29 Cdo 1609/2020-605
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce
VTK NCA a. s., se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Výstavní 81/97, PSČ 703 00,
identifikační číslo osoby 08497770, zastoupeného JUDr. Rostislavem Dolečkem,
advokátem, se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, PSČ 130 00, proti žalovanému
České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ
118 10, jednajícímu Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se
sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení částek
369.809.605,93 Kč a 909.743,96 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 20/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020, č. j. 18 Co 299/2019-645, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020, č. j. 18 Co
299/2019-645, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Nejvyšší soud nařizuje, aby věc v dalším řízení před odvolacím
soudem projednal a rozhodl senát, jehož členy nebudou JUDr. Marcela Kučerová,
Mgr. RNDr. Jana Zaoralová a JUDr. Jan Pavlíček.
1. Žalobou ze dne 26. dubna 2006 se původní žalobce (VÍTKOVICE, a. s.) domáhal
po původním žalovaném (České konsolidační agentuře) zaplacení částek
369.809.605,93 Kč a 909.743,96 EUR, vždy s úrokem z prodlení z dlužné částky ve
výši 8,75 % od 27. dubna 2006 a dále v aktuální výši odpovídající ročně výši
repo sazby stanovené ČNB a navýšené o 7 procentních bodů, platné pro první den
příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, do
zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že:
[1] Usnesením ze dne 15. září 2000, sp. zn. 35 Kv 1/2000, které nabylo
právní moci dne 11. listopadu 2000, povolil Krajský obchodní soud v Ostravě
žalobci (jako dlužníku) vyrovnání. [2] Usnesením ze dne 3. srpna 2001, sp. zn. 35 Kv 1/2000, které nabylo
právní moci dne 14. prosince 2001, „Krajský obchodní soud v Ostravě“ [správně
od 1. ledna 2001 již Krajský soud v Ostravě (dále jen „konkursní soud“)]
potvrdil vyrovnání. [3] Usnesením ze dne 9. května 2002, sp. zn. 35 Kv 1/2000, které nabylo právní
moci téhož dne, prohlásil konkursní soud vyrovnání za skončené. [4] Žalovaný přihlásil do vyrovnání (podáním ze dne 11. října 2000, ve znění
podání z 23. a 25. října 2000 a 11. června 2001) pohledávku ze smlouvy o
restrukturalizaci úvěru ze dne 11. června 1996 v celkové výši 1.907.346.930,98
Kč, tvořenou jistinou ve výši 1.532.090.098,88 Kč a příslušenstvím (úroky,
úroky z prodlení a poplatky) ve výši 375.266.272,10 Kč (dále jen „pohledávka č. 1“), podle stavu do dne 11. listopadu 2000, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o
povolení vyrovnání. Co do částky 503.900.000 Kč (bez rozlišení na jistinu a
příslušenství) přihlásil žalovaný pohledávku č. 1 jako přednostní pohledávku ve
smyslu ustanovení § 54 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též
jen „ZKV“), tedy jako pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem v
katastrálním území XY podle smlouvy ze dne 3. března 1997. [5] Žalovaný přihlásil do vyrovnání (podáním ze dne 12. října 2000, ve znění
podání z 24. května 2001) pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 13. července
1998 v celkové výši 1.418.006.583,49 Kč, tvořenou jistinou ve výši
1.200.000.000 Kč a příslušenstvím (úroky, úroky z prodlení a poplatky) ve výši
218.006.583,49 Kč (dále jen „pohledávka č. 2“), podle stavu do dne 11. listopadu 2000, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o povolení vyrovnání. Co do
částky 1.367.324.772,14 Kč (bez rozlišení na jistinu a příslušenství) přihlásil
žalovaný pohledávku č. 2 jako přednostní pohledávku ve smyslu ustanovení § 54
ZKV, tedy jako pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem v
katastrálním území XY podle zástavních smluv ze dne 10. května 1999 a 1. října
1999 a dále zástavním právem k nemovitostem v katastrálním území XY, XY, XY,
XY, XY a XY podle zástavní smlouvy ze dne 13. července 1998 a k nemovitostem v
katastrálním území XY podle zástavní smlouvy ze dne 21. srpna 1998. [6] Žalovaný přihlásil do vyrovnání (podáním ze dne 12. října 2000, ve znění
podání z 24. května 2001) pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 4.
září 1998
(kde část úvěru byla poskytnuta v německých markách) v celkové výši
453.802.011,50 Kč, tvořenou jistinou ve výši 395.890.400 Kč a příslušenstvím
(úroky, úroky z prodlení a poplatky) ve výši 57.911.611,50 Kč (dále jen
„pohledávka č. 3“), podle stavu do dne 11. listopadu 2000, kdy nabylo právní
moci rozhodnutí o povolení vyrovnání. Co do částky 446.050.568,50 Kč (bez
rozlišení na jistinu a příslušenství) přihlásil žalovaný pohledávku č. 3 jako
přednostní pohledávku ve smyslu ustanovení § 54 ZKV, tedy jako pohledávku
zajištěnou zástavním právem k nemovitostem v katastrálním území XY podle
zástavních smluv ze dne 10. května 1999 a 1. října 1999 a dále zástavním právem
k nemovitostem v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY a XY podle zástavní
smlouvy ze dne 4. září 1998. [7] Nezajištěná část pohledávek byla vypořádána v souladu s usnesením o
potvrzení vyrovnání. Zajištěné části pohledávek se toto usnesení netýkalo. Žalovaný zajištěnou část pohledávek dále (podle žalobce nesprávně) úročil jak
běžným, tak sankčním úrokem a žalobce je splácel. [8] Žalovaný jako postupitel uzavřel se společností LAHVÁRNA OSTRAVA a. s., později VÍTKOVICE HOLDING, a. s. (dále jen „společnost VH“), jako
postupníkem dne 19. srpna 2003 smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž
předmětem byly mimo jiné i pohledávky č. 1 až 3, v účetní hodnotě k 30. červnu
2003, jejichž výše činila u pohledávky č. 1 částku 522.535.797,04 Kč, u
pohledávky č. 2 částku 1.764.782.949,53 Kč a u pohledávky č. 3 částku
455.912.996,99 Kč. [9] Po postoupení pohledávek bylo zjištěno, že (v celé postoupené výši)
neexistují, neboť k 14. prosinci 2001 částečně zanikly ze zákona. Nebyly totiž
v rozsahu, ve kterém byly přihlášeny do vyrovnání jako přednostní, zajištěny v
plné výši. V části, kterou nekrylo zajištění, proto zanikly dle § 63 odst. 1
poslední věty ZKV (jehož použitelnost dovodil i Nejvyšší soud v „rozhodnutí“
sp. zn. 32 Odo 1171/2004 [jde o rozsudek ze dne 16. října 2006, který je
(stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na
webových stránkách Nejvyššího soudu]. [10] Podle znaleckých posudků, které si žalobce nechal vypracovat, činí hodnota
zajištění u pohledávky č. 1 částku 3.200.000 Kč, u pohledávky č. 2 částku
319.600.000 Kč a u pohledávky č. 3 částku 0 Kč (jelikož zástavní právo bylo
zřízeno jako druhé nebo pozdější v pořadí u nemovitostí, jejichž hodnota
zajištění byla zohledněna již u pohledávky č. 2). Nad tyto částky proto
pohledávky zanikly (jako řádně nepřihlášené do vyrovnání) dnem 14. prosince
2001. Uvedené potvrzují i závěry zformulované v rozhodčím nálezu Rozhodčího
soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky
(dále jen „rozhodčí soud“) ze dne 20. října 2004, sp. zn. Rsp 99/04, vydaném ve
sporu o určení částečného zániku pohledávek (mimo jiné i postoupené části
pohledávek č. 1 až 3) mezi společností VH (jako žalobcem) a žalobcem v této
věci (jako žalovaným), pod bodem 49. Po 14. prosinci 2001 proto pohledávka č. 1
existovala jen ve výši 3.200.000 Kč, pohledávka č. 2 jen ve výši 319.600.000 Kč
a pohledávka č. 3 již neexistovala vůbec.
Po uvedeném dni se tyto pohledávky
také již nemohly zvyšovat o úroky, úroky z prodlení nebo o další příslušenství. Je pravdou, že zákon nestanoví povinnost věřitele ocenit zajištění znaleckým
posudkem, ale pokud tak neučiní, musí nést nepříznivé důsledky svého
dispozitivního subjektivního chování; potud žalobce poukazuje na „rozhodnutí“
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 435/99 (jde o usnesení ze dne 11. listopadu 1999,
uveřejněné pod číslem 71/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a
analogicky na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 176/2004 [jde o
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, uveřejněný pod číslem 72/2005
Sb. rozh. obč.]. [11] Na výše uvedeném základě žalobce dovozuje, že mu vznikl nárok na
vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu tvořeném platbami na zaniklou část
pohledávek, když obecně platí, že je-li plněno na základě právního titulu,
který odpadl, nebo bez právního důvodu, má osoba, které bylo plněno, povinnost
takové plnění vydat. [12] Do doby, než došlo k postoupení pohledávek, plnil žalobce na tyto
pohledávky přihlášené jako přednostní tak, že uhradil postupem dle § 330 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“):
a/ na pohledávku č. 1 celkem částku 176.100.000 Kč, z toho 82.061.474,28 Kč na
jistinu a 94.038.525,72 Kč na její příslušenství;
b/ na pohledávku č. 2 celkem částku 182.121.025,87 Kč, a to celou na její
příslušenství;
c/ na pohledávku č 3. celkem částku 63.911.100,06 Kč a 909.743,96 EUR. [13] Vzhledem k tomu, že v rozsahu zajištění nebyly přihlášené pohledávky
rozděleny na jistinu a příslušenství, provedl žalobce toto rozdělení pro účely
určení výše bezdůvodného obohacení podle poměru, v jakém bylo příslušenství
pohledávek k jistině u původně přihlášených pohledávek. Podle tohoto poměru tak:
a/ u pohledávky č. 1 z celkem přihlášených 1.907.346.930,98 Kč (100 %) jistině
ve výši 1.532.080.098,88 Kč odpovídalo 80,33 % a příslušenství ve výši
375.266.272,10 Kč 19,67 %; podle tohoto poměru pak existující výši pohledávky
(3.200.000 Kč) po částečném zániku pohledávky odpovídalo 2.570.560 Kč na
jistině (80,33 %) a 629.440 Kč na příslušenství (19,67 %);
b/ u pohledávky č. 2 z celkem přihlášených 1.418.006.583,49 Kč (100 %) jistině
ve výši 1.200.000.000 Kč odpovídalo 84,63 % a příslušenství ve výši
218.006.583,49 Kč 15,37 %; podle tohoto poměru pak existující výši pohledávky
(319.600.000 Kč) po částečném zániku pohledávky odpovídalo 270.477.480 Kč na
jistině (84,63 %) a 49.122.520 Kč na příslušenství (15,37 %);
c/ u pohledávky č. 3 není třeba žádné rozlišení činit, jelikož její výše je
nulová. [14] Bezdůvodné obohacení se pak rovná rozdílu mezi skutečně zaplacenou
částkou na jistinu každé pohledávky a na příslušenství každé pohledávky a
existující nezaniklou jistinou a příslušenstvím každé pohledávky. Takto
zjištěný rozdíl (přeplatek) činí:
a/ u pohledávky č. 1 celkem 172.900.000 Kč (z toho na jistině 79.490.914,28 Kč
a na příslušenství 93.409.085,72 Kč);
b/ u pohledávky č. 2 celkem 132.998.505,87 Kč (vše na příslušenství);
c/ u pohledávky č. 3 celkem 63.911.100 Kč a 909.743,96 EUR.
2. Žalovaný se v řízení bránil (též) poukazem na to, že:
[1] Žalovaný přihlásil pohledávky do vyrovnání v souladu s právními předpisy,
přičemž žalobce nezpochybnil ani výši pohledávek, ani způsob jejich přihlášení. Věřitelé nejsou povinni ocenit při přihlášení předmět zajištění a podle
výsledku ocenění rozlišovat v přihlášce zajištěné a nezajištěné části
pohledávek. Takový postup by odporoval pravidlu vyjádřenému v § 60 odst. 1
písm. a/ ZKV. Povinnost oceňovat předmět zástavy se nepodává ani z „rozhodnutí“
Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 21 Cdo 297/99 (jde o usnesení
uveřejněné pod číslem 16/2001 Sb. rozh. obč.), ve kterém Nejvyšší soud
zdůraznil, že i oddělení věřitelé jsou povinni přihlásit své pohledávky do
vyrovnání, čímž mimo jiné vyvrátil mylný názor, že oddělení věřitelé jsou
povinni odlišit jakousi „zajištěnou“ a „nezajištěnou“ část pohledávky. [2] Žalovaný pro potřeby ustanovení § 58 odst. 2 písm. d/ ZKV označil, do jaké
maximální výše očekává uhrazení pohledávek z práva na oddělené uspokojení. Přitom je zřejmé, že v době přihlášení pohledávky do vyrovnání nelze přesně
určit, kdy a do jaké míry bude pohledávka uspokojena z práva na oddělené
uspokojení, a to tím spíše, že během vyrovnání ani po jeho skončení nemusí
vůbec dojít k realizaci zástavního práva. Lze proto dovodit, že je na úvaze
odděleného věřitele, jak odhadne maximální výši části pohledávky, která nebude
uspokojena z práva na oddělené uspokojení a za kterou pak hlasuje ve vyrovnání
(čemuž odpovídá i argumentace v usnesení o potvrzení vyrovnání). [3] Ustanovení § 63 odst. 1 poslední věty ZKV (ve znění účinném od 25. října
2000) o zániku pohledávek není použitelné na vyrovnání povolené žalobci 15. září 2000, takže k zániku části pohledávek způsobem popsaným v žalobě nedošlo
(ani dojít nemohlo). Ostatně, označené ustanovení neupravuje následky v něm
uvedené pro případy, kdy je veden spor o pravost, výši nebo způsob přihlášení
pohledávky; sankcionuje pouze ty věřitele, kteří svou pohledávku nepřihlásili
včas. Přitom žalovaný odkazuje i na „rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 26. srpna 1999, sp. zn. 25 Co 406/99, uveřejněné
v časopise Soudní rozhledy číslo 1, ročník 2000, podle kterého:
„Pravomocné skončení vyrovnacího řízení má jiné právní následky pro pohledávky,
které byly předmětem vyrovnacího řízení, a jiné pro ty, které jeho předmětem
nebyly. Pohledávky, které byly předmětem vyrovnacího řízení, se uspokojují jen
částkou stanovenou ve vyrovnání, a povinnost dlužníka zaplatit neuhrazený
zbytek zaniká [§ 63 odst. 1 cit. zák. (rozuměj ZKV)]. Pohledávky, které
předmětem vyrovnacího řízení nebyly, však nadále trvají. To vyplývá z
ustanovení § 63 cit. zák. (rozuměj ZKV), které nestanoví pro tyto pohledávky
žádný zvláštní režim. Z toho tedy pak vysvítá, že po skončení vyrovnání je
jejich osud stejný jako před jeho zahájením.“
[4] Rozhodčí nález ze dne 20. října 2004 je důsledkem sporu mezi mateřskou a
dceřinou společností, účelově vyrobeného se záměrem oslabit procesní postavení
žalovaného a není pro žalovaného závazný. Rozhodčím nálezem ze dne 8.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 (jehož věcnou příslušnost k projednání sporu
založilo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2006, č. j. Ncp
3090/2006-225) rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, č. j. 26 C 20/2007-269:
[1] Zamítl žalobu v plném rozsahu (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
4. Obvodní soud již o věci rozhodoval jako se žalovaným s Českou republikou -
Ministerstvem financí, která se stala právním a procesním nástupcem původního
žalovaného (jenž zanikl 31. prosince 2007) na základě usnesení obvodního soudu
ze dne 28. května 2008, č. j. 26 C 20/2007-238.
5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2009, č.
j. 18 Co 207/2009-306:
[1] Potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 28. ledna 2009 (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
6. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. prosince 2011, č. j.
29 Cdo 5026/2009-335 [posléze uveřejněným pod číslem 69/2012 Sb. rozh. obč.
(dále též jen „R 69/2012“)], zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
7. Rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 26 C 20/2007-436, obvodní soud:
[1] Zamítl žalobu v plném rozsahu (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
8. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 7. května 2014, č. j. 18
Co 139/2014-461:
[1] Potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 23. října 2013 (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
9. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. října 2017, č. j. 29
Cdo 4659/2014-498, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil obvodnímu
soudu k dalšímu řízení.
10. Rozsudkem ze dne 24. června 2019, č. j. 26 C 20/2007-581, ve znění usnesení
ze dne 19. září 2019, č. j. 26 C 20/2007-598, obvodní soud:
[1] Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci
rozhodnutí částky 369.809.605,93 Kč a 909.743,96 EUR, vždy s příslušenstvím
tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 27. dubna 2006 do
zaplacení (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
11. Obvodní soud již o věci rozhodoval jako s žalobcem se společností VH, a to
na základě usnesení obvodního soudu ze dne 31. května 2018, č. j. 26 C
20/2007-521.
12. Obvodní soud – vycházeje z ustanovení § 28 odst. 1, § 52 odst. 2 písm. f/,
§ 53 odst. 2, § 57 odst. 1, § 60 odst. 1 písm. a/ a § 53 ZKV (ve znění účinném
do 24. října 2000) a z ustanovení § 451 a § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a dovolávaje se závěrů
formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1756/2006 (jde o
rozsudek ze dne 28. února 2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo
6, ročníku 2007, pod číslem 94), a ve zrušujících rozsudcích Nejvyššího soudu v
této věci – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
13. Žalobce (správně právní předchůdce žalobce) jako vyrovnací dlužník poskytl
žalovanému (správně právnímu předchůdci žalovaného) plnění na úhradu dluhu z
obchodního závazkového vztahu v rozsahu, v němž dluh zanikl splněním
potvrzeného vyrovnání. Šlo tedy o plnění bez právního důvodu. Po skončení
vyrovnání měl žalovaný pouze právo na uspokojení pohledávek ze zpeněžení
zástavy (v rozsahu určeném hodnotou zástavy). Osobní závazek dlužníka (žalobce)
vůči tomuto věřiteli (žalovanému) zanikl splněním potvrzeného vyrovnání v
rozsahu, v němž žalovaný nebyl povinen k jeho splnění podle obsahu vyrovnání.
14. Vyrovnání se netýkala pouze zástavní pohledávka. Z ustanovení § 53 odst. 2
ZKV vyplývá, že úroky, včetně úroků z prodlení ode dne, kdy povolení vyrovnání
nabylo právní moci, jsou z vyrovnání vyloučeny a právo na ně zaniká dnem, kdy
nabylo právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání, což se týká všech
pohledávek, včetně těch s právem na oddělené uspokojení.
15. Žalobcův nárok je (tedy) důvodný, neboť po skončení vyrovnání plnil
žalovanému na pohledávky, které měly být uspokojeny pouze ze zástavy (z
nemovitostí).
16. Obvodní soud nepřikročil k zadání znaleckého posudku, jenž by učil hodnotu
zástav, když má (na základě výše uvedeného) za to, že veškerá žalobcova plnění
žalovanému v době od 30. dubna 2002 do 27. června 2003 (422.132.126 Kč a
909.743,96 EUR) byla plněním bez právního důvodu (žalobce mohl požadovat i
více).
17. Námitka promlčení vznesená žalovaným není důvodná.
18. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2020,
č. j. 18 Co 299/2019-645:
[1] Změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 24. června 2019, ve znění
usnesení téhož soudu ze dne 19. září 2019, tak, že žalobu zamítl (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).
19. Odvolací soud již o věci rozhodoval vůči společnosti VTK NCA a. s. (coby
novému žalobci), a to na základě usnesení, které vyhlásil (aniž je následně
písemně vyhotovil, uváděje, že je odůvodní v rámci rozhodnutí o věci samé) v
průběhu odvolacího jednání, jež se konalo dne 22. ledna 2020 (č. l. 642 p. v.).
20. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3 a § 451 obč. zák. a ze závazných
právních názorů Nejvyššího soudu v této věci – dospěl po přezkoumání napadeného
rozhodnutí k následujícím závěrům:
21. Žaloba o vydání bezdůvodného obohacení není důvodná, když po zániku
pohledávek dnem 14. prosince 2001, kdy nabylo právní moci „usnesení o
vyrovnání“ [správně jde o usnesení o potvrzení vyrovnání; nepřesné spojení
„usnesení o vyrovnání“ používá odvolací soud pro usnesení o potvrzení vyrovnání
i v dalších částech odůvodnění a Nejvyšší soud již nepokládá za účelné tuto
chybu opakovaně vysvětlovat (dále již bude bez dalšího užito správného tvaru)]:
[1] Žalovaný neuplatnil vůči žalobci žádnou další pohledávku, která by
nebyla předmětem řízení o vyrovnání (odvolací soud užívá výrazy „žalobce“ a
„žalovaný“ i pro jejich právní předchůdce a takto je třeba je chápat v dalším
textu, včetně pasáží formulovaných jako vlastní závěry Nejvyššího soudu).
[2] Žalovaný neuplatnil vůči žalobci žádné další úroky (smluvní, sankční, nebo
z prodlení), které by nebyly předmětem řízení o vyrovnání [od doby cca půl roku
před právní mocí usnesení o povolení vyrovnání již takové úroky ani nenabíhaly
(žalovaný je nevyčísloval)].
22. Žalobce skutkově vymezoval žalobu v souladu se svým původním právním
názorem (jemuž Nejvyšší soud nepřitakal), že žalovaný přihlásil své pohledávky
do vyrovnání chybně, (bez rozlišení zajištění pohledávek). Dovozoval, že rozdíl
mezi znaleckým oceněním zastavených nemovitostí a výší pohledávek přihlášených
žalovaným do vyrovnání jako přednostních, je pohledávkou, kterou žalovaný řádně
nepřihlásil do vyrovnání, takže zanikla. Plnění, které zaplatil, mělo
představovat částku, o kterou se žalovaný v této výši bezdůvodně obohatil na
jeho úkor. Také z dalších žalobních tvrzení (a důkazů připojených k žalobě) se
podává, že k údajnému zániku pohledávky v podobě příslušenství mělo dojít
zpětně, právní mocí usnesení o potvrzení vyrovnání, v souvislosti s údajně
částečně chybnými přihláškami pohledávek č. 1 až 3.
23. Žalobce netvrdil, ani neprokazoval, že žalovaný nepřihlásil pohledávky
vůbec, nebo že je přihlásil opožděně, a že by žalobce nějaké takové pohledávky
splácel (že byla naplněna skutková podstata ustanovení § 56 odst. 1 a § 58
odst. 1 ZKV). Žalobce (jenž byl zástavním i osobním dlužníkem žalovaného) též
netvrdil, ani neprokazoval, že splácel jiné pohledávky než ty, které žalovaný
(jako jeho zástavní i osobní věřitel) přihlásil do vyrovnacího řízení cca půl
roku před právní mocí usnesení o potvrzení vyrovnání.
24. Jestliže žalobce podle potvrzeného vyrovnání zaplatil žalovanou částku
žalovanému v době po 14. prosinci 2001 (od 30. dubna 2002 do 27. června 2003),
pak pouze plnil, co po právu (dle obsahu vyrovnání) plnit měl; srov. R 69/2012
(první zrušující rozsudek Nejvyššího soudu). Odchylné znalecké ocenění zástav,
vypracované po právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání, je pro posouzení
důvodnosti žaloby irelevantní. Plnil-li žalobce jen to, co dle obsahu vyrovnání
plnit měl, nemohl se žalovaný těmto částkami bezdůvodně obohatit.
25. Usnesení o potvrzení vyrovnání se opírá o řešení, které navrhl dlužník
(žalobce). Požaduje-li žalobce nyní revizi hromadně dohodnutého a schváleného
řešení jeho úpadku tím, že se domáhá vrácení části plnění, které splnil dle
potvrzeného vyrovnání, je jeho žaloba nedůvodná nejen proto, že je v rozporu s
dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. [§ 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)], jak namítá žalovaný, ale i proto, že
titul, na jehož základě žalobce plnil žalovanému, nikdy nebyl zrušen a dále
trvá.
26. Obecně vzato požadavek dlužníka, aby mu bylo vráceno to, co plnil dle
pravomocného usnesení o schválení vyrovnání, aniž toto rozhodnutí bylo zákonem
předvídaným způsobem zrušeno, zcela popírá zásady, na nichž stojí institut
vyrovnaní. Vyrovnání je svou podstatou narovnáním poměrů mezi úpadcem a jeho
věřiteli, kteří k němu přistupují a souhlasí s částečným zaplacením svých
pohledávek při vědomí (mimo jiné) toho, že dlužníkovy zdroje jsou omezené a
nestačí k plnému uspokojení všech věřitelů.
27. Z logiky věci se podává, že by bylo zásadním vychýlením poměrů nastolených
vyrovnáním, kdyby plnění poskytnuté jednomu z věřitelů bez zrušení „usnesení o
schválení vyrovnání“ (správně usnesení o potvrzení vyrovnání) bylo jen tak
vráceno dlužníku. Nárok na vrácení toho, co bylo plněno v souladu s pravomocným
rozhodnutím soudu, může obstát jedině v případě, že toto rozhodnutí bude
odklizeno (zrušeno). Tyto závěry jsou souladné s názorem obsaženým v rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, a v předchozím zrušujícím rozhodnutí
je Nejvyšší soud jako neaplikovatelné neodmítl.
28. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně (kdyby
Nejvyšší soud dovodil, že o takové odchýlení nejde) na vyřešení právních otázek
dovolacím soudem dosud neřešených, konkrétně otázek:
[1] Bylo plnění právního předchůdce žalobce právnímu předchůdci
žalovaného plněním na pohledávku, která zanikla v důsledku splnění potvrzeného
vyrovnání?
[2] Vyžaduje změna právního názoru odvolacího soudu, aby odvolací soud seznámil
účastníky s jím předjímanou změnou právního posouzení a poučil je dle § 213b a
§ 118a o. s. ř., vztahuje-li se odlišný právní názor k jiným skutečnostem než
29. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že rozsudek obvodního
soudu se potvrzuje, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (a pro případ zrušení žádá o rozhodnutí dle § 243e odst. 3 o. s.
ř.).
30. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným
otázkám následovně:
a/ K otázce č. 1 (Plnění oddělenému věřiteli po splnění vyrovnání).
31. Z žaloby plyne, že předmětem sporu není to, co právní předchůdce dovolatele
uhradil na uspokojení nepřednostních pohledávek. Odvolacímu soudu dovolatel
vytýká, že pominul, že předmětem vyrovnání byly (jak plyne z usnesení o
potvrzení vyrovnání) pouze pohledávky přihlášené jako nezajištěné
(nepřednostní). Z toho, že pohledávky č. 1 až 3 byly přihlášeny do vyrovnání
jako přednostní a zajištěné, neplyne, že byly zahrnuty do vyrovnání; naopak,
podle obsahu vyrovnání na ně dlužník nebyl povinen platit ničeho.
32. Bylo věcí věřitele rozhodnout se, zda pohledávku přihlásí do vyrovnání jako
nepřednostní (a obdrží na ni případně určitou částku jako vyrovnací kvótu),
nebo jako přednostní (a bude se uspokojovat odděleně, se všemi výhodami a
riziky). Jestliže se ale rozhodl, že pohledávku přihlásí jako přednostní,
zůstalo mu (jak uvádí R 69/2012, na něž navazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 460/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1897/2013) jen právo na uspokojení pohledávky
ze zástavy, nikoli již z jiného dlužníkova majetku. Tento závěr napadené
rozhodnutí nerespektuje.
33. Dovolatel rovněž míní, že chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkových
závěrů soudu prvního stupně, nebo jinak hodnotit důkazy, měl dokazování
zopakovat (což neučinil).
b/ K otázce č. 2 (Poučovací povinnost odvolacího soudu).
34. Potud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že odvolací námitky žalovaného (k
hodnotě zajištění, k tomu, zda bylo placeno na jistinu, nebo na příslušenství,
a k rozporu s dobrými mravy) v podstatě neřešil, což je postup rozporný s
judikaturou Nejvyššího soudu (v dovolání označenou).
35. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje
napadené rozhodnutí za správné.
36. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním
znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
37. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí
žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v
posouzení dovoláním předestřené právní otázky č. 1 je napadené rozhodnutí v
rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. Otázka č. 2 se týká tzv.
jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Existenci takových vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným
zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázky č. 1) samostatně
přípustností dovolání k otázce č. 2; k námitkám vzneseným v souvislosti s touto
otázkou se vyjádří v mezích přípustného dovolání.
38. Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním
– zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností
právního posouzení věci odvolacím soudem.
39. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
40. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
41. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
zákona o konkursu a vyrovnání a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku:
§ 28 (ZKV)
(1) Věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem,
zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle § 553
občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle § 554 občanského zákoníku
(dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich pohledávka byla
uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna. (…)
§ 46 (ZKV)
(1) Dlužník, u kterého jsou dány podmínky pro prohlášení konkursu, může
podat u soudu příslušného ke konkursu (§ 3 odst. 1) návrh na vyrovnání. Soud
projedná návrh, jen nebyl-li už prohlášen konkurs. (2) V návrhu uvede dlužník, jaké vyrovnání nabízí. Může přitom
nabídnout vyrovnání formou nové emise akcií nebo jiných cenných papírů
emitovaných dlužníkem nebo i nepeněžní formou, například vydáním části aktiv,
jež bezprostředně nesouvisejí s vlastní podnikatelskou činností dlužníka. Osoby
ochotné zavázat se za splnění vyrovnání jako spoludlužníci nebo ručitelé musí
návrh spolupodepsat. Není-li vypořádáno společné jmění manželů, musí návrh
podepsat i manžel dlužníka na důkaz, že souhlasí s použitím veškerého majetku z
nevypořádaného společného jmění k účelu vyrovnání. Všechny podpisy musí být
úředně ověřeny. (…)
§ 53 (ZKV)
Práva, pohledávky a nároky věřitelů ve vyrovnání
(1) Ve vyrovnání je za věřitele pokládán každý, kdo přihlásí na základě
výzvy soudu (§ 50 odst. 3 písm. c/) svůj nárok. Způsob, pořadí a míra
uspokojení nároků se určí až v potvrzeném vyrovnání (§ 60), nebude-li možné
dosáhnout uspokojení mimo vyrovnání podle dalších ustanovení. (2) Z vyrovnání jsou vyloučeny úroky včetně úroků z prodlení ode dne,
kdy povolení vyrovnání nabylo právní moci, a právo na ně zaniká dnem, kdy
právní moci nabylo usnesení o potvrzení vyrovnání. (…)
§ 58 (ZKV)
Vyrovnací jednání
(…)
(2) Při vyrovnacím jednání (§ 50 odst. 3 písm. b/) soud zjistí, kteří
věřitelé jsou ochotni přijmout návrh na vyrovnání. O právu hlasovat platí
obdobně ustanovení § 38 s těmito odchylkami:
(…)
d/ oddělení věřitelé (§ 28) hlasují jen za tu část pohledávky, která nebude
uhrazena z práva na oddělené uspokojení (§ 28);
(…)
§ 60 (ZKV)
(1) Soud usnesením vyrovnání potvrdí, jestliže jsou splněny tyto podmínky:
a/ nároky osob oprávněných požadovat vyloučení věci, nároky oddělených věřitelů
(§ 28) a nároky na poskytnutí výživy nejsou vyrovnáním dotčeny;
(…)
§ 63 (ZKV)
Účinky potvrzeného vyrovnání
(1) Nabylo-li usnesení o potvrzení vyrovnání právní moci a dlužník
úplně a včas své povinnosti podle něho splnil, zaniká jeho povinnost splnit
věřitelům část závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání,
a to i tehdy, jestliže hlasovali proti přijetí vyrovnání nebo se hlasování
nezúčastnili. (…)
§ 66 (ZKV)
Zastavení a skončení vyrovnání
(…)
(3) Soud prohlásí usnesením vyrovnání za skončené, jakmile usnesení o
potvrzení vyrovnání nabylo právní moci.
Toto usnesení se účastníkům nedoručuje
a není proti němu opravný prostředek; pro uveřejnění tohoto usnesení, provedení
příslušných zápisů a vyrozumění o něm se užije ustanovení odstavce 2. (…)
§ 451 (obč. zák.)
(1) Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. (2) Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního
důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
42. V R 69/2012 (první zrušující rozsudek) Nejvyšší soud vysvětlil, že zněním
zákona o konkursu a vyrovnání rozhodným pro danou věc je znění účinné do 24.
října 2000 (v tomto znění jsou citována i výše uvedená ustanovení).
Použitelnost ustanovení § 451 obč. zák. v podobě citované výše plyne z toho, že
ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. lednem
2014; srov. § 3028 odst. 1 o. z. a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
srpna 2016, sp. zn. 28 Cdo 2327/2016.
43. Ve výše formulovaném právním rámci činí Nejvyšší soud k položeným otázkám
následující závěry:
a/ K otázce č. 1 (Plnění oddělenému věřiteli po splnění vyrovnání).
44. Nejvyšší soud v této věci přijal dva zrušující rozsudky (jimž věc vždy
vracel obvodnímu soudu k dalšímu řízení). Všechna vodítka nezbytná pro řádné
právní posouzení věci přitom formuloval již v prvním zrušujícím rozsudku z 21.
prosince 2011 (R 69/2012). Jakkoli druhý zrušující rozsudek (z 31. října 2017)
byl zacílen na odklizení nesprávného názoru obou soudů, že nárok je promlčen,
jelikož žalovaným vznesená námitka promlčení se posuzuje podle ustanovení
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, i v tomto druhém rozsudku Nejvyšší
soud shrnul (zopakoval) nosné důvody R 69/2012, jež představovaly závazný
právní názor Nejvyššího soudu v dané věci a jež mají být obecnými soudy i v
důsledku uveřejnění prvního rozsudku ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pokládány za ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu na dané téma. Šlo o tyto
závěry:
[1] Nárokem odděleného věřitele, který ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 písm.
a/ ZKV (v rozhodném znění) nemůže být dotčen vyrovnáním, je ve shodě s
ustanovením § 28 odst. 1 uvedeného zákona „právo odděleného věřitele, aby jeho
pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla
zajištěna“.
[2] Zástavní věřitel, který je i osobním věřitelem dlužníka (jenž je současně
dlužníkem zástavním) ve vyrovnacím řízení vedeném podle zákona o konkursu a
vyrovnání, má po skončení vyrovnání splněného dlužníkem jen právo na uspokojení
osobní pohledávky ze zástavy, nikoliv již z jiného dlužníkova majetku. Osobní
závazek dlužníka vůči tomuto věřiteli zanikl v rozsahu, v němž dlužník nebyl k
jeho plnění povinen podle obsahu vyrovnání (stejně jako ostatní dlužníkovy
osobní závazky), splněním potvrzeného vyrovnání.
[3] Je-li osobní pohledávka zástavního věřitele vůči osobnímu dlužníku, jenž je
současně zástavním dlužníkem, podle stavu ke dni, kdy nabylo právní moci
usnesení o povolení vyrovnání takovému dlužníku, nižší než hodnota zástavy,
která ji zajišťuje, nelze částku, o kterou výtěžek zpeněžení zástavy převýší
takto určenou pohledávku, použít na úhradu úroků a úroku z prodlení, které měly
přirůst k zajištěné pohledávce v době od právní moci usnesení o povolení
vyrovnání; právo na toto příslušenství zaniklo všem věřitelům vůči dlužníku
dnem právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání (které bylo následně i splněno).
45. V odstavci [39] druhého zrušujícího rozsudku pak Nejvyšší soud výslovně
uzavřel, že:
„Plnění, které (vyrovnací) dlužník poskytl věřiteli na úhradu svého obchodního
závazku (dluhu z obchodního závazkového vztahu) v rozsahu, ve kterém tento
(obchodní) závazek (dluh) zanikl splněním potvrzeného vyrovnání, je plněním bez
právního důvodu (plněním na domněle existující dluh, jenž předtím zanikl
splněním potvrzeného vyrovnání); srov. § 451 odst. 2 obč. zák.“
46. Závěry, které odvolací soud přijal v napadeném rozhodnutí, jsou s těmito
závaznými právními názory Nejvyššího soudu ve zjevném rozporu. Nejvyšší soud
činí k tomu, co podrobně rozebral již v R 69/2012, pro poměry dané věci
následující vysvětlení:
47. Od 11. listopadu 2000, kdy nabylo právní moci usnesení o povolení vyrovnání
dlužníka, zaniklo žalovanému v souladu s § 53 odst. 2 ZKV právo požadovat po
žalobci jakoukoli úhradu těch úroků a úroků z prodlení, které by měly přirůst k
pohledávkám č. 1 až 3 v době od 11. listopadu 2000. Jakákoli částka, kterou
žalovaný přijal od dlužníka na úhradu takového příslušenství, byla bezdůvodným
obohacením žalovaného na úkor žalobce; v uvedeném rozsahu by šlo o plnění bez
právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.).
48. Částkou, k jejíž úhradě žalovanému za účelem uspokojení pohledávek č. 1 až
3 byl (měl být) dlužník povinen podle potvrzeného vyrovnání, je pouze částka
(vyrovnací kvóta), k jejíž úhradě žalovanému (jeho právními předchůdci)
zavazuje dlužníka usnesení konkursního soudu o potvrzení vyrovnání ze dne 3.
srpna 2001 (srov. jeho opis na č. l. 18-60).
49. V rozsahu, v němž usnesení o potvrzení vyrovnání neukládalo dlužníku
uspokojit pohledávky č. 1 až 3 zajištěné zástavním právem váznoucím na
nemovitostech dlužníka (pohledávky, k nimž právnímu předchůdci žalovaného
náleželo ve smyslu § 28 odst. 1 ZKV právo na oddělené uspokojení z titulu
zástavního práva), zůstalo takovému oddělenému věřiteli po skončení vyrovnání
splněného dlužníkem pouze právo na uspokojení pohledávek č. 1 až 3 v
neuhrazeném rozsahu ze zpeněžení zástavy. Totéž Nejvyšší soud ozřejmil již v R
69/2012 závěrem, že „vyrovnáním nedotčena zůstala pouze zástavní pohledávka“.
50. Podle literatury i ustálené judikatury je přitom „zástavní pohledávka“
rovněž peněžitou pohledávkou, jejíž omezení spočívá v tom, že může být
uspokojena pouze z výtěžku zpeněžení zástavy; k povaze zástavní pohledávky
srov. v literatuře např. Bureš, J. - Drápal, L.: Zástavní právo v soudní praxi,
2. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 16 a 17, a v rozhodovací praxi soudů
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1612/96,
uveřejněné pod číslem 30/1998 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod číslem 46/1998 Sb.
rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29
Odo 396/2003, uveřejněný pod číslem 31/2007 Sb. rozh. obč.
51. Ještě jinak řečeno, po skončení vyrovnání a poté, kdy dlužník splnil
vyrovnání způsobem uvedeným v usnesení, jímž konkursní soud vyrovnání potvrdil,
je vztah odděleného věřitele vůči dlužníku (jenž předtím byl i osobním
dlužníkem) se zřetelem k povaze zajištění (zástavní právo) pouze vztahem
zástavního věřitele k zástavnímu dlužníku.
52. S přihlédnutím k tomu, že podle žalobních tvrzení měl žalobce v době do 27.
června 2003 uhradit žalovanému na uspokojení pohledávek č. 1 až 3 více, než
činila hodnota zástavy, je vzhledem k ustanovení § 3073 o. z. zjevné, že pro
posouzení zániku zástavního práva složením obvyklé ceny zástavy se použijí právní předpisy účinné před 1. lednem 2014; přesnějšímu vymezení brání
skutečnost, že skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů zatím
nedovoluje uzavřít v rovině právní, jaký předpis (a v jakém znění) byl rozhodný
pro vznik zástavního práva (srov. k tomu např. též odstavec [22] rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2021, sp. zn. 29 Cdo 168/2019).
53. Jestliže žalobce (jeho právní předchůdce) po skončení splněného vyrovnání
žalovanému (jeho právnímu předchůdci) plnil na úhradu pohledávek č. 1 až 3
zajištěných zástavním právem, pak v rozsahu, v němž takto uhrazená částka
převýšila obvyklou cenu zástavy, se žalovaný (jeho právní předchůdce) jejím
přijetím bezdůvodně obohatil na úkor žalobce (jeho právního předchůdce); v
uvedeném rozsahu by již šlo o plnění bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč.
zák.).
54. Budiž dodáno, že závěry formulované v odstavcích 50. až 53. výše činí
nesprávnými nejen závěry odvolacího soudu, nýbrž i závěry obvodního soudu, jenž
svůj úsudek, že bezdůvodným obohacením je vše, co žalobce plnil žalovanému po
skončení splnění vyrovnání, a že hodnotu zástavy netřeba zjišťovat, založil na
neporozumění způsobu, jakým může zaniknout zástavní pohledávka. Ta totiž může
(podle právních předpisů účinných před 1. lednem 2014 mohla) zaniknout i tím,
že zástavní dlužník postupně uhradí (splatí) zástavnímu věřiteli obvyklou cenu
zástavy, čímž při současném zachování zástavy pro sebe přivodí zánik zástavního
práva (srov. § 151g obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, § 170
odst. 5 obč. zák. ve znění účinném od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2001, § 170
odst. 1 písm. e/ obč. zák. ve znění účinném od 1. ledna 2002 do 31. prosince
2013).
55. Jakkoli je Nejvyšší soud přesvědčen, že nepoužitelnost závěrů rozsudku
odvolacího soudu ze dne 7. května 2014 opírajících se o rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2011
vyplynula již ze závěru formulovaného v odstavci [39] jeho druhého zrušujícího
rozsudku (jak citován v odstavci 45. výše), výslovně uvádí, že argumentace
označeným rozsudkem je v napadeném rozhodnutí nepřiléhavá. K tomu, aby nastaly
účinky předjímané ustanovením § 53 odst. 2, § 60 odst. 1 písm. a/ a § 63 odst.
1 ZKV (aby dále nepřirůstalo příslušenství pohledávek, a aby se zajištěné
osobní pohledávky změnily v pouze zástavní pohledávky) není zapotřebí zrušení
jakéhokoli rozhodnutí konkursního soudu vydaného v předmětném vyrovnacím
řízení.
56. Z nepochopení toho, co se rozumí splněním potvrzeného vyrovnání na straně
jedné a plněním na úhradu zástavní pohledávky po skončení splněného vyrovnání
na straně druhé, zjevně vycházejí i úvahy odvolacího soudu o rozporu
uplatněného nároku s dobrými mravy (které již proto nelze akceptovat).
57. Názor odvolacího soudu, že dlužník se nepřípustně domáhá vrácení toho, co
plnil dle pravomocného usnesení o potvrzení vyrovnání (jak jej Nejvyšší soud
shrnul v odstavcích 24. až 27. výše), se opět míjí s podstatou sporu a ignoruje
závěr obsažený v R 69/2012, kde Nejvyšší soud již v reakci na argumentaci
obsaženou v prvním rozsudku odvolacího soudu (ze dne 24. června 2009) označil
za: „zjevně nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce se nepřípustně
domáhá reparace výsledků vyrovnacího řízení plynoucích z rozhodnutí o potvrzení
vyrovnání“.
58. Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy (opět) není správné. Nejvyšší
soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právní, shledává
Nejvyšší soud nadbytečným zkoumat, zda důvody pro jeho zrušení zakládá i
argumentace, jež se váže k otázce č. 2.
59. Důvod zrušit (pro pochybení při určení výše bezdůvodného obohacení popsané
v odstavci 54. výše) bez dalšího i rozsudek soudu prvního stupně (§ 243e odst.
2 věta druhá o. s. ř.) Nejvyšší soud neměl (a jen proto tak nemůže postupovat
ani odvolací soud). V další fázi odvolacího řízení nepřehlédne odvolací soud
závěry, jež přijal Nejvyšší soud (při výkladu ustanovení § 170 odst. 1 písm. e/
obč. zák. ve znění účinném od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2013) k určení
obvyklé ceny zástavy v rozsudku ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 924/2009,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2011, pod číslem 11).
60. Pro účely dalšího postupu odvolacího soudu v řízení Nejvyšší soud dále
připomíná, že usnesení odvolacího soudu o procesním nástupnictví na straně
žalobce, vyhlášené v průběhu odvolacího jednání konaného dne 22. ledna 2020
(srov. odstavec 19. výše), je ve smyslu ustanovení § 238a o. s. ř. usnesením,
proti němuž je dovolání přípustné (jak v protokolu o tomto odvolacím jednání
konstatoval i odvolací soud; srov. opět č. l. 642 p. v.). Podle ustanovení §
168 odst. 2 o. s. ř. (jež je ve smyslu ustanovení § 211 o. s. ř. přiměřeně
použitelné i v odvolacím řízení) usnesení doručí soud účastníkům, je-li proti
němu odvolání nebo dovolání, nebo jestliže to je třeba pro vedení řízení anebo
jde-li o usnesení, kterým se účastníkům ukládá nějaká povinnost. Odvolacímu
soudu nic nebránilo v tom, aby v zájmu procesní ekonomie toto usnesení, jež
vyhlásil téhož dne jako dovoláním napadený rozsudek, písemně vyhotovil a
doručil účastníkům jako součást písemného vyhovení rozsudku (a tamtéž je
odůvodnil). Postup, který v dané věci zvolil [usnesení podrobně odůvodnil v
odstavcích 10. až 18. písemného vyhotovení rozsudku, aniž učinil součástí
písemného vyhotovení rozsudku (jeho výrokové části) výrok usnesení], však
odporuje zákonu. Ustanovení § 236 odst. 2 o. s. ř. totiž zakazuje (má za
nepřípustné) dovolání jen proti důvodům rozhodnutí a výrok usnesení účastníkům
dosud nebyl doručen, ačkoli lhůta k podání dovolání běží účastníkům řízení
právě až od doručení písemného vyhotovení usnesení (srov. § 240 odst. 1 o. s.
ř.). Ostatně, poučení o dovolání obsažené v rozsudku se týká jen možnosti podat
dovolání proti „rozsudku“. Jinak řečeno, usnesení, kterým v průběhu odvolacího
řízení (při odvolacím jednání) rozhodl o tom, kdo je procesním nástupcem
účastníka, nebo o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s.
ř.), je odvolací soud povinen písemně vyhotovit a doručit účastníkům řízení (§
168 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř. a s ustanovením §
238a o. s. ř.). Odvolací soud tudíž neprodleně přistoupí k nápravě uvedeného
procesního pochybení tak, že usnesení ze dne 22. ledna 2020 řádně písemně
vyhotoví a doručí je účastníkům řízení (jejich zástupcům nebo zmocněncům).
61. Jelikož ke zrušení napadeného rozhodnutí došlo proto, že odvolací soud
nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu obsažený v předchozích
zrušujících rozsudcích, nařídil Nejvyšší soud současně (podle § 243e odst. 3 o.
s. ř.) nařídil, aby věc v dalším řízení projednal senát, jehož členy nebudou
soudci, kteří se podíleli na vydání rušeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2021
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu