29 Cdo 106/2022-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Milana Poláška ve věci soudní
úschovy částky 158.763 Kč, za účasti složitele Surf Net s. r. o., se sídlem v
Praze 5, Petřínská 489/5, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26137879,
zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Soukenická
1090/14, PSČ 110 00, příjemce DELTA CENTER a. s., se sídlem v Praze 7, Bubenské
nábřeží 306/13, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 45148007, a osoby
uplatňující právo na předmět úschovy Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1,
Mariánské náměstí 2/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00064581,
zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze 5,
Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, o vrácení předmětu úschovy, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 42 Sd 154/2013, o dovolání osoby uplatňující
právo na předmět úschovy proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11.
listopadu 2021, č. j. 29 Co 379/2021-155, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v němž Městský soud v Praze usnesením ze dne
11. listopadu 2021, č. j. 29 Co 379/2021-155, změnil usnesení soudu prvního
stupně tak, že složiteli vrátil částku 18.778 Kč.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 29 Co
379/2021-155, se mění v rozsahu částky 139.985 Kč takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. srpna 2021, č. j. 42 Sd
154/2013-138, se potvrzuje co do zamítnutí návrhu složitele na vydání přijaté
soudní úschovy ohledně částky 139.985 Kč.
1. Usnesením ze dne 3. srpna 2021, č. j. 42 Sd 154/2013-138, zamítl Obvodní
soud pro Prahu 7 (dále též jen „obvodní soud“) návrh složitele (Surf Net s. r.
o.) ze dne 4. května 2021, aby mu byla vydána zpět částka 158.763 Kč, kterou
složil do soudní úschovy.
2. Obvodní soud vyšel z toho, že předmětnou částku přijal do soudní úschovy na
základě usnesení ze dne 22. března 2013, č. j. 42 Sd 154/2013-35, poté, co
složitel v návrhu na přijetí oné částky do soudní úschovy s odkazem na
ustanovení § 568 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč.
zák.“), prohlásil, že má důvodné pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem.
3. Následně obvodní soud – odkazuje na ustanovení § 185d zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31.
prosince 2013 – dovodil, že návrhu na vrácení předmětu soudní úschovy nelze
vyhovět, jelikož s tím nesouhlasí osoba uplatňující právo na předmět úschovy
(přihlašovatel, jímž je Hlavní město Praha - dále též jen „obec“).
4. K odvolání složitele Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
usnesením ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 29 Co 379/2021-155, změnil usnesení
obvodního soudu tak, že se předmět úschovy vrací složiteli.
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 13 a § 1953 odst. 1 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl po přezkoumání
napadeného usnesení k následujícím závěrům:
6. Důvod úschovy a věcnou legitimaci účastníků soud z hlediska pravdivosti
tvrzení složitele při rozhodování o přijetí do úschovy nepřezkoumává; vychází v
tomto směru z tvrzení složitele a nezjišťuje, zda složitel je opravdu
dlužníkem, zda příjemce je skutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně
nepřítomen, zda se věřitel opravdu ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné
pochybnosti, kdo je dlužníkovým věřitelem, nebo zda byl věřitel pro dlužníka
skutečně neznámou osobou, popř. zda tu je jiný zákonem stanovený důvod úschovy.
Pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má z hlediska zániku
závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za okamžik
uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu.
Uvedené ovšem platí jen za předpokladu, že dlužník složil předmět plnění do
úschovy opravdu v souladu s ustanovením § 568 obč. zák. (od 1. ledna 2014
obdobně ustanovení § 1953 odst. 1 o. z.) nebo s jiným zákonem stanoveným
důvodem. Zjistí-li se, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány, např.
proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti neodmítá, a že tedy není v
prodlení, že je přítomen, že dlužník neměl důvody pochybovat o tom, kdo je
věřitelem, apod., pak dluh nebyl splněn složením do soudní úschovy a povinnost
dlužníka poskytnout plnění přímo věřiteli nadále trvá bez ohledu na to, že
usnesení o přijetí do úschovy je pravomocné a že plnění bylo složeno u soudu do
úschovy a nadále se v ní nachází. Protože v tomto případě nenastaly soluční
účinky složení plnění (předmětu závazku) do úschovy (účinky splnění dluhu),
nemají příjemce nebo přihlašovatel právo na vydání předmětu úschovy, i když o
ně požádali, a nemohou se úspěšně domáhat, aby tomu, kdo odporuje vydání
předmětu úschovy příjemci nebo přihlašovateli, bylo uloženo souhlasit s jeho
vydáním; soud v takovém případě [vzhledem k tomu, že takové plnění (po právu)
nikdy nemělo být do úschovy přijato a že nenastaly soluční účinky úschovy]
vrátí složené plnění kdykoliv i bez žádosti složiteli. Srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 339/2014 [který je
(stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na
webových stránkách Nejvyššího soudu], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října
2015, sp. zn. 23 Cdo 1629/2013 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 52/2016
Sb. rozh. obč. (dále jen „R 52/2016“)], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
ledna 2016, sp. zn. 21 Cdo 552/2015, a „rozsudek“ (správně usnesení)
Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 3853/2015. Jde o
judikaturu k ustanovením občanského soudního řádu upravujícím řízení o
úschovách ve znění účinném do 31. prosince 2013, kterou lze užít i pro řízení o
úschovách dle ustanovení § 289 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
7. Závěr, podle nějž, nejsou-li splněny podmínky soudní úschovy, je soud z
úřední povinnosti povinen rozhodnout o vrácení předmětu úschovy složiteli,
formuloval Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 28. února 2018, „sp. zn.“ (správně
sen. zn.) 29 ICdo 10/2016 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, číslo 9, ročníku 2019, pod číslem 98).
8. Dlužník má důvod pochybovat, kdo je jeho věřitelem (ve smyslu ustanovení §
568 věty první obč. zák. a obdobně ve smyslu ustanovení § 1953 odst. 1 o. z.)
zejména tehdy, požaduje-li po něm stejné plnění více osob a nemá-li na základě
svých poznatků (objektivně vzato) možnost stanovit, které z nich plnění opravdu
náleží. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn.
21 Cdo 3924/2013, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 339/2014, R 52/2016,
nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3853/2015.
9. V posuzovaném případě plyne již z tvrzení složitele v návrhu na přijetí
finanční částky do úschovy, že nejsou splněny podmínky soudní úschovy ve smyslu
ustanovení § 1953 odst. 1 o. z. Složitel netvrdil a netvrdí žádnou skutečnost,
kterou lze hodnotit tak, že bez své viny nemá jistotu o tom, kdo je věřitelem
dluhu, který má a který hodlá splnit. Z jeho tvrzení naopak plyne, že tu žádná
taková skutečnost není. Složitel netvrdil, že nemůže splnit (jediný) konkrétní
existující dluh, protože neví, která osoba je věřitelem tohoto dluhu. Nejistota
složitele v době podání návrhu spočívala v tom, že nevěděl (respektive nechtěl
sám posoudit), zda mu vznikla smluvně založená povinnost zaplatit příjemci
podnájemné za užívání podnajatých prostor v areálu Pražské tržnice v Praze 7
(dále jen „tržnice“) v prvním čtvrtletí roku 2013, nebo zda mu podle ustanovení
§ 2991 odst. 1 o. z. vznikla (respektive vznikne) povinnost zaplatit obci
peněžitou náhradu za užívání stejných prostor ve stejném období bez právního
důvodu. Složením částky do úschovy se složitel vyhnul řádnému (tj. běžnému a
uskutečnitelnému) splnění obou možných tvrzených dluhů (které se vzájemně
vylučují a jejichž existence byla mezi příjemcem a obcí sporná); pokusil se [
bez pro něj negativních důsledků (za prodlení)] přesunout splnění dluhu na
soud.
10. Proto bylo namístě vrátit předmět úschovy složiteli.
11. Proti usnesení odvolacího soudu podala obec dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, konkrétně otázky:
Je dán zákonný důvod k přijetí do soudní úschovy i tehdy, neví-li věřitel,
kterému z věřitelů má dluh splnit, přičemž u každého z věřitelů je dán odlišný
právní základ jeho sporného nároku, avšak v obou případech je skutkový základ
sporného nároku týž, takže se jejich nároky vůči dlužníku vzájemně vylučují?
12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje následovně:
14. Typickým příkladem situace, kdy soud přijímá plnění do soudní úschovy, je
situace, kdy původní věřitel zemře a dlužník nezná věřitelovy dědice, nebo
situace, kdy dojde ke sporu o platnost postoupení pohledávky. V těchto
případech každý z potenciálních věřitelů (příjemců) má za dlužníkem pohledávku
z téhož právního důvodu. Dovolatel však nevidí žádného rozumného důvodu k tomu,
proč by překážkou pro soluční účinky soudní úschovy měl být fakt, že některý z
příjemců (potenciálních věřitelů) má za dlužníkem pohledávku z jiného právního
důvodu než ostatní věřitelé (např. právě z důvodu zpochybnění právních jednání
mezi jednotlivými věřiteli).
15. Po dlužníku ani nelze spravedlivě žádat, aby posuzoval, zda některý z
věřitelů přicházejících v úvahu nemá nárok na plnění z jiného právního důvodu
než ostatní věřitelé. Obecně totiž platí, že právní posouzení tvrzených
skutkových okolností náleží soudu. Dovolatel je proto přesvědčen, že soluční
účinky úschovy musí nastat vždy, když skutkové okolnosti zakládající jeho
závazek budou ve vztahu ke všem věřitelům tytéž.
16. Při návrhu na přijetí částky do soudní úschovy vymezil složitel své
pochybnosti tak, že nezná odpověď na následující otázku:
Mám závazek vůči příjemci z titulu podnájemného, nebo vůči obci z titulu
bezdůvodného obohacení?
17. Odvolací soud však (ve shodě se složitelem) dovodil, že si složitel měl ve
skutečnosti položit dvě otázky:
[1] Mám závazek vůči příjemci z titulu podnájemného?
[2] Mám závazek vůči obci z titulu bezdůvodného obohacení?
18. Formalistický postup odvolacího soudu, který pochybnosti složitele rozdělil
na dvě samostatné otázky, není správný. Je totiž zřejmé, že kladná odpověď na
první otázku vylučuje kladnou odpověď na druhou otázku (a naopak). Ve
skutečnosti proto jde (jak naznačeno výše a jak uzavřel obvodní soud) o otázku
jedinou.
19. Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 339/2014 (v níž byl
ale podnájemce totožný s vlastníkem nemovitosti) otázka složitele zněla:
Mám vůči příjemci závazek z titulu podnájemného, nebo si mohu peníze ponechat?
20. V nyní řešené věci je situace jiná. Složitel věděl, že někomu musí zaplatit
za užívání prostor, nevěděl však komu a z jakého právního důvodu. Důvody jeho
pochybností však byly objektivní, neboť spočívaly ve vzájemných vztazích mezi
oběma příjemci. Stejně jako rozhodovací praxe uznala jako důvod pro složení do
soudní úschovy pochybnosti o platnosti postupní smlouvy, nevidí dovolatel
důvod, proč by takovým důvodem nemohla být i pochybnost o platnosti výpovědi
nájemní smlouvy.
21. V daném případě „příjemce“ (správně složitel) objektivně neměl možnost
posoudit rozhodnou otázku a závěr odvolacího soudu, že tak pouze nechtěl sám
učinit, nemá žádnou oporu ve spise ani v dalších závěrech odvolacího soudu. K
závěru odvolacího soudu, že složením částky do úschovy se složitel vyhnul
řádnému (tj. běžnému a uskutečnitelnému) splnění obou možných tvrzených dluhů a
jejich splnění se pokusil přesunout na soud, dovolatel uvádí, že právě takový
účel má soluční soudní úschova. Jejím účelem je umožnit dlužníku, který sám
nemůže určit, komu má dluh po právu plnit, aby dluh složil do soudní úschovy, a
vyhnul se negativním důsledkům spojeným se svým prodlením a (zároveň) zaručit,
že se částka nedostane někomu, kdo ve skutečnosti není dlužníkovým věřitelem.
Právní názor odvolacího soudu v podstatě znamená popření základního smyslu
soudní úschovy.
22. Složitel ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje za to, že napadené
rozhodnutí je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu
poukazuje (co do skutkově totožné věci) na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.
21 Cdo 339/2014; dále cituje pasáž z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
3853/2015.
23. Pro úplnost složitel dodává, že bezdůvodné obohacení vzniká okamžikem
přijetí plnění bez právního důvodu. Kdyby podnájemní vztah složitele zanikl,
vznikalo by bezdůvodné obohacení postupně za každý den užívání předmětu
podnájmu bez právního důvodu. Složitel však složil do úschovy částku za období
od 1. ledna 2013 do 31. března 2013. Ke dni přijetí úschovy soudem (22. března
2013) tak fakticky obci ještě nevznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení
za užívání předmětu podnájmu za období od 22. března 2013 do 31. března 2013. Z
logiky věci je tedy soluční úschova vyloučena, neboť v okamžiku přijetí
předmětu úschovy neexistoval nárok obce na vydání bezdůvodného obohacení za
výše uvedené období.
24. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním
znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Napadené usnesení je totiž
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po 29. září 2017. Řečené platí bez zřetele
k tomu, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení jinak
(od 1. ledna 2014) nepočítá s úpravou přípustnosti dovolání pro řízení upravená
od uvedeného data v zákoně o zvláštních řízeních soudních; srov. § 1 odst. 3 a
4 a § 30 z. ř. s., jejichž uplatnění v dané věci (vzhledem k tomu, že řízení o
úschově bylo zahájeno 12. března 2013) vylučuje bod 2. článku II (Přechodná
ustanovení) části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
25. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí
žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v
posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu
s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
26. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
27. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
28. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (jak se
podávají ze spisu a jak z nich vyšly oba soudy):
29. Návrhem datovaným 11. března 2013, došlým obvodnímu soudu 12. března 2013,
se složitel domáhal toho, aby soud přijal do úschovy částku 158.763 Kč ve
prospěch společnosti DELTA CENTER a. s. jako příjemce. Návrh odůvodnil
následovně:
[1] Složitel (jako podnájemce) uzavřel s příjemcem (jako nájemcem) dne 22.
prosince 2005 smlouvu o podnájmu nebytových prostor v tržnici (ve znění řady
dodatků) [dále jen „podnájemní smlouva“].
[2] Šlo o vztah akcesorický k nájemnímu vztahu založenému nájemní smlouvou
uzavřenou (ohledně řady nemovitostí, včetně těch, v nichž se nacházely nebytové
prostory) mezi obcí (jako pronajímatelem) a příjemcem (jako nájemcem) dne 9.
prosince 1994 (dále jen „nájemní smlouva“).
[3] Dopisem ze dne 30. října 2012, doručeným 31. října 2012, oznámila obec
složiteli, že nájemní vztah s příjemcem (založený nájemní smlouvou) ukončila
výpovědí tak, že nájem (a spolu s ním i podnájem) skončí 31. prosince 2012.
[4] Dopisy ze dne 8. ledna 2013, respektive ze dne 22. února 2013, potvrdil
příjemce složiteli, že obec ukončila nájemní vztah výpovědí, nicméně příjemce
má za to, že se tak stalo nezákonně a prokazuje to ve sporu o vyklizení
nemovitostí zahájeném obcí. Podnájemní smlouvu má proto za (stále) platnou a
požaduje, aby složitel plnil povinnosti z ní plynoucí.
[5] Složiteli je známo, že příjemci bylo předběžným opatřením uloženo zdržet se
veškerých zásahů do dodávek vody, plynu a elektřiny a jejich přípojek pro areál
tržnice, což znamená, že příjemce nemůže v současné době poskytovat složiteli
dodávky služeb (vody, plynu a elektřiny) spojených s užíváním předmětu
podnájmu.
[6] Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že existují pochybnosti o ukončení
nájemního vztahu, potažmo podnájemního vztahu a do ukončení sporu o vyklizení
(vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 5 C 4/2013) má složitel důvodné
pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem, respektive o tom, komu má platit za
užívání předmětu podnájmu nacházejícího se v areálu tržnice za období ode dne
1. ledna 2013. Konkrétně má složitel ve smyslu § 568 obč. zák. pochybnosti o
tom, zda je jeho věřitelem příjemce (z titulu podnájemní smlouvy), nebo obec (z
titulu bezdůvodného obohacení za užívání předmětu podnájmu); přitom míní, že
výše plnění (obvyklé ceny za užívání předmětu podnájmu a za poskytnuté služby s
podnájmem související) by byla v obou případech stejná.
[7] Částka přitom odpovídá užívání předmětu podnájmu (včetně služeb s tím
spojených) za první čtvrtletí roku 2013.
30. Podle záznamu o složení ze dne 21. března 2013 (č. l. 34) došla na účet
obvodního soudu dne 20. března 2013 částka 158.763 Kč jako složitelem uhrazená
splátka soudní úschovy.
31. Usnesením ze dne 22. března 2013, č. j. 42 Sd 154/2013-35 (které nabylo
právní moci dne 9. dubna 2013), přijal obvodní soud od složitele do úschovy
peněžitou částku ve výši 158.763 Kč jako plnění za užívání prostor v areálu
tržnice za první čtvrtletí roku 2013.
32. Usnesením ze dne 11. března 2014, č. j. 42 Sd 154/2013-46 (které nabylo
právní moci dne 28. března 2014), obvodní soud rozhodl, že předmět úschovy se
nevydává příjemci, jelikož s tím nesouhlasí obec.
33. Usnesením ze dne 20. února 2018, č. j. 42 Sd 154/2013-105 (které nabylo
právní moci dne 14. března 2018), obvodní soud přerušil řízení do pravomocného
skončení řízení o žalobě o nahrazení souhlasu s vydáním soudní úschovy vedené u
soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 330/2017.
34. Žalobou datovanou 27. září 2017 (č. l. 86-91) se složitel (jako žalobce)
domáhal u obvodního soudu vůči příjemci (jako prvnímu žalovanému) a obci (jako
druhému žalovanému) nahrazení souhlasu s tím, aby předmět úschovy byl vydán
zpět složiteli (žalobci). V žalobě mimo jiné uvedl, že ačkoliv peněžní
prostředky složil do soudní úschovy proto, že měl důvodné pochybnosti o tom,
kdo je jeho věřitelem, je si vědom možnosti, že obvodní soud dospěje k závěru,
že nebyly splněny hmotněprávní podmínky náhradního splnění do soudní úschovy
ve smyslu ustanovení § 568 obč. zák.
35. Rozsudkem ze dne 20. srpna 2020, č. j. 10 C 330/2017-50, obvodní soud onu
žalobu zamítl.
36. K odvolání složitele (žalobce) odvolací soud rozsudkem ze dne 31. března
2021, č. j. 18 Co 71/2021-99 (mimo jiné):
[1] Zrušil rozsudek obvodního soudu ze dne 20. srpna 2020 v zamítavém
výroku ohledně příjemce (prvního žalovaného) a řízení potud zastavil (pro
zpětvzetí žaloby v této části).
[2] Potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 20. srpna 2020 v zamítavém
výroku ohledně obce (druhého žalovaného), vycházeje z toho, že to, který z
žalovaných je věřitelem složitele (žalobce) vyřešil rozsudek obvodního soudu ze
dne 16. února 2021, č. j. 52 C 1/2017-44, který nabyl právní moci dne 13.
března 2021.
37. Rozsudkem ze dne 16. února 2021, č. j. 52 C 1/2017-44, vydaným jako
rozsudek pro zmeškání (který nabyl právní moci dne 13. března 2021), obvodní
soud rozhodl o žalobě, kterou se obec (jako žalobce) domáhala vůči příjemci
(jako žalovanému) nahrazení souhlasu s tím, aby předmět úschovy byl vydán obci
(žalobci), tak, že (mimo jiné) určil, že příjemce (žalovaný) je povinen
souhlasit s vydáním předmětu úschovy (představovaného peněžitou částkou ve
výši 158.763 Kč přijatou do úschovy usnesením obvodního soudu ze dne 22. března
2013, č. j. 42 Sd 154/2013-35) obci (žalobci).
38. Podáním datovaným 27. dubna 2021 (č. l. 127-128) požádal složitel o vrácení
předmětu úschovy, uváděje (mimo jiné), že podmínky soluční úschovy podle § 568
obč. zák. nebyly splněny, neboť (vlastně) měl pochybnost o existenci závazku
samotného.
39. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, občanského soudního řádu a zákona č. 293/2013 Sb.:
§ 559 (obč. zák.)
(1) Splněním dluh zanikne. (…)
§ 568 (obč. zák.)
Nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je
nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je
věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho
předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Vynaložené nutné náklady s tím spojené
nese věřitel. § 3028 (o. z.)
(1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. (…)
(3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich
vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání
stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne
nabytí jeho účinnosti. § 185a (o. s. ř.)
(1) U soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci
hodící se k úschově za účelem splnění závazku. (2) Návrh na přijetí do úschovy musí obsahovat prohlášení toho, kdo peníze,
cenné papíry nebo jiné věci do úschovy skládá (dále jen „složitel“), že
závazek, jehož předmětem jsou hodnoty skládané do úschovy, nelze splnit,
protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení, nebo že složitel má
odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo že složitel věřitele nezná. (…)
§ 185b (o. s. ř.)
Účastníkem řízení je složitel. Po právní moci usnesení o přijetí do úschovy je
účastníkem řízení také ten, pro koho jsou peníze, cenné papíry nebo jiné věci
určeny, (dále jen „příjemce“) a ten, kdo uplatňuje právo na předmět úschovy. § 185d (o. s. ř.)
(1) Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení
došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu
úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním
předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu
všech účastníků řízení a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení
do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno
pro neznámého věřitele. (2) Složiteli vydá soud předmět úschovy na jeho žádost,
a/ jestliže příjemce projeví s tímto postupem souhlas, nebo
b/ prohlásí-li příjemce soudu, že předmět úschovy nepřijímá, nebo
c/ nevyjádří-li se příjemce ve lhůtě stanovené soudem, ačkoliv byl na takové
následky upozorněn. (3) Jiné osobě, než která je uvedena v odstavcích 1 a 2, žádající o vydání
předmětu úschovy, jej vydá soud jen se souhlasem složitele a příjemce. § 185e (o. s. ř.)
Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným
rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je
povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli. článek II (Přechodná ustanovení) část první (zákona č. 293/2013 Sb.)
1.
Dovolávají-li se právní předpisy ustanovení, která se tímto zákonem
zrušují, vstupují na jejich místo jim odpovídající ustanovení zákona o
zvláštních řízeních soudních. 2. Pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se
použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona.
40. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 559 odst. 1
a § 568 obč. zák. a občanského soudního řádu v době podání návrhu na přijetí
částky 158.763 Kč do soudní úschovy (12. března 2013) a do 1. ledna 2014
nedoznala změn. Ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 o. z. a článek II (Přechodná
ustanovení) části první zákona č. 293/2013 Sb. v citovaném znění (pro věc
rozhodném) platí beze změny od 1. ledna 2014.
41. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním
otevřeným právním otázkám následující závěry:
K rozhodnému právu
42. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že ač obvodní soud při svém rozhodování
vycházel z ustanovení § 568 obč. zák. a z ustanovení občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. prosince 2013, odvolací soud v napadeném usnesení uvádí
(ve zjevném rozporu se skutečným obsahem usnesení obvodního soudu), že obvodní
soud vykládal § 298 z. ř. s., načež v rovině hmotného práva cituje (a vykládá)
ustanovení § 13 a § 1953 odst. 1 o. z.
43. Z ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 o. z. plyne, že v rovině hmotného práva je
jak pro nárok na úhradu podnájemného za dobu před 1. lednem 2014 vzešlého z
podnájemní smlouvy uzavřené též před 1. lednem 2014, tak pro nárok na vydání
bezdůvodného obohacení za dobu před 1. lednem 2014 (při absenci jiného
ujednání stran těchto závazků v době od 1. ledna 2014) nadále rozhodný zákon č.
40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31. prosince 2013). K
podnájemnému za dobu před 1. lednem 2014 vzešlému z podnájemní smlouvy uzavřené
též před 1. lednem 2014 srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna
2019, sp. zn. 26 Cdo 4109/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna
2019, sp. zn. 26 Cdo 2308/2019 (jenž se týká přímo nájemního vztahu příjemce a
přihlašovatele ohledně tržnice), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
února 2020, sp. zn. 26 Cdo 837/2019. K bezdůvodnému obohacení srov. shodně
např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2016, sp. zn. 28 Cdo
2327/2016, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2021, sp. zn. 29 Cdo
1609/2020, uveřejněného v časopise Vybraná judikatura, číslo 3, ročníku 2022,
pod číslem 23].
44. Vzhledem k bodu 2. článku II (Přechodná ustanovení) části první zákona č.
293/2013 Sb. je rovněž zřejmé, že jelikož řízení o (soluční) úschově bylo
zahájeno 12. dubna 2013, použije se na ně nadále občanský soudní řád ve znění
účinném do 31. prosince 2013.
45. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž nesprávné (a dovolání
opodstatněné) již proto, že odvolací soud posoudil věc v rovině práva hmotného
i v rovině práva procesního podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá. S přihlédnutím k tomu, že odvolací soud všechny závěry v dané věci
formuloval na základě judikatury ustavené právě ve vazbě na ustanovení § 568
obč. zák. a § 185a násl. o. s. ř. (maje ji bez dalšího za použitelnou i pro
právní úpravu účinnou od 1. ledna 2014), však Nejvyšší soud shledává v poměrech
této věci možným přezkum napadeného rozhodnutí i v rovině oněch závěrů.
K možnosti rozhodnout o vrácení složené částky složiteli
46. Reprodukce napadeného usnesení v odstavci 6. až 8. shora potvrzuje, že
odvolací soud v dané věci uplatnil obecně správná (judikatorně ustálená)
východiska týkající se úpravy řízení o úschovách ve smyslu ustanovení § 185a
násl. o. s. ř. i hmotněprávních podmínek splnění dluhu prostřednictvím soluční
úschovy plynoucích z ustanovení § 568 obč. zák.
47. Platí tedy, že důvod úschovy a věcnou legitimaci účastníků (složitele,
příjemce a přihlašovatele) soud z hlediska pravdivosti tvrzení složitele při
rozhodování o přijetí do úschovy nepřezkoumává; vychází v tomto směru z tvrzení
složitele a nezjišťuje, zda složitel je opravdu dlužníkem, zda příjemce je
skutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně nepřítomen, zda se věřitel opravdu
ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné pochybnosti o tom, kdo je dlužníkovým
věřitelem, nebo zda byl věřitel pro dlužníka skutečně neznámou osobou,
popřípadě, zda tu je jiný zákonem stanovený důvod úschovy; srov. již důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, sp. zn. 29 Odo 639/2001,
uveřejněného pod číslem 50/2003 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 50/2003“), nebo
opět R 52/2016.
48. Pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má pak z hlediska
zániku závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za
okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u
soudu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, nebo důvody R
52/2016; v literatuře srov. shodně již dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.:
Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck,
2009 (dále jen „Komentář“), str. 1366. Jinak řečeno, jestliže usnesení, jímž
soud přijme plnění, které složitel složil do soudní (soluční) úschovy, nabude
právní moci, považuje se den, kdy složitel toto plnění složil do soudní
(soluční) úschovy, ve smyslu ustanovení § 559 odst. 1 obč. zák. a § 568 obč.
zák. za den splnění závazku (dluhu) věřiteli (příjemci nebo přihlašovateli) bez
zřetele k tomu, že tento den předchází dni, kdy soud vydal usnesení o přijetí
plnění do (soluční) úschovy.
49. Zjistí-li se ovšem, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány, např.
proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti neodmítá a že tedy není v
prodlení, že je přítomen, že dlužník (složitel) neměl důvod pochybovat o tom,
kdo je věřitelem, apod., pak dluh nebyl složením do soudní (soluční) úschovy
splněn a povinnost dlužníka (složitele) poskytnout plnění přímo věřiteli
(příjemci, přihlašovateli) nadále trvá; srov. opět Komentář, str. 1366, nebo R
52/2016. Předmět úschovy se v takovém případě vydá (vrátí) i bez žádosti
dlužníku (složiteli); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
3853/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2016, sp. zn. 21 Cdo
4255/2014. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3924/2013 se přitom
podává, že otázku, zda byl dán důvod pro složení plnění u soudu, soud zkoumá
(může zkoumat) nejen v době, kdy rozhoduje o přijetí do soudní (soluční)
úschovy, nýbrž i v případném sporu o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu
úschovy vedeném (na základě ustanovení § 185e o. s. ř.) mezi tím, kdo žádal o
vydání předmětu úschovy (příjemce nebo přihlašovatel), a tím, kdo vydání
odporoval (§ 185d o. s. ř.), po právní moci usnesení o přijetí plnění do soudní
(soluční) úschovy.
50. Jakkoli je takový postup obecně nežádoucí (a při řádném chodu řízení o
úschově by se tak dít nemělo), nelze vyloučit ani to, že soud vydá (jako v této
věci) usnesení o vrácení složeného plnění složiteli (dlužníku) proto, že důvody
pro složení plnění u soudu nebyly dány, až po právní moci rozsudku, jímž
nahradí souhlas toho, kdo vydání odporoval, s vydáním předmětu úschovy
(příjemci nebo přihlašovateli). I v této fázi řízení však soud může uvedenou
otázku zkoumat jen na základě těch tvrzení složitele (dlužníka), jež měl k
dispozici (z nichž vyšel, nebo mohl vyjít) v době, kdy vydal usnesení o přijetí
plnění do soudní (soluční) úschovy.
K důvodu pro složení plnění u soudu
51. V daném případě složitelem tvrzeným a soudem akceptovaným (v usnesení o
přijetí plnění do soudní úschovy) důvodem složení předmětné částky do soudní
(soluční) úschovy byla skutečnost, že dlužník má odůvodněné pochybnosti, kdo je
věřitelem (§ 568 věta první obč. zák.). Ve shodě s tím, co na dané téma uzavřel
již odvolací soud (srov. reprodukci odůvodnění napadeného usnesení v odstavci
8. shora, včetně tamtéž přiléhavě označené judikatury Nejvyššího soudu), lze
obecně říci, že dlužník (složitel) má důvod pochybovat, kdo je jeho věřitelem,
zejména tehdy, kdy po něm stejné plnění požaduje více osob a kdy na základě
svých poznatků nemá (objektivně vzato) možnost stanovit, komu z nich plnění
opravdu náleží (srov. opět i Komentář, str. 1363). Právo příjemce nebo jiného
přihlašovatele k předmětu úschovy se přitom musí upínat toliko ke vztahu mezi
složitelem a příjemcem nebo jiným přihlašovatelem (složitelovým věřitelem);
nemůže se odvíjet od jiného právního vztahu.
52. Pro výsledek dovolacího řízení je (tedy) vzhledem k řečenému určující, zda
o takový případ jde v situaci popsané složitelem v návrhu (srov. odstavec 29.
shora), tedy v situaci, kdy složitel užíval po určitou dobu nebytové prostory,
přičemž neměl jistotu, zda tak činí na základě platné podnájemní smlouvy
(uzavřené s příjemcem), podle které má smluvenou úhradu (podnájemné) hradit
příjemci, nebo zda jde o bezesmluvní užívání nebytových prostor (po zániku
podnájemní i nájemní smlouvy v důsledku výpovědí nájemní smlouvy) na úkor
přihlašovatele coby vlastníka (dřívějšího pronajímatele) nemovitostí, v nichž
se nacházejí nebytové prostory, jemuž (proto) má vydat bezdůvodné obohacení
vzniklé plněním bez právního důvodu (§ 451 obč. zák.). V literatuře se na dané
téma rovněž uvádí, že podmínka pro složení do soluční úschovy není splněna,
jestliže pochybnosti o osobě věřitele spočívají pouze na nejednoznačném právním
nebo skutkovém posouzení. Pochybnosti však budou vždy důvodné, pokud postavení
věřitele bude záviset na nějakém probíhajícím řízení. Srov. Eliáš, K. a
kolektiv autorů: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. 1.
vydání. Linde Praha, a. s., Praha 2008, str. 1650.
53. Platí dále, že posuzuje-li soud v řízení o úschovách, co složitel uvedl v
návrhu na přijetí o důvodu úschovy (a pak z tohoto tvrzení při rozhodování o
přijetí do úschovy výše popsaným způsobem vychází), není tu rozhodující, jak
složitel kvalifikoval důvod úschovy po právní stránce, ale vylíčení důvodu
úschovy prostřednictvím rozhodujících skutečností; srov. opět usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3853/2015.
54. Skutečnosti popsané složitelem v návrhu na přijetí částky 158.763 Kč do
soudní (soluční) úschovy shledává Nejvyšší soud srovnatelnými s těmi, jimiž se
zabýval (ve sporu o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy při
výkladu ustanovení § 185a násl. o. s. ř. a § 568 obč. zák.) v rozsudku ze dne
17. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2878/2013, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura, číslo 3, ročníku 2015, pod číslem 30. V oné věci byly (zkoumaným)
důvodem složení peněžní částky do soudní (soluční) úschovy následující
(chronologicky seřazené) skutečnosti:
[1] Většinový spoluvlastník nemovitostí (osoba A) pronajal nemovitosti
nájemní smlouvou osobě B.
[2] Oba spoluvlastníci nemovitostí (osoba A a osoba C) zřídili ve
prospěch osoby B k nemovitostem právo odpovídající věcnému břemeni spočívající
v možnosti osoby B užívat stejné nemovitosti.
[3] Správce konkursní podstaty sepsal nemovitosti do konkursní podstaty
osoby D.
[4] Osoba B (jako nájemce) uzavřela s osobou E (jako podnájemcem)
podnájemní smlouvu o užívání části nemovitostí (nebytových prostor).
[5] Po uzavření podnájemní smlouvy se stala účinnou dohoda uzavřená
před soupisem nemovitostí do konkursní podstaty osoby D, kterou spoluvlastníci
nemovitostí (osoba A a osoba C) a osoba B odstoupili od smlouvy o zřízení
věcného břemene.
[6] Osoba E (složitel) složila do soudní (soluční) úschovy částku
odpovídající čtyřměsíčnímu podnájemnému za užívání nebytových prostor na
základě podnájemní smlouvy ve prospěch správce konkursní podstaty osoby D
(příjemce), s tím, že má důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem.
55. Jakkoli spletitým se může jevit výše podané shrnutí skutkového stavu věci
sp. zn. 21 Cdo 2878/2013, Nejvyšší soud v onom rozsudku na jeho základě
dovodil, že jelikož osoba B (nájemce) coby přihlašovatel (tamní žalovaný) ode
dne, kdy nastaly právní účinky smlouvy o zřízení věcného břemene, již nebyla
nájemcem nemovitostí, nemohla je podnajmout (a podnájemní smlouva je neplatná).
Složitel tedy užíval část nemovitostí bez právního důvodu, čímž se obohatil (ve
výši odpovídající obvyklému nájemnému) na úkor konkursní podstaty, ve které
byly nemovitosti sepsány. Odtud Nejvyšší soud v oné věci uzavřel, že správce
konkursní podstaty osoby D (jako žalobce a složitelem označený příjemce) má
právo na vydání předmětu úschovy.
56. V poměrech této věci se důvod úschovy tvrzený složitelem liší jen potud, že
ve hře nebyla otázka platnosti podnájemní smlouvy, nýbrž otázka jejího ukončení
(výpovědí nájemní smlouvy). Přitom součástí tvrzení uplatněných složitelem v
návrhu na přijetí částky 158.763 Kč do soudní (soluční) úschovy bylo i tvrzení,
že příjemce (coby nájemce) vede s přihlašovatelem (obcí coby pronajímatelem a
vlastníkem) spor o platnost výpovědi nájemní smlouvy. Nejvyšší soud tudíž
uzavírá, že důvod pro složení částky 158.763 Kč do soudní (soluční) úschovy na
základě tvrzení obsažených v návrhu na přijetí byl vskutku dán, jelikož
složitel na základě svých poznatků neměl (objektivně vzato) možnost stanovit,
komu náleží úhrada za užívání nebytových prostor v rozhodném období. Ostatně,
skutková tvrzení, jimiž složitel odůvodnil složení předmětné částky do soudní
(soluční) úschovy, se neliší od těch, jimiž (při jiném právním hodnocení svého
počínání) nyní odůvodňuje požadavek na vrácení složené částky.
57. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že důvodem pro složení peněžité částky do
soudní (soluční) úschovy může být i to, že složitel neví, zda částku za užívání
věci v určité době má jako podnájemce uhradit nájemci nebo pronajímateli, který
s nájemcem vede spor o to, zda nájem skončil výpovědí a v době užívání věci
proto složitel již nebyl podnájemcem věci.
58. Složiteli lze nicméně dát za pravdu v tom, že obec (přihlašovatel) se
způsobem tvrzeným v návrhu na přijetí nemohla stát jeho věřitelem z titulu
bezdůvodného obohacení nabytého plněním (užíváním) bez právního důvodu
(konkurujícím příjemci) za celou tvrzenou dobu. Složitel má pro tyto účely za
podstatný 22. březen 2013 (den vydání usnesení, jímž soud přijal předmětnou
částku do soudní úschovy), s přihlédnutím k tomu, co bylo řečeno výše o době
splnění dluhu (srov. odstavec 48. shora), je však pro tyto účely rozhodným 20.
březen 2013 (den složení předmětné částky na účet soudu). U částky
odpovídající době od 21. března 2013 do 31. března 2013 (18.778 Kč) tedy důvod
k jejímu složení do soudní (soluční) úschovy nebyl dán.
59. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.):
[1] Dovolání zamítl v rozsahu, v němž směřovalo proti té části napadeného
usnesení, kterou odvolací soud složiteli vrátil částku 18.778 Kč (§ 243d odst.
1 písm. a/ o. s. ř.).
[2] Změnil usnesení odvolacího soudu (jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a
dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) ve zbývající
části (co do částky 139.985 Kč) tak, že ohledně částky 139.985 Kč potvrdil
zamítavé usnesení obvodního soudu (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
60. Nejvyšší soud nepřehlédl, že ve dvou typově shodných věcech týchž účastníků
(ohledně stejné podnájemní a nájemní smlouvy, pro jiná rozhodná období) byla
odvolání obce dříve odmítnuta jako nepřípustná (usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 22. února 2022, sp. zn. 21 Cdo 3475/2021, a usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 10. března 2022, sp. zn. 21 Cdo 3565/2021).
61. Nebyla-li však dovolání v oněch věcech přípustná, nemohl z nich ani plynout
meritorní právní názor, který by mohl zakládat judikatorní rozpor nyní
přijatého rozhodnutí ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (ve
znění pozdějších předpisů); srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. září
2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17 (dostupné na webových stránkách Ústavního soudu),
nebo (též) důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019, sp. zn. 31 Cdo 2389/2019.
Odkazují-li usnesení označená v předchozím odstavci na závěry usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3853/2015, pak k tomu Nejvyšší soud dodává, že
v onom usnesení formuloval složitel důvody pro složení plnění do soudní úschovy
(pro odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem) jiným způsobem; totiž tak, že
neví, zda jeho věřitelem je příjemce, a že nebude-li tomu tak, má být složená
částka vrácena jemu. Totéž platí pro odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 21 Cdo 339/2014; odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, vyjádřil
složitel tak, že neví, zda jeho věřitelem je příjemce (kontrahent z podnájemní
smlouvy), a pro případ, že tomu tak není, uplatňoval ke složené částce právo
sám.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu