ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobkyně A. Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. PhDr.
Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 12, proti
žalovaným 1) P. C., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Karlem Hnilicou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 6/55, 2) M. C., narozené XY, bytem
XY, zastoupené JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Mazurská
č. 846, 3) R. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Marií Látovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská č. 633/12, 4) M. C., narozenému XY,
bytem XY, zastoupenému Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Týnská č. 633/12, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
5 pod sp. zn. 44 C 4/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 20. září 2018, č.j. 39 Co 399/2015-1515, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se s odkazem na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 vydaného v
řízení o dědictví po A. C., č.j. 18 D 421/97-90, žalobou ze dne 9.3.1998
(původně proti M. C. a P. C., po úmrtí Mi. C. dne 5.1.2014 i proti jeho
procesním nástupcům) domáhá určení, že je dědičkou zůstavitelky A. C., zemřelé
dne 15.2.1997, a popírá dědické právo M. C. ze závěti a dědické právo P. C. Žalobní petit byl žalobkyní několikrát měněn a doplňován, mimo jiné i po té, co
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, v odůvodnění rozsudku ze dne
28.2.2012 sp. zn. 21 Cdo 4774/2009 (kterým bylo rozhodnuto o dovolání žalobkyně
a tehdejších žalovaných M. C. a P. C. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 27.1.2009 č.j. 25 Co 382/2007-1043) uvedl, že usnesení soudu, kterým byla
žalobkyně v řízení o dědictví odkázána na podání žaloby ve sporném řízení,
neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., a že za této
situace měly soudy rozhodující o žalobě podané podle tohoto odkazu poskytnout
žalobkyni potřebná poučení o náležitostech žaloby, zejména o tzv. žalobním
petitu, a pokud tak neučinily, zatížily řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci; současně dovolací soud vyslovil, jaký
žalobní petit odpovídá povaze sporu v dané věci. Po připuštění změny žaloby usnesením ze dne 7.5.2013, č.j. 44 C 4/2012-1192,
Obvodní soud pro Prahu 5, po zopakování a provedení dalších důkazů, rozsudkem
ze dne 25.5.2015, č.j. 44 C 4/2012-1308, ve znění opravného usnesení ze dne
14.9.2015, č.j. 44 C 4/2012-1351, určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky
A. C. (výrok I.), zamítl žalobu v části na určení, že žalovaní (jako právní
nástupci M. C.) nejsou dědici zůstavitelky A. C. (výrok II.), a zamítl žalobu v
části na určení, že žalovaný P. C. není dědicem zůstavitelky A. C. (výrok
III.); vycházel ze závěru, že „zůstavitelka při pořizování listin dne
20.12.1994 netrpěla takovou duševní poruchou, která by ji činila nezpůsobilou k
těmto právním úkonům“, a že „důvody vydědění žalobkyně uvedené v listině o
vydědění nejsou dány“. K odvolání žalovaného P. C. a žalobkyně (která před
rozhodnutím odvolacího soudu navrhla změnu žalobního návrhu) Městský soud v
Praze rozsudkem ze dne 19.4.2016, č.j. 39 Co 399/2015-1413, „s ohledem na
připuštěnou změnu petitu žaloby“, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
„žaloba na určení, že žalovaní (jako právní nástupci M. C., narozeného dne XY)
nejsou dědici zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15.2.1997, podle závěti ze dne
20.12.1994, se zamítá“ (výrok I.), „žaloba na určení, že žalovaný P. C. není
dědicem zůstavitelky A. C., zemřelé 15.2.1997, se zamítá“ (výrok II.), „určuje
se, že žalobkyně je dědičkou A. C., zemřelé dne 15.2.1997“ (výrok III.), a
„určuje se, že žalovaní (jako právní nástupci M. C., narozeného XY) a P. C. jsou dědici zůtavitelky A. C. podle závěti ze dne 20.12.1994“ (výrok IV);
správným shledal závěr soudu prvního stupně, že závěť zůstavitelky i listina o
vydědění žalobkyně jsou platné, a že důvody pro vydědění žalobkyně dány nejsou. Tento rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalobkyně a žalovaného P. C.
rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.3.2018, č.j. 21 Cdo
4844/2016-1484, zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení. V odůvodnění rozsudku dovolací soud uvedl, že při posuzování platnosti
závěti a listiny o vydědění žalobkyně ze dne 2012.1994 ve smyslu ustanovení §
37 odst. 1 a § 38 odst. 2 obč. zák. respektoval odvolací soud, stejně jako soud
prvního stupně, ustálenou soudní judikaturu, nesprávný je však jeho názor, že
otázkou případného promlčení práva žalobkyně k uplatnění relativní neplatnosti
závěti podle § 40a obč. zák., což namítli žalovaní, se bude zabývat až soud v
řízení o dědictví (po skončení řízení o určení, resp. popření dědického práva),
a nesprávně také bylo rozhodováno o dědickém právu žalovaných, jako právních
nástupců M. C., místo dědického práva samotného závětního dědice M. C. V dalším řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.9.2018, č.j. 39 Co
399/2015-1515, rozhodl výrokem I., že „rozsudek soudu prvního stupně se mění
tak, že „žaloba na určení, že M. C. není dědicem zůstavitelky A. C., zemřelé
dne 15.2.1997, podle závěti ze dne 20.12.1994, a P. C. není dědicem
zůstavitelky A. C., se zamítá“, výrokem II., že „žaloba na určení, že dědici
zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15.2.1997, jsou M. C., P. C. a žalobkyně, se
zamítá“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. S
odkazem na zjištěný skutkový stav a své dřívější závěry, které shledal
správnými i dovolací soud v rozsudku ze dne 13.3.2018, č.j. 21 Cdo
4844/2016-1484, vycházel odvolací soud z toho, že závěť zůstavitelky i listina
o vydědění ze dne 20.12.1994 jsou platnými právními úkony. Dále uvedl, že se
distancuje od dřívějšího názoru, že „za dovolání se částečné neplatnosti závěti
zůstavitelky ze dne 20.12.1994, kterou byla žalobkyně jako dědička opomenuta,
považuje pouhé obecné napadení platnosti závěti a listiny o vydědění a včasné
podání žaloby z důvodu nezpůsobilosti zůstavitelky pořídit platně tyto listiny
a popírání existence důvodů vydědění, a že tedy nelze s námitkou promlčení
nároku na uplatnění relativní neplatnosti závěti souhlasit“. Citoval z
rozhodnutí soudů, ve kterých byla otázka relativní neplatnosti právního úkonu a
jejího uplatnění řešena (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 15.1.2008 sp. zn. 30 Cdo 29/2007, ze dne 26.2.2004 sp.zn. 30 Cdo 437/2003,
dále sp. zn. 32 Odo 722/2003, 24 Cdo 192/98, 26 Cdo 1336/98, sp. zn. 22 Cdo
2474/2000, nebo rozhodnutí uveřejněná pod R 50/1985 a R 97/2007), a uzavřel, že
„dovolání se relativní neplatnosti musí proběhnout uplatněním konkrétního
důvodu relativní neplatnosti, nikoliv obecnou proklamací neplatnosti (jako se
stalo před notářem) anebo žalobou dovolávající se výlučně důvodů spadajících
pod absolutní neplatnost“. Dále odvolací soud vyslovil, že „právo dovolat se
relativní neplatnosti se - na rozdíl od absolutní neplatnosti - promlčuje, a to
v tříleté promlčecí době, tato tříletá promlčecí doba začne běžet od okamžiku,
kdy právo mohlo být vykonáno poprvé“, a že pokud se v dané věci žalobkyně, jako
nepominutelná dědička zůstavitelky, o možnosti vznést námitku relativní
neplatnosti závěti dozvěděla 22.5.1997, poučena byla 17.11.1997, pak poslední
den promlčecí lhůty připadl na den 22.5.2000, nejpozději na den 17.11.2000,
vady závěti spočívající v nerespektování jejího zákonného podílu však uplatnila
až v doplnění odvolání ze dne 16.2.2007 (doručeného ostatním účastníkům
hmotněprávního vztahu dne 19.3.2007), byla námitka promlčení žalovanou stranou
vznesena po právu. Uvedl také, že s ohledem na obsah závěti a zjištěný majetek
zůstavitelky (jen ten uvedený v závěti) žalobkyně nepřipadá ani jako zákonný
dědic jiného majetku, a protože není dědicem zůstavitelky, nezabýval se již
otázkou vydědění, „když ani pro žalobkyni pozitivní rozhodnutí o této otázce jí
nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci“, neboť dědici zůstavitelky jsou
pouze testamentární dědici M. C. a P. C. Odvolací soud dodal, že „obrana
žalobkyně ohledně toho, že již bylo pravomocně rozhodnuto, že důvody vydědění
dány nejsou, postrádá s ohledem na závěr odvolacího soudu ohledně promlčení
jejího práva dovolat se relativní neplatnosti závěti právní relevanci“.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.9.2018, č.j. 39 Co
399/2015-1515, podala žalobkyně dovolání, s návrhem na jeho zrušení a vrácení
věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání je podle ní přípustné, neboť
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Právní názor odvolacího soudu, že došlo k promlčení nároku k
uplatnění námitky relativní neplatnosti závěti zůstavitelky, je podle jejího
názoru v rozporu s názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
20.2.2017, sp. zn. 21 Cdo 275/2016, v němž byla řešena obdobná věc (zda po dobu
řízení o dědictví podléhá promlčení právo dědice dovolat se neplatnosti
vydědění), se závěrem, že „mohou-li účastníci řízení po celou dobu řízení o
dědictví tvrdit či popírat existenci skutečností rozhodných pro posouzení
dědického práva určité osoby (osob), nepodléhá tak po dobu řízení o dědictví
jejich právo tyto skutečnosti tvrdit a popírat promlčení“, a že „k promlčení
dochází pouze v případě práva oprávněného dědice (tj. toho, kdo nebyl
účastníkem řízení o dědictví) na vydání dědictví ve smyslu § 485 zák. č. 40/1964 Sb.)“; proti tomuto rozsudku Nejvyššího soudu byla podána ústavní
stížnost, která byla následně odmítnuta usnesením ze dne 13.3.2018, sp. zn. IV. ÚS 1404/17, v jehož odůvodnění Ústavní soud uvedl, že nemá důvod považovat
výklad Nejvyššího soudu za protiústavní, tj. jsoucí v rozporu s dosavadní
judikaturou i právní teorií. A již v usnesení ze dne 21.12.2004, sp. zn. II. ÚS
665/04, Ústavní soud shledal jako ústavně souladný výklad jednoduchého práva
ohledně námitky relativní neplanosti závěti, kterou lze podle odvolacího soudu
uplatnit kdykoli v průběhu řízení o dědictví. Nesprávné je podle žalobkyně
konstatování odvolacího soudu, že se do 22.5.2000, resp. do 17.11.2000,
relativní neplatnosti závěti nedovolala. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30.11.2011, sp. zn. 29 Cdo 2517/2010, skutečnost, že účastník uplatňuje
relativní neplatnost, vyplývá již z toho, že z jeho žalobního tvrzení se
podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní
neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán, a že je nerozhodné, zda
žalobce kvalifikuje uplatněnou neplatnost právního úkonu jako absolutní nebo
jako relativní. Žalobkyně je přesvědčena, že jak z toho, co uvedla při jednání
u notáře dne 28.1.1998 (že neuznává platnost závěti ze dne 20.12.1994 a listiny
o vydědění nazvané „Rozhodnutí o vydědění“ ze dne 20.12.1994), tak i z jejích
tvrzení v žalobě ze dne 4.3.1998 (kterou se domáhala určení neplatnosti závěti,
listiny o vydědění a také určení, že důvody jejího vydědění zůstavitelkou
uvedené v listině o vydědění ze dne 20.12.1994 nejsou dány), jednoznačně
vyplývá, že pro vadu, která způsobuje relativní neplatnost závěti, nechtěla být
účinky závěti vázána; pokud by se domáhala určení neplatnosti pouze z důvodu
nezpůsobilosti zůstavitelky k právním úkonům při sepsání obou listin, tedy
pouze z důvodu absolutní neplatnosti, pak by se jistě nedomáhala určení, že
nejsou dány důvody pro její vydědění a že je neplatná i listina o vydědění. Poukazuje také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2007, sp. zn.
21 Cdo
1207/2006, ze kterého dovozuje, že k dovolání se relativní neplatnosti závěti
postačuje již tvrzení, že důvody vydědění nejsou dány, protože z obsahu
takového žalobního tvrzení je zřejmé domáhání se dědického práva po
zůstaviteli. Výše uvedený rozsudek ze dne 20.2.2017, č.j. 21 Cdo 275/2016,
svědčí o tom, že Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací praxe pokládá dovolání
se neplatnosti vydědění současně za dovolání se relativní neplatnosti závěti. Ani názor odvolacího soudu, že nepřipadá v úvahu jako zákonný dědic jiného
majetku, než jsou věci uvedené v závěti, a že dědici tak jsou pouze
testamentární dědici M. C. a P. C., není podle žalobkyně správný, neboť kromě
věcí uvedených v závěti patří do dědictví také pohledávka – „bankovní účet“
vedený u České spořitelny, a.s. (jak vyplývá z obsahu spisu Obvodního soudu pro
Prahu 5, sp. zn. 18 D 421/97), na který v závěti pamatováno nebylo. Pokud
odvolací soud vyslovil, že dědici zůstavitelky jsou pouze M. C. a P. C.,
neodpovídá to tomu, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2012, sp. zn. 21
Cdo 4774/2009, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.1.2009,
č.j. 25 Co 382/2007-1043, s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
„o určení, že důvody vydědění neexistují“, tento výrok tak je v právní moci. Také názor odvolacího soudu, že je nadbytečné provádět navrhovaný výslech
pověřeného zpracovatele znaleckého posudku vypracovaného 24.11.2008
Psychiatrickou léčebnou Bohnice, nepovažuje žalobkyně za správný; způsobem,
jakým se odvolací soud vypořádal s tímto znaleckým posudkem, se odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6.8.2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014. Nesprávným odmítnutím navrhovaného
výslechu mohla být nesprávně posouzena otázka platnosti závěti a listiny o
vydědění ve smyslu § 37 odst. 1 a § 38 odst. 2 občanského zákoníku. Právě
posudek Psychiatrické léčebny Bohnice, jehož závěry odvolací soud odmítl
akceptovat, jednoznačně prokazuje vadnost revizního znaleckého posudku FN
Olomouc, z jehož závěrů odvolací soud vycházel. Přitom posudek znaleckého
ústavu Psychiatrické léčebny Bohnice vycházel ze všech relevantních zjištění,
zatímco revizní znalecký posudek FN Olomouc některé podklady opomíjel a nebral
v potaz, zejména nález z pitevního protokolu obsahující popis mozku
zůstavitelky, který je podle znalců Psychiatrické léčebny Bohnice signifikantní
pro diagnózu organického postižení mozku. Tím, že nebyl proveden navrhovaný
výslech pověřeného zpracovatele posudku, nedošlo k odstranění pochybností
ohledně způsobilosti zůstavitelky k pořízení závěti a listiny o vydědění. Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že dovolání není
přípustné, když z něho není patrna otázka hmotného či procesního práva, na níž
závisí napadené rozhodnutí a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od
ustálené praxe dovolacího soudu. Žalobkyně především nesprávně spatřuje
paralelu mezi „dovoláním se neplatnosti závěti z důvodu zkrácení na povinném
dílu nepominutelného dědice“ a „dovoláním se neplatnosti vydědění“ a místy mezi
nimi chybně zaměňuje.
Pokud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21
Cdo 275/2016, jde o odkaz nepřiléhavý, neboť v něm byla řešena otázka, zda se
promlčuje právo dědice dovolat se neplatnosti vydědění. Případný není ani
poukaz žalobkyně na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 665/04, neboť v něm
se Ústavní soud k promlčení nevyjadřoval, z usnesení se nepodává, že by námitka
promlčení byla vznesena. Pokud žalobkyně tvrdí, že se relativní neplatnosti
závěti dovolala již samotným podáním žaloby, a dovozuje to z rozsudku
dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 1207/2006, takový závěr z označeného rozsudku
dovodit nelze. Má-li žalobkyně námitky proti výkladu obsahu závěti (zda závěť
vyčerpává veškerý majetek zůstavitelky), upozorňuje žalovaný 1), že podle
judikatury dovolacího soudu je výklad obsahu právního úkonu považován za
skutkové zjištění, není tedy přípustným dovolacím důvodem podle § 237 o.s.ř. Pro případ, že by se dovolací soud s s tímto právním názorem neztotožnil,
namítá, že na posouzení obsahu závěti, a zda tedy žalobkyně nepřichází do úvahy
jako zákonný dědic jiného majetku, rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Obsah
právního úkonu soud vyložil podle § 35 odst. 2 obč. zák., tj. v souladu s vůlí
zůstavitelky. K námitkám směřujícím proti správnosti znaleckých posudků, které
žalobkyně formálně podřadila pod právní otázku procesního práva, žalovaný 1)
poukazuje na to, že obsahově shodné námitky byly uplatněny již v předchozím
dovolání žalobkyně a dovolací soud v rozsudku č.j. 21 Cdo 4844/2016-1484
neshledal vznesené námitky důvodnými, a to také respektoval odvolací soud v
dalším řízení. Závěry soudů obou stupňů, že zůstavitelkou pořízené listiny
netrpí neplatností podle § 37 a § 38 odst. 2 obč. zák., jsou na základě
zjištěných skutečností a provedených znaleckých posudků o duševním stavu
zůstavitelky (včetně dvou revizních posudků) od roku 2006 neměnné, pochybnosti
má v tomto řízení jen žalobkyně. Na závěr svého vyjádření žalovaný 1) navrhl,
aby dovolání žalobkyně bylo podle § 243c odst. 1 o.s.ř. jako nepřípustné
odmítnuto, a pokud by v části bylo shledáno přípustným, pak v té části podle §
243d písm. a) o.s.ř. zamítnuto. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že tvrzení žalobkyně, že se
dovolala relativní neplatnost závěti, není důvodné, neboť podle platné
judikatury platí, že relativní neplatnosti je třeba se dovolat výslovně, projev
vůle musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti,
tak i vadu právního úkonu, která jeho relativní neplatnost způsobila (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 722/2003, sp. zn. 24 Cdo 1336/98, 30
Cdon 437/2003). Takový právní úkon žalobkyně v promlčecí době nikdy neučinila a
relativní neplatnosti závěti se tedy nedovolala. V části, ve které se žalobkyně
vyjadřuje k závěru odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, že žalobkyně
nepřipadá v úvahu jako zákonný dědic, jde o dovolání proti důvodům rozhodnutí,
a takové dovolání není podle § 236 odst. 2 o.s.ř. přípustné.
Neprovedení důkazu
výslechem pověřeného zpracovatele znaleckého posudku vypracovaného dne
24.11.2008 Psychiatrickou léčebnou Bohnice odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil,
stejně jako svůj závěr, že zůstavitelka v době sepsání závěti a listiny o
vydědění netrpěla chorobou nebo poruchou negativně ovlivňující její způsobilost
k právním úkonům, není proto správné tvrzení žalobkyně, že se odvolací soud
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Protože je podle žalované 2)
napadený rozsudek Městského soudu v Praze správný, navrhuje, aby dovolací soud
dovolání žalobkyně zamítl a uložil jí povinnost k náhradě nákladů dovolacího
řízení. Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání
bylo podáno osobou k tomu oprávněnou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci záviselo (mimo jiné) na
posouzení, zda došlo k promlčení práva žalobkyně dovolat se částečné
neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 20.12.1994. Vzhledem k tomu, že při
řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání
žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné. Projednávanou věc je třeba i v současné době, vzhledem k datu úmrtí
zůstavitelky (15.2.1997) a ustanovení § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (podle něhož se při dědění použije právo platné v době smrti
zůstavitele), posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném ke dni 15.2.1997 (dále jen „obč. zák.“). Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl
ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich
dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části
neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků (§ 479 obč. zák.). Jde-li o důvod neplatnosti podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, §
479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3, považuje se právní úkon
za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního
úkonu nedovolá (§ 40a věta první obč. zák.). V ustálené soudní praxi se částečná neplatnost závěti podle ustanovení § 479
obč. zák. označuje jako „neplatnost relativní“ a v souladu s ustanovením § 40a
obč. zák. je respektováno, že této neplatnosti se potomek zůstavitele, který
byl závětí opomenut, musí dovolat, jinak se má za to, že závěť je platná, tj. v
ní opomenutý potomek zůstavitele nedědí. Z ustanovení § 40a obč. zák.
je zřejmé, že relativní neplatnost je možné
uplatnit nejen u závěti (§ 479), ale za splnění vymezených předpokladů i u
právních úkonů dalších: § 49a – právní úkon učiněný v omylu, § 140 – převod
spoluvlastnického podílu, § 145 odst. 2 – jiná, než obvyklá správa majetku
náležejícího do společného jmění manželů, § 589 – sjednání kupní ceny, § 701
odst. 1 – vyřizování jiných, než běžných věcí společnými nájemci, § 775 –
sjednání odměny zprostředkovatele, § 852b odst. 2 a 3 – náležitosti cestovní
smlouvy. Právě některé z těchto dalších právních úkonů byly předmětem
posuzování dovolacího soudu v rozhodnutích, která odvolací soud v odůvodnění
dovoláním napadeného rozsudku označil a z nich převzal, že „dovolání se
relativní neplatnosti právního úkonu je hmotněprávní jednostranný úkon
adresovaný účastníku, resp. účastníkům právního úkonu“, že „má právní účinky až
od okamžiku, kdy dojde účastníkům“, přitom „není rozhodné, jak oprávněný
subjekt sám kvalifikuje neplatnost právního úkonu, tj. zda jako absolutní či
relativní“, se zdůrazněním, že „rozhodující je, že oprávněný subjekt namítá
konkrétní vadu právního úkonu“, a z toho pak dovodil, že se právo dovolat se
relativní neplatnosti právního úkonu ve tříleté promlčecí době podle ustanovení
§ 100 a násl. obč. zák. promlčuje. Odvolací soud však nevzal dostatečně v úvahu, že v projednávané věci jde o
specifický právní úkon (závěť), který se odlišuje od ostatních právních úkonů,
jejichž neplatnosti se oprávněné subjekty mohly dovolat podle ustanovení § 40a
obč. zák. (a o kterých také rozhodovaly soudy v rozhodnutích, na které odkázal
odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku), a to zejména tím, že jeho účinky
nastávají až smrtí zůstavitele, a že se jeho částečné neplatnosti lze v zásadě
dovolat teprve v řízení o dědictví. Tato specifičnost se odrazila také v
rozhodování soudů. Jak uvedla žalobkyně v dovolání, Ústavní soud již v usnesení
ze dne 21.12.2004, sp. zn. II. ÚS 665/04, shledal za ústavně souladný názor
odvolacího soudu, že relativní neplatnost závěti lze uplatnit kdykoliv v
průběhu řízení o dědictví. V usnesení ze dne 13.3.2018, sp. zn. IV. ÚS
1404/17, pak Ústavní soud uvedl, že nemá důvod považovat za neústavní, tj. jsoucí v rozporu s dosavadní judikaturou i právní teorií, výklad Nejvyššího
soudu České republiky vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 20.2.2017, č.j. 21 Cdo
275/2016-781, o nepromlčitelnosti práva dědice po dobu řízení o dědictví
dovolat se neplatnosti vydědění. Přitom v tomto rozsudku Nejvyšší soud po
shrnutí smyslu a účelu rozhodování soudu ve sporném řízení zahájeném z odkazu z
dědického řízení (tj.
posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné
pro posouzení dědického práva, přičemž není významné, zda se všechny tyto spory
o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení o dědictví, nebo
zda některé z nich byly formulovány až v řízení sporném) dovodil, že „mohou-li
účastníci řízení po celou dobu řízení o dědictví tvrdit či popírat existenci
skutečností rozhodných pro posouzení dědického práva určité osoby (osob),
nepodléhá tak po dobu řízení o dědictví jejich právo tyto skutečnosti tvrdit a
popírat promlčení“, a že „k promlčení dochází pouze v případě práva oprávněného
dědice (tj. toho, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví) na vydání dědictví ve
smyslu ustanovení § 485 obč. zák.“. Lze dodat, že z uvedeného jednoznačně
vyplývá, že nepromlčitelnost se vztahuje nejen k tvrzení o neplatnosti
vydědění, ale i k dovolání se relativní neplatnosti závěti v závěti opomenutým
dědicem (který tvrdí nedůvodnost svého vydědění), neboť tato skutečnost má
zásadní význam pro posouzení dědického práva (viz výklad Nejvyššího soudu o
smyslu a účelu rozhodování soudu ve sporném řízení zahájeném z odkazu z
dědického řízení). Na uvedených závěrech o nepromlčitelnosti práva účastníků dědického řízení
tvrdit, uplatňovat (tj. dovolávat se) a popírat skutečnosti rozhodné pro
posouzení dědického práva, nemá dovolací soud důvodu ničeho měnit. Vycházeje z
těchto závěrů, za situace, kdy řízení o dědictví po zůstavitelce A. C. není
skončeno a žalobkyně se částečné neplatnosti závěti dovolala (přičemž s ohledem
na nepromlčitelnost tohoto práva po dobu řízení o dědictví není třeba se dále
zabývat tím, zda se tak stalo až výslovným projevem dne 16.2.2007, jak uvedl
odvolací soud, či dříve, jak tvrdí žalobkyně), je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu, vycházející z názoru o
promlčitelnosti práva závětí opomenutého potomka dovolat se relativní
neplatnosti závěti, není správný. Na tom nic nemění to, že ostatní dovolací
námitky na místě nejsou, neboť zčásti již byly řešeny dovolacím soudem v
rozsudku ze dne 13.3.2018, sp. zn. 21 Cdo 4844/2016 (především žalobkyní
tvrzená absolutní neplatnost závěti a listiny o vydědění a její námitky proti
provádění dokazování a hodnocení důkazů), ve zbytku na jejich vyřešení napadený
rozsudek odvolacího soudu nezávisel. Vzhledem k tomu, že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, § 243e odst. 2 věta
první o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o
věci (§ 243g odst. 1 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.