24 Cdo 2725/2025-1198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců
JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po A.
C., za účasti 1) P. C., zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem
v Praze 2, Španělská č. 770/2, 2) R. H., zastoupené Mgr. Marií Látovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 204/21, 3) M. C., zastoupeného Mgr.
Marií Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 204/21, 4) M. C. a
5) A. Z., zastoupené JUDr. Danielem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Malá Štěpánská č. 2033/8, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 D
421/97, o dovolání účastnice 5) A. Z. proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 29. května 2025, č. j. 29 Co 99/2025-1117, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 29 Co
99/2025-1117, se ve výroku I. mění tak, že se mění usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 9. 12. 2024, č. j. 18 D 421/97-1037, ve výroku II. tak, že se
nabytí dědictví místo „pozůstalého syna M. C.“ potvrzuje „dědicům po M. C.,
zemřelém dne 5. 1. 2014“; v dalším se dovolání účastnice 5) odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Řízení o dědictví po A. C., zemřelé dne 15. 2. 1997, bylo zahájeno
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 4. 1997, č. j. 18 D 421/97-2.
Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena JUDr.
Marcela Vymlátilová, notářka v Praze v působnosti Obvodního soudu pro Prahu 5,
posléze JUDr. Adéla Matějková, notářka v Praze v působnosti Obvodního soudu pro
Prahu 5, a nakonec věc převzal Mgr. Martin Diviš, LL.B., notář v Praze v
působnosti Obvodního soudu pro Prahu 5.
2. V průběhu řízení bylo zjištěno, že zůstavitelka pořídila dne 20. 12.
1994 vlastnoruční závěť, kterou povolala za dědice svého syna M. C. a svého
vnuka účastníka 1) P. C., a v níž vydědila účastnici 5) A. Z., s tím, že
„důsledky vydědění se vztahují i na její potomky“; důvody vydědění blíže
popsala ve vlastnoručně pořízeném „rozhodnutí o vydědění“ ze dne 20. 12. 1994.
O dědickém právu po zůstavitelce dále vyšlo najevo, že dědění ze zákona svědčí
jejím dětem M. C. a účastnici 5) A. Z.
3. Poté, co účastnice 5) prohlásila, že závěť ze dne 20. 12. 1994 a
rozhodnutí o vydědění ze dne 20. 12. 1994 „neuznává za platné“, Obvodní soud
pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 2. 1998, č. j. 18 D 421/97-90, účastnici 5) ve
smyslu tehdy platného ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu
uložil, aby proti M. C. a proti účastníku 1) podala žalobu o určení, že „závěť
zůstavitelky ze dne 20. 12. 1994 a listina o vydědění, nazvaná Rozhodnutí o
vydědění ze dne 20. 12. 1994 jsou formálně i obsahově neplatné“; usnesení
nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dne 17. 3. 1998.
4. Dědic zůstavitelky M. C. dne 5. 1. 2014 zemřel. Usnesením ze dne 9.
6. 2014, č. j. 18 D 421/97-310, soud prvního stupně rozhodl, že na jeho místě
bude jednáno s účastníky 1), 2), 3) a 4); usnesení nabylo (podle potvrzení ve
spise) právní moci dnem 28. 6. 2014.
5. Na základě odkazu učiněného podle tehdy platného ustanovení § 175k
odst. 2 občanského soudního řádu v usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 2.
1998, č. j. 18 D 421/97-90, účastnice 5) podala u Obvodního soudu pro Prahu 5
žalobu dne 9. 3. 1998. Po řízení, trvajícím více než 20 let, v němž bylo vydáno
několik rozhodnutí, která byla vyššími soudy zrušena, a po změně žaloby
provedené se souhlasem soudu účastnicí 5) bylo nakonec rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, kterým byl změněn
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 5. 2015, č. j. 44 C
4/2012-1308, opravený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 9. 2015,
č. j. 44 C 4/2012-1351, pravomocně rozhodnuto tak, že byla zamítnuta žaloba o
určení, že „M. C. není dědicem zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15. 2. 1997,
podle závěti ze dne 20. 12. 1994 a P. C. /účastník 1)/ není dědicem
zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15. 2. 1997“, a že bylo určeno, že „dědici
zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15. 2. 1997, jsou M. C., P. C. /účastník 1)/ a
A. Z. /účastnice 5)/; dovolání podaná proti rozsudku odvolacího soudu byla
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, č. j. 24 Cdo 1710/2020-1712,
odmítnuta a ústavní stížnosti podané proti rozhodnutím soudů všech stupňů byly
usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. I ÚS 977/22, rovněž
odmítnuty.
6. Vycházeje z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, soud prvního stupně dovodil, že dědici
zůstavitelky jsou M. C., zemřelý dne 5.1.2014, účastník 1) a účastnice 5),
přičemž postavení účastnice 5) je předurčeno tehdy platným ustanovením § 479
občanského zákoníku. Po sestavení soupisu aktiv a pasiv dědictví Obvodní soud
pro Prahu 5 usnesením ze dne 9. 12. 2024, č. j. 18 D 421/97-1037, určil, že
„obecná cena“ majetku činí 7 471 362,- Kč, výše dluhů 12 683,- Kč a čistá
hodnota dědictví 7 458 679,- Kč (výrok I.), a potvrdil, že podle svých
dědických podílů dědici „M. C., zemřelý dne 5. 1. 2014“, účastnice 5) A. Z. a
účastník 1) P. C. nabývají majetek vypočtený ve výroku usnesení (výrok II.);
současně rozhodl o odměně, náhradě hotových výdajů a náhradě za daň z přidané
hodnoty pro notáře Mgr. Martina Diviše, LL.B. (výrok III.), JUDr. Marcelu
Vymlátilovou (výrok IV.) a JUDr. Adélu Matějkovou (výrok V.) a uvedl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil nejprve, že dědic M. C., který se dožil smrti zůstavitelky a který v řízení „byl zastoupen svými
právními nástupci“ /účastníky 1) až 4)/, a účastnice 5) mají ve smyslu tehdy
platného ustanovení § 479 občanského zákoníku každý právo na ? dědictví, v
důsledku čehož účastník 1) může na základě závěti ze dne 20. 12. 194 nabýt
„maximálně jednu polovinu dědictví po zůstavitelce“. Protože se účastnice 5)
domáhala započtení hodnoty věcí, které zůstavitelka ještě za svého života
darovala M. C. a účastníku 1), soud prvního stupně provedl dokazování zaměřené
na „zjištění, zda závětní dědicové byli za života zůstavitelky zvýhodněni
oproti zákonné (neopomenutelné) dědičce dary pocházejícími od zůstavitelky a
zda takovéto (případné) zvýhodnění bylo neodůvodněné“. Dospěl k závěru, že
dary, které zůstavitelka poskytla M. C. a účastníkovi 1) a které v odůvodnění
usnesení popsal, zůstavitelka „z hlediska kvantity“ zvýhodnila M. C. oproti
účastnici 5). Při posuzování důvodnosti tohoto zvýhodnění závětních dědiců vzal
v první řadě v úvahu, že šlo o „de facto o majetek pocházející od jejího dříve
zesnulého manžela“, že manžel zůstavitelky zvýhodnil darováním účastnici 5) a
její rodinu a že darování nemovitostí v XY „realizovali zůstavitelka s manželem
do rodin obou svých dětí v podstatě rovnoměrně“, a dovodil, že z toho, jak ke
„transferům nemovitého majetku na obě děti (a jejich děti) postupně v průběhu
let docházelo“, lze usuzovat, že zůstavitelka se „nějak potřebovala vyrovnat se
skutečností, že její manžel svůj poloviční podíl na nemovitostech na XY v roce
1983 daroval své dceři a jejímu synovi, čímž v dané době zvýhodnil tyto
rodiny“, což zůstavitelka „nesla nelibě“. Za klíčové ovšem soud prvního stupně
v tomto směru považoval „zjištění a objasnění rodinných poměrů zůstavitelky,
zejména narušení vzájemných vztahů s dcerou“ (účastnicí 5)/, které „vyústilo v
záměr zůstavitelky“ účastnici 5) vydědit. Soud prvního stupně proto vyhodnotil
zejména obsah Listiny o vydědění ze dne 20. 12. 1994 a poznatky z obsahu spisu
v řízení vedeném u Obvodního soudu 5 nejprve pod sp.
zn. 18 C 93/98 a posléze
pod sp. zn. 44 C 4/2012, dovodil, že důvody vydědění sice nebyly shledány
„jako dostačující“, avšak nebylo vyloučeno, že „se zůstavitelkou popsané
nepřijatelné chování její dcery A. Z. a vnuka J. Z. vůči ní dělo“ /a podle
odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze (správně Obvodního soudu pro Prahu
5) ze dne 21. 5. 2015, č. j. 44 C 4/2012-1308, bylo považováno za prokázané/, a
uzavřel, že M. C. a jeho syn P. /účastník 1)/ nebyli zůstavitelkou za jejího
života zvýhodnění neodůvodněně; není tu proto žádný důvod k započtení darů na
podíly závětních dědiců.
7. K odvolání účastnice 5) A. Z., Městský soud v Praze usnesením ze dne
29. 5. 2025, č. j. 39 Co 99/2025-1147, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dovodil nejprve, že soud prvního stupně správně posoudil dědické právo a že
není důvod k tomu, aby byla přezkoumávána obecná cena majetku zůstavitelky,
výše dluhů a čistá hodnota dědictví jen proto, že zůstavitelka požaduje
„započtení darů v hodnotě, která bude zjištěna znaleckými posudky, a zvýšení
kolační podstaty pro výpočet jejího povinného dílu“. Podle odvolacího soudu
neobstojí její názor, že v důsledku nezapočtení darů se jí nedostává takového
povinného dílu, jaký by podle zákona měla dostat. Poukázal přitom na znění
tehdy platného ustanovení § 484 občanského zákoníku a na právní názor uvedený v
„rozhodnutí NS 21 Cdo 3977/2010“ a uvedl, že „v souladu s tímto judikaturním
závěrem nemohla být odvolatelka s návrhem na započtení daru, které by mělo za
následek navýšení jejího dědického podílu, úspěšná“. Ve věci započtení darů
poskytnutých „ve prospěch pozůstalého syna a vnuka P. C.“ odvolací soud
zdůraznil, že soud prvního stupně „podrobně postihl řadu převodů nemovitostí,
které proběhly mezi F. a A. C. ve prospěch jejich dětí“, poukázal na právní
názory uvedené „v usnesení NS 21 Cdo 1939/2013“ a „NS 21 Cdo 4159/2007“ a
dospěl k závěru, že zůstavitelka nepochybně „měla subjektivní důvody k daru
nemovitostí ve prospěch svého syna M. a vnuka P.“. Účastnici 5) sice nelze
vytýkat její jednání, které nebylo pravomocnými soudními rozhodnutími „shledáno
takové intenzity, aby představovalo způsobilý důvod pro vydědění“, nicméně je
skutečností, že zůstavitelka a účastnice 5) neměly „v příslušné době dobré
vztahy“. Z hlediska kvantity zvýhodnění je podle odvolacího soudu zřejmé, že
účastnice 5) „nepřišla zkrátka a od svého otce obdržela darem nemovitosti
značné hodnoty, takže rozhodnutí zůstavitelky pro ni nemohlo mít žádné významné
nepříznivé následky“, a že poskytnutím darů se zůstavitelka snažila „vyrovnat
majetkové poměry mezi synem a dcerou a jejich rodinami“; k „jistému zvýhodnění“
syna „ve výsledku došlo, nicméně nikoliv bezdůvodně“. Podle odvolacího soudu
zvýhodnění syna zůstavitelky a jeho rodiny nepřesáhlo významně 2 000 000,- až 3
000 000,- Kč, což „v poměrech rodiny vlastnící četný nemovitý majetek není
nikterak zásadní“. Výsledek dědického řízení podle usnesení soudu prvního
stupně je tedy „ve stejné míře souladný se zákonem, jako spravedlivý“.
8. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala účastnice 5) A. Z. „do
všech výroků usnesení“ dovolání. Z obsáhlého podání, v některých částech
obtížně srozumitelného, často založeném na sugestivním kladení otázek a jejích
bezprostředním zodpovězení, a obsahujícího rozsáhlé citování rozhodnutí soudů
(někdy se netýkajících projednávané věci) vyplývá, že dovolatelka v první řadě
soudům vytýká, že v rozporu s právním názorem obsaženým v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4110/2014, v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2024, č. j. 24 Cdo 1625/2024, a v usnesení Nevyššího soudu
ze dne 22. 5. 2012, č. j. 21 Cdo 198/2010, potvrdil nabytí dědictví též M. C.,
ačkoliv zemřel již dne 5. 1. 2014, takže v době rozhodování soudů obou stupňů
neměl „způsobilost mít práva a povinnosti a tedy ani způsobilost být účastníkem
řízení“. Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, jak soudy posoudily její požadavek
na započtení darů zůstavitelky na dědické podíly M. C. a účastníka 1); rozebírá
přitom právní úpravu obsaženou v tehdy platném ustanovení § 484 občanského
zániku a předcházející právní úpravu započtení obsaženou v zákoně č. 141/1950
Sb., zdůrazňuje přitom, že „v případě nezapočítání darů ve prospěch M. C.,
který je obdarovaným dědicem ze závěti a zároveň neopomenutelným dědicem, by
byl“ oproti účastnici 5) „jako zletilé dědičce uvedené v tehdy platném
ustanovení § 479 občanského zákoníku obdarováním neodůvodněně zvýhodněn,
protože nezapočítání darů by vedlo k tomu, že by nedostala aspoň tolik, kolik
činí jedna polovina jejího dědického podílu ze zákona“, a - vycházeje z
právních názorů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp.
zn. 21 Cdo 3977/2010, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn.
21 Cdo 1853/2012 - dovozuje, že pro výpočet jejího dědického podílu je třeba
vycházet z „hypotetického stavu, který by nastal, kdyby zůstavitelka o svém
majetku nepořídila závěť a kdyby její majetek dědili dědici v první dědické
skupině, a že za tohoto hypotetického stavu by došlo k započtení podle tehdy
platného ustanovení § 484 věty druhé občanského zákoníku (a nikoliv podle tehdy
platného ustanovení § 484 věty třetí občanského zákoníku). Odvolací soud podle
názoru dovolatelky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v
napadeném rozhodnutí uvedl „nepravdivé údaje“ o tom, co měla dovolatelka v
odvolání uvést ohledně tehdy platných ustanovení § 484 a 479 občanského
zákoníku, což mělo za následek „znemožnění posoudit správnost právně
kvalifikačního závěru o zjištěném skutku“ a nesprávné právní posouzení věci.
Účastnice řízení dále namítá, že soudy navýšily podíl dědice M. C. jako
nepominutelného dědice na výši hodnoty ? dědictví, a proto že byl zkrácen podíl
účastníka 1), aniž by M. C. namítl v tomto směru „neplatnost závěti, když jinak
je třeba závěť považovat za platnou a popsaný postup soudů by se nemohl
uplatnit“. Dovolatelka dále vytýká porušení procesních předpisů; v tomto směru
namítá, že jí odvolací soud nedoručil vyjádření protistrany (vyjádření k
odvolání), a proto se k nim nemohla vyjádřit a mohlo tím „dojít k ovlivnění
rozhodnutí odvolacího soudu“, že není pravdivé tvrzení, že by rozsudek
Městského soudu v Praze (správně Obvodního soudu pro Prahu 5) ze dne 21. 5.
2015, č. j. 44 C 4/2012-1308, nebyl zrušen a navíc v něm nebylo uvedeno, že by
důvody uvedené v Listině o vydědění ze dne 20. 12. 1994 byly prokázané, že
soudy „nepřípustně polemizují“ se závěry uvedenými v pravomocném rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, v němž
bylo uvedeno, že účastnice 5) projevovala o zůstavitelku zájem, který s ohledem
na individuální okolnosti lze považovat za odpovídající chování potomka k
rodiči a nepřekračující zásady společenské slušnosti“, a podle něhož tedy
nemohlo jít – jak uvedly soudy – o „jednání nepřijatelné“. Dovolatelka dále
odvolacímu soudu vytýká, že pominul některé její odvolací důvody (uvedené v
odvolání pod body 7. až 12. a 14), a namítá, že znemožňuje posoudit správnost
přijatého právně kvalifikačního závěru to, že skutkové zjištění zcela nebo
podstatně chybí nebo je vnitřně rozporné, jak k tomu došlo v usnesení
odvolacího soudu zejména ohledně závěrů o neodůvodnitelnosti znevýhodnění
účastnice 5) ve prospěch dědiců ze závěti. Účastnice 5) navrhla, aby dovolací
soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Vzhledem k tomu, že zůstavitelka A. C. zemřela dne 15. 2. 1997, je i
v současné době třeba dědictví projednat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 4. 1997 (dále jen
„OSŘ“) a dědické právo je třeba posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 1997 (dále jen „OZ“).
Napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. 5. 2025; jeho
přezkoumání v dovolacím řízení se proto řídí zákonem č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném v době rozhodování odvolacího
soudu, tedy současnou právní úpravou dovolání (dále jen „o. s. ř.“).
11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Jinak je stanoveno (mimo jiné)
v ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; dovolání tedy není přípustné
proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech
řízení.
13. Odvolací soud v napadeném usnesení ve výroku II. rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky. V tomto výroku tedy bylo rozhodnuto o nákladech
řízení a proti takovým rozhodnutím odvolacího soudu není dovolání podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto
dovolání účastnice 5) A. Z., které směřovalo - jak se v něm výslovně uvádí -
„do všech výroků napadeného usnesení“ (a tedy i do výroku o nákladech řízení),
proti výroku II. usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl.
14. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první
o. s. ř.). Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu
vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a
§ 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro
rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.).
15. Odvolací soud v napadeném usnesení potvrdil (mimo jiné) usnesení
soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví M. C.,
zemřelému dne 5. 1. 2014, a to s odůvodněním, že se dožil smrti zůstavitelky (a
stal se jejím dědicem) a že v řízení „byl zastoupen svými právními nástupci“ /
účastníky 1) až 4)/.
16. I když usnesení o dědictví má jen deklaratorní povahu s účinky ex
tunc (deklaruje nabytí majetku zůstavitele jeho dědici "zpětně" ke dni
zůstavitelovy smrti), je třeba vzít v úvahu také to, že právní úprava dědického
práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (k nabytí
dědictví zůstavitelovým dědicem nedochází jen na základě smrti zůstavitele,
když dědictví po každém zůstaviteli musí být projednáno a rozhodnuto soudem),
že dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném
podle ustanovení § 175q odst. 1 OSŘ) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému
dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako
dědic) účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví (srov.
například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2.
2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013), a že výroky usnesení soudu vydané v řízení o
dědictví, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým
dědicem), jsou závazné pro každého (srov. například právní názor uvedený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007).
17. Způsobilost být účastníkem řízení (včetně řízení o dědictví) má ten,
kdo má způsobilost mít práva a povinnosti (srov. § 19 část věty před středníkem
OSŘ). Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (tuto
způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé) a zaniká smrtí, popřípadě
prohlášením za mrtvou (srov. § 7 OZ). Ztratí-li fyzická osoba za řízení (v
důsledku smrti nebo prohlášení za mrtvou) způsobilost být účastníkem řízení,
soud v řízení - umožňuje-li to povaha věci - pokračuje s tím, kdo po ní převzal
(jako její právní nástupce) práva a povinnosti, o něž v řízení jde (srov. § 107
OSŘ); procesními nástupci zemřelého dědice v řízení o dědictví jsou jeho
dědici, s nimiž soud jedná na jeho místě, kteří vystupují v řízení "svým
jménem" a kteří (z hlediska hmotněprávního) nastupují do dědických práv
zemřelého účastníka dědického řízení, kterému svědčilo dědické právo.
18. Protože ten, kdo ztratil za řízení způsobilost být účastníkem
řízení, nemá způsobilost mít práva a povinnosti, judikatura soudů již dříve
dospěla k závěru (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4110/2014), že mu ani v rozhodnutí
soudu nemohou být přiznávána práva nebo ukládány povinnosti, což samozřejmě
platí také v případech, v nichž má rozhodnutí soudu jen deklaratorní povahu s
účinky ex tunc, tedy rovněž při rozhodování v řízení o dědictví; skutečnost, že
M. C. nabyl majetek zůstavitelky (podíl na něm), neboť se "dožil smrti
zůstavitelky a stal se jejím dědicem", je třeba vyjádřit ve výroku usnesení o
dědictví - s přihlédnutím k tomu, že na jeho místě soud pokračoval s jeho
dědici, že dědictví nemůže být potvrzeno přímo procesním nástupcům zemřelého M.
C. a že zděděný majetek bude (musí být) předmětem řízení o dědictví po M. C. -
tak, že se potvrzuje nabytí dědictví (zcela nebo podílem) "dědicům po M. C.,
zemřelém dne 5. 1. 2014".
19. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se ve výroku napadeného
usnesení, kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně o tom, že se potvrzuje
nabytí dědictví již zemřelému dědici M. C., odchýlil od ustálené judikatury
soudu. Dovolání účastnice 5) A. Z. je proto v tomto směru podle ustanovení §
237 o. s. ř. přípustné.
20. Z výše uvedeného je současně zřejmé, že dovolání proti výroku I.
usnesení odvolacího soudu v této části je důvodné. Protože dosavadní výsledky
řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout, Nejvyšší soud podle ustanovení §
243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadené usnesení ve výroku I. tak, že se
mění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 12. 2024, č. j. 18 D
421/97-1037, ve výroku II. tak, že se nabytí dědictví místo „pozůstalého syna
M. C.“ potvrzuje „dědicům po M. C., zemřelém dne 5. 1. 2014“.
21. Zanechal-li zůstavitel více dědiců a jestliže se mezi sebou
nevypořádali dohodou, kterou by soud schválil, soud v řízení o dědictví potvrdí
nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno (srov. § 483 OZ).
Nabytí dědictví soud více dědicům potvrdí podle dědických podílů (srov. § 484
větu první OZ). Při dědění ze zákona se dědici na jeho dědický podíl započte
to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá
darování (srov. § 484 větu druhou OZ). Při dědění ze závěti je třeba toto
započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by
jinak obdarovaný dědic byl proti neopomenutelnému dědici neodůvodněně
znevýhodněn (srov. § 484 větu třetí OZ).
22. V projednávané věci se dovolatelka domáhá započtení na dědický podíl
ostatních dědiců, kteří dědí ze závěti. Podle ustálené judikatury při započtení
v tomto případě (tj. podle ustanovení § 484 věty třetí OZ) není významné to,
zda (případně) bylo zvýhodnění obdarovaného dědice proti neopomenutelnému
dědici „důvodné“, ale toliko (důkazy prokázaný) závěr, že zvýhodnění
obdarovaného dědice bylo oproti neopomenutelnému dědici „neodůvodněné“, tedy -
řečeno jinak - že byly prokázány takové skutečností, jejichž právní posouzení
by vedlo k závěru, že u obdarovaného dědice šlo o zvýhodnění
„neodůvodněné“ (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1939/2013).
23. Ustálená judikatura soudů dále dovodila, že ustanovení § 484 věty
třetí OZ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,
tedy k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda obdarovaný dědic byl oproti
dědici uvedenému v ustanovení § 479 OZ neodůvodněně zvýhodněn, zákon nestanoví
ani to, z jakých hledisek má soud vycházet. V občanském zákoníku ani v jiném
předpise není pojem „neodůvodněného zvýhodnění“ definován, přičemž na jeho
vymezení závisí závěr soudu o tom, zda při dědění ze závěti a při absenci
příkazu zůstavitele k zápočtu má být obdarovanému dědici započítán na dědický
podíl dar, který od zůstavitele obdržel. Vymezení hypotézy právní normy tedy
závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; obecně přitom platí, že soud
má při zkoumání „neodůvodněnosti“ zvýhodnění obdarovaného dědice přihlédnout
zejména k důvodům, které zůstavitele vedly k poskytnutí předmětného daru, k
důsledkům, které darování pro obdarovaného dědice mělo, k dalším okolnostem,
jež darování „podmiňovaly“, či provázely, k míře (kvantitě) zvýhodnění apod.
Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby závěr o
„neodůvodněnosti“ zvýhodnění obdarovaného dědice korespondoval s představou
zůstavitele o přechodu jeho majetku na dědice i se zákonem požadovanou ochranou
neopominutelných dědiců (§ 479 OZ) před nespravedlivým znevýhodněním (srov.
např. právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp.
zn. 21 Cdo 4159/2007, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn.
21 Cdo 3826/2011, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 21
Cdo 187/2012, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 21
Cdo 1939/2013).
24. V projednávané věci odvolací soud - s využitím soudem prvního stupně
zjištěných „převodů nemovitostí, které proběhly mezi F. a A. C. ve prospěch
jejich dětí“ - dovodil, že k darování nemovitostí „ve prospěch svého syna M. a
vnuka P.“ měla zůstavitelka „subjektivní důvody“, že sice chování účastnice 5)
vůči zůstavitelce nebylo pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
6. 2. 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, „shledáno takové intenzity, aby
představovalo způsobilý důvod pro vydědění“, avšak nasvědčuje tomu, že
zůstavitelka neměla s účastnicí 5) „dobré vztahy“, že účastnice 5) „nepřišla
zkrátka a od svého otce obdržela darem nemovitosti značné hodnoty, takže
rozhodnutí zůstavitelky pro ní nemohlo mít žádné významné nepříznivé následky“,
a poskytnutím darů se zůstavitelka snažila „vyrovnat majetkové poměry mezi
synem a dcerou a jejich rodinami“, a že sice k „jistému zvýhodnění“ syna „ve
výsledku došlo“, avšak nepřesáhlo významně 2 000 000,- až 3 000 000 Kč, což „v
poměrech rodiny vlastnící četný nemovitý majetek není nikterak zásadní“, a
uzavřel, že ke zvýhodnění syna „ve výsledku došlo, nicméně nikoliv bezdůvodně“.
25. Z napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud
výše zjištěný skutkový stav (který ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 věta
první o. s. ř. přezkumu dovolacím soudem nepodléhá) hodnotil podle zásady
volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 132 o. s. ř., vyložil, jakými
úvahami byl při zjišťování skutkového stavu veden, k čemu přihlížel a jaké
závěry učinil. Odvolací soud tak z širokého předem neomezeného okruhu okolností
při zkoumání „neodůvodněnosti zvýhodnění“ závětních dědiců oproti účastnici 5)
jako neopominutelné dědičce zjistil všechny rozhodné skutečnosti a na jejich
základě správně a úplně vymezil relativně neurčitou (abstraktní) hypotézu o
ustanovení § 484 větě třetí OZ. Odvolací soud tak požadavku zvážení všech
rozhodných okolností konkrétního případu, jak vyžaduje ustálená judikatura
dovolacího soudu, dostál.
26. Podstatou námitek účastnice 5), která uvedené závěry odvolacího
soudu zpochybňuje, je přitom - jak je zřejmé z jejího dovolání - nesouhlas se
skutkovými zjištěními, z nichž napadené usnesení odvolacího soudu vychází, tedy
nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud při rozhodování podle
ustanovení § 484 věty třetí OZ přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil.
Skutečnost, že dovolatel na základě provedených důkazů činí odlišné skutkové
závěry a že na jejich základě buduje jiný právní názor na věc, ovšem dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nezakládá.
27. Dovolatelka v této souvislosti soudům vytýká též to, že „nepřípustně
polemizují“ se závěry uvedenými v pravomocném (a závazném) rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, v němž bylo
uvedeno, že účastnice 5) projevovala o zůstavitelku zájem, který s ohledem na
individuální okolnosti lze považovat za odpovídající chování potomka k rodiči a
nepřekračující zásady společenské slušnosti“, a podle něhož tedy nemohlo jít –
jak uvedly soudy – o „jednání nepřijatelné“. Nebere však přitom v úvahu, že
podle ustálené judikatury soudů není usneseními vydanými podle ustanovení §
175k odst. 1 OSŘ, a ani rozhodnutími o žalobě podané na základě odkazu
učiněného podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ, v žádném případě definitivně
vyřešena otázka dědického práva (otázka, kdo je zůstavitelovým dědicem). Jedná
se o rozhodnutí, kterými jsou podmínky dědického práva řešeny jen pro účely
postupu v řízení o dědictví a které má význam pouze z hlediska vymezení dědiců
jako účastníků tohoto řízení (ve smyslu ustanovení § 175b věty první OSŘ), tedy
z hlediska stanovení, s kým soud (soudní komisař) jako s účastníkem řízení o
pozůstalosti nadále jedná nebo nejedná jako s dědicem. Usnesení soudu vydaná
podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ a ani rozhodnutí o žalobě podané na základě
odkazu učiněného podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ nepředstavují konečné
řešení otázky dědického práva v řízení o dědictví; o něm může být rozhodnuto
jen v rozhodnutí (usnesení) o dědictví vydaném podle ustanovení § 175q OSŘ
(srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1.
2004, sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2005).
28. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č.j. 39 Co
399/2015-1637, byl vydán v řízení o žalobě podané účastnicí 5) základě odkazu
učiněného soudem podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ. Protože se jedná o
rozhodnutí, kterým jsou podmínky dědického práva řešeny jen pro účely postupu v
řízení o dědictví a které má význam pouze z hlediska vymezení dědiců jako
účastníků tohoto řízení (ve smyslu ustanovení § 175b věty první OSŘ), nejsou
jeho závěry závazné (samy o sobě významné) také pro vyřešení otázky, kdo bude
zůstavitelovým dědicem podle usnesení o dědictví vydaného podle ustanovení §
175q OSŘ. Soudy tedy v projednávané věci byly oprávněny (ve skutkově odůvodněné
situaci) dospět o povaze vztahů mezi zůstavitelkou a účastnicí 5) i ke zcela
odlišným závěrům, než jaké byly učiněny v rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 6. 2. 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, a nelze jim důvodně vytýkat, že by
to (případně) provedly.
29. Protože dovolání účastnice 5) proti usnesení odvolacího soudu v
části, v níž bylo rozhodnuto o zápočtu na dědický podíl účastníka 1) a M. C.,
není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle
ustanovení § 241c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
30. Účastnice 5) ve svém dovolání dále namítá, že pro výpočet jejího
dědického podílu (jako neopomenutelné dědičky ve smyslu ustanovení § 479 OZ) je
třeba vycházet z „hypotetického stavu, který by nastal, kdyby zůstavitelka o
svém majetku nepořídila závěť a kdyby její majetek dědili dědici v první
dědické skupině, a že za tohoto hypotetického stavu by nedošlo k započtení
podle ustanovení § 484 věty třetí OZ, ale podle ustanovení § 484 věty druhé OZ).
31. S touto námitkou nelze souhlasit. Podle ustálené judikatury soudů se
při určení výše dědického podílu dědice neopomenutelného podle ustanovení § 479
OZ vychází z počtu dědiců, kteří tvořili v době smrti zůstavitele první
dědickou skupinu (§ 473 OZ) a kterým by dědictví připadlo, kdyby zůstavitel
nepořídil závěť; to platí i tehdy, odmítnou-li dědictví, nepřihlíží-li se k nim
vzhledem k neznámému místu jejich pobytu, jsou-li dědicky nezpůsobilí, byli-li
(platně) vyděděni nebo postupuje-li soud v řízení o dědictví bez zřetele na
tyto dědice. Při zápočtu (kolaci), provedeném podle ustanovení § 484 věty druhé
a třetí OZ při dědění ze zákona nebo ze závěti na dědický podíl některého z
dědiců, se nezvyšuje dědický podíl dědice neopomenutelného podle ustanovení §
479 OZ (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3977/2010, které bylo uveřejněno ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 2013). Napadené usnesení
odvolacího soudu je v souladu s touto judikaturou soudů, a proto dovolání není
ani z tohoto hlediska přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.
32. Účastnice 5) ve svém dovolání v souvislosti s rozhodováním o zápočtu
na dědický podíl účastníka 1) a M. C. a s rozhodováním o výpočtu výše jejího
dědického podílu namítá, že řízení před soudy je postiženo vadami, které mohly
mít (měly) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /že jí odvolací soud
nedoručil vyjádření protistrany (vyjádření k odvolání), a proto se k nim
nemohla vyjádřit, že odvolací soud při svém rozhodování „pominul“ některé její
odvolací důvody, že závěry odvolacího soudu o neodůvodnitelnosti jejího
znevýhodnění ve prospěch dědiců ze závěti „podstatně chybí nebo je vnitřně
rozporné/. Takovýto poukaz na vady řízení není způsobilým dovolacím důvodem
(jde o jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř., podle něhož dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného posouzení
věci. K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (pokud by jimi řízení skutečně trpělo),
dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
což se – ve vztahu k rozhodování o zápočtu na dědický podíl účastníka 1) a M.
C. a k rozhodování o výpočtu výše jejího dědického podílu – nestalo.
33. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené usnesení podle§ 243d odst.
1 písm. b) o. s. ř. změnil ve výroku I. tak, že se mění usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 12. 2024, č. j. 18 D 421/97-1037, ve výroku II.
tak, že se nabytí dědictví místo „pozůstalého syna M. C.“ potvrzuje „dědicům po
M. C., zemřelém dne 5. 1. 2014“; v dalším dovolání účastnice 5) pro
nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť
účastnice 5) s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a
ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu