26 Cdo 2308/2019-308
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2,
IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze
2, Helénská 1799/4, proti žalované T. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené
Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o
zaplacení 274 270 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 24 C 291/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 28. února 2019, č. j. 17 Co 31/2019-261, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2019, č. j.
17 Co 31/2019-261, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5
ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 24 C 291/2017-230, ohledně částky 7 200 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 15. 2. 2017 do zaplacení, se
odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2019, č. j. 17 Co
31/2019-261, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
15. listopadu 2018, č. j. 24 C 291/2017-230, ohledně částek 133 535 Kč s úrokem
z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 10. 12. 2014 do zaplacení a 133 535
Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 4. 9. 2017 do zaplacení,
a ve výroku o nákladech řízení, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího
řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. listopadu 2018, č. j.
24 C 291/2017-230, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částek 133 535
Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 10. 12. 2014 do
zaplacení a 133 535 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 4.
9. 2017 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušují a věc se
v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení 133 335 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu
dlužných plateb za užívání prodejního místa v areálu XY za období ledna až
srpna a října až prosince 2013, 7 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu
dlužných služeb spojených s užíváním tohoto prodejního místa a 133 335 Kč se
zákonným úrokem z prodlení z titulu smluvní pokuty.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 11. 2018,
č. j. 24 C 291/2017-230, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 2. 2019 č. j. 17 Co 31/2019-261, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zjistil shodně se soudem prvního stupně, že původním nájemcem areálu Pražské
tržnice byla společnost DELTA CENTER a. s. Smlouvu o nájmu nebytových prostor
uzavřenou s touto společností žalobce vypověděl dopisem ze dne 16. 12. 2011 s
tím, že nájem skončí k 31. 12. 2012. O tomto postupu informoval podnájemce
jednotlivých prodejních míst, mimo jiné i žalovanou, která dne 30. 6. 2013
uzavřela se společností DELTA CENTER a. s. dohodu o ukončení smlouvy o podnájmu
nebytových prostor č. 20127010 a dne 10. 10. 2013 plnění za užívání prostor v
areálu XY za měsíce 2-6/2013 složila do soudní úschovy. Dne 16. 12. 2013 byla
mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemkyní podepsána Smlouva
o nájmu nebytových prostor č. NAN/83/01/012054/2013 (dále jen "Smlouva"),
jejímž předmětem byly nebytové prostory nacházející se v objektu (hale) č. XY v
areálu XY – prodejní místo se zázemím, které je vybaveno prodejním pultem č. XY
(článek I. odst. 3 Smlouvy). Správcem objektu byla společnost Solid a.s., IČO
00507351 (článek I. odst. 2 Smlouvy). Nájemné bylo dohodnuto ve výši 12 480 Kč
měsíčně (článek IV. odst. 1 Smlouvy) a dále bylo v článku IV. odst. 6 Smlouvy
sjednáno, že „alikvotní část za faktické užívání prodejního místa – pultu v
hale XY areálu XY na adrese XY, k. ú. XY, uvedených v článku I. odst. 3 této
smlouvy za dobu od 1. 1. 2013 do dne nabytí platnosti této smlouvy zaplatí
nájemkyně dle vyúčtování správce na účet pronajímatele uvedený v článku IV. odst. 3.“ Současně se nájemkyně zavázala hradit náklady za služby spojené s
užíváním předmětu nájmu zálohovou částkou (článek V. odst. 1 Smlouvy). Za
nedodržení podmínek Smlouvy účastníci dohodli smluvní pokuty, mimo jiné se
nájemkyně zavázala zaplatit pronajímateli při nezaplacení kterékoli splátky v
daném termínu pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý i započatý den
prodlení, minimálně však 300 Kč celkem [článek VIII. odst. 1 písm. a)]. Správce
objektu vystavil žalované předpis úhrad za období roku 2013, v němž jí
vyúčtoval nájemné za jednotlivé měsíce roku 2013 po 12 480 Kč splatné dne 9. 12. 2014 a paušální poplatek za spotřebované služby za období 1-12/2013 ve výši
7 200 Kč splatný dne 14. 2. 2017. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně –
především dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o nájmu podle § 663
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále
jen „obč. zák., ustanovení článku IV. odst. 6 Smlouvy posoudil jako neplatné
pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 41
obč. zák. Měl za to, že z něj není patrno, jak konkrétně se vypočítá „alikvotní
část“ za faktické užívání prodejního místa, zejména, zda je třeba vyjít z výše
nájemného platného od účinnosti Smlouvy (16. 12. 2013) nebo např.
z výše
podnájemného podle podnájemní smlouvy uzavřené se společností DELTA CENTER a. s., jakých prostor se má týkat a kdy se stane splatnou. Za správný proto
považoval závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobce na zaplacení požadované
částky by mohl být posouzen podle ustanovení § 451 obč. zák. upravujícího nárok
na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, s ohledem na vznesenou námitkou
promlčení jej však nelze přiznat, neboť je již promlčen. Ztotožnil se rovněž se
závěrem soudu prvního stupně, že je neplatné i ujednání o smluvní pokutě, která
vzhledem ke své akcesorické povaze nemůže existovat bez platného závazku
hlavního. Dále shledal, že ze Smlouvy nelze dovodit povinnost žalované platit
spotřebované služby paušální částkou, a případný nárok žalobce posuzovaný podle
zásad o bezdůvodném obohacení by byl již promlčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. a odůvodnil tím, že odvolací soud
věc nesprávně právně posoudil. Vytýkal odvolacímu soudu, že se odchýlil od
ustálené judikatury, zejména od rozsudku Nejvyššího soud ze dne 26. 11. 1998,
sp. zn. 25 Cdo 1650/98, či nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18, neboť při posuzování
ustanovení článku IV. odst. 6 Smlouvy nerespektoval výkladová pravidla v nich
obsažená. Při jejich použití totiž nelze dospět k jinému výkladu, než že se
žalovaná zavázala zaplatit za užívání nebytového prostoru úplatu ve výši
sjednané v článku IV. odst. 1 Smlouvy. Namítal, že jde o platně sjednané plnění
ze Smlouvy, nikoli o nárok z bezdůvodného obohacení, a na prodlení s jeho
úhradou se vztahuje i sjednaná smluvní pokuta. Vyúčtování faktického užívání
správcem pak z logiky věci zahrnuje i služby spotřebované v souvislosti s
užíváním nebytového prostoru. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. Přitom
shledal, že bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval přípustností dovolání. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237
o. s. ř., avšak podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné
proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy (o takové vztahy či věci v
projednávaném případě nejde); k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o třech
samostatných nárocích se samostatným skutkovým základem (o nároku na zaplacení
plnění za užívání prodejního místa, na zaplacení dlužných služeb s tím
spojených a na zaplacení smluvní pokuty), posuzoval dovolací soud u každého z
těchto nároků přípustnost dovolání samostatně, a to bez ohledu na to, že byly
uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod
č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo
2896/2015, ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1664/2018, či ze dne 17. 10. 2018,
sp. zn. 26 Cdo 3371/2018). Protože nárok na zaplacení dlužných služeb (7 200
Kč) nepřevyšuje 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), nelze v
této části přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. to výslovně vylučuje. Dovolací soud
proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku ohledně částek 133 535 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 8,05 % z této částky od 10. 12.
2014 do zaplacení a 133 535 Kč s úrokem
z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 4. 9. 2017 do zaplacení je dovolání
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva (otázky výkladu právního úkonu), při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je dlužná částka
požadována, posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle
obč. zák. (§ 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen
„o. z.“). Dovolatel namítal, že odvolací soud postupoval nesprávně při výkladu článku IV. odst. 6 Smlouvy a v důsledku toho neobstojí jeho závěr, že jde o ujednání
neurčité, a tudíž neplatné. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř., který prostřednictvím této námitky uplatnil, byl užit opodstatněně,
neboť odvolací soud k závěrům o neplatnosti sporného ujednání nedospěl
postupem, který by odpovídal požadavkům konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud měl za to, že
účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu podle § 663 obč. zák., zabýval se však jen
platností ujednání obsaženého v článku IV. odst. 6, a nikoli též platností
Smlouvy jako celku. Při řešení otázky, jakému smluvnímu typu Smlouva odpovídá a
podle jaké hmotněprávní úpravy je nutno ji posuzovat, přitom nelze odhlížet od
ostatních smluvních ujednání a od důsledků, které tato ujednání mají ve svém
souhrnu. V daném případě je ve Smlouvě předmět nájmu definován jako nebytové
prostory (článek I. odst. 3) a Smlouva byla uzavřena podle zákona č. 116/1990
Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, dále jen „zákon č. 116/1990
Sb.“ (článek IX. odst. 3). V soudní praxi přitom není pochyb, že (bez ohledu na
charakter předmětu nájmu) obecná úprava nájmu v občanském zákoníku (§ 663 a
násl.) nebrání účastníkům smlouvy o nájmu, aby si v rámci smluvní volnosti (§ 2
odst. 3 obč. zák.) sjednali (např. i odkazem na ustanovení zákona č. 116/1990
Sb.) vznik, obsah a skončení nájmu jinak, než stanoví obč. zák. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 556/2006, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2017, sp. zn. 26 Cdo 1764/2016). Soudní praxe je rovněž ustálena v závěru, že předpokladem platného uzavření
nájemní smlouvy k nebytovému prostoru je okolnost, že jde o nebytový prostor
právně volný, tj. že k tomuto nebytovému prostoru nesvědčí právo nájmu jiné
osobě; smlouva o nájmu nebytového prostoru, jehož nájemcem je již jiná osoba,
je absolutně neplatná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu
2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004, ze dne 8. března 2011, sp. zn. 26 Cdo
4217/2010, a ze dne 12. června 2012, sp. zn. 26 Cdo 3720/2011). V této souvislosti je nezbytné vzít v úvahu zjištění, že původním nájemcem
areálu Pražské tržnice byla společnost DELTA CENTER a. s., že žalobce smlouvu o
nájmu nebytových prostor uzavřenou s touto společností vypověděl a že nájem měl
skončit k 31. 12. 2012. Společnost DELTA CENTER a. s.
však areál nevyklidila,
neboť výpověď z nájmu považuje za neplatnou, a mezi stranami je proto sporné,
zda nájem skutečně skončil. Pro závěr, zda Smlouva uzavřená mezi účastníky je
platná, je proto třeba nejprve vyřešit (předběžnou) otázku, zda pronajatý
nebytový prostor byl právně volný, a teprve poté je možné posuzovat určitost, a
tím i platnost, jednotlivých smluvních ujednání. Pro výklad právních úkonů pak obecně platí, že jsou-li pochybnosti o obsahu
právního úkonu, zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených v § 35
odst. 2 obč. zák. O obsahu článku IV. odst. 6 Smlouvy pochybnosti jsou, jak je
zřejmé i z jeho odlišné interpretace účastníků. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, vyložil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve
smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného
významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné
návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve
struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě
provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání
smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v
rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Odvolací soud se těmito závěry důsledně neřídil a sporné ujednání článku IV. odst. 6 Smlouvy vykládal pouze na základě gramatického výkladu, systematický a
logický výklad neprovedl, ač to vyžadovala zejména otázka návaznosti sporného
ujednání na články I. odst. 3 (Předmět nájmu) a IV. odst. 1 Smlouvy (Nájemné). Především však nezkoumal skutečnou vůli stran a dostatečně se nezabýval
okolnostmi, z nichž by bylo možno ji dovodit. Podle skutkových zjištění je podstatou sporného ujednání závazek žalované
(nájemkyně) zaplatit alikvotní (poměrnou) část za užívání „prodejního místa –
pultu v hale XY areálu XY na adrese XY, k. ú. XY, uvedených v článku I. odst. 3
této smlouvy“. Podstatné jméno „pult“ je použito v jednotném čísle, k němu se
vztahující přídavné jméno „uvedených“ pak v čísle množném a výslovně se zde
odkazuje na článek I. odst. 3 Smlouvy, v němž je prodejní místo definováno jako
„prodejní místo se zázemím, které je vybaveno pulty XY“ a specifikováno dále na
plánku tvořícího Přílohu č. 2 Smlouvy. Žalované přitom nic nebránilo v tom, aby
se zavázala zaplatit za užívání obou pultů, které měly být předmětem nájmu,
takže bez dalšího nelze určit, zda použití jednotného čísla podstatného jména
„pult“ není jen chybou v psaní, která nemá na platnost úkonu vliv (§ 37 odst. 3
obč. zák.). Při výkladu sporného ujednání je rovněž nutno zohlednit, že je systematicky
zařazeno v článku IV. nazvaném „Nájemné“, podle jehož odstavce 1 činí výše
nájemného 12 480 Kč měsíčně. Podnájemní smlouvu uzavřenou mezi společností
DELTA CENTER a. s.
a žalovanou článek ani Smlouva nezmiňují, žalobce ji navíc
považuje za neplatnou, tudíž úvaha odvolacího soudu o možném výpočtu plnění z
tam uvedeného podnájemného postrádá logické opodstatnění. Naopak ze
systematického zařazení sporného ujednání lze spíše usuzovat na to, že
alikvotní (poměrnou) část plnění za faktické užívání prodejního místa je nutno
počítat z výše nájemného sjednané v článku IV. odst. 1. Dále je třeba zmínit, že ani případná absence či neurčitost splatnosti závazku
nečiní neplatným celé sporné ujednání, jak dovodil odvolací soud. Podle
sporného ujednání mělo být plnění zaplaceno na základě vyúčtování správce,
kterým je podle článku I. odst. 2 Smlouvy společnost Solid a.s., IČO 00507351. Způsob placení ceny na základě vyúčtování (faktury) přitom není (zejména v
obchodních vztazích) neobvyklý, nicméně i kdyby doba plnění nebyla účastníky
dohodnuta, bylo by plnění splatné na výzvu věřitele (§ 563 obč. zák.). Otázka,
zda předpokládané vyúčtování bylo správcem skutečně vystaveno a zda a kdy s ním
byla žalovaná seznámena, je pak otázkou skutkovou, která nemá žádný vliv na
platnost sporného ujednání. Pro závěr o tom, jaká byla skutečná vůle smluvních stran, pak může být
významnou i okolnost, že žalovaná jeden z pultů (č. 51) užívala na základě
podnájemní smlouvy uzavřené se společností DELTA CENTER a. s., a protože měla
pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, v říjnu 2013 složila plnění za jeho
užívání za měsíce 2-6/2013 ve výši 40 565 Kč do soudní úschovy. Přes tuto
skutečnost pak v prosinci 2013 (aniž by vyčkala výsledku řízení o soudní
úschově) přijala závazek zaplatit žalobci za užívání prodejního místa plnění za
(z části shodnou) dobu od 1. 1. 2013 do dne nabytí platnosti Smlouvy (16. 12. 2013). Z výše řečeného vyplývá, že gramatický výklad sporného ujednání nevede k
jednoznačným závěrům, a měl být proto doplněn o dokazování skutečné vůle stran
při uzavírání smlouvy. Neověřil-li odvolací soud skutečnou vůli smluvních
stran, je jeho posouzení neúplné, a tedy nesprávné. Dovolací soud proto, jelikož neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený
rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí
soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle § 243e
odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g
odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.