 2014, tedy již za
účinnosti nové právní úpravy, jednak mimo listiny o vydědění sepsal tamější
zůstavitel také nikým nezpochybněnou závěť povolávající jiného dědice, jíž
vyloučil nárok na dědictví neplatně vyděděného potomka. V nyní projednávané
věci se naproti tomu právní postavení dovolatelky odvíjelo právě a jen od
(ne)platnosti listiny o jejím vydědění, sepsané v době, kdy právní předpisy
neumožňovaly zcela pominout dědické právo nepominutelného dědice jen tím, že
zůstavitel povolá k dědictví jiné osoby. Nejvyšší soud sice v citovaném
rozhodnutí uzavřel, že v předmětném případě nešlo o spor o dědické právo ve
smyslu § 170 z. ř. s., neboť „i kdyby byla určena nedůvodnost vydědění žalobců
listinou ze dne 6.8.2014, ničeho by to na okruhu dědiců zůstavitele, který byl
určen závětí, nezměnilo“, tyto právní závěry však (z důvodů výše uvedených) na
nynější věc logicky vůbec vztáhnout nelze, protože tu jiných dědiců ze závěti
(popř. z dědické smlouvy) nebylo.
30. Jelikož se tak právní postavení dovolatelky v dědickém řízení odvíjí
od (ne)platnosti předmětného vydědění, je nutné uzavřít, že v posuzovaném
případě se jedná o /“řádný“/ spor o dědické právo ve smyslu § 170 z. ř. s..
který ze zákona není podmíněn splněním podmínky naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení (k tomu srov. Zprávu projednanou a schválenou
občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp.
zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
49, ročník 1982, dále například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28.3.2007, sp. zn. 21 Cdo 2561/2006).
31. Na závěr Nejvyšší soud poznamenává, že jsou nerozhodné úvahy
dovolatelky o tom, jaké následky má za nynější právní úpravy neplatné vydědění
nepominutelného dědice listinou o vydědění bez současně učiněného pořízení pro
případ smrti povolávající k dědictví jinou osobu. Ačkoli Nejvyšší soud je si
vědom toho, že v této otázce je doktrína značně nejednotná a dlouhodobě zaujímá
zcela protichůdné názory [pro výklad vedoucí k tomu, že i neplatné vydědění
zbavuje vyděděného práva na dědický díl srov. např. KITTEL David, § 1648, in:
PETROV Jan, VÝTISK Michal, BERAN Vladimír. Občanský zákoník. Komentář. 2.
vydání (2. aktualizace, 2023), Praha: C. H. Beck nebo TALANDA Adam, TALANDOVÁ
Iveta., PLAŠIL Filip. Postavení nepominutelného dědice. Ad Notam, 2019, č. 1,
s. 27–41, oponující názor tento následek neplatného vydědění odmítající pak
zastávají např. FIALA Roman, DRÁPAL Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV.
Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s.
410-414], tak nyní napadené rozhodnutí na vyřešení této otázky nezávisí, neboť
v poměrech projednávané věci šlo především o to, jaký má být výklad projevu
vůle zůstavitele u jednostranného právního úkonu jím učiněného do 31. 12. 2013.
32. Protože s ohledem na řečené není napadený rozsudek odvolacího soudu
správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu (jelikož se odvolací soud v napadeném rozhodnutí z důvodu jím zvoleného
právního řešení nevypořádal se všemi námitkami stran uplatněnými v odvolacím
řízení), Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
33. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů
závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů
dovolacího řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu