24 Cdo 24/2025

24 Cdo 24/2025-274

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila, ve věci posuzované I. D., zastoupené procesní opatrovnicí Mgr. Petrou Burian Macounovou, advokátkou sídlem v Liberci, Tovaryšský vrch č. 1358/3, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, se sídlem v Liberci, Pelhřimovská 541/16, V. C., města XY, se sídlem městského úřadu v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská č. 381/6, nezletilého syna AAAAA (pseudonym), zastoupeného opatrovníkem městem XY, se sídlem městského úřadu ve XY, pěstounů nezletilého K. H. a R. H. a otce nezletilého a manžela posuzované J. D., zastoupeného hmotněprávním opatrovníkem V. C., o omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 9 Nc 43001/2022, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27.3.2024, č.j. 36 Co 307/2023-223, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22.8.2023, č.j. 9 Nc 43001/2022-170, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.

1. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 22.8.2023, č.j. 9 Nc 43001/2022-170, omezil posuzovanou ve svéprávnosti na dobu pěti let tak, že „není způsobilá nakládat s finančními částkami nad výši svého měsíčního invalidního důchodu, nakládat s majetkem, pořizovat ho nad výši svého měsíčního invalidního důchodu, jednat v pracovně právních věcech, učinit pořízení pro případ smrti, uzavírat, vypovídat či měnit podmínky jakékoli smlouvy, činit právní jednání spojená s výkonem rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilému AAAAA (pseudonym), s výjimkou práva osobního styku s nezletilým za asistence další dospělé svéprávné osoby, samostatně vykonávat aktivní i pasivní volební právo“ (výrok I.); současně soud prvního stupně jmenoval opatrovníkem posuzované město XY (výrok II.) s tím, že opatrovník „je oprávněn a povinen posuzovanou zastupovat v návaznosti na výrok I.

tohoto rozsudku v běžných záležitostech, hájit její zájmy, spravovat její majetek, v záležitostech, které nejsou běžné, je třeba schválení soudu“, a že „je dále povinen podávat soudu jednou ročně vždy do 30.6. každého roku zprávu o výkonu funkce opatrovníka“ (výrok III.), a závěrem rozhodl o nákladech řízení účastníků, státu a procesní opatrovnice posuzované (výroky IV., V. a VI.).

2. Soud prvního stupně z provedených důkazů (zejména znaleckých posudků a výpovědi znalkyně MUDr. Petry Kordové, lékařské zprávy MUDr. Oborníkové, výpovědí posuzované, svědků a účastníků) zjistil, že posuzovaná trpí lehkou mentální retardací, jedná se o osobnost simplexní, nevyzrálou a zvýšeně sugestibilní, v důsledku čehož je snadno zneužitelná. Tento stav je trvalý, léčbou neovlivnitelný. Do budoucna nelze předpokládat zásadní zlepšení duševního stavu posuzované. V důsledku poruchy není posuzovaná schopna zcela obstarávat své věci.

Vlastním právním jednáním hrozí posuzované závažná újma, a to zejména v oblasti majetkové, když posuzovaná není schopna hospodařit většími finančními částkami, ani pochopit a následně zhodnotit obsah uzavíraných smluv, není ani schopna činit právní jednání spojená s výkonem rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilému AAAAA (pseudonym) (s výjimkou práva asistovaného osobního styku s nezletilým). Byť má posuzovaná zajištěnu službu psychoanalytického psychoterapeuta, která je zaměřena i na zlepšení kompetencí posuzované v rámci běžného života, není posuzovaná schopna řádně ve všech oblastech každodenního života hájit svoje práva a plnit své povinnosti.

Důvodem pro omezení svéprávnosti posuzované je podle názoru soudu prvního stupně zejména „lehká zneužitelnost posuzované a její neschopnost porozumět smlouvám, kdy by se takto mohla zavázat k plnění, jež by nebylo v jejích možnostech“. Při rozhodování o rozsahu omezení svéprávnosti v majetkoprávní oblasti soud prvního stupně přihlédl k tomu, že posuzovaná fakticky prokazuje schopnost hospodařit se svým současným příjmem, tj. invalidním důchodem. Soud prvního stupně proto „z důvodu ochrany zájmů posuzované“ přistoupil k omezení její svéprávnosti v rozsahu uvedeném ve výroku I.

rozsudku, neboť k ochraně posuzované zde není možné využít mírnějších prostředků institutu nápomoci či zastoupení členem domácnosti, jelikož osoby, žijící s posuzovanou ve společné domácnosti (ochotné posuzované poskytovat pomoc) nebyly soudem shledány kompetentními ani k uzavření smlouvy o nápomoci, ani k zastupování posuzované. Manžel posuzované, jehož svéprávnost je v současné době soudem také zkoumána, i její sestra B. C. disponují obdobnými schopnostmi jako sama posuzovaná, a synovec V. C. se pak nejeví vhodnou osobou, neboť zjevně nezvládá s penězi dobře hospodařit, je proti němu vedena řada exekučních řízení a sám nemá o svých závazcích ani přehled.

Bratr posuzované, E. B., pak nemá s posuzovanou dobré vztahy. Ohledně rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilému AAAAA (pseudonym) soudu prvního stupně „nezbylo než posuzovanou také omezit“, neboť posuzovaná je schopna zajistit pouze základní úkony péče o dítě, a to za předpokladu, že by se jednalo o zdravé dítě. Nezletilý AAAAA (pseudonym) však má vážné zdravotní postižení, pro které vyžaduje zvýšenou péči, která je sama o sobě náročná, vyžaduje úzkou spolupráci s lékaři i školou.

Rodiče (posuzovaná a její manžel) však tuto péči nezvládali (a to ani za pomoci své rodiny, psycholožky, či služby SAS Kompas), a proto jim byl nezletilý odebrán a svěřen do pěstounské péče. Podle názoru soudu prvního stupně proto „ponecháním rodičovské odpovědnosti vůči AAAAA (pseudonym) by tomuto hrozila vážná újma, což není v zájmu jeho, ani posuzované, jako jeho matky“. Posuzovaná „je limitována svým zdravotním stavem, v důsledku něhož není schopna v plném rozsahu vykonávat práva a povinnosti vyplývající z její rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilému AAAAA (pseudonym)“.

„Řadu jednání“ ovšem posuzovaná sama schopna činit je, „jako například vykonávat pro ni vhodnou pracovní činnost, jednat samostatně na úřadech, jednat samostatně ohledně zajištění si zdravotnických služeb své osobě, a osobního styku s nezletilým za asistence další dospělé svéprávné osoby“. Při výběru opatrovníka posuzované soud prvního stupně akcentoval, že „v rámci rodiny a blízkých není osoba, která by byla schopna posuzovanou zastupovat“, neboť (jak bylo uvedeno výše) „žádná z do funkce navrhovaných osob (B.

C. a V. C.) nemá kompetence nutné pro funkci opatrovníka“. Za tohoto stavu jmenoval opatrovníka veřejného – XY, v jehož obvodu se posuzovaná zdržuje.

3. K odvolání posuzované a jejího hmotněprávního a procesněprávního opatrovníka Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27.3.2024 č.j. 36 Co 307/2023-223 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že posuzovanou na dobu pěti let omezil ve svéprávnosti tak, že „není schopna soukromoprávních jednání, jejichž předmětem je hodnota nad 15 000 Kč měsíčně, správy jmění spočívající v nabývání a zcizování majetku vyšší hodnoty než 15 000 Kč, což platí pro každé jednotlivé jednání, dále není schopna výkonu aktivního a pasivního volebního práva, právního jednání vůči orgánu veřejné moci, je-li toto její jednání (konání i opomenutí) reakcí na činnost tohoto orgánu, právních jednání v pracovněprávních věcech, a není schopna činit pořízení pro případ smrti a prohlášení o vydědění“; současně posuzovanou omezil na dobu pěti let „v oblasti rodičovské odpovědnosti k nezl.

AAAAA (pseudonym), s tím, že se jí zachovává výkon povinnosti a práva osobního styku s tímto nezletilým za asistence další zletilé svéprávné osoby“; ve výroku II. o jmenování opatrovníka tento rozsudek potvrdil, ve výroku III. jej změnil tak, že „opatrovník XY je oprávněn a povinen posuzovanou zastupovat a jednat za ni v záležitostech, ve kterých je její svéprávnost omezena“, a že dále je povinen „každoročně podávat do 30. 6. soudu zprávu o výkonu funkce opatrovníka“; závěrem odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků, státu a procesní opatrovnice posuzované.

4. Odvolací soud po doplnění dokazování považoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně ohledně majetkových poměrů a příjmu posuzované, jejího hospodaření s ním a jejích osobních poměrů, včetně péče a styku s nezletilým za správný a vycházel z něj, a pro stručnost na něj odkázal. Poté „přistoupil k odborné verifikaci zdravotního stavu posuzované“ výslechem znalkyně MUDr. Petry Kordové, ze kterého zjistil, že diagnóza posuzované lehká mentální retardace „je poměrně závažná“, léčbou neovlivnitelná, posuzovaná nebyla schopna vychodit základní školu (má školu speciální), vyučit se a etablovat se v zaměstnání, kvůli této diagnóze má invalidní důchod III.

stupně a příspěvek na péči 1. stupně. Posuzovaná si nácvikem osvojila a může osvojit určité jednodušší úkony, nicméně vývoj její osobnosti je s ohledem na její věk již ukončen. Struktura osobnosti posuzované odpovídá jejímu intelektu, posuzovaná má závislé rysy, není schopna určité situace domyslet, a tak je pochopitelně ovlivnitelná tím, co si myslí její okolí. Posuzovanou „limituje omezená gramotnost a tento závěr, ke kterému dospěla znalkyně, je v souladu i s charakterem podání, které v řízení učinila sama posuzovaná, když např. sepsala velmi jednoduché odvolání proti rozsudku okresního soudu s gramatickými chybami“.

Při úvahách o omezení ve finanční oblasti (hranice 10 000 Kč měsíčně) znalkyně vzala v úvahu i to, že posuzovaná sice nemá žádné dluhy, ale že není schopna porozumět již středně těžkému textu, a proto by třeba mohla podepsat i nějakou smlouvu, jejímuž obsahu by nerozuměla, a že je zneužitelná. Posuzovaná je sice v péči psycholožky Mgr. Nemešové, ale ta jí poskytuje pouze emocionální podporu, a tedy na její shora popsaný stav tato péče vliv nemá. Jelikož z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že posuzovaná (kromě toho, že nemá žádné dluhy) „je schopna realizovat běžné nákupy a uvědomuje si potřebu i spořit a neutrácet nad svoje možnosti“, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že „posuzovaná je v zásadě schopna běžných právních jednání zhruba do výše jejího invalidního důchodu, který aktuálně činí 14.958 Kč měsíčně“, neměla by však již samostatné hospodařit i s vypláceným příspěvkem na péči ve výši 880 Kč měsíčně, „protože je zvýšeně ovlivnitelná a v dohledné době bude žít ve společné domácnosti již jen s manželem, který je rovněž omezen ve svéprávnosti a vůči kterému projevuje rysy závislosti“.

Ve shodě se soudem prvního stupně též dovodil, že posuzovaná není schopna samostatně jednat v pracovněprávních věcech, což vyplývá i z výpovědi samotné posuzované ohledně jejího neúspěšného pokusu nalézt si zaměstnání v listopadu 2023 v R., a navíc „uzavření pracovního poměru může být spojeno i s hmotnou odpovědností, případně s rizikem způsobení škody zaměstnavateli, za kterou je zaměstnanec odpovědný“.

Posuzovaná není schopna výkonu aktivního a pasivního volebního práva, „když sice vypověděla, že ví, co jsou to politické strany, ale žádnou z nich neznala, a výkon pasivního volebního práva s možností případného zvolení do nějaké veřejné funkce může být opět spojen i s hmotnou odpovědností, což by představovalo pro posuzovanou značné riziko“. S ohledem na to, že posuzovaná je ovlivnitelná a neporozumí dobře již středně obtížnému textu, není schopna činit ani pořízení pro případ smrti a prohlášení o vydědění.

Ohledně rodičovské odpovědnosti k nezletilému AAAAA (pseudonym) dospěl odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že posuzovanou je třeba v této oblasti omezit. Posuzovaná k nezletilému sice deklaruje citovou vazbu, avšak nezletilý je vážně zdravotně postižen, což vyžaduje zvýšenou běžnou péči (jako např. nápomoc při stravování, kontrolu pitného režimu apod.), nezletilý vyžaduje i odbornou lékařskou péči ve více oblastech, která je sama o sobě náročná. Posuzovaná není schopna složitějších úkonů a není schopna adekvátně reagovat v nestandardních situacích, ve kterých se nezletilý kvůli svému postižení může často nacházet, o čemž svědčí i to, že nezletilý byl odejmut z péče posuzované a jeho otce (jejího manžela), neboť byl v mnoha oblastech zanedbaný, podchlazený a ve špatném zdravotním stavu, a v současné době je v péči pěstounů, kde celkově prospívá.

Posuzované však odvolací soud zachoval výkon povinnosti a práva osobního styku s nezletilým za asistence další zletilé svéprávné osoby. V rámci rozhodování o omezení svéprávnosti posuzované odvolací soud přihlédl i k tomu, že „využití tzv. mírnějších institutů, jako je zastoupení členem domácnosti podle § 49 o.z., nepřipadá v úvahu“, neboť manžel posuzované je rovněž omezen ve svéprávnosti (trpí středně těžkou mentální retardací) a v nejbližší době bude ve společné domácnosti pouze s ním. Protože v jejím okolí nebyla zjištěna ani žádná vhodná osoba případného podpůrce, se kterým by posuzovaná mohla efektivně spolupracovat a za jeho podpory činit právní jednání, nepřichází v jejím případě v úvahu ani využití institutu nápomoci při rozhodování podle ustanovení § 45 o.z.

Pokud jde o osobu opatrovníka, tak posuzovaná sice projevila přání, aby tuto funkci vykonávali buď sestra B. C. nebo synovec V. C., ovšem v případě paní C. bylo třeba přihlédnout k tomu, že její fyzický zdravotní stav je velmi nepříznivý, má omezenou pohyblivost, přičemž posuzovaná bude žít mimo její domácnost. Proti V. C. je pak vedeno několik exekučních řízení, které dosud neřešil, a kromě toho je již opatrovníkem manžela posuzované, a „mohlo by tak docházet ke konfliktu zájmů dle ustanovení § 460 o.z., kdy by bylo nutno jmenovat buď posuzované nebo jejímu manželovi kolizního opatrovníka“.

Ani bratr posuzované E. B. nepřipadá jako opatrovník posuzované v úvahu, neboť posuzovaná s ním má špatné vztahy. Za této situace odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že nezbylo, než podle ustanovení § 471 odst. 3 o.z. jmenovat posuzované opatrovníka veřejného, a to město XY, v jehož obvodu posuzovaná bydlí a do budoucna i bydlet bude.

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud nesprávně (v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1126/2018 a 30 Cdo 944/2016) posoudil otázku předpokladů pro omezení svéprávnosti, neboť v jejím případě „vůbec neposuzoval, zda míra nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti“. Dovolatelka sama i prostřednictvím opatrovníka pro řízení několikrát zdůrazňovala a na příkladech z běžného života uváděla, že je schopna si veškeré záležitosti vyřídit sama, případně jí s tím pomůže rodina.

Při svém výslechu před soudem prvního stupně odpovídala na otázky zcela adekvátně, měla dostatečný všeobecný přehled, měla naprostý přehled o svých financích, věděla kolik co stojí, apod. Již její samotný výslech tedy naznačoval, že nejde o osobu, které by její duševní porucha bránila normálně fungovat v každodenním životě a adekvátně reagovat na nahodilé situace. I ze samotného znaleckého zkoumání vyplynulo, že posuzovaná znalkyni odpovídala na položené otázky rovněž adekvátně, z odpovědí bylo seznatelné, že posuzovaná má určitý všeobecný přehled a že se rámcově orientuje i v určitých institutech občanského práva.

Byť odvolací soud hodnotil, že podané odvolání je jednoduché a obsahuje gramatické chyby, neobsahovalo takové nedostatky, aby bylo soudem odmítnuto. Z toho vyplývá, že dovolatelka umí číst v textu, ví, jak na něho reagovat, když s něčím nesouhlasí, a umí správně aplikovat opravný prostředek proti rozhodnutí. A i kdyby jí s podáním někdo jiný poradil, pak dovolatelka minimálně prokázala, že si je schopna zajistit od někoho jiného radu, co dělat v dané situaci. Pro neomezení na svéprávnosti svědčí i reakce dovolatelky při jednom ze soudních jednání u soudu prvního stupně, kdy sama od sebe a věcně shrnula, jaké všechny úkony musela učinit v souvislosti s pohřbem svého novorozeného syna.

I toto svědčí o tom, že dovolatelka si dokáže poradit i v nenadálých situacích a nepotřebuje k tomu ani žádnou pomoc. Nad to se může poradit se svými blízkými, tak jako to činí v běžném životě každý druhý. Dále dovolatelka považuje za stěžejní, že odvolací soud nezjistil, že by měla dluhy nebo, že by měla nějaké exekuce. Dovolatelka se tedy nechová neuvážlivě a ani v tomto ohledu ji její duševní porucha, kterou trpí od svého narození, za dobu více než třiceti let, nepřivedla do dluhové pasti. Naopak dovolatelka ví, co znamená si šetřit, a dokonce si i toho mála peněz, které má k dispozici, šetří, a „nemá ambice si brát nějaké půjčky“.

Podle jejího názoru „zde není ani hypotetický předpoklad, že by se tak mohla v budoucnu do takové situace díky své duševní poruše dostat“, a tedy „nelze seznat, že by hrozba závažné újmy byla reálná, když se jedná zcela jistě o hrozbu hypotetickou“. Co se týká péče o nezletilé dítě, tak dovolatelka má za to, že se o dítě dokáže plnohodnotně postarat.

Pokud znalkyně uvedla, že dovolatelka by nebyla schopna řešit složitější situace, jako je zajištění rehabilitace, výuka složitějšího učiva, pak i v těchto případech se může dovolatelka poradit se svými blízkými. Dovolatelka sama vnímá vyvolaný proces o omezení svéprávnosti jako způsob, jak ji nedat možnost mít u sebe a vychovávat svého nezletilého syna, případně vychovávat jakékoliv jí v budoucnu narozené dítě, což je naprosto nepřijatelné a zasahující do základního práva člověka mít rodinu. Kromě toho se dovolatelka domnívá, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu dostatečně nezkoumal možnost volby mírnějších a pro posuzovanou méně omezujících opatření.

I když tuto možnost zvažoval, ihned ji odmítl s tím, že dovolatelka má v plánu se odstěhovat se svým manželem do jiného bydliště. Dovolatelka vnímá tuto argumentaci odvolacího soudu jako účelovou k tomu, aby nemusel připustit, že nápomoc při rozhodování nebo zastoupení členem domácnosti by bylo vhodnějším opatřením, než je omezení ve svéprávnosti. Případné přestěhování se v rámci tak malého města, jako je XY, je spíše formální záležitostí, když si členové rodiny budou i tak velmi nablízku. Odvolací soud také nesprávně vůbec nevzal v úvahu možnost asistentské činnosti realizované právním subjektem specializujícím se na činnosti v sociální oblasti, v podpoře zaměstnání, apod. Závěrem dovolatelka zopakovala, že ji její duševní porucha „nebrání v tom se postarat o své vlastní záležitosti, když doposud žila a i nadále žije spořádaným životem bez dluhů“, a zároveň že jí „nehrozí nebezpečí, že v případě neomezení na svéprávnosti u ní dojde k závažné újmě, když se tomu tak za dobu 30 let ještě nikdy nestalo“.

Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek odvolacího soudu „změnil tak, že se návrh na omezení svéprávnosti posuzované zamítá“.

6. K dovolání posuzované se nikdo z účastníků nevyjádřil.

7. Po vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu – jak vyplývá z úmrtního listu založeného ve spise – účastnice řízení B. C., dne 10.4.2024 zemřela, čímž zanikla její způsobilost být dále účastníkem řízení (srov. § 19 o.s.ř.). Protože práva a povinnosti, o něž v řízení ve vztahu k zemřelé B. C. jde (možné opatrovnictví posuzované), jsou vázány podle hmotného práva jen na osobu zemřelé a nepřechází na právního nástupce, účastenství B. C. v řízení její smrtí zaniklo. III. Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

11. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení hmotněprávní otázky předpokladů pro omezení svéprávnosti člověka uvedených v ustanovení § 55 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), a hmotněprávní otázky předpokladů pro zásah soudu do rodičovské odpovědnosti ve vztahu k dítěti svěřenému do pěstounské péče. Vzhledem k tomu, že při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání posuzované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

IV. Důvodnost dovolání

12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. IV. a) K otázce předpokladů pro omezení svéprávnosti posuzované

13. Podle ustanovení § 55 odst. 1 o.z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.

14. Podle ustanovení § 55 odst. 2 o.z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.

15. Podle ustanovení § 39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.ř.s.) má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.

16. Podle současné právní úpravy může k omezení svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům) dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnosti se jedná. Na rozdíl od předešlé právní úpravy (obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013) tedy nemůže být důvodem pro omezení svéprávnosti pouze zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku, není-li omezení svéprávnosti zároveň v zájmu posuzovaného člověka. Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti posuzované osoby, musí důsledně dbát, aby svéprávnost posuzované osoby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Soud vždy musí pečlivě zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější (ultima ratio). Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její svéprávnosti, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky (srov. ve vztahu k předešlé právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2012 sp. zn. 30 Cdo 2865/2012 nebo za současné právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2020 sp. zn. 24 Cdo 1290/2020 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2016 sp. zn. 30 Cdo 944/2016, na který poukazuje i dovolatelka). Ke každému případu je nutno přistoupit individuálně, zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Je proto potřeba zejména zjistit, kde, s kým člověk žije, jaký je jeho denní režim, které záležitosti je schopen si obstarat sám a se kterými má obtíže, jak se tyto obtíže projevují. Dále do jakých situací, jež mohou ohrozit jeho zájem, se dostává, zda má nějaké oblíbené činnosti, případně co mu způsobuje příkoří, jaká je jeho osobní, majetková situace, co tvoří zdroj jeho příjmu. Teprve tehdy, má-li soud o člověku úplný obraz, může správně zvolit rozsah omezení svéprávnosti. Přitom musí mít na zřeteli, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2014 sp. zn. 30 Cdo 4467/2014).

17. Z uvedeného vyplývá, že prvořadým úkolem soudu je posoudit, jaký rozsah omezení svéprávnosti je (aktuálně) v zájmu posuzovaného člověka, a zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti v konkrétních životních situacích vskutku hrozila závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Zájem posuzovaného člověka i hrozbu závažné újmy soud vždy musí zkoumat podle okolností konkrétního případu. Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti. Finální závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění o osobních poměrech posuzovaného (tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o své potřeby, jak hospodaří s finančními prostředky apod.), přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, které vypovídají o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive ke všem okolnostem, které mohou přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2017 sp. zn. 30 Cdo 1287/2017).

18. Jak bylo naznačeno již výše, vysvětlení takové aplikační úvahy vedoucí k omezení svéprávnosti posuzovaného, či naopak vedoucí ke zvolení mírnějšího opatření, musí z odůvodnění písemného vyhotovení předmětného rozsudku vyplývat, neboť absence takové úvahy či zprostředkování jakési paušální mechanické úvahy bez smysluplného rozvinutí hledisek, z nichž rozhodující soud v dané věci vycházel, nejenže zakládá nepřezkoumatelnost takového soudního rozhodnutí, ale především jde na vrub správnosti právního posouzení věci (k tomu srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2020 sp. zn. 24 Cdo 1290/2020).

19. V posuzované věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že posuzovaná trpí „poměrně závažnou“ duševní poruchou (lehkou mentální retardací), která je trvalá, není léčbou ovlivnitelná a omezuje její schopnost jednat ve věcech finančních, majetkových, pracovněprávních i ve věcech rodičovské odpovědnosti k nezletilému AAAAA (pseudonym). Posuzovaná nebyla schopna vychodit základní školu (má školu speciální), vyučit se a etablovat se v zaměstnání, kvůli této diagnóze má invalidní důchod III. stupně a příspěvek na péči 1.

stupně. Posuzovaná si nácvikem osvojila a může osvojit určité jednodušší úkony, nicméně vývoj její osobnosti je s ohledem na její věk již ukončen. Struktura osobnosti posuzované odpovídá jejímu intelektu, je osobností simplexní, nevyzrálou, má závislé rysy (tzn. že se zbavuje části své rozhodovací svobody a deleguje ji na jiné osoby, ať už je to manžel nebo členové domácnosti), není schopna určité situace domyslet, je zvýšeně sugestibilní (ovlivnitelná), v důsledku čehož je zneužitelná. Posuzovanou „limituje omezená gramotnost“, není schopna porozumět již středně těžkému textu, a proto „je riziko, že by mohla uzavřít i nějakou smlouvu, jejímuž obsahu by nerozuměla“.

Uvedená zjištění odvolací soud učinil především ze znaleckého posudku a výslechu znalkyně MUDr. Petry Kordové.

20. Na základě uvedených skutkových zjištění a dále s ohledem na „skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně ohledně majetkových poměrů a příjmu posuzované, jejího hospodaření s ním a jejích osobních poměrů“ (který „považoval za správný a pro stručnost na něj odkázal“), ze kterého vyplynulo, že „posuzovaná nemá žádné dluhy a je schopna realizovat běžné nákupy a uvědomuje si potřebu i spořit a neutrácet nad svoje možnosti“, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že „posuzovaná je v zásadě schopna běžných právních jednání zhruba do výše jejího invalidního důchodu, který aktuálně činí 14.958 Kč měsíčně“. Podle názoru odvolacího soudu „by však již neměla samostatné hospodařit i s vypláceným příspěvkem na péči v I. stupni ve výši 880 Kč měsíčně, protože je zvýšeně ovlivnitelná a (zatímco nyní žije ve společné domácnosti s manželem J. D., sestrou B. C. a jejím manželem a synovcem

V. C. a jeho rodinou) v dohledné době bude žít ve společné domácnosti již jen s manželem, který je rovněž omezen ve svéprávnosti a vůči kterému projevuje rysy závislosti“. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dále dovodil, že „posuzovaná není schopna samostatně jednat v pracovněprávních věcech“, což podle jeho mínění vyplývá i z výpovědi samotné posuzované ohledně jejího neúspěšného pokusu nalézt si zaměstnání v listopadu 2023 v R. (vypověděla, že na pracovišti jí nadávali a neměla jasno o odměně za vykonanou práci), a navíc – jak dále uvažoval – „uzavření pracovního poměru může být spojeno i s hmotnou odpovědnosti, případně s rizikem způsobení škody zaměstnavateli, za kterou je zaměstnanec odpovědný“.

Odvolací soud přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že „ohledem na to, že posuzovaná je ovlivnitelná a neporozumí dobře již středně obtížnému textu, není schopna činit ani pořízení pro případ smrti a prohlášení o vydědění“, a konečně že „posuzovaná není schopna výkonu aktivního a pasivního volebního práva, když sice vypověděla, že ví, co jsou to politické strany, ale žádnou z nich neznala, a výkon pasivního volebního práva s možností případného zvolení do nějaké veřejné funkce může být opět spojen i s hmotnou odpovědnosti, což by představovalo pro posuzovanou značné riziko“.

21. Ačkoli soudům obou stupňů nelze upřít, že zjišťování skutkového stavu věci věnovaly nemalou pozornost, přesto však výše uvedený úsudek, který odvolací soud vedl k závěru o nutnosti zásahu do svéprávnosti posuzované v rozsahu, o jakém rozhodl v napadeném rozsudku, nelze ve smyslu shora citované judikatury považovat za dostačující. Dovolací soud sice nepochybuje o tom, že duševní porucha významně ovlivňuje schopnost posuzované právně jednat (podle vyjádření znalkyně je její mentální věk na úrovni zhruba dvanáctiletého dítěte), přesto však je třeba odvolacímu soudu vytknout, že náležitě nevzal v úvahu, že pouhá existence duševní poruchy – pokud soud nepřihlédne k zásadám, z nichž vychází výše zmíněná judikatura dovolacího soudu – není sama o sobě důvodem pro omezení svéprávnosti posuzované.

V odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu chybí dostatečně přesvědčivá úvaha o tom, koho, resp. jaký zájem závažně ohrožuje plná svéprávnost posuzované v jednotlivých oblastech, v nichž byla její svéprávnost omezena, a především odpovídající úsudek o tom, že hrozba (závažné) újmy není jen hypotetická. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že hrozbu závažné újmy v jednotlivých, v úvahu přicházejících životních situacích, které mohou v případě posuzované nastat, je třeba pečlivě zkoumat podle okolností projednávané věci.

Současně musí být závažná újma natolik reálně (skutečně) hrozící, aby bylo nezbytné, aby zájmy posuzované byly průběžně upravovány skrze jednání hmotněprávního opatrovníka. Tento náležitě hodnotící úsudek je přitom nutný pro posouzení, jaký rozsah omezení svéprávnosti posuzované je vskutku nezbytný.

22. Lze si toliko domýšlet, že odvolací soud pravděpodobně vedlo k závěru o omezení svéprávnosti posuzované v majetkoprávní oblasti „riziko, že by mohla uzavřít i nějakou smlouvu, jejímuž obsahu by nerozuměla“, například – jak v rámci svého výslechu zmínila znalkyně – „dnes můžou nabídnout určité zboží i po telefonu, a pak je takový člověk nucen ty jejich produkty kupovat i do budoucna“. Za dané situace lze chápat obavy soudů obou stupňů ohledně zabezpečení řádného způsobu hospodaření posuzované s finančními prostředky, nelze však přehlédnout dosavadní chování i jednání posuzované v majetkoprávní oblasti, které – jak se podává z obsahu spisu – doposud postrádalo prvky rizikovosti, a i do budoucna se jeví, že posuzovaná nemá tendence k rizikovému jednání. V tomto směru vyznívají i veškerá vyjádření posuzované, kterou soudy obou stupňů řádně zhlédly a vyslechly a která se také osobně účastnila všech jednání před soudy obou stupňů, která se ve věci její svéprávnosti a opatrovnictví konala. Jak ostatně akcentoval i odvolací soud, „posuzovaná nemá žádné dluhy a je schopna realizovat běžné nákupy a uvědomuje si potřebu i spořit a neutrácet nad svoje možnosti“. Vedle uvedeného skutkové zjištění, které souhrnně vykresluje dosavadní uvědomělé nakládání posuzované s financemi, jež má k dispozici, není z hlediska reálné hrozby újmy bez významu ani skutečnost, že posuzovaná je nemajetná, a že její příjmy tvoří vesměs jen invalidní důchod a příspěvek na péči, s nimiž umí patřičně hospodařit. Z obsahu spisu se ani nepodává, že by její majetková situace byla takové povahy, že bude nutné učinit řadu kroků, které se budou vymykat běžným záležitostem.

23. I když – jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně o žádosti posuzované o osvobození od soudního poplatku z dovolání – posuzovaná se po vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu skutečně přestěhovala a nyní bydlí jen sama s manželem, jak avizoval odvolací soud, neznamená tato okolnost sama o sobě (bez přihlédnutí i k dalším výše naznačeným okolnostem) nezbytnost zásahu do svéprávnosti posuzované v majetkoprávní oblasti. V daném případě by mohla mít význam potud, kdyby bylo zjištěno, že posuzovaná potřebuje v záležitostech týkajících se nynějšího nájemního bydlení ochranu, tj. například kdyby bylo zjištěno, že současné bydlení je pro posuzovanou finančně nevýhodné (poměrově k velikosti bytu), že v nájemní smlouvě jsou práva a povinnosti nastaveny nevyváženě v neprospěch posuzované, apod. Pro vytvoření komplexního úsudku o potřebě ochrany zájmů posuzované je třeba rovněž objasnit dosavadní praxi posuzované při vyřizování záležitostí, jichž podle názoru znalkyně není schopna, tj. zda tyto záležitosti řeší sama bez pomoci nebo zda, případně u koho, je v případě potřeby zvyklá pomoc či radu vyhledat. Také tato zjištění, k nimž by mohl podat bližší informace i současný opatrovník posuzované, který je s poměry posuzované obeznámen, jistě budou významná pro vyhodnocení nutnosti zásahu do svéprávnosti posuzované a jeho rozsahu.

24. V neposlední řadě nelze přehlédnout, že odvolací soud v projednávané věci omezil svéprávnost posuzované v podobném rozsahu, v jakém byl pravomocně omezen ve svéprávnosti i její manžel, který ovšem – jak vyplývá z odůvodnění pravomocného rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 25.10.2023 č.j. 11 Nc 43001/2022-98 – trpí závažnější duševní poruchou (středně těžkou mentální retardací) a „neumí číst ani pořádně psát“, aniž by odůvodnil, proč v případě posuzované bylo nutno přistoupit k obdobnému zásahu do svéprávnosti. Odvolacím soudem akcentovaná „omezená gramotnost“ posuzované je přitom jistě kvalitativně odlišná od jejího manžela, když – jak odvolací soud v rámci svých úvah zmínil – sama posuzovaná „sepsala velmi jednoduché odvolání proti rozsudku okresního soudu s gramatickými chybami“. Tento „charakter“ písemného podání posuzované odvolací soud naopak použil na podporu vyjádření znalkyně, že posuzovaná „není schopna porozumět středně těžkému textu“, a pouze tímto následně odůvodnil neschopnost posuzované činit pořízení pro případ smrti a prohlášení o vydědění, aniž by zohlednil především již zmíněnou dosavadní nemajetnost posuzované. Neschopnost porozumět středně těžkému textu je přitom projevem duševní poruchy posuzované, která ovšem – jak bylo zdůrazněno výše – sama o sobě, bez přihlédnutí k dalším zákonným hlediskům, není důvodem pro omezení svéprávnosti posuzované.

25. Čistě hypotetickou se pak za daného skutkového stavu jeví úvaha odvolacího soudu o hrozbě újmy v souvislosti s uplatněním aktivního a pasivního volebního práva posuzovanou, z jejíhož vyjádření o neznalosti jakékoliv politické strany, a především z jejího dosavadního způsobu života, nelze dovodit, že by posuzovaná v budoucnu měla v úmyslu své volební právo uplatnit. Kromě toho v odůvodnění napadeného rozsudku absentuje jakékoli vysvětlení, proč odvolací soud ve výroku napadeného rozsudku omezil posuzovanou také tak, že „není schopna právního jednání vůči orgánu veřejné moci, je-li toto její jednání (konání i opomenutí) reakcí na činnost tohoto orgánu“. Pokud snad k tomuto omezení opět vedlo odvolací soud vyjádření znalkyně, že posuzovaná „není schopna porozumět středně těžkému textu“, potom i zde dovolací soud zdůrazňuje, že jde pouze o projev duševní poruchy posuzované, která bez dalšího není důvodem pro omezení její svéprávnosti. K tomu dovolací soud doplňuje, že skutečnost, že posuzovaná – jak odvolací soud uvedl – „sepsala velmi jednoduché odvolání proti rozsudku okresního soudu s gramatickými chybami“, lze hodnotit spíš jako signál, že posuzovaná je schopna porozumět soudnímu rozhodnutí a je schopna na ně náležitě reagovat.

26. Za předpokladu nikoli hypotetické, ale reálně hrozící újmy při zachování plné svéprávnosti posuzované, pak bude namístě, aby byla náležitě posouzena možnost použití mírnějších, pro posuzovanou méně omezujících opatření ve smyslu ustanovení § 55 odst. 2 o.z. V tomto směru se odvolací soud korektně vypořádal s tím, proč „nepřipadá v úvahu“ možnost zastoupení členem domácnosti podle ustanovení § 49 o.z. Jeho další úsudek, že nepřipadá v úvahu ani využití institutu nápomoci při rozhodování podle ustanovení § 45 o.z., je však nedostatečný. Z obsahu spisu nelze dovodit, že by se odvolací soud (i soud prvního stupně) touto možností důkladněji zabýval. Podpůrcem přitom nemusí být jen blízký člen domácnosti nebo příbuzný, ale tuto roli mohou v praxi plnit i poskytovatelé sociálních služeb, kteří jsou k této činnosti oprávněni podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Předpokladem samozřejmě je, že tato služba je v dané oblasti reálně dostupná, posuzovaný člověk (dosud plně svéprávný) činí aktivní kroky k takovému zastoupení, tomuto subjektu důvěřuje a je ochoten s ním spolupracovat. U podpůrce je třeba obecně vycházet z předpokladu, že se jedná o zastoupení svéprávného – i když zranitelného – člověka, a proto by iniciativa k výběru vhodného podpůrce měla vycházet především od samotného posuzovaného člověka. Závěr odvolacího soudu o tom, že v okolí posuzované „nebyla zjištěna ani žádná vhodná osoba případného podpůrce, se kterým by posuzovaná mohla efektivně spolupracovat a za jeho podpory činit právní jednání“, prozatím nevychází ani z minimálního průzkumu možností, jaké se v místě trvalého pobytu posuzované nabízejí (např. dotazem na místní orgán sociální péče, případně náhledem do registru poskytovatelů sociálních služeb, uveřejněného na webových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí).

27. Za tohoto stavu, kdy si odvolací soud (i soud prvního stupně) neobstaral všechny nezbytné skutkové podklady, a přesvědčivě neodůvodnil, jaká závažná újma posuzované (případně třetím osobám) skutečně (nikoliv hypoteticky) hrozí v případě zachování její plné svéprávnosti, a ani se v rozporu s ustanovením § 55 odst. 2 o.z. dostatečně nezabýval některými mírnějšími alternativami, kterými by bylo ještě možno dosáhnout sledovaného cíle (ochrany zájmů posuzované, případně třetích osob), nezbývá než konstatovat, že tak (prozatím) nebyly naplněny předpoklady pro rozhodnutí soudů obou stupňů o omezení svéprávnosti posuzované. IV. b) K otázce předpokladů pro zásah do rodičovské odpovědnosti posuzované

28. Relativně samostatnou oblastí, jíž se napadený rozsudek odvolacího soudu rovněž přímo dotýká, je rodičovská odpovědnost posuzované vůči nezletilému AAAAA (pseudonym), o níž je soud povinen rozhodnout vždy, rozhodne-li o omezení svéprávnosti dotčeného rodiče (srov. § 865 odst. 2 o.z.). Také při rozhodování o nutnosti zásahu do rodičovské odpovědnosti musí mít soud vždy na zřeteli, že takový zásah ze strany státu (soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem. Nezbytnost (ve vztahu k oblasti rodičovské odpovědnosti) znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, kterým je (principiálně) ochrana nejlepšího zájmu dítěte, tj. podmínkou v každém jednotlivém případě je, že takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. Současně je třeba zvažovat jeho přiměřenost v tom smyslu, že lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky než zásahem do rodičovské odpovědnosti, pak je na místě zvažovat tuto mírnější možnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011).

29. Odvolací soud napadeným rozsudkem omezil posuzovanou v oblasti rodičovské odpovědnosti k nezletilému AAAAA (pseudonym) s tím, že jí zůstal zachován „výkon povinnosti a práva osobního styku s tímto nezletilým za asistence další zletilé svéprávné osoby“. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že i pokud jde o tuto oblast, není pochyb o tom, že duševní porucha posuzované jako matky (zřejmě trvale) zásadním způsobem ovlivňuje její schopnost vykonávat rodičovskou odpovědnost vůči nezletilému AAAAA (pseudonym), což jistě lze z hlediska ochrany zájmů nezletilého považovat za rizikový stav. Odvolací soud (přes námitky dovolatelky) důvodně akcentoval, že posuzovaná k nezletilému sice deklaruje citovou vazbu, avšak nezletilý je vážně zdravotně postižen, což vyžaduje zvýšenou běžnou péči (jako např. nápomoc při stravování, kontrolu pitného režimu apod.), nezletilý vyžaduje také odbornou lékařskou péči ve více oblastech, která je sama o sobě náročná. Posuzovaná není schopna této složitější péče a není schopna adekvátně reagovat v nestandardních situacích, ve kterých se nezletilý kvůli svému postižení může často nacházet. Z uvedených důvodů byl ostatně nezletilý z péče posuzované a jeho otce (jejího manžela) odejmut a svěřen do pěstounské péče, kde prospívá a je řádně postaráno o jeho potřeby, zdravotní stav a celkový vývoj.

30. Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že ve svých úvahách nezvažoval, zda ochrana zájmů nezletilého AAAAA (pseudonym) není dostatečně zajištěna již tím, že byl svěřen do společné péče pěstounů (manželů H.), jejichž práva a povinnosti jsou pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 3.3.2020 č.j. 11 Nc 48009/2017-259 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27.10.2021 č.j. 36 Co 132/2020-502 stanoveny šířeji, než jak je obecně upravuje ustanovení § 966 o.z., neboli – jak vyplývá ze shora podaného výkladu – zda již tento aktuální, soudem stanovený rámec práv a povinností pěstounů (bez dalšího) není dostatečným prostředkem k dosažení legitimního cíle, jímž je ochrana nejlepšího zájmu nezletilého AAAAA (pseudonym).

31. Podle citovaného pravomocného rozsudku jsou pěstouni oprávněni a povinni o nezletilého osobně pečovat, při jeho výchově vykonávat přiměřeně práva a povinnosti rodičů, jsou oprávnění a povinni nezletilého zastupovat v běžných záležitostech a spravovat jeho jmění (tento rozsah práva a povinností pěstounů koresponduje s obecným rozsahem uvedeným v ustanovení § 966 o.z.); nadto jsou pěstouni oprávněni namísto rodičů nezletilého zastupovat při jednáních s předškolními a školními organizacemi, zejména jsou oprávnění k výběru předškolního a školního zařízení, k podání žádosti a k přihlášce do předškolního a školního zařízení; jsou oprávněni namísto rodičů udělit souhlas se zdravotními úkony, k léčbě nezletilého a s jeho hospitalizaci; dále jsou oprávněni namísto rodičů nezletilého zastupovat při jednáních souvisejících s vydáním osobního a cestovního dokladu, zejména podání žádosti o vydání a k převzetí dokladu, a konečně jsou oprávněni namísto rodičů dát souhlas se zpracováním osobních údajů nezletilého (GDPR). Ve vztahu k rodičům jsou povinni matku a otce informovat o podstatných záležitostech nezletilého ohledně jeho zdravotního stavu, navštěvování školských a jiných zařízení, o jeho chování, rozvoji a režimu a zasílat aktuální fotografii nezletilého písemně či elektronicky prostřednictvím města Vizovice jednou měsíčně. Soudu jsou pak povinni každoročně k 31.12. podat zprávu o průběhu pěstounské péče, zejména o tom, jak je o nezletilého postaráno a jak je spravováno jeho jmění.

32. Pro vztah mezi pěstouny a rodiči platí, že v rozsahu, v jakém jsou stanovena práva a povinnosti pěstounů ve vztahu ke svěřenému dítěti, je fakticky omezen výkon rodičovské odpovědnosti rodičů tohoto dítěte (srov. § 960 odst. 1 o.z.). To znamená, že rodiče, i když formálně zůstávají nositeli celé rodičovské odpovědnosti, v tomto rozsahu (i bez zásahu soudu do jejich rodičovské odpovědnosti) fakticky nemohou rodičovskou odpovědnosti vůči svému dítěti vykonávat. Odvolací soud se proto měl zabývat tím, zda (případně jakým způsobem) ve zbývajících oblastech, v nichž není výkon rodičovské odpovědnosti matky fakticky omezen, ohrožuje současné chování matky zájmy nezletilého, případně s nimi není v souladu, tj. zda již nastaly situace, případně zda takové situace mohou v budoucnu reálně nastat, v nichž posuzovaná při výkonu rodičovské odpovědnosti jednala (by mohla jednat) v rozporu se zájmy nezletilého, které by odůvodňovaly přijetí opatření ve formě zásahu do rodičovské odpovědnosti.

33. Při výběru odpovídajícího opatření odvolací soud nepřehlédne, že trvalá duševní porucha rodiče (ať již plně svéprávného nebo omezeného ve svéprávnosti), jakou trpí posuzovaná, je důvodem pro pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti soudním rozhodnutím podle ustanovení § 869 o.z. Soud přitom – podle okolností konkrétního případu – může pozastavit výkon rodičovské odpovědnosti rodiče v celém rozsahu nebo jen v rozsahu některých jejích složek, případně jen některých právních jednání. Jestliže soud pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti u jednoho rodiče, znamená to, že tento rodič je i nadále formálně nositelem (celé) rodičovské odpovědnosti, ale povinnosti a práva z ní vyplývající (v pozastaveném rozsahu) nemůže vykonávat; výkon těchto povinností a práv se pak koncentruje v osobě druhého rodiče (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2023 sp.zn. 24 Cdo 3883/2022, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2024, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2023 sp. zn. 24 Cdo 697/2023).

34. Vzhledem k nastíněným právním důsledkům tohoto opatření odvolací soud v neposlední řadě neopomene učinit součástí svých úvah také skutečnost, že otec nezletilého AAAAA (pseudonym) (manžel posuzované) již byl pravomocným soudním rozhodnutím „omezen v oblasti rodičovské odpovědnosti“ k nezletilému AAAAA (pseudonym) (a to stejným způsobem jako posuzovaná v napadenému rozsudku odvolacího soudu). V případě přijetí opatření ve formě zásahu do rodičovské odpovědnosti posuzované (jak bylo uvedeno výše, v úvahu by přicházelo toliko pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti v nezbytném rozsahu) by zde tedy nebyl (nemohl být) druhý rodič, v jehož osobě by se mohl koncentrovat výkon rodičovských práv a povinnosti, která by posuzovaná v důsledku soudem přijatého opatření nemohla vykonávat. V takovém případě by bylo nutné, aby soud jmenoval nezletilému AAAAA (pseudonym) poručníka pro výkon těch rodičovských práv a povinností, které by nemohl ani jeden z rodičů vykonávat (srov. 928 odst. 1 o.z.).

35. Pokud jde o styk nezletilého s posuzovanou, zde dovolací soud připomíná, že – nerozhodne-li soud jinak – mají rodiče ze zákona právo se se svým dítětem, které bylo svěřeno do pěstounské péče, osobně a pravidelně stýkat (srov. § 960 odst. 2 o.z.), zatímco pěstouni mají povinnost umožnit styk rodičů s dítětem v pěstounské péči a také povinnost udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost dítěte s jeho rodiči (srov. § 967 o.z.). Soud přitom nepochybně může soudním rozhodnutím určit podmínky styku tak, aby probíhal v souladu se zájmy dítěte, tedy – je-li to s ohledem na okolnosti projednávané věci nezbytné – může stanovit, že styk posuzované s nezletilým AAAAA (pseudonym) bude probíhat „za asistence další zletilé svéprávné osoby“.

36. Z uvedeného vyplývá, napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

37. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém

rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2025

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu