USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci dědictví po A. Ř., zemřelé dne 20. prosince 1967, za účasti navrhovatele J. U., zastoupeného Mgr. Lukášem Kuchyňkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1082/8, o návrhu na dodatečné projednání dědictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 25 D 144/2014, o dovolání J. U. (navrhovatele) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. dubna 2025 č.j. 17 Co 4/2025-257, takto:
I. Dovolání navrhovatele se odmítá. II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
1. Dovolání J. U. (navrhovatele) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9.4.2025 č.j. 17 Co 4/2025-257 ve věci samé není přípustné podle ustanovení § 237o.s.ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
2. Dovolací soud předně zdůrazňuje, že v podaném dovolání, přestože je sepsáno advokátem, absentuje dostatečně srozumitelná právní argumentace k přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání je sice odvozována od tvrzeného odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu, avšak dovolatel náležitě nespecifikoval, jakou konkrétní právní otázku měl odvolací soud vyřešit v rozporu s citovanými rozhodnutími. V dovolání jsou uvedeny jen spisové značky některých rozhodnutí, avšak z nich jsou převzaty pouze obecné formulace či pouhé odkazy na zákonná ustanovení, aniž by byla jasně vymezena právní otázka, jež má být dovolacím soudem posouzena. Kromě toho se většina námitek uvedených v dovolání míjí s podstatnými důvody, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí. Dovolání se tak pohybuje na samé hranici projednatelnosti.
3. V posuzované věci se dovolatel domáhá dodatečného projednání dědictví po zůstavitelce. Podané dovolání se týká „pozemkové parcely č. XY v XY“ a „pozemků v XY (u XY), knihovní vložka č. 2“, které podle názoru dovolatele nebyly účinně vyvlastněny, neboť vyvlastňovací rozhodnutí „nikdy nebyla řádně doručena, a tím nenabyla právní moci“, a také „za toto vyvlastnění nebyla vyplacena žádná náhrada“.
4. V této souvislosti odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vysvětlil dovolateli, že prostřednictvím dědického řízení nelze obcházet obligatorní uplatňování nároků podle speciálních, tzv. restitučních předpisů, a to i v případě, že se stát dopustil na oprávněných osobách či jejich předchůdcích majetkové křivdy formou okupace věci bez právního důvodu, mj. proto, že „vyvlastňovací rozhodnutí nenabylo právní moci“ (k tomu srov. odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2013 sp. zn. 21 Cdo 2449/2011).
K tomu dovolací soud doplňuje, že i nadále je třeba vycházet z principu, že z povahy restitučních zákonů jako předpisů zvláštního vyplývá jednak, že nároky jimi upravené nelze řešit jinak, než podle ustanovení zákona ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex generalis - lex specialis). Stanoví-li restituční zákon coby lex specialis určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nemohou být tyto ignorovány. Nepostupovala-li oprávněná osoba podle restitučního zákona, případně byla-li při uplatnění nároku podle restitučního zákona neúspěšná, a nedošlo tak k obnově vlastnického práva postupem v souladu s ním, nepřichází v úvahu, aby přistoupila k vymáhání svého práva podle obecných předpisů, a to způsobem návrhu na doprojednání dědictví (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1.11.2005 sp. zn. Pl.
ÚS 21/2005, usnesení Ústavního soudu ze dne 7.1.1999 sp. zn. III. ÚS 357/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.8.2005 sp. zn. 28 Cdo 814/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2001 sp. zn. 28 Cdo 2343/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3.1998 sp. zn. 23 Cdo 415/98). Ani poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 17.5.2011 sp. zn. I. ÚS 3248/10 nemůže být za daného skutkového stavu případný, neboť v posuzované věci zřejmě nejde o situaci, kdy soudní praxe výjimečně judikuje, že oprávněné osobě nelze upřít soudní ochranu cestou obecných předpisů, neboť k uplatnění práva podle restitučního předpisu neměla žádný rozumný důvod, protože její vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2017 sp. zn. 28 Cdo 3361/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu dne 26.8.2019 sp. zn. 28 Cdo 401/2019).
5. Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že nesprávně považoval za bezvýznamné dovolatelem předložené čestné prohlášení E. V. ze dne 24.8.2023 o tom, že rok před smrtí zůstavitelky s ní žil ve společné domácnosti, potom zcela přehlíží závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k otázce možné změny okruhu dědiců v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti, o kterých již byl rovněž patřičně edukován odvolacím soudem. Podle stanoviska dovolacího soudu, na kterém není důvod cokoliv měnit, platí, že v řízení o dodatečném projednání dědictví jsou účastníky řízení vždy („bezvýjimečně“) jen ti dědici, jejichž dědické právo bylo určeno (v rámci původního dědického řízení) v usnesení o dědictví, popřípadě jejich právní nástupci. Při dodatečném projednání dědictví soud nemůže („nikdy“) znovu zjišťovat okruh účastníků a měnit tak okruh zůstavitelových dědiců stanovený již v původním řízení, a to ani v případě, že vyjdou najevo nové skutečnosti, např. bude-li dodatečně objevena závěť nebo bude-li (tak jak se o to snažil dovolatel v projednávané věci) dodatečně vyjasněn okruh dědiců zůstavitele ze zákona jinak než v původním řízení (k tomu srov. odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2015 sp. zn. 21 Cdo 4290/2013, uveřejněné pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2015). Není přitom relevantní poukaz dovolatele na „rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 2537/2010“, které se k této otázce nikterak nevyjadřuje.
6. Z vyjádření dovolatele, že s napadeným usnesením odvolacího soudu „nesouhlasí plném rozsahu“ vyplývá, že dovoláním napadá rovněž výrok, kterým bylo rozhodnuto o odměně soudní komisařky. V tomto směru však dovolání rovněž není přípustné, neboť směřuje proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.].
7. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání J. U. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu