24 Cdo 2111/2025-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce L. T., zastoupený JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem v Otrokovicích, nám. 3. května č. 1606, za účasti a) K. S. a b) M. S., obou zastoupených Mgr. Markétou Medřickou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh č. 1560/99, o povolení vkladu vlastnického práva a o nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 76 C 10/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2025, č. j. 5 Co 91/2024-189, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
1. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2025, č. j. 5 Co 91/2024-189, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, č. j. 76 C 10/2024-146, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal povolení vkladu vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY, XY, XY a pozemku parc. č. st. XY, vše v k. ú. XY a tím nahrazení příslušného rozhodnutí správního orgánu, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval, že „podstatou řízení podle části páté o. s. ř. o žalobě ve věci, o níž bylo rozhodnuto správním orgánem, je nové projednání sporu nebo jiné právní věci v oblasti soukromého práva u soudu spojené s posouzením správnosti rozhodnutí správního orgánu (§ 250i o. s. ř.), nikoli přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu, a případné vydání nového rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným právním nebo skutkovým závěrům než správní orgán“, že „správní řízení o návrhu na povolení vkladu práva do katastru nemovitostí je charakteristické tím, že návrh na vklad je posuzován pouze na základě přezkoumání přiložených listin, a to co do skutečností a důvodů v katastrálním zákoně výslovně uvedených“, tedy v případě soukromé listiny v rozsahu daném § 17 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“), a že „zároveň platí, že všechny posuzované skutečnosti jsou (správním orgánem i soudy) zkoumány k okamžiku podání návrhu na vklad, což odpovídá tomu, že právní účinky se váží zpětně k okamžiku, kdy návrh na vklad došel katastrálnímu úřadu (§ 10 katastrálního zákona)“.
Odvolací soud pak ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „správní orgán v dané věci správně předmětný návrh na povolení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem zamítl, neboť exekučními příkazy ze dne 4. 9. 2023, č. j. 099 EX 3288/2023-14, a č. j. 099 EX 3288/2023-15, mající v tomto případě povahu tzv. speciálního inhibitoria, byly postiženy předmětné nemovité věci, čímž návrh na povolení vkladu podaný dne 21. 11. 2023 pozbyl právní účinky“, že „tato skutečnost pak podle § 18 odst. 1 katastrálního zákona představuje překážku povolení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalobce“, když „je třeba zohlednit okolnost, která má pro posouzení dané věci zcela zásadní význam, a to, že všechny skutečnosti týkající se vkladové listiny je nutno zkoumat ke dni podání návrhu na vklad, když právě k tomuto datu nastávají právní účinky zápisu (vkladu)“.
Odvolací soud z výše uvedených důvodů uzavřel, že „pakliže ke dni podání návrhu bránilo povolení vkladu tzv. speciální inhibitorium (postižení konkrétních nemovitostí účastníků exekučním příkazem), nelze navržený vklad povolit“.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, doplněné následně jeho právním zástupcem, ve kterém zejména uvedl, že „opírá přípustnost svého dovolání v souladu s § 237 o. s. ř.“, že ačkoli „v době uzavírání kupní smlouvy vázla na nemovitých věcech zapsaných na listu vlastnictví LV č. 63 pro obec a katastrální území XY exekuce vedená u Exekutorského úřadu pro Prahu 1, exekutorem JUDr. Ivo Luhanem pod č. j. 099 EX 3288/23-50“, „byl ujištěn kupujícími, že je vše v pořádku, že částka požadovaná v exekuci, byla složena u exekutora“, a proto „byl v dobré víře, že vkladu do katastru nemovitostí nic nebrání, aby byl zapsán jako vlastník“. Dále namítl, že „napadá administrativní zápisy, kdy byl jako kupující a vlastník na základě řádně uzavřené smlouvy postaven do role, že nemá ani peníze, které dal prodávajícím, a i když drží a užívá předmět převodu, tak administrativně zápisem v katastru není oficiálním vlastníkem, když toto vše se dělo tak, že tento stav nemohl ovlivnit“ a že „správně měla být věc zápisu do katastru nemovitostí posouzena podle ustanovení § 5 odst. 5) a § 9 odst. 3) zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, které připouštějí, aby byly v případě nedostatku podání určeny lhůty k odstranění a současně případné výmazy poznámek na listech vlastnictví by měl katastr bezodkladně řešit“. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
4. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
5. Požadavek vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
6. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014).
7. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení, nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2399/2022).
8. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
9. Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22)“.
10. Nejvyšší soud však konstatuje, že dovolání posuzovaného směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje způsobilé vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatel totiž nespecifikoval žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz výše), ani z celého dovolání není patrna odpovídající dovolací argumentace, která by umožňovala dovolacímu soudu zabývat se v uvedeném směru přípustností dovolání.
11. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobce směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2025, č. j. 5 Co 91/2024-189, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu