24 Cdo 2911/2022-1824
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve
věci posuzované J. Ch., narozené dne XY, zemřelé dne 3. října 2022, naposledy
bytem v Domově seniorů Nové Strašecí se sídlem v Novém Strašecí, Křivoklátská
č. 417, zastoupené Z. Ch., advokátkou se sídlem v XY, jako procesní
opatrovnicí, za účasti 1) J. Ch., narozené dne XY, bytem v XY, a 2) V. CH.,
narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem
se sídlem v Kladně, Hajnova č. 40, o zrušení opatrovnické rady a o jmenování
osoby vykonávající působnost opatrovnické rady, vedené u Okresního soudu v
Rakovníku pod sp. zn. 0 P 137/2009, o dovolání V. Ch. proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 25. června 2020, č. j. 24 Co 78/2020-1529, takto:
I. Dovolání V. Ch. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 17. 12. 2019, č. j. 0 P
137/2009-1436, zastavil řízení o dovolání V. Ch. proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 26. 3. 2016, č. j. 24 Co 42, 43/2019-1271 (výrok I.) a rozhodl,
že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V
odůvodnění uvedl, že „usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku bylo
dovolateli doručeno dne 28. 8. 2019“, že „vzhledem k tomu, že v důsledku
administrativního pochybení nebyl dovolateli připojen tiskopis k vylepení
kolků, vyzval soud dovolatele znovu usnesením ze dne 18. 11. 2019, č. j. 0 P
137/2009-1359, kdy lhůtu k zaplacení stanovil v trvání 15 dnů“, že „z úředního
záznamu ve spise č. l. 1435 vyplývá, že ke dni 10. 12. 2019, tj. ani po marném
uplynutí posledně uvedené lhůty nebyl soudní poplatek ve výši 4 000 Kč
dovolatelem zaplacen“, že „dovolatel sice předložil ústřižek poštovní poukázky
na č. l. 1336, z další poštovní poukázky na č. l. 1340 spisu však vyplývá, že
platba adresovaná zdejšímu soudu nebyla provedena“, že „skutečnost, že zdejší
soud platbu dovolatele na soudní poplatek neobdržel, vyplývá rovněž ze sdělení
dovolatele ze dne 7. 10. 2019 (č. l. 1369 spisu)“ a že „platbu v kolcích, ke
které byl dovolatel vyzván, tento rovněž neučinil“. Důvodem zastavení řízení
tedy bylo nezaplacení soudního poplatku z dovolání proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 26. března 2016, č. j. 24 Co 42, 43/2019-1271, ve výši 4
000 Kč, k jehož úhradě byl V. Ch. vyzván soudem prvního stupně. K odvolání V. Ch. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2020, č. j. 24
Co 78/2020-1529, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok
II.). V odůvodnění vytkl soudu prvního stupně, že tento „správně doručoval
výzvu k zaplacení soudního poplatku až v případě výzvy vydané dne 18. 11. 2019
jako usnesení pod č. j. 0 P 137/2009-1359“ a že „až tato výzva byla řádně
doručena právnímu zástupci dovolatele“, jelikož „předchozí výzvy k zaplacení
soudního poplatku (respektive opakovanou výzvu) doručoval účastníku řízení
přímo osobně, přestože účastník řízení byl zastoupen právním zástupcem, a proto
měl soud postupovat podle § 50b odst. 1 o. s. ř. a písemnost doručit jeho
zástupci“. Dále odvolací soud konstatoval, že „v této výzvě (pozn. usnesení č. j. 0 P 137/2009-1359) byl dovolatel vyzván k dodatečnému zaplacení soudního
poplatku ve lhůtě, která odpovídá ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991
Sb., o soudních poplatcích“, že „soud určil také správnou výši soudního
poplatku“, že „dovolatel byl řádně poučen ve smyslu § 9 odst. 3 zákona o
soudních poplatcích i o následcích nezaplacení soudního poplatku“, že
„dovolatel byl vyzván, aby soudní poplatek zaplatil v kolcích na připojeném
tiskopise“, ale že „poplatky za řízení jsou zásadně splatné na účet soudu ve
smyslu § 8 odst.
3 zákona o soudních poplatcích (možnost zaplacení v kolcích je
jen alternativní možností)“, že „přitom soud nemůže účastníku řízení určovat,
jakou formou má soudní poplatek zaplatit“, a proto „lze usnesení soudu prvního
stupně do určité míry vytknout, že dovolatele neinformoval o tom, že poplatek
má být zaplacen na účet, přitom by bylo vhodné tento účet účastníku spolu s
dalšími údaji pro platbu sdělit“. Dále odvolací soud uvedl, že „na základě
obsahu spisu soudu prvního stupně je nutné dovodit, že v době vydání (poslední)
výzvy k zaplacení soudního poplatku splatného podáním dovolání nebyl soudní
poplatek z dovolání zaplacen (soud tuto platbu neevidoval)“, že „účastník byl
řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku“, že „této výzvě však ve lhůtě
vyhovující zákonu o soudních poplatcích nevyhověl a soudní poplatek neuhradil“. Dále konstatoval, že „soud prvního stupně nebyl poštou vůbec informován o tom,
že by mu prostřednictvím poštovní služby (prostřednictvím poštovní poukázky
typu C) měla být vyplacena finanční částka soudního poplatku z dovolání“, že
„platba soudu vůbec nedošla, a tedy soud nebyl osobou, která by případně
vracela soudní poplatek“, že „byť dovolatel předkládal kopie poštovní poukázky
typu C s tím, že tímto způsobem měla být provedena platba, pak již dále nijak
neprokázal, že částka soudního poplatku soudu skutečně došla do jeho
dispozice“, že „ani na výzvu odvolacího soudu nesdělil žádné další údaje o tom,
zda mu částka byla vrácena či nikoliv, a jakým způsobem“, a že „v této situaci
je pak nutno uzavřít, že dovolatel nedoložil, že by (před vydáním rozhodné
výzvy k zaplacení soudního poplatku) splnil svou poplatkovou povinnost“. Uzavřel proto, že „ze všech uvedených skutečností vyplývá, že soud prvního
stupně postupoval správně, jestliže zastavil dovolací řízení, uplynula-li marně
lhůta k zaplacení soudního poplatku z dovolání na základě výzvy soudu, když
soudní poplatek nebyl zaplacen spolu s podaným dovoláním“.
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal V. Ch. včasné dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v dosud dovolacím soudem neřešených otázkách, a to jednak
nesouhlasí-li dovolatel se závěrem odvolacího soudu, že „využije-li účastník
řízení k úhradě soudního poplatku poštovní poukázku, pak je povinen prokázat,
že částka soudního poplatku soudu skutečně došla do jeho dispozice; neučiní-li
tak, nepovažuje se soudní poplatek za zaplacený“, a jednak v závěru, že „měl-li
dovolatel důkazní břemeno prokázat, že částka soudního poplatku soudu skutečně
došla do dispozice soudu, pak měl odvolací soud dovolatele o tomto nedostatku
skutkového stavu poučit a vyložit mu, jaké následky neunesení důkazního břemene
pro dovolatele bude mít“. Dovolatel je přesvědčen, že „zákon č. 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích, nikdy výslovně nepředvídal hrazení soudních poplatků
poštovní poukázkou“, že „takový způsob úhrady soudního poplatku zákon
nezakazuje – to však nemůže znamenat, že rizika této volby nese ve všech
případech povinný účastník“, a že „pokud současně právní řád vymezuje podmínky,
za kterých držitel státem vydané poštovní licence provádí základní poštovní
službu v podobě dodání peněžní částky poštovním poukazem, nelze na tuto státem
regulovanou činnost pohlížet jako na soukromou dopravu peněžní částky tak, jak
to učinil odvolací soud“. Dovolatel má za to, že „neřeší-li otázku dopravy
částky odpovídající soudnímu poplatku přímo zákon o soudních poplatcích, a
nelze-li otázku soudního poplatku řešit jako dluh účastníka vůči státu, což je
podstatou úvahy odvolacího soudu“, pak je třeba podle dovolatele užít
ustanovení procesního práva svou povahou nejbližší, tedy k zachování lhůt
upravující ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř. Proto dovolatel dovozuje, že se
odvolací soud „mýlí, neboť pokud dovolatel zaplatil soudní poplatek u držitele
poštovní licence a adresoval jej správně soudu, pak se má soudní poplatek za
zaplacený již okamžikem podání částky k přepravě poštovní poukázkou bez ohledu
na to, zda částka soudu vskutku došla či nikoliv“. Dále dovolatel namítá, že „i
kdyby však názor odvolacího soudu o tom, že rozhodné je nikoliv podání, ale
doručení částky odpovídající výši soudního poplatku k rukám soudu, byl
správný“, nebyl by správným postup při zkoumání řádného zaplacení soudního
poplatku odvolacím soudem týkající se přenesení důkazního břemene na
dovolatele. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud „napadené usnesení odvolacího
soudu zrušil a s ohledem na důvody tohoto zrušení zrušil i usnesení soudu
prvního stupně“. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s.
ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Předně, ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, že
usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není usnesením, jímž bylo
rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti
zaplatit soudní poplatek, a proto se na něj nevztahuje omezení přípustnosti
dovolání stanovené v ust. § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., ve znění účinném od
30. 9. 2017 (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 825/2019, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 1, ročník 2020). Vzhledem k tomu, že dovolání V. Ch. tedy není
nepřípustné ze zákona, dovolací soud se dále zabýval jeho přípustností ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolání V. Ch. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 24 Co 78/2020-1529, však není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelem předestřených otázkách (tj. otázce, zda lze přičítat k tíži účastníka řízení zaplacení soudního poplatku
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, a otázce důkazního břemene při
zkoumání řádného zaplacení soudního poplatku) v souladu se zákonem č. 549/1991
Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
soudních poplatcích“), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není
důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Je možné přisvědčit názoru dovolatele, že otázku, kdy (jakým okamžikem) je
splněna poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady částky soudního
poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu, zákon o soudních poplatcích
ani občanský soudní řád výslovně neupravují, východiskem pro zodpovězení této
otázky je § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, podle něhož se při správě
placení poplatků postupuje podle daňového řádu, pokud nestanoví tento zákon
jinak. Podle § 166 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění
pozdějších předpisů, za den platby se považuje u platby, která byla prováděna
poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, den,
kdy byla připsána na účet správce daně (v posuzované věci Okresního soudu v
Rakovníku). Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i výkladem pojmu „zaplacen“ ve smyslu
ustanovení § 9 zákona o soudních poplatcích v usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, když dovodil, že „lhůta uvedená v § 9 odst.
7 zákona o
soudních poplatcích je lhůtou zákonnou; zde nejde o procesní lhůtu pro podání
účastníka, kde postačí v poslední den lhůty předat podání doručujícímu orgánu
(jako je tomu například u odvolání, kdy ke splnění lhůty k jeho podání je podle
§ 57 odst. 3 o. s. ř. dostačující poslední den lhůty učinit podání u soudu
nebo podání odevzdat u orgánu, který má povinnost je doručit). Pojem zaplacen
je tak nutno vykládat ve smyslu hmotněprávním, tj. povinnost uhradit soudní
poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu. Až v
tomto okamžiku je totiž bez dalšího postavena najisto faktická dispozice soudu
s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník
řízení skutečně soudní poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil. Do doby, než
je částka připsána na účet soudu, je nejisté, zda účastník řízení požadovanou
částku na účet soudu skutečně odeslal a zda vůbec bude tato částka na účet
soudu poukázána (například pro nedostatek disponibilních prostředků na účtu
účastníka). Tento výklad odpovídá významu, který je pojmu zaplacen obecně
přisuzován, tj. faktické dispozici příjemce s uhrazenou peněžní částkou. Z
hlediska včasnosti splnění uvedené povinnosti tedy není rozhodné, kdy dal
účastník řízení pokyn bance k bankovnímu převodu či poště k poukázání peněz
poštovní poukázkou, ale je rozhodný až ten den, kdy je částka skutečně připsána
na účet soudu. Dokladem potvrzujícím zaplacení soudního poplatku je v takovém
případě tzv. záznam o složení, který vyhotovuje účtárna a který je zakládán do
soudního spisu.“ (srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 120, ročník 2019; ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo
4276/2019, nebo ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1123/2022). Rovněž Ústavní
soud např. v usnesení ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1348/19, vyslovil, že
„co se týče včasnosti zaplacení soudního poplatku, je judikatura Ústavního
soudu konzistentní (srov. např. usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS
689/06; ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1730/08; ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 26/09; ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1156/09; ze dne 3. 9. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 685/12; ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1831/12; ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 3931/12, nebo ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS
2865/15). Ústavní soud v těchto rozhodnutích aproboval právní názor soudů,
podle kterého je za datum úhrady soudního poplatku považován den, kdy došlo k
jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu
pokyn k provedení platby, a že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až
okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se
dostane do faktické dispozice soudu“.
Rovněž dovolací soud již dříve konstatoval, že pochybení nebo technická chyba
při bezhotovostním převodu uskutečňovaném bankou nebo provozovatelem poštovních
služeb, v jejichž důsledku nebyla předepsaná částka nejpozději v poslední den
lhůty, stanovené soudem ve výzvě k zaplacení soudního poplatku za řízení
splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání nebo dovolání, připsaná
na účet soudu, jde na vrub poplatníka, jemuž nic nebránilo v zaplacení poplatku
současně s podáním poplatného úkonu a který tak nese odpovědnost za nesplnění
poplatkové povinnosti v podobě rozhodnutí soudu o zastavení řízení podle
ustanovení § 9 odst. 1 nebo 2 zákona o soudních poplatcích (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76, ročník 2022; dále srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 1789/20; ze
dne 22. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2661/20, nebo ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 632/20). Na těchto závěrech přitom nemá dovolací soud důvod nadále cokoliv
měnit. Se zřetelem k výše uvedenému lze tak pro poměry souzené věci konstatovat, že
odvolací soud (i soud prvního stupně) postupoval v souladu s ustanovením § 9
odst. 1 zákona o soudních poplatcích, jestliže zastavil řízení o dovolání V. Ch. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2016, č. j. 24 Co 42,
43/2019-1271, pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání. Dovolatel dále předestírá otázku, zda soud nepostupoval v rozporu s procesními
právními předpisy týkajícími se důkazního břemene. Touto argumentací však
uplatňuje toliko námitku možné vady řízení, k níž je Nejvyšší soud oprávněn
přihlížet pouze v případě,
je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014; ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Uvedená námitka však sama o sobě není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání (§
242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neboť nezahrnuje relevantní otázku procesního
práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání V. Ch. směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 24 Co 78/2020-1529, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu