29 Cdo 4659/2014-498
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce VÍTKOVICE, a. s., se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Ruská 2887/101,
PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 45193070, zastoupeného JUDr. Rostislavem
Dolečkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, PSČ 130 00, proti
žalovanému České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1,
Letenská 15, PSČ 118 10, zastoupenému Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o
zaplacení částek 369.809.605,93 Kč a 909.743,96 EUR s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 20/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2014, č. j. 18 Co
139/2014-461, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2014, č. j. 18 Co
139/2014-461, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. října 2013, č.
j. 26 C 20/2007-436, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
[1] Žalobou ze dne 26. dubna 2006 se žalobce (VÍTKOVICE, a. s.) domáhal
po žalovaném (České konsolidační agentuře) zaplacení částek 369.809.605,93 Kč a
909.743,96 EUR, vždy s úrokem z prodlení z dlužné částky ve výši 8,75 % od 27. dubna 2006 a dále v aktuální výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené
ČNB a navýšené o 7 procentních bodů, platné pro první den příslušného
kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že:
1/ Usnesením ze dne 15. září 2000, sp. zn. 35 Kv 1/2000, které nabylo
právní moci dne 11. listopadu 2000, povolil Krajský obchodní soud v Ostravě
žalobci (jako dlužníku) vyrovnání. 2/ Usnesením ze dne 3. srpna 2001, sp. zn. 35 Kv 1/2000, které nabylo
právní moci dne 14. prosince 2001, „Krajský obchodní soud v Ostravě“ (správně
Krajský soud v Ostravě) potvrdil vyrovnání. 3/ Usnesením ze dne 9. května 2002, sp. zn. 35 Kv 1/2000, které nabylo právní
moci téhož dne, prohlásil Krajský obchodní (správně jen Krajský) soud v Ostravě
vyrovnání za skončené. 4/ Žalovaný přihlásil do vyrovnání (podáním ze dne 11. října 2000, ve znění
podání z 23. a 25. října 2000 a 11. června 2001) pohledávku ze smlouvy o
restrukturalizaci úvěru ze dne 11. června 1996 v celkové výši 1.907.346.930,98
Kč, tvořenou jistinou ve výši 1.532.090.098,88 Kč a příslušenstvím (úroky,
úroky z prodlení a poplatky) ve výši 375.266.272,10 Kč (dále jen „pohledávka č. 1“), podle stavu do dne 11. listopadu 2000, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o
povolení vyrovnání. Co do částky 503.900.000 Kč (bez rozlišení na jistinu a
příslušenství) přihlásil žalovaný pohledávku č. 1 jako přednostní pohledávku ve
smyslu ustanovení § 54 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též
jen „ZKV“), tedy jako pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem v
katastrálním území Z. podle smlouvy ze dne 3. března 1997. 5/ Žalovaný přihlásil do vyrovnání (podáním ze dne 12. října 2000, ve znění
podání z 24. května 2001) pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 13. července
1998 v celkové výši 1.418.006.583,49 Kč, tvořenou jistinou ve výši
1.200.000.000 Kč a příslušenstvím (úroky, úroky z prodlení a poplatky) ve výši
218.006.583,49 Kč (dále jen „pohledávka č. 2“), podle stavu do dne 11. listopadu 2000, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o povolení vyrovnání. Co do
částky 1.367.324.772,14 Kč (bez rozlišení na jistinu a příslušenství) přihlásil
žalovaný pohledávku č. 2 jako přednostní pohledávku ve smyslu ustanovení § 54
ZKV, tedy jako pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem v
katastrálním území Z. podle zástavních smluv ze dne 10. května 1999 a 1. října
1999 a dále zástavním právem k nemovitostem v katastrálním území M., Z., Z.,
V., H. a K. podle zástavní smlouvy ze dne 13. července 1998 a k nemovitostem v
katastrálním území M. podle zástavní smlouvy ze dne 21. srpna 1998. 6/ Žalovaný přihlásil do vyrovnání (podáním ze dne 12. října 2000, ve znění
podání z 24. května 2001) pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 4.
září 1998
(kde část úvěru byla poskytnuta v německých markách) v celkové výši
453.802.011,50 Kč, tvořenou jistinou ve výši 395.890.400 Kč a příslušenstvím
(úroky, úroky z prodlení a poplatky) ve výši 57.911.611,50 Kč (dále jen
„pohledávka č. 3“), podle stavu do dne 11. listopadu 2000, kdy nabylo právní
moci rozhodnutí o povolení vyrovnání. Co do částky 446.050.568,50 Kč (bez
rozlišení na jistinu a příslušenství) přihlásil žalovaný pohledávku č. 3 jako
přednostní pohledávku ve smyslu ustanovení § 54 ZKV, tedy jako pohledávku
zajištěnou zástavním právem k nemovitostem v katastrálním území Z. podle
zástavních smluv ze dne 10. května 1999 a 1. října 1999 a dále zástavním právem
k nemovitostem v katastrálním území M., Z., Z., V., H. a K. podle zástavní
smlouvy ze dne 4. září 1998. 7/ Nezajištěná část pohledávek byla vypořádána v souladu s usnesením o
potvrzení vyrovnání. Zajištěné části pohledávek se toto usnesení netýkalo. Žalovaný zajištěnou část pohledávek dále (podle žalobce nesprávně) úročil jak
běžným, tak sankčním úrokem a žalobce je splácel. 8/ Žalovaný jako postupitel uzavřel se společností LAHVÁRNA OSTRAVA a. s., nyní VÍTKOVICE HOLDING, a. s. (dále jen „společnost VH“), jako postupníkem
dne 19. srpna 2003 smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní
smlouva“), jejímž předmětem byly mimo jiné i pohledávky č. 1 až 3, v účetní
hodnotě k 30. červnu 2003, jejichž výše činila u pohledávky č. 1 částku
522.535.797,04 Kč, u pohledávky č. 2 částku 1.764.782.949,53 Kč a u pohledávky
č. 3 částku 455.912.996,99 Kč. 9/ Po postoupení pohledávek bylo zjištěno, že (v celé postoupené výši)
neexistují, neboť k 14. prosinci 2001 částečně zanikly ze zákona. Nebyly totiž
v rozsahu, ve kterém byly přihlášeny do vyrovnání jako přednostní, zajištěny v
plné výši. V části, kterou nekrylo zajištění, proto zanikly dle § 63 odst. 1
poslední věty ZKV (jehož použitelnost dovodil i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1171/2004 [jde o rozsudek ze dne 16. října 2006, který je (stejně
jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna
2001) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 10/ Podle znaleckých posudků, které si žalobce nechal vypracovat, činí
hodnota zajištění u pohledávky č. 1 částku 3.200.000 Kč, u pohledávky č. 2
částku 319.600.000 Kč a u pohledávky č. 3 částku 0 Kč (jelikož zástavní právo
bylo zřízeno jako druhé nebo pozdější v pořadí u nemovitostí, jejichž hodnota
zajištění byla zohledněna již u pohledávky č. 2). Nad tyto částky proto
pohledávky zanikly (jako řádně nepřihlášené do vyrovnání) dnem 14. prosince
2001. Uvedené potvrzují i závěry zformulované v rozhodčím nálezu Rozhodčího
soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky
(dále jen „rozhodčí soud“) ze dne 20. října 2004, sp. zn. Rsp 99/04, vydaném ve
sporu o určení částečného zániku pohledávek (mimo jiné i postoupené části
pohledávek č. 1 až 3) mezi společností VH (jako žalobcem) a žalobcem v této
věci (jako žalovaným), pod bodem 49. Po 14. prosinci 2001 proto pohledávka č. 1
existovala jen ve výši 3.200.000 Kč, pohledávka č.
2 jen ve výši 319.600.000 Kč
a pohledávka č. 3 již neexistovala vůbec. Po uvedeném dni se tyto pohledávky
také již nemohly zvyšovat o úroky, úroky z prodlení nebo o další příslušenství. Je pravdou, že zákon nestanoví povinnost věřitele ocenit zajištění znaleckým
posudkem, ale pokud tak neučiní, musí nést nepříznivé důsledky svého
dispozitivního subjektivního chování; potud žalobce poukazuje na rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 435/99 (jde o usnesení ze dne 11. listopadu 1999,
uveřejněné pod číslem 71/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a
analogicky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 176/2004 [jde o
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, uveřejněný pod číslem 72/2005
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 72/2005“)]. 11/ Na výše uvedeném základě žalobce dovozuje, že mu vznikl nárok na
vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu tvořeném platbami na zaniklou část
pohledávek, když obecně platí, že je-li plněno na základě právního titulu,
který odpadl, nebo bez právního důvodu, má osoba, které bylo plněno, povinnost
takové plnění vydat. 12/ Do doby, než došlo k postoupení pohledávek, plnil žalobce na tyto
pohledávky přihlášené jako přednostní tak, že uhradil postupem dle § 330 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“):
- na pohledávku č. 1 celkem částku 176.100.000 Kč, z toho 82.061.474,28 Kč na
jistinu a 94.038.525,72 Kč na její příslušenství;
- na pohledávku č. 2 celkem částku 182.121.025,87 Kč, a to celou na její
příslušenství;
- na pohledávku č 3. celkem částku 63.911.100,06 Kč a 909.743,96 EUR. 13/ Vzhledem k tomu, že v rozsahu zajištění nebyly přihlášené pohledávky
rozděleny na jistinu a příslušenství, provedl žalobce toto rozdělení pro účely
určení výše bezdůvodného obohacení podle poměru, v jakém bylo příslušenství
pohledávek k jistině u původně přihlášených pohledávek. Podle tohoto poměru tak:
- u pohledávky č. 1 z celkem přihlášených 1.907.346.930,98 Kč (100 %) jistině
ve výši 1.532.090.098,88 Kč odpovídalo 80,33 % a příslušenství ve výši
375.266.272,10 Kč 19,67 %; podle tohoto poměru pak existující výši pohledávky
(3.200.000 Kč) po částečném zániku pohledávky odpovídalo 2.570.560 Kč na
jistině (80,33 %) a 629.440 Kč na příslušenství (19,67 %);
- u pohledávky č. 2 z celkem přihlášených 1.418.006.583,49 Kč (100 %) jistině
ve výši 1.200.000.000 Kč odpovídalo 84,63 % a příslušenství ve výši
218.006.583,49 Kč 15,37 %; podle tohoto poměru pak existující výši pohledávky
(319.600.000 Kč) po částečném zániku pohledávky odpovídalo 270.477.480 Kč na
jistině (84,63 %) a 49.122.520 Kč na příslušenství (15,37 %);
- u pohledávky č. 3 není třeba žádné rozlišení činit, jelikož její výše je
nulová. 14/ Bezdůvodné obohacení se pak rovná rozdílu mezi skutečně zaplacenou
částkou na jistinu každé pohledávky a na příslušenství každé pohledávky a
existující nezaniklou jistinou a příslušenstvím každé pohledávky. Takto
zjištěný rozdíl (přeplatek) činí:
- u pohledávky č. 1 celkem 172.900.000 Kč (z toho na jistině 79.490.914,28 Kč
a na příslušenství 93.409.085,72 Kč);
- u pohledávky č.
2 celkem 132.998.505,87 Kč (vše na příslušenství);
- u pohledávky č. 3 celkem 63.911.100 Kč a 909.743,96 EUR. [2] Žalovaný se v řízení bránil poukazem na to, že:
1/ Žalovaný přihlásil pohledávky do vyrovnání v souladu s právními předpisy,
přičemž žalobce nezpochybnil ani výši pohledávek, ani způsob jejich přihlášení. Věřitelé nejsou povinni ocenit při přihlášení předmět zajištění a podle
výsledku ocenění rozlišovat v přihlášce zajištěné a nezajištěné části
pohledávek. Takový postup by odporoval pravidlu vyjádřenému v § 60 odst. 1
písm. a/ ZKV. Povinnost oceňovat předmět zástavy se nepodává ani z rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 21 Cdo 297/99 [jde o usnesení
uveřejněné pod číslem 16/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 16/2001“)], ve kterém Nejvyšší soud zdůraznil, že i oddělení věřitelé jsou
povinni přihlásit své pohledávky do vyrovnání, čímž mimo jiné vyvrátil mylný
názor, že oddělení věřitelé jsou povinni odlišit jakousi „zajištěnou“ a
„nezajištěnou“ část pohledávky. 2/ Žalovaný pro potřeby ustanovení § 58 odst. 2 písm. d/ ZKV označil, do jaké
maximální výše očekává uhrazení pohledávek z práva na oddělené uspokojení. Přitom je zřejmé, že v době přihlášení pohledávky do vyrovnání nelze přesně
určit, kdy a do jaké míry bude pohledávka uspokojena z práva na oddělené
uspokojení, a to tím spíše, že během vyrovnání ani po jeho skončení nemusí
vůbec dojít k realizaci zástavního práva. Lze proto dovodit, že je na úvaze
odděleného věřitele, jak odhadne maximální výši části pohledávky, která nebude
uspokojena z práva na oddělené uspokojení a za kterou pak hlasuje ve vyrovnání
(čemuž odpovídá i argumentace v usnesení o potvrzení vyrovnání). 3/ Ustanovení § 63 odst. 1 poslední věty ZKV, ve znění účinném od 25. října
2000, o zániku pohledávek není použitelné na vyrovnání povolené žalobci 15. září 2000, takže k zániku části pohledávek způsobem popsaným v žalobě nedošlo
(ani dojít nemohlo). Ostatně, označené ustanovení neupravuje následky v něm
uvedené pro případy, kdy je veden spor o pravost, výši nebo způsob přihlášení
pohledávky; sankcionuje pouze ty věřitele, kteří svou pohledávku nepřihlásili
včas. Přitom žalovaný odkazuje i na rozhodnutí (jde o rozsudek) Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 26. srpna 1999, sp. zn. 25 Co 406/99, uveřejněné v
časopise Soudní rozhledy číslo 1, ročník 2000, podle kterého:
„Pravomocné skončení vyrovnacího řízení má jiné právní následky pro pohledávky,
které byly předmětem vyrovnacího řízení, a jiné pro ty, které jeho předmětem
nebyly. Pohledávky, které byly předmětem vyrovnacího řízení, se uspokojují jen
částkou, stanovenou ve vyrovnání, a povinnost dlužníka zaplatit neuhrazený
zbytek zaniká [§ 63 odst. 1 cit. zák. (rozuměj ZKV)]. Pohledávky, které
předmětem vyrovnacího řízení nebyly, však nadále trvají. To vyplývá z
ustanovení § 63 „cit. zák.“ (rozuměj „ZKV“), které nestanoví pro tyto
pohledávky žádný zvláštní režim. Z toho tedy pak vysvítá, že po skončení
vyrovnání je jejich osud stejný jako před jeho zahájením“. 4/ Rozhodčí nález ze dne 20.
října 2004 je důsledkem sporu mezi mateřskou a
dceřinou společností, účelově vyrobeného se záměrem oslabit procesní postavení
žalované a není pro žalovanou závazný. Rozhodčím nálezem ze dne 8. prosince
2004, sp. zn. Rsp 160/04, naopak rozhodčí soud zamítl žalobu společnosti VH
vůči žalovanému. [3] Rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, č. j. 26 C 20/2007-269, Obvodní soud pro
Prahu 7 (dále jen „obvodní soud“), jehož věcná příslušnost k projednání sporu
byla založena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2006, č. j. Ncp 3090/2006-225:
1/ Zamítl žalobu v plném rozsahu (bod I. výroku). 2/ Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). [4] Obvodní soud již o věci rozhodoval jako se žalovaným s Českou republikou -
Ministerstvem financí, která se stala právním a procesním nástupcem původního
žalovaného (jenž zanikl 31. prosince 2007) na základě usnesení obvodního soudu
ze dne 28. května 2008, č. j. 26 C 20/2007-238. [5] K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 24. června 2009, č. j. 18 Co 207/2009-306:
1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok). 2/ Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). [6] K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. prosince 2011, č. j. 29 Cdo 5026/2009-335, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
obvodnímu soudu k dalšímu řízení. [7] Rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 26 C 20/2007-436, obvodní soud:
1/ Zamítl žalobu v plném rozsahu (bod I. výroku). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). [8] Obvodní soud se po vrácení věci dovolacím soudem zabýval žalobou již jen z
hlediska žalovaným vznesené námitky promlčení. K tomu zdůraznil, že předmětný
spor je sporem o vydání bezdůvodného obohacení (nikoli sporem z titulu smluv o
úvěru). Na tomto základě obvodní soud dovodil, že daný právní vztah je nutno
posuzovat jako občanskoprávní, v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), který obsahuje (na rozdíl od obchodního
zákoníku) ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl obč. zák.) a (pro
takové případy) o promlčecí době (§ 107 obč. zák.). Podle obvodního soudu je
nutno se řídit judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně „rozhodnutím“ Nejvyššího
soudu ze dne 14. března 2002, sp. zn. „29 Odo 55/2011“ (správně jde o rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 55/2001). [9] Obvodní soud následně (s přihlédnutím k ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák.)
poukázal na to, že žaloba byla podána 26. dubna 2006 a že obě strany vycházely
z výsledků rozhodčích řízení (z rozhodčího nálezu ze dne 20. října 2004, sp. zn. Rsp 99/04, a z rozhodčího nálezu ze dne 8. prosince 2004, sp. zn. Rsp
160/2004). [10] Dalším důkazem rozhodným pro určení počátku promlčecí lhůty pak byly
dopisy AK Šafář a spol. ze dne 17. prosince 2003, 15. ledna 2004 a 15. února
2004, jimiž se rozhodčí soudy zabývaly a hodnotily zde i vědomost žalobce o
tom, že z těchto dopisů již bylo známo, že má jít o bezdůvodné obohacení
získané na úkor žalobce, jehož pohledávky nebyly uspokojeny v rámci
vyrovnávacího řízení.
[11] Z rozhodčích nálezů také vyplývá, že i jimi bylo rozhodování o bezdůvodném
obohacení podřízeno režimu občanského zákoníku, i když v nich vystupoval jako
žalovaný původní žalovaný (po jehož zániku převzal jeho práva a povinnosti
nynější žalovaný). Při marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby pak
je nerozhodná objektivní (tříletá) promlčecí doba. Žalobce by navíc nemohl
namítat, že vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, když stát
má stejné postavení jako kterákoli jiná fyzická nebo právnická osoba, nejde o
zvýhodňování státu státními orgány a v řízení nevyšlo najevo nic, co by
znemožňovalo vznesení námitky promlčení v režimu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. [12] Jelikož ke dni podání žaloby marně uplynula dvouletá subjektivní promlčecí
doba, je námitka promlčení důvodná. [13] K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 7. května 2014, č. j. 18
Co 139/2014-461:
1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok). 2/ Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). [14] Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím
závěrům. [15] Žalobcovy námitky, dle nichž obvodní soud nedodržel závazný právní názor
dovolacího soudu a zabýval se námitkou promlčení, nejsou důvodné, neboť z
obsahu spisu vyplývá, že touto námitkou se soudy v předchozím průběhu řízení
nezabývaly (a to ani dovolací soud). [16] Odvolateli lze přisvědčit v tom, že z rozhodnutí obvodního soudu neplyne
přezkoumatelný závěr o počátku běhu subjektivní promlčecí doby, po upřesnění
žalobních tvrzení však bylo možné potvrdit i závěr obvodního soudu o marném
uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby (dle § 107 odst. 1 obč. zák.). [17] Z žalobních tvrzení obsažených v doplňujících přílohách žaloby (tabulky
označené písmeny A, B, C a D, č. l. 136 až 139 spisu) vyplývá, že částky
žalované z titulu bezdůvodného obohacení byly žalovanému (jeho právnímu
předchůdci), zaplaceny v době od 30. dubna 2002 do 27. června 2003 (což v
průběhu odvolacího řízení žalobce potvrdil). Nejpozději dne 27. června 2003
tedy žalobce u všech tří označených pohledávek věděl o všech skutečnostech
rozhodných pro podání žaloby (že soud rozhodl o vyrovnání, podle kterého
žalobce plnil, i kolik žalobce na úhradu té které pohledávky dle vyrovnání
zaplatil a kdo byl příjemcem plnění). Pro běh promlčecí doby není rozhodné, zda
žalobce věděl o právních skutečnostech, tedy o zániku části pohledávky v
důsledku vyrovnání a o tom, že plní na neexistující dluh. Od 27. června 2003 do
26. dubna 2006 (kdy byla podána žaloba) již dvouletá promlčecí lhůta nepochybně
marně uplynula (§ 107 odst. 1 obč. zák.). [18] Odvolací soud nesouhlasí s námitkou odvolatele, že soud měl posuzovat běh
promlčecí doby dle obchodního zákoníku. Ze závazného právního názoru dovolacího
soudu vysloveného v této věci vyplývá, že původní závazkový vztah dle smlouvy o
úvěru, jenž byl nepochybně vztahem obchodním, je třeba považovat za ukončený
právě v souvislosti se splněným vyrovnáním dle zákona o konkursu a vyrovnání.
Vychází-li dovolací soud z premisy, že v důsledku splnění vyrovnání došlo nejen
k zániku vymahatelné povinnosti plnit dosud neuspokojený závazek, ale i k
zániku naturální obligace, muselo na straně věřitele nepochybně dojít i k
absolutnímu zániku práva na plnění, včetně práva na plnění z naturální obligace
(tedy k zániku celého majetkového závazku z úvěrové smlouvy). [19] Tvrdí-li žalobce, že dále plnil na již zaniklý závazek, nemohlo právnímu
předchůdci žalovaného vzniknout bezdůvodné obohacení v režimu obchodního práva,
ale jen v důsledku aplikace právní úpravy vyrovnání dle zákona konkursu a
vyrovnání. Zákon o konkursu a vyrovnání jako lex specialis neuvádí žádné
promlčecí lhůty, které by upravovaly běh promlčení z bezdůvodného obohacení. Při posouzení promlčecích lhůt bylo proto nutno vycházet z obecné právní
úpravy, kterou obsahuje občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince
„2014“ (správně 2013) Ani „judikatura publikovaná pod sp. zn. 35 Odo
619/2002“ [jde o rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 26/2004“)] nesvědčí ve
prospěch odvolacích tvrzení [na daný případ nedopadá, když se týká jiné právní
situace (vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku neplatné smlouvy uzavřené
mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti)]. Předmětný vztah vznikl v
důsledku splněného vyrovnání dle zákona konkursu a vyrovnání, nikoli v důsledku
podnikání. [20] Vznesení námitky promlčení též není v rozporu s dobrými mravy. Kromě
argumentace obvodního soudu lze zdůraznit i nepravdivé tvrzení odvolatele, že
ve svých právních úvahách vždy počítal se čtyřletou promlčecí dobou k podání
žaloby. V průběhu řízení ale v podání (ze dne 12. října 2006), v němž se
vyjadřoval k věcné a místní příslušnosti soudu, argumentoval takto:
„Nárok na vydání bezdůvodného obohacení není odvozován od neplatnosti či
neexistence úvěrové smlouvy či jiného právního důvodu s úvěrovou smlouvou
souvisejícího, nýbrž z důsledků vyplývajících z pravidel a právní úpravy zákona
o konkursu a vyrovnání (…) Podle názoru žalobce se tedy nejedná o nárok, který
vznikl v souvislosti s úvěrovou smlouvou (…).“
V souvislosti s otázkou věcné a místní příslušnosti soudu tedy žalobce
argumentoval jinak než v odvolacím řízení. Nedostatek včasné žaloby tak lze
přičítat jen k jeho tíži. [21] Další důvod pro zamítnutí žaloby spatřuje odvolací soud i v nově
vysloveném názoru velkého senátu Nejvyššího soudu uvedeném v rozhodnutí ze dne
23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 (správně jde o rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu), podle jehož právní
věty:
„Jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které
neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující
dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo
rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno.
Tímto okamžikem
též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného
obohacení (§ 107 obč. zák.).“
[22] Toto sjednocující rozhodnutí lze použít i v daném sporu, když žalobou
vymáhané částky plnil žalobce dle rozhodnutí soudu o potvrzení vyrovnání, které
je pravomocné od 14. prosince 2001. Byť by tedy ani nebyla dána hmotněprávní
povinnost k takovému plnění v důsledku splněného vyrovnání dle zákona o
konkursu a vyrovnání, je zřejmé, že žalobce nemůže žalovat z titulu
bezdůvodného obohacení, dokud rozhodnutí, na jehož základě plnil, nebylo
zrušeno.
[23] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, namítaje, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení a dále aby nařídil, aby u obou
soudů věc projednal jiný senát, respektive samosoudce. [24] Konkrétně dovolatel oběma soudům vytýká, že pro účely posouzení námitky
promlčení postupovaly podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák., ačkoli šlo o obchodní
závazkový vztah (ze smluv o úvěru), takže bylo namístě aplikovat čtyřletou
promlčecí lhůtu dle § 397 obch. zák. V tomto ohledu odkazuje dovolatel na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 32 Cdo 697/2012, R
26/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo
383/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 11,
ročník 2003, pod číslem 198), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003,
sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný pod číslem 16/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/2005“), rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
1. prosince 2009, sp. zn. 32 Cdo 4746/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 513/2010, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 1415/2012. [25] Aplikaci rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 na danou věc
(odvolacím soudem) má dovolatel naopak za nepřiléhavou; dovolatel odtud též
usuzuje na nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu obsaženého
ve zrušujícím rozsudku ze dne 21. prosince 2011. [26] Dovolatel zdůrazňuje, že co do povahy daného právního vztahu jde o situaci
srovnatelnou s tou, kterou Nejvyšší soud řešil v R 16/2005 a dovolává se závěrů
obsažených v R 26/2004. [27] Podle dovolatele napadené rozhodnutí též dokládá nerovný přístup k
účastníkům řízení, když odvolací soud na jedné straně vytrhl z kontextu jeho
úvahy vztahující se k ryze procesní otázce, na druhé straně neaplikoval týž
přístup na žalovaného (ve vazbě na vyjádření žalovaného z 24. srpna 2006 o tom,
že jde o spor o vydání domnělého bezdůvodného obohacení v souvislosti s
úvěrovými smlouvami). [28] Důvod, pro který dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 243e odst. 3 o. s. ř. nařídil, aby u odvolacího soudu věc projednal jiný senát a u soudu
prvního stupně jiný samosoudce, má spočívat v tom, že soudy bez vysvětlení
pominuly pro něj příznivou judikaturu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. dubna 2006, sp. zn.
29 Odo 551/2006, (jde o usnesení uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 137)], jednak v tom, že
odvolací soud se neřídil závazným právním názorem obsaženým ve zrušujícím
rozsudku Nejvyššího soudu. [29] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené
rozhodnutí za správné. [30] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. [31] Dovolání v dané věci je přípustné dle § 237 o. s. ř., když napadené
rozhodnutí je v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. [32] Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním -
zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností
právního posouzení věci odvolacím soudem.
[33] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
[34] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[35] Podle ustanovení § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději
se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a
jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo
(odstavec 2).
Z ustanovení § 451 obč. zák. se podává, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový
prospěch získaný plněním právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu
nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Dle ustanovení § 397 obch. zák., nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak,
činí promlčecí doba čtyři roky.
Ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku jsou citována ve znění
účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném.
[36] Odvolací soud založil argumentaci k promlčení žalobcova nároku na obsahu
zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu z 21. prosince 2011, vyvozuje z něj
(srov. odstavce [18] a [19] výše), že původní závazkový vztah ze smlouvy o
úvěru (přesněji ze smluv o úvěru), jenž byl nepochybně vztahem obchodním, je
třeba považovat za ukončený v souvislosti se splněným vyrovnáním dle zákona o
konkursu a vyrovnání, neboť vychází-li dovolací soud z premisy, že v důsledku
splnění vyrovnání došlo nejen k zániku vymahatelné povinnosti plnit dosud
neuspokojený závazek, ale i k zániku naturální obligace, muselo na straně
věřitele nepochybně dojít i k absolutnímu zániku práva na plnění, včetně práva
na plnění z naturální obligace (tedy k zániku celého majetkového závazku z
úvěrové smlouvy). Plnění poskytnuté nad tento rámec se (proto) podle odvolacího
soudu musí posuzovat jako bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku aplikace
právní úpravy vyrovnání dle zákona o konkursu a vyrovnání, který žádné
promlčecí lhůty k bezdůvodnému obohacení neobsahuje (a proto je nutno
postupovat podle občanského zákoníku). Tato konstrukce odvolacího soudu je od
samého počátku chybná a zrušující rozsudek Nejvyšší soud neposkytuje žádný
podklad pro tyto (zjevně nesprávné) názory odvolacího soudu.
[37] Nosná argumentace zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu z 21. prosince
2011 spočívala v těchto závěrech:
1/ Nárokem odděleného věřitele, který ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 písm.
a/ ZKV (ve znění účinném do 24. října 2000, rozhodném pro předmětnou vyrovnací
věc) nemůže být dotčen vyrovnáním, je ve shodě s ustanovením § 28 odst. 1
uvedeného zákona „právo odděleného věřitele, aby jeho pohledávka byla
uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna“.
2/ Zástavní věřitel, který je i osobním věřitelem dlužníka (jenž je současně
dlužníkem zástavním) ve vyrovnacím řízení vedeném podle zákona o konkursu a
vyrovnání, má po skončení vyrovnání splněného dlužníkem jen právo na uspokojení
osobní pohledávky ze zástavy, nikoliv již z jiného dlužníkova majetku. Osobní
závazek dlužníka vůči tomuto věřiteli zanikl v rozsahu, v němž dlužník nebyl k
jeho plnění povinen podle obsahu vyrovnání (stejně jako ostatní dlužníkovy
osobní závazky), splněním potvrzeného vyrovnání.
3/ Je-li osobní pohledávka zástavního věřitele vůči osobnímu dlužníku, jenž je
současně zástavním dlužníkem, podle stavu ke dni, kdy nabylo právní moci
usnesení o povolení vyrovnání takovému dlužníku, nižší než hodnota zástavy,
která ji zajišťuje, nelze částku, o kterou výtěžek zpeněžení zástavy převýší
takto určenou pohledávku, použít na úhradu úroků a úroku z prodlení, které měly
přirůst k zajištěné pohledávce v době od právní moci usnesení o povolení
vyrovnání; právo na toto příslušenství zaniklo všem věřitelům vůči dlužníku
dnem právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání (které bylo následně i splněno).
Tyto závěry tvoří též právní věty, s nimiž byl tento rozsudek posléze uveřejněn
pod číslem 69/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
[38] Z toho, že osobní závazek (dluh) [vyrovnacího] dlužníka vůči věřiteli
zanikl v rozsahu, v němž (vyrovnací) dlužník nebyl k jeho plnění povinen podle
obsahu vyrovnání, splněním potvrzeného vyrovnání, však v žádném případě nelze
usuzovat na občanskoprávní povahu bezdůvodného obohacení věřitele vzniklého
tím, že (vyrovnací) dlužník uhradil věřiteli závazek (dluh) i v rozsahu
zaniklém splněním potvrzeného vyrovnání.
[39] Plnění, které (vyrovnací) dlužník poskytl věřiteli na úhradu svého
obchodního závazku (dluhu z obchodního závazkového vztahu) v rozsahu, ve kterém
tento (obchodní) závazek (dluh) zanikl splněním potvrzeného vyrovnání, je
plněním bez právního důvodu (plněním na domněle existující dluh, jenž předtím
zanikl splněním potvrzeného vyrovnání); srov. § 451 odst. 2 obč. zák. Bylo-li
takto „bezdůvodně“ plněno na „obchodněprávní“ dluh, pak se beze zbytku uplatní
(pro účely posouzení, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení má
být posuzováno podle občanského zákoníku nebo podle obchodního zákoníku)
závěry, jež Nejvyšší soud na dané téma zformuloval např. v R 26/2004, v
rozsudku sp. zn. 29 Odo 383/2001 nebo v R 16/2005; srov. k tomu dále např. též
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněný pod číslem
105/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013,
sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Jinak řečeno, promlčení práva na vydání bezdůvodného
obohacení se v takovém případě posuzuje podle obchodního zákoníku. To, že k
zániku práva na plnění došlo podle ustanovení § 63 ZKV, nezakládá žádnou
(relativně samostatnou) skutkovou podstatu „práva na vydání bezdůvodného
obohacení podle zákona o konkursu a vyrovnání“, jak nesprávně dovozuje odvolací
soud.
[40] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem neobstojí, Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené
rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení). Jelikož důvody,
pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí (opět
včetně závislého výroku o nákladech řízení) a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
[41] Pro postup podle § 243e odst. 3 o. s. ř. nenalezl Nejvyšší soud ve spisu dostatečnou oporu, stejně jako pro tvrzení, že ve vztahu k dovolateli
nebyl dodržen rovný přístup.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu