26 Cdo 1764/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobkyně DELTA CENTER a.s., se sídlem v Praze 7 - Holešovicích,
Bubenské nábřeží 306/13, IČO 45148007, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, proti žalovanému hlavnímu
městu Praha, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, IČO
00064581, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5,
Kořenského 1107/15, o zaplacení 282.248.315,16 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 157/2013, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 69 Co
146/2015-574, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 190.599 Kč k rukám JUDr. Zdeňka Krampery, advokáta se sídlem v
Praze 5, Kořenského 1107/15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze
dne 11. 11. 2015, č. j. 69 Co 146/2015-574, kterým potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 3. 2. 2015, č. j. 27 C
157/2013-467, jímž zamítl žalobu o zaplacení částky 180.244.093,86 Kč s úrokem
z prodlení představující slevu z nájemného za dobu 11. 6. 2010 – 31. 12. 2012 a
částky 102.004.221,30 Kč s úrokem z prodlení představující náhradu škody (ušlý
zisk za dobu od 11. 6. 2011 do 31. 12. 2012) a uložil žalobkyni zaplatit
náhradu nákladů řízení žalované a státu; současně rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Dovolání není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v
konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalobkyně požaduje slevu z nájemného a náhradu škody za dobu od 11. 6. 2010 do
31. 12. 2012, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) proto správně
posoudil věc podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (§ 3028 odst. 1, 3
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Předně je třeba zdůraznit, že námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje
správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem,
uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp.
zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze
způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností
skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který
dovolatelka od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s.
ř.). Jen pro úplnost lze dodat, že skutkové závěry odvolacího soudu odpovídají
obsahu spisu.
Dovolatelka (prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu - § 241a odst. 1 o.
s. ř.) napadla právní posouzení vztahu vzniklého mezi účastníky uzavřením
smlouvy o nájmu ze dne 9. 12. 1994 (ve znění pozdějších dodatků) učiněné
odvolacím soudem.
Závěr odvolacího soudu, že právní vztah vzniklý mezi účastníky je podle § 261
odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále jen „obch. zák.“) vztahem obchodně právním, sice správný není; v
souladu s judikaturou je však jeho závěr, že se tento vztah řídí ustanoveními o
nájemní smlouvě podle § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Smlouvu o nájmu (uzavřenou dne 9. 12. 1994 na dobu určitou s účinností od 1. 4.
1995, jejímž předmětem byly tam uvedené nemovité a movité věci tvořící areál
tržnice v prostoru bývalých jatek v P. – H., dále jen „Nájemní smlouva“)
uzavírala samosprávná územní jednotka (žalovaný) s podnikatelem (žalobkyně) při
jeho podnikatelské činnosti, jejím obsahem však nebylo zabezpečování veřejných
potřeb. Podle soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4260/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10.
2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999,
sp. zn. 29 Cdo 2115/98, uveřejněný pod číslem 41/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) zabezpečování veřejných potřeb zahrnuje uspokojování
potřeb neurčitého počtu lidí, a to bez ohledu na to, zda jde o celou společnost
nebo pouze o její část. Pod pojem zabezpečování veřejných potřeb jsou
zahrnovány služby, na kterých je obecný zájem, a to typicky v oblasti
hospodářské, zdravotnické, životního prostředí, sociální, kulturní atp.
Takovéto potřeby jsou zajišťovány jednotně pro všechny subjekty, které je také
na daném území mohou hromadně využívat. Jedná se například o výstavbu a opravu
vodovodů, veřejných komunikací, osvětlení apod. I když pojem zabezpečování
veřejných potřeb užitý v ustanovení § 261 odst. 2 obch. zák. je vykládán tzv. v
širších souvislostech, dospěla soudní praxe (viz již citovaný rozsudek sp. zn.
33 Odo 341/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo
4988/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1725/2011) k závěru, že zmíněným hlediskům neodpovídá nájem budov, neboť
pronájem budovy má především charakter výkonu vlastnického práva a s veřejným
zájmem nesouvisí. K závěru, že jde o smlouvu, jejímž obsahem je uspokojování
veřejných potřeb, nepostačí jen to, že Nájemní smlouva byla uzavřena na základě
obchodní veřejné soutěže vyhlášené podle § 281 a násl. obch. zák. (srovnej
obdobně závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2
Odon 8/96).
Podle ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2685/99, uveřejněný pod číslem 26/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn.
2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo
1895/2002, uveřejněný pod číslem 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) je-li nemovitost pronajata jako celek (i když obsahuje nebytové
prostory), je režim nájemního vztahu podřízen § 663 a násl. obč. zák., nikoliv
zákonu č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“).
V právní teorii (srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.
a kol. Občanský zákoník II. § 676 – 684. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, s. 1930) i v soudní praxi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 556/2006) zároveň není pochyb, že obecná
úprava nájmu v občanském zákoníku (§ 663 a násl.) nebrání účastníkům smlouvy o
nájmu nemovitosti, aby si v rámci smluvní volnosti (§ 2 odst. 3 obč. zák.)
sjednali (např. i odkazem na ustanovení zákona č. 116/1990 Sb.) vznik, obsah a
skončení nájmu jinak, než stanoví obč. zák.
Vyplývá-li tedy ze skutkových zjištění (jimiž je dovolací soud vázán a která
ostatně odpovídají obsahu spisu), že si účastníci v Nájemní smlouvě sjednali
konkrétní práva a povinnosti jak podle obč. zák., tak podle zákona č. 116/1990
Sb. (např. jeden z výpovědních důvodů je ujednán odkazem na konkrétní
ustanovení zákona č. 116/1990 Sb.), byla takováto ujednání možná. Zároveň však
z obsahu Nájemní smlouvy nevyplývá (podle závěrečných ustanovení se „vztahy
mezi stranami touto smlouvou neupravené řídí ustanoveními zákona č. 116/1990
Sb., občanského zákoníku v platném znění a dalšími obecnými právními
předpisy“), že by účastníci mínili podřídit režim smlouvy výlučně zákonu č.
116/1990 Sb. Lze tak uzavřít, že i když právní režim Nájemní smlouvy je
podřazen obč. zák., mohli si účastníci konkrétní práva a povinnosti sjednat i
odkazem na ustanovení zákona č. 116/1990 Sb., a jestliže tak neučinili a
některá práva a povinnosti si výslovně neupravili, řídí se v této části obsah
nájemní smlouvy obecnou právní úpravou – tedy ustanoveními občanského zákoníku.
Protože Nájemní smlouva neupravuje otázku slev z nájemného, je třeba takový
nárok nájemce (žalobkyně) posoudit podle obč. zák. (§ 673 a násl. obč. zák.).
V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je i závěr odvolacího soudu, že si
účastníci v Nájemní smlouvě sjednali (odchylně od obecné úpravy obsažené v §
664, § 668 odst. 1 obč. zák.) povinnost nájemce (žalobkyně) udržovat předmět
nájmu ve stavu způsobilém k smluvenému užívání (namísto pronajímatele),
provádět údržbu a opravy předmětu nájmu. Otázka výkladu právních úkonů podle §
35 obč. zák. je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M.,
Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 35. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, s. 321 – 329) i soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená a odvolací soud se při výkladu
Nájemní smlouvy od této ustálené praxe neodchýlil. Podle § 35 obč. zák. může
být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem
(§ 35 odst. 2 obč. zák.). Výkladem nelze doplňovat to, co právní úkon ve
skutečnosti neobsahuje, není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného
právního úkonu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp.
zn. 21 Cdo 2768/2009). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost
projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, rozsudek
téhož soudu ze dne 3. 2. 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněný pod číslem
33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I kdyby byl tedy stav
předmětu nájmu nezpůsobilý k smluvenému užívání (nic takového však v řízení
prokázáno nebylo), nestalo by se tak porušením povinností žalovaného a obstojí
tedy závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti
žalovaného za škodu představující podle tvrzení dovolatelky zisk, který jí
ušel. Ostatně dovolatelka zpochybňuje právní posouzení otázky náhrady škody
(ušlého zisku) odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek,
tedy prostřednictvím jiného dovolacího důvodu než je uveden v § 241a odst. 1 o.
s. ř. (viz výklad shora).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v
souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. srpna 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu