24 Cdo 2805/2023-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci soudní úschovy částky 158 763 Kč za účasti 1) složitele Surf Net s.r.o., se sídlem v Praze 5, Petřínská č. 489/5, IČO 26137879, zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická č. 1090/14, 2) příjemce DELTA CENTER a. s., se sídlem v Praze 7, Bubenské nábřeží č. 306/13, IČO 45148007, a 3) osoby uplatňující právo na předmět úschovy (přihlašovatele) hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. č. 2/2, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, o návrhu přihlašovatele na vydání předmětu úschovy v částce 139 985 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 42 Sd 154/2013, o dovolání přihlašovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2023, č. j. 29 Co 164/2023-224, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2023, č. j. 29 Co 164/2023-224, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. dubna 2023, č. j. 42 Sd 154/2013-210, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
1. Na základě návrhu složitele Surf Net s.r.o., došlého Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 12. 3. 2013, bylo v dané věci zahájeno řízení o úschově ve smyslu ustanovení § 185a a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), na jehož základě pak soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 3. 2013, č. j. 42 Sd 154/2013-35, které nabylo právní moci dne 9. 4. 2013, vyslovil, že částku ve výši 158 763 Kč (dále také „předmět úschovy“) přijímá do úschovy. Složitel s odkazem na ustanovení § 568 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), uvedl, že má důvodné pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem, a to ve vztahu k jeho závazku plynoucímu z užívání blíže označené nemovité věci (nebytových prostor) v období prvního čtvrtletí roku 2013, když příjemce DELTA CENTER a. s., (coby nájemce) vede s přihlašovatelem – hlavním městem Prahou (obcí coby pronajímatelem a vlastníkem užívaných prostor) spor o platnost výpovědi nájemní smlouvy, od níž složitel odvozoval ve vztahu k oběma zbývajícím účastníkům své právní postavení.
2. Návrh složitele na vydání přijaté soudní úschovy ze dne 4. 5. 2021 Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 3. 8. 2021, č. j. 42 Sd 154/2013-138, zamítl s tím, že „podmínky pro vydání předmětu úschovy složiteli upravuje § 185d odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013“, že „je třeba zohlednit, že od okamžiku právní moci shora uvedeného usnesení o přijetí částky 158 763 Kč do soudní úschovy se účastníkem řízení stalo rovněž hl. město Praha, jehož práva účastníka řízení je třeba respektovat, a to i tím, že jeho souhlasu je třeba k vydání předmětu úschovy“, že „hl. město Praha již v rámci podání ze dne 1. 11. 2016 a dne 16. 3. 2017 vyjádřilo nesouhlas s vydáním předmětu úschovy jinému účastníkovi řízení (včetně složitele)“, a proto „pro tento nesouhlas nelze předmět úschovy složiteli vydat“.
3. K odvolání složitele Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2021, č. j. 29 Co 379/2021-155, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se předmět úschovy (celá částka 158 763 Kč) vrací složiteli. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že již z tvrzení složitele v návrhu na přijetí finanční částky do úschovy plyne, že podmínky soudní úschovy ve smyslu § 1953 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) nejsou splněny, že „složitel netvrdil ani netvrdí žádnou skutečnost hodnotitelnou tak, že je bez své viny v nejistotě, kdo je věřitelem dluhu, který má nebo hodlá plnit“, neboť „nejistota složitele v době podání návrhu spočívala v tom, že složitel nevěděl, resp. nechtěl sám posoudit, zda mu vznikla smluvně založená povinnost zaplatit příjemci podnájemné za užívání pronajatých prostor v areálu Pražské tržnice v Praze 7 v prvním čtvrtletí roku 2013, nebo zda mu vznikla (resp. vznikne) povinnost podle § 2991 odst. 1, § 2994 a § 2999 odst. 1 o. z. zaplatit hl. městu Praze peněžitou náhradu za užívání stejných prostor ve stejném období bez právního důvodu“. Proto uzavřel, že „složením částky do úschovy se složitel řádnému splnění obou možných tvrzených dluhů (které se vzájemně vylučují a jejichž existence byla mezi příjemci sporná) naopak vyhnul, resp. Se splnění obou dluhů pokusil bez pro něj negativních důsledků (za prodlení) přesunout na soud“, a proto bylo namístě předmět úschovy bez dalšího vrátit složiteli, a nikoli rozhodovat ve smyslu § 289 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
4. Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal přihlašovatel (hl. město Praha) dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 1. 2023, č. j. 29 Cdo 106/2022-183, zamítl dovolání v rozsahu, v němž odvolací soud usnesením ze dne ze dne 11. 11. 2021, č. j. 29 Co 379/2021-155, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že složiteli vrátil částku 18 778 Kč (výrok I. usnesení dovolacího soudu); v rozsahu částky 139 985 Kč jej naopak změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. 8. 2021, č. j. 42 Sd 154/2013-138, se potvrzuje co do zamítnutí návrhu složitele na vydání přijaté soudní úschovy ohledně částky 139 985 Kč (výrok II. usnesení dovolacího soudu).
5. Nejvyšší soud nejprve uvedl, že ačkoli soud prvního stupně „při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 568 obč. zák. a z ustanovení o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, odvolací soud v napadeném usnesení uvádí (ve zjevném rozporu se skutečným obsahem usnesení obvodního soudu), že obvodní soud vykládal § 298 z. ř. s., načež v rovině hmotného práva cituje (a vykládá) ustanovení § 13 a § 1953 odst. 1 o. z.“, a ačkoli „z ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 o. z. plyne, že v rovině hmotného práva je jak pro nárok na úhradu podnájemného za dobu před 1.
1. 2014 vzešlého z podnájemní smlouvy uzavřené též před 1. 1. 2014, tak pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení za dobu před 1. 1. 2014 (při absenci jiného ujednání stran těchto závazků v době od 1. 1. 2014) nadále rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31. 12. 2013)“, pak „vzhledem k bodu 2. článku II (Přechodná ustanovení) části první z. ř. s. je rovněž zřejmé, že jelikož řízení o (soluční) úschově bylo zahájeno 12. 3. 2013, použije se na ně nadále o. s. ř. ve znění účinném do 31.
12. 2013“, a s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud všechny závěry v dané věci formuloval na základě judikatury ustavené právě ve vazbě na ustanovení § 568 obč. zák. a § 185a násl. o. s. ř. (maje ji bez dalšího za použitelnou i pro právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014), Nejvyšší soud shledal v poměrech této věci možným přezkum napadeného rozhodnutí i v rovině oněch závěrů. K tehdy jím řešené problematice pak Nejvyšší soud zaujal (ve stručnosti řečeno) závěr, podle něhož důvod pro složení částky 158 763 Kč do soudní (soluční) úschovy na základě tvrzení obsažených v návrhu na přijetí byl – v obecné rovině – vskutku dán, jelikož složitel na základě svých poznatků neměl (objektivně vzato) možnost stanovit, komu (zda příjemci či naopak přihlašovateli) náleží úhrada za užívání nebytových prostor v rozhodném období, když důvodem pro složení peněžité částky do soudní (soluční) úschovy může být i to, že složitel neví, zda částku za užívání věci v určité době má jako podnájemce uhradit nájemci nebo pronajímateli, který s nájemcem vede spor o to, zda nájem skončil výpovědí a v době užívání věci proto složitel již nebyl podnájemcem věci.
Důvod částečného zamítnutí dovolání pak tkvěl v tom, že přihlašovatel – hlavní město Praha – se způsobem tvrzeným v návrhu na přijetí nemohl stát věřitelem z titulu bezdůvodného obohacení nabytého plněním (užíváním) bez právního důvodu (konkurujícím příjemci) za celou tvrzenou dobu. Nejvyšší soud zdůraznil, že v případě zániku podnájemního vztahu složitele vzniká bezdůvodné obohacení postupně za každý den užívání předmětu podnájmu bez právního důvodu. Složitel složil na účet soudu předmětnou částku za období od 1.
1. 2013 do 31. 3. 2013, a to (již) dne 20. 3. 2013, z čehož dovodil, že u částky odpovídající období užívání nebytových prostor od 21. 3. 2013 do 31. 3. 2013 (to je v rozsahu částky 18 778 Kč) důvod k jejímu složení do soudní (soluční) úschovy nebyl dán.
6. Poté přihlašovatel (hl. město Praha) podal (v intencích právních závěrů výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu) návrh, aby mu byla ze soudní úschovy vyplacena částka 139 985 Kč.
7. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 19. 4. 2023, č. j. 42 Sd 154/2023-210, zastavil řízení o návrhu přihlašovatele na vydání předmětu úschovy v částce 139 985 Kč s tím, že „inheritní podmínkou“ [míněna patrně „inherentní podmínka - z latinského in-, v a haereo, vězet v něčem, tedy jde o podmínku neodmyslitelnou, nezbytnou – poznámka Nejvyššího soudu] konání „řízení o úschovách je předmět úschovy (v dispozici soudu)“. Dále soud prvního stupně uvedl, že „na základě pravomocných rozhodnutí byl celý předmět úschovy vydán složiteli“, že „nastal tak neodstranitelný nedostatek podmínek řízení“ a že „ačkoli Nejvyšší soud korigoval shora uvedeným způsobem závěry odvolacího soudu, nemění to nic na tom, že přihlašovateli předmětnou částku nelze vydat“. Uzavřel, že „postupoval podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. a řízení o návrhu zastavil“ a že „to neznamená, že by přihlašovatel pozbyl svého případného práva na náhradu za užívání předmětných prostor ve shora uvedeném období, jen to, že se tohoto práva musí domáhat vůči složiteli sám“.
8. K odvolání přihlašovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2023, č. j. 29 Co 164/2023-224, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud konstatoval, že „v posuzované věci byla do soudní úschovy složena částka 158 763 Kč, a to dne 20. 3. 2013, na příslušný účet soudu (viz záznam o složení na čl. l. 34 spisu)“, že „na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. 8. 2021, č. j. 42 Sd 154/2013-138, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021, č. j. 29 Co 379/2021 -155, byl předmět úschovy vydán složiteli, a to dne 14. 12. 2021“, že „vzhledem k tomu, že návrh přihlašovatele na vydání 139 985 Kč byl podán až po tomto datu, a to 8. 2. 2023, v reakci na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, č. j. 29 Cdo 106/2022-183, kterým bylo co do částky 139 985 Kč výše uvedené usnesení Městského soudu v Praze změněno tak, že byl ohledně této částky návrh složitele na vydání předmětu úschovy zamítnut, resp. co do této částky bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže být nyní návrhu přihlašovatele vyhověno, neboť v úschově se již žádné prostředky nenacházejí, není zde tedy předmět úschovy, o jehož vydání by mohl soud rozhodnout“. Dále odvolací soud uvedl, že „argumentace přihlašovatele o nutnosti rozdílného postupu v případě věcí individuálně určených a zastupitelných (které byly předmětem úschovy v tomto případě) je lichá“, že „nemůže být dán rozdílný přístup podle povahy věcí složených do úschovy jen z toho důvodu, že některé jsou individuálně určené (např. šperky) a některé zastupitelné (např. peníze)“ a že skutečnost, že předchozí usnesení Nejvyššího soudu nemůže mít dále na řízení o úschově vliv a zůstává jen v akademické rovině, je podle odvolacího soudu faktem, který však na správnosti napadeného usnesení nemůže ničeho změnit.
9. Proti usnesení odvolacího soudu podal přihlašovatel prostřednictvím svého právního zástupce včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v dosud Nejvyšším soudem neřešené procesní otázce, a to „zda lze řízení o žádosti o vydání peněžní částky ze soudní úschovy zastavit v situaci, kdy tato částka byla soudem ze soudní úschovy vydána na základě pravomocného rozhodnutí někomu, komu být vydána neměla, a toto rozhodnutí bylo následně zrušeno na základě mimořádného opravného prostředku“. Dovolatel má za to, že dosud procesně odpovídajícím způsobem o tom, komu má být předmět úschovy (jeho část) vydán, nebylo autoritativně rozhodnuto, a nesouhlasí s tvrzením soudů, že „je tu jiná – faktická překážka, totiž ta, že předmětná finanční částka již byla na základě pravomocného a následně zrušeného rozhodnutí vydána složiteli“, a namítá, že by nemělo jít k jeho tíži pochybení soudů nižších stupňů, které předmět úschovy (jeho část) vyplatily neoprávněné osobě na základě pravomocného rozhodnutí, které ale bylo později jako nezákonné zrušeno a že „je v naprostém rozporu s účelem institutu soudní úschovy, aby soud nyní přesouval riziko vymahatelnosti na přihlašovatele a nutil ho vést vůči složiteli soudní řízení, když celá situace vznikla jen v důsledku toho, že soud vydal ze soudní úschovy peníze někomu, kdo na ně neměl právo“. Dovolatel tedy dovozuje, že soud nedostál své roli „důvěryhodného schovatele“, že v ní selhal a důsledky své nesprávné činnosti nyní přenáší na jednoho z účastníků řízení, že „soud nemůže tvrdit, že žádné peníze již v úschově nemá, když peníze jsou typickým příkladem zastupitelné věci“ a že „fakt, že složiteli byla obvodním soudem poukázána částka, na kterou neměl nárok, musí řešit soud, protože z povahy úschovního řízení vyplývá, že právě soud je tím, kdo odpovídá za to, že částka složená do soudní úschovy bude vyplacena tomu, kdo na ni má skutečně nárok“. Danou situaci dovolatel srovnal (evidentně za použití argumentu ad absurdum) s plněním věřitele na účet jiné osoby bez právního důvodu, kdy by se v logice úvah odvolacího soudu dlužník na úkor ochuzeného žalobě na vydání bezdůvodného obohacení ubránil za situace i tehdy, jestliže by v mezidobí neoprávněně poukázané peněžní prostředky ze svého účtu sám spotřeboval či je převedl dále na jiného. Dovolatel proto navrhl, aby „Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2023, č. j. 29 Co 164/2023-224, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení“.
10. K podanému dovolání se vyjádřil složitel, který uvedl, že „v okamžiku, kdy soud prvního stupně vrátil předmět úschovy složiteli, činil tak v souladu s pravomocným rozhodnutím“, a tedy „se nelze ztotožnit s přihlašovatelem, že soud vydal peníze někomu, komu neměl“, když „ke změně rozhodnutí, na základě kterého byla úschovy vydána, došlo až následně Nejvyšším soudem“. Složitel proto souhlasil s právním názorem odvolacího soudu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání přihlašovatele odmítl.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání přihlašovatele podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. S ohledem na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1 odst. 1, 3 a 4 a § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.
12. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
13. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
14. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
15. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
16. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) vyplývá, že soud prvního stupně poté, co nabylo právní moci usnesení o vydání (vrácení) předmětu úschovy složiteli, mu celý předmět úschovy, to je částku 158 763 Kč vyplatil (vrátil), k čemuž došlo ještě předtím, než Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 18. 1. 2023, č. j. 29 Cdo 106/2022-183, rozhodnutí odvolacího soudu o vrácení věci složiteli, co do částky 139 985 Kč změnil tak, že potvrdil zamítnutí návrhu na vrácení této částky složiteli. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky, jaký vliv na osud řízení o úschově (a v jeho rámci učiněného návrhu některého z účastníků na vydání předmětu úschovy) má skutečnost, že soud v době svého rozhodování již předmětem úschovy (jeho částí) nedisponuje. Tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu jako dovolací důvod do doby rozhodování odvolacího soudu řešena, a proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání přihlašovatele je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
17. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
18. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Podle § 185a odst. 1 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013 (jímž se právní poměry dané věci s ohledem na okamžik zahájení úschovního řízení řídí), u soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku.
20. Z ustanovení § 185a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, plyne, že návrh na přijetí do úschovy musí obsahovat prohlášení toho, kdo peníze, cenné papíry nebo jiné věci do úschovy skládá (dále jen „složitel“), že závazek, jehož předmětem jsou hodnoty skládané do úschovy, nelze splnit, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení, nebo že složitel má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo že složitel věřitele nezná.
21. Ustanovení § 185b o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, uvádí, že účastníkem řízení je složitel. Po právní moci usnesení o přijetí do úschovy je účastníkem také ten, pro koho jsou peníze, cenné papíry nebo jiné věci určeny (dále jen „příjemce“), a ten, kdo uplatňuje právo na předmět úschovy (v praxi je tento účastník označován za „přihlašovatele“ – poznámka Nejvyššího soudu).
22. Z ustanovení § 185d o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, je zřejmé, že předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný, než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele (odstavec 1). Složiteli vydá soud předmět úschovy na jeho žádost, a) jestliže příjemce projeví s tímto postupem souhlas, b) prohlásí-li příjemce soudu, že předmět úschovy nepřijímá, nebo c) nevyjádří-li se příjemce ve lhůtě stanovené soudem, ačkoliv byl na takové následky upozorněn (odstavec 2). Jiné osobě, než která je uvedena v odstavcích 1 a 2, žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá soud jen se souhlasem složitele a příjemce (odstavec 3).
23. Na základě § 185e o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, platí, že byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli.
24. Z právě citované právní úpravy především vyplývá, že složení či odevzdání předmětu úschovy soudu (tzv. depozita) je jen jednou z nezbytných podmínek, jež musí být splněny pro to, aby soud příznivě rozhodl o návrhu složitele na přijetí věci do soudní úschovy.
25. Podle § 113 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „jednací řád“) platí, že soud rozhoduje o přijetí do úschovy, jen jestliže byl předmět úschovy již složen do úschovy soudu (případně jiného soudem určeného schovatele, srov. § 105 téhož předpisu). Pokud depozitum nebylo ani po předchozí výzvě adresované složiteli u soudu (nebo jím určeného schovatele) složeno, nejde o nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř., s nímž by se měla pojit povinnost soudu zastavit řízení o úschově, nýbrž jde o absenci podmínky pro to, aby soud mohl věcně vyhovět návrhu složitele a rozhodnout o přijetí úschovy. Ze znění § 185c o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, je přitom patrné, že vyžádá-li si úschova náklady, uloží soud složiteli, aby složil přiměřenou zálohu na náklady. Nebude-li záloha ve stanovené lhůtě zaplacena, soud návrh na přijetí úschovy zamítne; soud rovněž návrh na přijetí úschovy zamítne, nehodí-li se věc k úschově vůbec nebo není-li nalezen vhodný způsob úschovy. Stejně jako v případě, že se již složené věci do úschovy nehodí (§ 185a odst. 1 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, a § 105 odst. 2 jednacího řádu) nebo není-li přes výzvu zaplacena vyžádaná záloha soud i za situace, kdy složitel věc do úschovy soudu nesloží nezastavuje řízení, nýbrž usnesením návrh složitele „věcně“ zamítne (v odborné literatuře k tomu srov. kupř. DRÁPAL, Ljubomír. § 185a [Náležitosti návrhu a forma rozhodnutí]. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1365, marg. č. 5).
26. Z uvedeného plyne, že není-li existence předmětu úschovy a její složení u soudu procesní podmínkou toho, aby soud mohl ve smyslu § 103 a 104 odst. 1 o. s. ř. jednat a rozhodnout o návrhu složitele (neboť absence složení věci do úschovy nebrání vydání věcného rozhodnutí o zamítnutí návrhu), tím méně může být (ve smyslu argumentu logického výkladu a maiori ad minus) podmínkou pro pozdější rozhodnutí o návrhu některého z účastníků, jímž se následně dožaduje podle § 185d o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, vydání předmětu úschovy. Měly-li soudy nižších stupňů v projednávané věci za to, že návrhu přihlašovatele – hlavního města Prahy – nelze vyhovět z důvodu, že požadovaný předmět úschovy (jeho část) byla vydána již dříve jiné osobě, neměly přikročit k zastavení řízení, nýbrž měly v logice výše nastíněných úvah podaný návrh („věcně“) zamítnout. Již jen z tohoto důvodu napadené usnesení odvolacího soudu (stejně jako předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) správné není. Nejvyšší soud však nesdílí názor, že za výše popsaného skutkového stavu bylo možno návrh na vydání předmětu úschovy zamítnout jen proto, že soud v rozhodné době předmětem úschovy nedisponoval.
27. V soudní praxi není pochyb o tom, že řízení o úschově je zvláštním druhem řízení, tradičně vnímaným jako řízení nesporné, přestože jeho účastníci ve stádiu, v němž se rozhoduje o vydání úschovy, mají často protichůdné zájmy. Podstatným rysem řízení o úschovách je současně i to, že jde o řízení přísně formální. Soud se při rozhodování o přijetí tvrzeně dlužného plnění do své úschovy nezabývá zkoumáním pravdivosti tvrzení složitele, pouze shodou s důvody uváděnými pro tento způsob zániku závazku v hmotném právu.
Odlišná situace nastává v případě úschovy věci, o níž bylo podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, která se považuje za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení, aniž by bylo třeba, aby byla soudu skutečně odevzdána; soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje (odpadá tak první fáze úschovního řízení), o vydání takové úschovy se však rozhoduje již v režimu ustanovení § 185d a násl. o.
s. ř., ve znění do 31. 12. 2013 [k tomu srov. přiměřeně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.10.2006, sp. zn. Cpjn 203/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2007].
28. Soud tedy v řízení o úschovách nepřezkoumává, zda existuje mezi složitelem a příjemcem právní vztah, který by byl důvodem takového plnění. Stejně tak, nejsou-li splněny podmínky pro vydání úschovy stanovené v § 185d o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, soud v řízení o úschovách neposuzuje mezi účastníky sporné otázky; toliko vyčká rozhodnutí soudu ve sporném řízení (§ 185e o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013). Současně platí, že jakmile usnesení o přijetí věci do úschovy nabude právní moci, nemůže již složitel vzít zpět svůj návrh na zahájení úschovního řízení a nabylo-li usnesení o přijetí depozita do úschovy právní moci, završuje se tím první fáze řízení, přičemž soud je dále povinen ve všech případech (v rámci tzv. druhé fáze) z povinnosti úřední obligatorně usnesením rozhodnout o dalším osudu úschovy, a to tak, že na základě podané žádosti předmět úschovy buď vydá (vrátí) složiteli (za podmínek § 185d odst. 2 písm. a/ až c/ o.
s. ř., ve znění do 31. 12. 2013), popř. ukáže- li se dodatečně, že důvody pro přijetí věci do úschovy dány nebyly (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2844/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3853/2015) nebo jej vydá příjemci (§ 185d odst. 1 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013) či přihlašovateli (§ 185d odst. 3 o. s. ř., ve znění do 31.
12. 2013), a není-li dán k vydání úschovy zákonem předjímaný souhlas jiného účastníka úschovního řízení, vydá soud usnesením úschovu na základě žádosti osobě, která se ve sporném řízení domohla vydání pravomocného rozsudku nahrazujícího souhlas s vydáním předmětu úschovy (§ 185e o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013). Ve všech ostatních případech (nestanoví-li zákon výjimečně jinak, viz § 185f o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013) se postupuje u tzv. nevydaných úschov podle ustanovení § 185g o. s. ř., ve znění do 31.
12. 2013, a po marném uplynutí ediktální lhůty, jíž soud stanoví usnesením, nevydaná úschova připadá (tzv. ex lege) státu a současně s tím zaniknou práva účastníků i jiných osob k předmětu úschovy (§ 185h o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013).
29. Ze smyslu právní úpravy i systematiky zákona tak nepochybně plyne, že soud v řízení o úschově je povinen postupovat tak, aby bylo dosaženo vlastního účelu úschovního řízení, a tedy aby nejprve bylo rozhodnuto, zda jsou splněny podmínky pro přijetí úschovy a následně musí být najisto postaveno, komu bude předmět úschovy vydán. Řečeno jinak: soud v řízení o úschově buď usnesením vydá (vrátí) podle § 185d a §185e o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, předmět přijaté úschovy některému z účastníků nebo úschova připadne státu § 185g odst. 3 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, čemuž ovšem předchází povinnost vydat usnesení (edikt) na základě § 185g odst. 1 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013. Z ukázaného je zřejmé, že naopak nelze zastavit řízení o úschově jen proto, že soud z jakékoliv příčiny není schopen fakticky úschovu oprávněné osobě vydat; je přitom vcelku nerozhodné, je-li plnění složené do soudní úschovy věcí genericky či individuálně určenou. V projednávané věci přitom dosud nebylo rozhodnuto, o tom, komu bude částka 139 985 Kč ze soudní úschovy vydána (po zrušení předchozích rozhodnutí soudů nižších stupňů dovolacím soudem).
30. K řešené problematice lze doplnit, že si lze představit i situaci, kdy okolnost, pro niž nelze věc v úschově vydat, nastane až po právní moci usnesení o vydání úschovy, avšak ještě před jejím faktickým vrácením osobě určené usnesením soudu. I v takovém případě by nepochybně trvala povinnost soudu vydat úschovu, popř. poskytnout náhradu škody. Nastalý stav lze připodobnit k situaci, kdy soudní exekutor vyplatí vymožené plnění neoprávněné osobě, přesto však ani taková okolnost není na překážku pozdějšímu vydání rozvrhového usnesení, jímž se ono dříve získané plnění (třeba není fakticky k dispozici) musí rozvrhnout a následně též vyplatit mezi jednotlivé věřitele (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 935/2021, nebo ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86, ročník 2023, a judikaturu v něm zmiňovanou) a ten, komu mělo být plněno, má i v popisovaném případě nepochybně právo na to, aby bylo exekuční řízení dokončeno vydáním rozvrhového usnesení a není-li mu (až na jeho základě) přiznaná částka vyplacena, má též právo na náhradu škody.
31. Odtud plyne, že pouhá skutečnost, že soud (jím určený schovatel) již nemá předmět úschovy k dispozici [např. v důsledku jejího zničení, ztráty či zašantročení, odcizení, nemožnosti plnění schovatelem apod.] nemá na potřebu rozhodnutí o tom, komu má být předmět úschovy vydán (komu svědčí právo na jeho vydání) žádný vliv. Srovnatelná situace nastává, jestliže soud depozitum vydal na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo posléze pro nezákonnost jako nesprávné v předepsaném řízení zrušeno, jiné osobě, neboť ani taková okolnost není na překážku obligatorní potřebě dokončení řízení o úschově.
32. S ohledem na předmět dovolacího řízení lze doplnit, že složitel, kterému bylo vráceno plnění (jeho část) na základě později zrušeného rozhodnutí by měl z důvodu, že právní důvod takového plnění odpadl (srov. § 2991 odst. 1 a 2 o. z.), vrátit získané bezdůvodné obohacení ochuzenému (jímž je stát jednající prostřednictvím soudu prvního stupně /orgánu jeho státní správy/ jako příslušné organizační složky). Pokud by složitel státu bezdůvodné obohacení nevydal, nelze ani uvažovat o tom, že by prostřednictvím řízení o úschově mohlo dojít hmotněprávně k zániku jeho závazku vůči přihlašovateli. Faktické vrácení bezdůvodného obohacení z výše vyložených důvodů nepředstavuje podmínku pro další pokračování řízení o úschově. V této fázi řízení je pak zjevně předčasné se zabývat otázkami souvisejícími s možným nevyplacením předmětu úschovy oprávněné osobě, neboť s ohledem na právě řečené není jisté, zda taková skutečnost vůbec nastane.
33. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřené otázky ze strany odvolacího soudu je neúplné, a tedy i nesprávné.
34. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že výše formulované závěry odpovídají těm, které v typově shodné věci (s jiným složitelem, avšak stejným příjemcem a obcí) již přijal v usnesení ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3445/2023. Na toto usnesení Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje.
35. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného usnesení neshledal.
36. Protože je usnesení odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než usnesení odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Zbývá dodat, že bylo-li rozhodnuto toliko o procesní otázce v podobě zastavení řízení, je vyloučeno, aby soud vyššího stupně návrh posuzoval věcně, proto nebyly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř.
37. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 7) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
38. V novém rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, neopomenou soudy
rozhodnout o náhradě nákladů řízení (podle § 151 odst. 1 o. s. ř.), popř. vysvětlí, z jakého důvodu není zapotřebí o náhradě nákladů řízení rozhodovat. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 2. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu