24 Cdo 2068/2021-550
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v
právní věci žalobkyně SERVICE COMPANY s. r. o., se sídlem v Praze 4, Pod
Terebkou 1159/10, identifikační číslo osoby 254 49 494, zastoupené Mgr.
Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti
žalované CAMORANES s. r. o., se sídlem v Hradišťsku, Pod Medníkem 70,
identifikační číslo osoby 274 46 719, za účasti vedlejší účastnice na straně
žalované Nord Point Group s. r. o., se sídlem v Štětí, Stračenská 752,
identifikační číslo osoby 048 06 034, obě zastoupené JUDr. Alešem Rozehnalem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 12, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C
141/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 16. března 2021, č. j. 11 Co 73/2020-477, ve znění opravného usnesení
téhož krajského soudu ze dne 25. března 2021, č. j. 11 Co 73/2020-482, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. března 2021, č. j. 11 Co
73/2020-477, ve znění opravného usnesení téhož krajského soudu ze dne 25.
března 2021, č. j. 11 Co 73/2020-482, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu
v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Okresní soud v Litoměřicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
17. srpna 2016, č. j. 10 C 141/2014-283, ve spojení s doplňujícím rozsudkem
téhož soudu ze dne 15. prosince 2017, č. j. 10 C 141/2014-313, výrokem I.
určil, že smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 16. ledna 2014 (dále též
„smlouva o zajišťovacím převodu práva“), uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou,
je neplatná, výrokem II. určil, že žalobkyně je vlastnicí označeného nemovitého
majetku (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení. V předmětné věci se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí předmětných
nemovitostí s tvrzením, že byla žalovanou uvedena při podepisování smlouvy o
zajišťovacím převodu práva v omyl, respektive z toho důvodu, že k 15. lednu
2014 nebyla žalovaná věřitelkou žalobkyně. Při dokazování soud prvního stupně zjistil, že předmětem zajišťovacího převodu
práva podle smlouvy o zajišťovacím převodu práva byly předmětné nemovitosti. Zápis v katastru nemovitostí byl povolen s právními účinky ke dni 22. ledna
2014. Předmět převodu měl sloužit k zajištění dluhu 3.000.000,- Kč s
příslušenstvím a budoucího dluhu až do výše 6.000.000,- Kč původního věřitele
M. Ch., narozeného dne XY, a dluhu 1.100.000,- Kč a budoucího dluhu až do výše
3.000.000,- Kč původní věřitelky VELAPO a. s., se sídlem v Praze 1,
Benediktýnská 722/11. Uvedené pohledávky nabyla žalovaná. M. Ch. své pohledávky
za žalobkyní postoupil dne 15. ledna 2014 obchodní společnosti VERONA TRADE a. s. se sídlem v Hradištku pod Medníkem 70, přičemž uvedená obchodní společnost
je dále postoupila dne 29. ledna 2014 a dne 5. února 2014 žalované. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že v době, kdy byla
podepsána smlouva o zajišťovacím převodu práva, ještě žalovaná nebyla
věřitelkou žalobkyně. Soud prvního stupně odkázal na § 2040 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník [(dále již „o. z.“) soud prvního stupně v odůvodnění
svého rozsudku mylně uvedl „§ 241“, ale je zřejmé, že měl na mysli § 2040 o. z.] s tím, že z uvedeného ustanovení plyne, že zajišťovací převod může být
učiněn toliko vůči existujícímu - stávajícímu věřiteli a nikoli vůči věřiteli
budoucímu. Z toho nalézací soud dovodil, že smlouva o zajišťovacím převodu
práva je neplatná, což obsáhl i do výroku I. (viz výše). K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 22. února 2018, č. j. 11 Co 931/2016-325, rozsudek soudu
prvního stupně v rozsahu výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že
smlouva o zajišťovacím převodu práva je neplatná (výrok I.), potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, určující, že žalobkyně je vlastnicí předmětných
nemovitostí (výrok II.), a dále rozhodl, že žádná z účastnic ani vedlejší
účastnice nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok
III.). Ve vztahu ke svému výroku I. odvolací soud uvedl, že neshledal žádný důvod k
tomu, aby byl dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o
zajišťovacím převodu práva. Žalobkyně se domáhala určení vlastnictví k
nemovitostem, které byly předmětem zajišťovacího převodu, a proto otázka
platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva má povahu předběžné otázky,
přičemž u takové otázky nemůže být naléhavý právní zájem na určení, pokud lze
žalovat přímo na určení existence práva či právního vztahu, což v tomto případě
bylo učiněno. Proto odvolací soud změnil výrok I. soudu prvního stupně tak, že
žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Ve vztahu k určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem odvolací soud
ve shodě se závěry soudu prvního stupně shledal, že naléhavý právní zájem na
požadovaném určení je dán. Konstatoval, že zajišťovací převod práva je
institutem zajišťovacím, musí zde existovat jako předmět zajištění platný
závazek hlavní, podle něhož je dlužník povinen věřiteli plnit a ze kterého má
věřitel právo na plnění. Závazek vedlejší nemůže podle odvolacího soudu
existovat bez závazku hlavního. V daném případě je smlouva o zajišťovacím
převodu práva neplatná, jelikož ani v době uzavření této smlouvy, ani v době,
kdy nabyla účinnosti, neexistoval závazek hlavní mezi žalobkyní a žalovanou. Žalobkyně byla dlužnicí obchodních společností VERONA TRADE a. s. a společnosti
VELAPO a. s., které teprve následně postoupily své pohledávky na žalovanou. Jelikož mezi účastníky neexistoval v době uzavření smlouvy o zajišťovacím
převodu práva závazek hlavní, nemohl vzniknout ani závazek akcesorický. K dovolání žalované Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) rozsudkem ze dne
3. dubna 2019, sp. zn. 24 Cdo 2644/2018, rozsudek odvolacího soudu ve výrocích
I. písm. b) a II. zrušil, a vyjma výroku I. zrušil rovněž shora označený
rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož
okresního soudu, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvnímu stupně k dalšímu
řízení. Dovolací soud vytkl mj. oběma soudům, že nevěnovaly patřičnou pozornost otázce
uzavření předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu, tj. zda v daném případě byly
naplněny podmínky předvídané v § 1731 a násl. o. z., respektive která ze
smluvních stran byla v postavení navrhovatelky a která zase v postavení osoby,
jíž byla taková nabídka určena, a především za jakých podmínek, respektive kdy
došlo k přijetí nabídky, měla-li být smlouva uzavřena mezi nepřítomnými
účastníky. V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. února 2020, č. j. 10 C
141/2014-383, určil, že žalobkyně je vlastnicí označených nemovitých věcí, a
dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu byla
uzavřena dne 16. ledna 2014, což odůvodnil následovně:
„Žalobkyně v postavení navrhovatelky dne 15. 1. 2014 smlouvu podepsala a
odeslala ji žalované, která ji podepsala dne 16. 1. 2014. Smlouva se
prokazatelně dostala do dispozice žalobkyně, neboť ta ji podepsanou předložila
k provedení důkazu a po celou dobu řízení nikterak nerozporovala, že jí smlouva
byla řádně doručena. Takové tvrzení nezaznělo ani ze strany žalované.“
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 16. března 2021, č. j. 11 Co
73/2020-477, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětnou určovací
žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. I odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu práva byla
uzavřena, a to dne 16. ledna 2014. K tomu odvolací soud mj. vyložil, že: „když
smlouvu za žalovanou podepsal jednatel Z. L., dne 16. 1. 2014 v Davli, za
žalobkyni jednatel M. Š., dne 15. 1.
2014 v Litoměřicích, lze dospět k závěru,
a to pouze z hlediska chronologie dat podpisu každé strany smlouvy, že nabídku
učinila žalobkyně a žalovaná tuto nabídku přijala, ovšem přiklání se k závěru
samotné odvolatelky, tedy v zásadě osoby, která nabídku přijala, že postup při
uzavírání smlouvy o zajišťovacím převodu byl spíše výsledkem komplexního
vyjednávání obou stran a nelze jednoznačně určit, kdo byl navrhovatelem a kdo
příjemcem nabídky. Smlouva byla stranami uzavřena, a to dne 16. 1. 2014.“
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku pak vyložil důvody, které jej vedly
ke změně napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklad přípustnosti
dovolání mj. k otázce uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva vymezuje s
tím, že odvolací soud v intencích shora označeného kasačního rozhodnutí
dovolacího soudu nevyjasnil esenciální otázku, zda předmětná smlouva o
zajišťovacím převodu práva byla vůbec uzavřena. K dovolání žalobkyně se žalovaná písemně nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že soud prvního
stupně, respektive odvolací soud dosud otázku, zda předmětná smlouva o
zajišťovacím převodu byla, či nikoliv uzavřena, v intencích kasačního
rozhodnutí dovolacího soudu nevyřešil. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 30. září 2020, sp. zn. 24 Cdo
1749/2020 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz) vyložil a odůvodnil
závěr, že při zjištění, že převodní (věcná) smlouva měla být uzavírána mezi
nepřítomnými účastníky, nelze bez dalšího vycházet ze závěru, že podpisem
návrhu smlouvy posledním účastníkem je již smlouva uzavřena, což ovšem ani v
poměrech nové civilní úpravy (občanského zákoníku) kategoricky neplatí. Neuplatní-li se totiž sjednaný režim pro uzavírání smlouvy ve smyslu § 1770 o. z. a jde-li o uzavírání smlouvy o převodu nemovitostí, pak s přihlédnutím k §
560 a § 561 odst. 1 o. z., je třeba posuzovat přijetí nabídky ve smyslu § 1740
o. z., avšak nikoliv s tím, že připojí-li adresát návrhu k návrhu smlouvy svůj
podpis, smlouva je tak bez dalšího uzavřena, nýbrž (až) tehdy, projeví-li
adresát návrhu s takovou nabídkou vůči navrhovateli souhlas; ve smyslu § 1745
o. z. je pak smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti;
k tomu ve smyslu § 1740 odst. 1 o. z. dochází dojitím přijetí navrhovateli (k
tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 21
Cdo 3066/2017, nebo ze dne 4. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 4622/2018). V tomto
směru se tak přiměřeně uplatní závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze
dne 27. března 2020, sp. zn.
24 Cdo 3278/2019, v němž vyložil a odůvodnil
právní názor, že jestliže účastníci listinu označenou jako kupní smlouva
(jejímž předmětem měl být převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v
katastru nemovitostí) v jeden den na zcela jiných místech sice podepsali, avšak
adresát návrhu (oblát) písemně neoznámil navrhovateli smlouvy (oferentovi)
přijetí návrhu, přičemž mezi účastníky nebyla účinnost přijetí návrhu na
uzavření smlouvy určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření
souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi), pak je
třeba za těchto skutkových poměrů uzavřít, že podle dosavadní civilní úpravy
(zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), platné k datu podepisování této
smlouvy, mezi těmito účastníky nedošlo k uzavření převodní smlouvy. Soud prvního stupně, ale ani odvolací soud při posuzování otázky, zda předmětná
smlouva o zajišťovacím převodu práva byla vůbec uzavřena, si neopatřily
vzhledem k výše vyložené právní úpravě odpovídající skutková zjištění a dospěly
k závěru, který lze na podkladě uplatněné dovolací argumentace stěží
přezkoumat. Zatímco soud prvního stupně vycházel z presumpce, že pokud
žalobkyně coby navrhovatelka posléze disponovala s předmětnou smlouvou, neboť
ji předložila k provedení důkazu, pak tato smlouva byla uzavřena, což ovšem –
zdůrazňuje dovolací soud – o uzavření smlouvy ničeho nevypovídá, pak odvolací
soud pouze stroze konstatoval, že: „nabídku učinila žalobkyně a žalovaná tuto
nabídku přijala.“, takže tato smlouva byla uzavřena dne 16. ledna 2014, s čímž
– vzhledem k odůvodnění v rámci bodu č. 19 jeho rozsudku – odvolací soud
spojoval toliko otázku faktického podepsání smlouvy jednatelem žalované a zcela
odhlédl od právní reglementace vyložené v předchozím odstavci ve světle
připomenuté judikatury dovolacího soudu. Neboť tedy dosud nebyla vyřešena otázka, zda předmětná smlouva o zajišťovacím
převodu práva byla, či nikoliv mezi účastnicemi vůbec uzavřena, nelze se – z
povahy věci
– zabývat dalšími navazujícími (hmotněprávními otázkami). Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu podle druhého odstavce téhož paragrafu k
dalšímu řízení. Dovolací soud nepřistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního
stupně, neboť uvedený defekt lze odstranit i v odvolacím řízení a lze tak
minimalizovat případné průtahy v řízení. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g věta druhá o. s. ř.). Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrzích dovolatelky na odklad
právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť uvedené návrhy
tímto rozhodnutím byly konzumovány. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.