USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., ve věci žalobkyně A. Z., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr.
PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská č.
2033/8, proti žalovaným 1) P. C., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému
Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem v Praze 2, Španělská č. 770/2, 2) M.
C., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou
se sídlem v Praze 8, Mazurská č. 846/2d, 3) R. H., narozené dne XY, bytem v
XY, zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská č.
204/21, a 4) M. C., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Marií
Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 204/21, o určení dědického
práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 44 C 4/2012, o dovolání
žalobkyně a žalovaných 1), 3) a 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 6. února 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, takto:
I. Dovolání žalobkyně a žalovaných 1), 3) a 4 se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V řízení zahájeném žalobou žalobkyně podle odkazu soudu v dědickém řízení po A. C., zemřelé dne 15. 2. 1997 (dále jen „zůstavitelka“), Obvodní soud pro Prahu 5
v pořadí třetím rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 44 C 4/2012-1308 (ve znění
opravného usnesení ze dne 14. 9. 2015, č. j. 44 C 4/2012-1351), určil, že
žalobkyně je dědičkou zůstavitelky (výrok I.), žalobu, aby bylo určeno jak to,
že žalovaní 2) až 4), jako právní nástupci M. C., nejsou dědici podle závěti ze
dne 20. 12. 1994 (dále jen „závěť“), tak to, že žalovaný 1) není dědicem,
zamítl (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Vycházel zejména ze zjištění, že zůstavitelka při pořizování závěti a listiny o
vydědění, taktéž ze dne 20. 12. 1994 (dále jen „listina o vydědění“), netrpěla
takovou duševní poruchou, která by ji činila nezpůsobilou k těmto právním
úkonům, které opřel o revizní ústavní znalecké posudky Psychiatrického centra
Praha ze dne 3. 1. 2005 a Fakultní nemocnice Olomouc ze dne 17. 3. 2008. Za
podklad nevzal mimo řízení znaleckým ústavem vypracovaný a žalobkyní předložený
znalecký posudek Psychiatrické léčebny Bohnice zpracovaný 24. 11. 2008 (dále
jen „znalecký posudek Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008“),
protože „tento posudek nemohl být zpracován na základě znalosti všech podkladů
založených ve spise a přiložených spisů, znalec, resp. odborný kolektiv je
nemohl mít k dispozici, neboť byly v té době u odvolacího soudu. Tento
provedený důkaz tedy nemohl podle názoru soudu zvrátit závěry výše uvedených
revizních znaleckých posudků ústavů, o jejichž objektivitě nemá soud
pochybnosti.“ Závěť sepsanou zůstavitelkou vlastní rukou posoudil jako platnou,
neboť obsahuje všechny podstatné náležitosti a při jejím pořízení zůstavitelka
netrpěla duševní poruchou, která by ji k tomuto právnímu úkonu činila
neschopnou, což platí i pro listinu o vydědění. Dále vyšel ze závěru, že důvody
vydědění uvedené v listině o vydědění nejsou dány. K odvolání žalobkyně a žalovaných 1) a 2) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
6. 2. 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, změnil rozsudek soudu prvního stupně
jednak ve výrocích II. a III. tak, že žalobu na určení, že M. C. není závětním
dědicem po zůstavitele a P. C. není dědicem po zůstavitelce, zamítl (výrok I.),
jednak ve výroku I. tak, že určil, že dědici po zůstavitelce jsou M. C., P. C. a žalobkyně. Učinil tak poté, co jeho předcházející rozhodnutí (rozsudek ze dne 20. 9. 2018,
č. j. 39 Co 399/2015-1515) Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 24 Cdo 717/2019-1613, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s
tím, že odvolací soud „nevzal dostatečně v úvahu, že v projednávané věci jde o
specifický právní úkon (závěť), který se odlišuje od ostatních právních úkonů,
jejichž neplatnosti se oprávněné subjekty mohly dovolat podle ustanovení § 40a
obč. zák. (a o kterých také rozhodovaly soudy v rozhodnutích, na které odkázal
odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku), a) to zejména tím, že jeho
účinky nastávají až smrtí zůstavitele, a že se jeho částečné neplatnosti lze v
zásadě dovolat teprve v řízení o dědictví.
Tato specifičnost se odrazila také v
rozhodování soudů. Jak uvedla žalobkyně v dovolání, Ústavní soud již v usnesení
ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 665/04, shledal za ústavně souladný názor
odvolacího soudu, že relativní neplatnost závěti lze uplatnit kdykoliv v
průběhu řízení o dědictví. V usnesení ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS
1404/17, pak Ústavní soud uvedl, že nemá důvod považovat za neústavní, tj. jsoucí v rozporu s dosavadní judikaturou i právní teorií, výklad Nejvyššího
soudu České republiky vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 20. 2. 2017, č. j. 21
Cdo 275/2016-781, o nepromlčitelnosti práva dědice po dobu řízení o dědictví
dovolat se neplatnosti vydědění. Přitom v tomto rozsudku Nejvyšší soud po
shrnutí smyslu a účelu rozhodování soudu ve sporném řízení zahájeném z odkazu z
dědického řízení (tj. posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné
pro posouzení dědického práva, přičemž není významné, zda se všechny tyto spory
o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení o dědictví, nebo
zda některé z nich byly formulovány až v řízení sporném) dovodil, že ‚mohou-li
účastníci řízení po celou dobu řízení o dědictví tvrdit či popírat existenci
skutečností rozhodných pro posouzení dědického práva určité osoby (osob),
nepodléhá tak po dobu řízení o dědictví jejich právo tyto skutečnosti tvrdit a
popírat promlčení‘, a že ‚k promlčení dochází pouze v případě práva oprávněného
dědice (tj. toho, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví) na vydání dědictví ve
smyslu ustanovení § 485 obč. zák.‘. Lze dodat, že z uvedeného jednoznačně
vyplývá, že nepromlčitelnost se vztahuje nejen k tvrzení o neplatnosti
vydědění, ale i k dovolání se relativní neplatnosti závěti v závěti opomenutým
dědicem (který tvrdí nedůvodnost svého vydědění), neboť tato skutečnost má
zásadní význam pro posouzení dědického práva (viz výklad Nejvyššího soudu o
smyslu a účelu rozhodování soudu ve sporném řízení zahájeném z odkazu z
dědického řízení).“
Odvolací soud v dovoláním aktuálně napadeném rozsudku akceptoval skutkový stav
zjištěný soudem prvního stupně, jakož i jeho právní posouzení. Zdůraznil, že
zůstavitelka při pořizování listin dne 20. 12. 1994 netrpěla takovou duševní
poruchou, která by ji činila k těmto právním úkonům neschopnou. Tento skutkový
závěr opřel o výsledky dokazování vyplývající zejména z revizního ústavního
znaleckého posudku zpracovaného Fakultní nemocnicí Olomouc dne 17. 3. 2008.
Náležitě vysvětlil, z jakých důvodů jej považuje za relevantní podklad pro
učiněné skutkové zjištění (viz bod 40 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a
jako správné převzal i zdůvodnění, že znalecký posudek Psychiatrické léčebny
Bohnice ze dne 24. 11. 2008 není (nemůže být) závažný (důležitý). Na zjištěný
skutkový stav navázal právní posouzení o platně pořízené závěti a listině o
vydědění s tím, že žalobkyni se podařilo vyvrátit existenci zákonných důvodů
uvedených v listině o vydědění [§ 469a odst. 1 písm. a), b) obč. zák.]. S
poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 2019, č.
j. 24 Cdo 717/2019-1613, uzavřel, že ani námitka promlčení uplatnění relativní
neplatnosti závěti není důvodná. Proto vedle testamentárních dědiců je dědičkou
ze zákona i žalobkyně. Přestože po obsahové stránce se jedná o rozhodnutí
potvrzující, s ohledem na připuštěnou změnu žaloby přistoupil postupem podle
ustanovení § 220 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen
„o. s. ř.“) „ke stylizační změně“ rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně a žalovaní 1), 3) a 4)
dovolání. Žalobkyně vymezila přípustnost dovolání tak, že položila následující otázky: a)
zda bylo možno upustit od výslechu pověřeného zpracovatele znaleckého posudku
Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008; b) zda je tento posudek s
ohledem na datum jeho zpracování a dodatečně doplněné zákonem vyžadované
prohlášení znaleckým posudkem ve smyslu ustanovení § 127a o. s. ř.; c) zda
chybějící sešívací šňůra je odstranitelnou vadou; d) „Odpovídá procesním právům
účastníka povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud
jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal?“ Při řešení
těchto otázek se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a to v případě otázky a) od usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2444/2019; v případě otázky b) od rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1120/2017; v případě
otázky c) od rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo
3417/2016; a v případě otázky d) od usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, a ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2645/2009. Žalobkyně dále vyložila, v čem dle ní spočívá nesprávnost právního
posouzení, když v této souvislosti poukázala zejména na to, že znalecký ústav
(Psychiatrická léčebna Bohnice) měl k dispozici kompletní kopii soudního spisu,
včetně přiložených spisů, o čemž svědčí „výpis ze spisového materiálu“ (číslo
listu 969-1008) a „[n]eexistoval žádný doklad, který by mohl být významný pro
posouzení zdravotního a psychického stavu zůstavitelky, který by byl
zpracovatelům tohoto posudku neznámý a z něhož by vycházeli ostatní
zpracovatelé“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný 1) a žalovaní 3) a 4) podali dovolání samostatně, avšak vzhledem k
tomu, že tři z položených otázek se překrývají, lze k nim společně uvést, že
přípustnost dovolání vymezili formulací následujících otázek: 1) „Podléhá právo
dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 40a zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, promlčení, a to rozdílně u různých právních
úkonů uvedených v tomto ustanovení?“; 2) „Kdy dojde k promlčení práva dovolat
se relativní neplatnosti závěti“; a 3) „Má účastník dědického řízení právo
namítnout promlčení práva neopominutelného dědice dovolat se relativní
neplatnosti závěti?“ Při řešení těchto otázek se odvolací soud měl odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [k tomu blíže viz bod 9 dovolání
žalovaného 1) a body 8 a 21 dovolání žalovaných 3) a 4)], a to od rozsudků
Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2559/2008 (jde-li o
všechny tři otázky), ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 ICdo 78/2015, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2929/2009, ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo
568/2002, ze dne 15. 1. 2008, sp.
zn. 30 Cdo 29/2007, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1669/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1652/2007, a ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 210/2011 [jde-li o
otázku č. 1)]. Vyšli z toho, že dle nich se žalobkyně dovolala práva relativní
neplatnosti závěti až 9 let poté, co se se závětí seznámila. Žalovaný 1) zformuloval ještě následující otázky: 4) zda na závěť zkracující
neopominutelného dědice se hledí jako na neplatnou bez dalšího; 5) zda lze
dokazováním zjišťovat úmysl fyzické osoby; a 6) zda naplnění zákonného důvodu
vydědění neopominutelného dědice je nezbytné posuzovat i s ohledem na jeho
subjektivní vnímání zůstavitelkou a svobodu její vůle upřednostnit. Při řešení
otázky č. 4) a 5) se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, kterou také označil, a otázka č. 6) má být otázkou dosud
nevyřešenou. Žalovaní shodně navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. až
VII. zrušen a věc byla v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrácena k dalšímu
řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaných 1), 3) a 4) oponovala, že
relativní neplatnosti závěti se dovolala již žalobou ze dne 4. 3. 1998 a
nikoliv až po 9 letech poté, co se s ní seznámila. Odmítla, že by se odvolací
soud závěrem, že po dobu dědického řízení právo namítnout relativní neplatnost
závěti nepodléhá promlčení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Postupoval v souladu s ní, protože tento právní závěr vyslovil a
zdůvodnil dovolací soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2019, č. j. 24 Cdo 717/2019-1613, přičemž vyslovený závěr byl v této věci pro odvolací soud
závazný. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníky řízení) ve lhůtě stanovené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací,
zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší
soud České republiky k závěru, že dovolání není přípustné. Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných
znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření.
Jestliže pro
složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li
pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu
znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem
znalce (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.),
který soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., avšak
nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (odborné závěry v něm
obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad vyplývajících z ustanovení §
132 o. s. ř.). Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu
k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými
důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry
posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo
přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry
posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013,
ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018). Z uvedeného je zcela zřejmé, že soud v rámci hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.)
znaleckému posudku jako jednomu z důkazů přisuzuje (mimo jiné) hodnotu
závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí. Při hodnocení důkazu z hlediska jeho
závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam má důkaz pro jeho rozhodnutí
a zda o něj může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění
skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru) [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, ze dne
31. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2447/99, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo
2682/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93,
ročník 2014, nebo ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008]. Hodnota
závažnosti se odvíjí již od podkladů pro vyhotovení znaleckého posudku, resp. jejich rozsahu. Jejich neúplnost (odlišný rozsah) nevytváří pro konkrétní
přijaté závěry přesvědčivou skutkovou oporu. Znalecký posudek pak nemůže být
podkladem pro právně významné skutkové zjištění (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1743/2013). Odvolací soud (v souladu se zásadou hospodárnosti) akceptoval neprovedení
výslechu zpracovatele znaleckého posudku Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne
24. 11. 2008, neboť tento znalecký posudek není z hlediska závažnosti
(důležitosti) způsobilým podkladem pro objasnění právně významného skutkového
zjištění, zda zůstavitelka ke dni 20. 12.
1994 trpěla duševní poruchou, která
by ji činila k pořízení závěti a listiny o vydědění neschopnou. Pokládá-li žalobkyně otázku a), vychází z toho, že podklady pro vyhotovení
znaleckého posudku Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008, včetně
jejich rozsahu, byly shodné s těmi, ze kterých vycházel znalecký ústav –
Fakultní nemocnice Olomouc – při zpracování svého revizního znaleckého posudku
ze dne 17. 3. 2008, což je v rozporu s tím, z čeho vyšel odvolací soud, pokud
hodnotil znalecký posudek Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008
jako nedůležitý. Z dovolací argumentace je zřejmé, že žalobkyni nejde o přezkum
toho, zda bylo nezbytné vyslechnout zpracovatele ústavního znaleckého posudku,
pokud podklady nejsou způsobilé poskytnout znaleckým závěrům odpovídající
oporu, nýbrž o to, zda je nezbytné zpracovatele vyslechnout, pokud tomu tak
je. Otázku zachování procesních pravidel při zjišťování skutkového stavu
zpochybňuje skrze jiný skutek. Žalobkyně tedy zpochybňuje správnost právního
posouzení (výkladu ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř.) na základě jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, čímž uplatňuje nezpůsobilý
dovolací důvod (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2353/2019). Nejvyšší soud České republiky se v této souvislosti zabýval i tím, zda se
odvolací soud nedopustil libovůle, přestože žalobkyně svou dovolací argumentaci
na tom nestaví. Z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyně pořídila úplnou
kopii spisového materiálu, včetně připojených spisů, ačkoliv jinak záznamy o
nahlédnutí do spisu jsou žurnalizovány. Usuzovat za této situace ze znaleckého
nálezu (znaleckého posudku Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008)
na úplnost značně rozsáhlých podkladů, a tedy libovůli odvolacího soudu nelze. Žalobkyní položená otázka a) přípustnost dovolání nezakládá. Ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud České republiky vysvětlil, že spočívá-li
napadené rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více
závěrech), z nichž každá sama o sobě je pro právní posouzení rozhodná, není
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé
z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo, jako je tomu v tomto
případě, jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v
ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2303/2013, a shodně např. usnesení ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo
3986/2013, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 21. 10. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných,
než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
Věcný přezkum posouzení ostatních právních
otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak
nepřípustné jako celek [srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2005,
sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 48, ročník 2006, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29
Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015, a ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo
1853/2020]. Z uvedeného vyplývá, že nezaložila-li přípustnost dovolání otázka a),
přípustnost dovolání nezakládá ani otázka b) a c). Z obsahu dovolání, přes nepřesnou formulaci otázky d) [důkaz znaleckým posudkem
Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008 byl proveden; srov. číslo
listu 1276], je zřejmé, že žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se
odvolací soud v otázce nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně,
zejména v části, ve které vyložil důvody, pro které nevyslechl zpracovatele
znaleckého posudku Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008, odchýlil
od rozhodovací praxe dovolacího soudu v dovolání uvedené. Otázka přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně je otázkou procesního
práva, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení (mimo jiné) jeho
rozhodnutí závisí. Nelze však dovolatelce přisvědčit, že odvolací soud se při
jejím řešení odklonil od ustálené judikatury (a to i té, kterou dovolatelka
zmínila v dovolání). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrno, jaké
skutečnosti vzal tento soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel
svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jakož i
to, jaký význam z hlediska závažnosti jednotlivým důkazům přiřadil, čímž
zdůvodnilo to, proč nevyslechl zpracovatele znaleckého posudku Psychiatrické
léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008, potažmo uvedl důvody, proč neprovedl další
z navržených důkazů. Odůvodnění obsahuje též jasné vylíčení zjištěného
skutkového stavu věci a jejího právní posouzení, tak jak vyžaduje ustanovení §
157 odst. 2 o. s. ř. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., ani z práva na spravedlivý proces nelze
dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka
řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod
číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Nejvyšší soud České republiky ostatně vysvětlil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č.
100, ročník 2013, že i když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele. Z obsahu odvolání žalobkyně rozhodně nevyplývá,
že by byla kvalitou odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jakkoliv omezena
v odvolací argumentaci. Odvolací soud se při řešení otázky d) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu neodchýlil, a proto tato otázka přípustnost dovolání nezakládá
Pokud snad žalobkyně cílila námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí také na
rozsudek odvolacího soudu (viz první odstavec strany 16 dovolání žalobkyně),
pak nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil a správnost
řešení, které by mohl dovolací soud přezkoumat. Odvolací soud nepochybně
neřešil, ani implicite, otázku, zda je jeho rozhodnutí přezkoumatelné či
nikoliv. Dovolatelka v tomto případě nečiní nic jiného, než že vytýká
odvolacímu soudu vadu řízení. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního
práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani
způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i
kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne
29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo
1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 1254/2014),
což se – také vzhledem k rozsáhle zdůvodněné dovolací argumentaci (výše uvedené
platí mutatis mutandis i pro dovoláním napadené rozhodnutí) – nestalo. Proto
také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. výslovně stanoví, že k vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho
rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je
jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013). V případě otázek č. 1) až 3) žalovaných 1), 3) a 4) tento předpoklad
naplněn nebyl. Pro rozhodnutí odvolacího soudu byla určující otázka, zda právo
namítat relativní neplatnost závěti se po dobu řízení o dědictví promlčuje. Podstatná byla nejen vazba věcná, promlčení práva dovolat se námitky relativní
neplatnosti závěti jako specifického právního úkonu, nýbrž i časová, vymezená
trváním řízení o dědictví. Takto ovšem žádná z otázek č. 1) až 3) žalovaných
1), 3) a 4) zformulována nebyla. I kdyby žalovaní 1), 3) a 4) vystihli určující otázku, nemohla by zakládat
přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závazného
právního názoru dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s.
ř.), který byl – přímo v této věci – vyjádřen v předchozím rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2019, č. j. 24 Cdo 717/2019-1613, je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [rozsudky Nejvyššího
soudu ČR ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2559/2008, případně ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 ICdo 78/2015, od kterých se dle žalovaných 1), 3) a 4) měl
odvolací soud odchýlit na poměry posuzované věci pro absenci časové vazby na
probíhající řízení o dědictví nedopadají (obecný závěr, že právo dovolat se
relativní neplatnosti závěti se promlčuje, nekoliduje se závěrem, že se tak
nestane po dobu řízení o dědictví), stejně jako dále zmíněné rozsudky
Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2929/2009, ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 568/2002, ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007,
ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1669/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1652/2007, a ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 29
Cdo 210/2011, které na poměry posuzované věci nedopadají pro absenci věcné
vazby (v těchto rozhodnutích dovolacího soudu nebyla řešena otázka dovolání se
práva relativní neplatnosti závěti)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka
byla posouzena jinak. Otázkami č. 4) a 5) neuplatňuje žalovaný 1) způsobilý dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. V případě otázky č. 4) zpochybňuje žalovaný 1) právní posouzení věci vycházeje
z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud,
který (byť zprostředkovaně) vyšel také z toho, že žalobkyně se relativní
neplatnosti závěti dovolala. Z toho, že vzhledem k stále probíhajícímu řízení o
dědictví je určení konkrétního okamžiku (zda se tak stalo již podáním žaloby
nebo později) nerozhodné, nelze dovozovat, že se relativní neplatnosti
nedovolala [k tomu srov. již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 4, ročník 2014]. Otázka č. 4) tedy přípustnost dovolání
založit nemůže. V případě otázky č. 5) vznáší žalovaný 1) výhrady proti úplnosti, a tedy
správnosti skutkových zjištění a skutkového závěru, které byly pro právní
posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolací soud je přitom vázán
skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost a úplnost, jakož i
samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 (§ 211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem. Z těchto důvodů otázky č. 5) a 6) přípustnost dovolání nezakládají. Otázka č. 6) byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, kterou představuje např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 24. 9. 2009, sp. zn.
21 Cdo 1912/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 78, ročník 2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014, protože zájem, který by
potomek měl o zůstavitele projevovat posuzoval odvolací soud s přihlédnutím ke
všem okolnostem konkrétního případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve
společnosti ustálily, a proto ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Protože Nejvyšší soud České republiky neshledal dovolání účastníků přípustnými,
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu