24 Cdo 383/2020-416
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, MBA, ve věci posuzované V. M., narozené XY, trvale bytem XY, t. č. v XY, obytný přívěs na pozemku parc. č. XY, katastrální území XY, zastoupené opatrovnicí . J. F., advokátkou se sídlem v XY, za účasti obce M., se sídlem obecního úřadu v XY, č. p. XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, města Nýřany, se sídlem městského úřadu v Nýřanech, Benešova třída 295, a Města Touškova, se sídlem městského úřadu v Městě Touškově, Dolní náměstí 1, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, o prodloužení doby omezení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 6 P 99/2013, o dovolání Města Touškova proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2019, č. j. 14 Co 128/2019-364, takto:
I. Dovolání Města Touškova se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání Města Touškova proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2019, č. j. 14 Co 128/2019-364, neobsahuje vymezení důvodu dovolání – dovolatel nenastolil (žádnou) právní otázku procesního (ani hmotného) práva [poukazuje (pouze) na odchýlení se „od judikatury vztahující se k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práva a svobod a ust. § 118b o. s. ř.“ a na vady řízení (spočívající v tom, že „nemělo možnost být přítomno jednání“ a k „vyjádření se k odvolání města Nýřany a sdělení, zda souhlasí, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání“ nepřikládalo význam, neboť „do té doby nemělo Město Touškov žádné povědomí o probíhajícím jednání, nebo dokonce o tom, že by bylo účastníkem řízení“)] – absence zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 a 3 o.
s. ř.), kterou nelze dovodit ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), zatěžuje dovolání vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (případně Ústavního soudu; také v případě namítá-li stěžovatel v dovolání porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod v řízení před obecnými soudy, není zbaven povinnosti vymezit obsahové náležitosti stanovené pro dovolání občanským soudním řádem - viz nález Ústavního soudu ze dne 26.
září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od jaké „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Tvrzení dovolatele požadavkům § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. na vymezení určité právní otázky neodpovídají. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 předpokládá, že Nejvyšší soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí.
Není-li taková právní otázka v dovolání určitě, správně s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po Nejvyšším soudu, aby prováděl komplexní přezkum správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tím by postupoval v rozporu se současnou právní úpravou dovolacího řízení (ocitl by se v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména § 242 o. s. ř.), jakož i zásadami, na nichž je dovolací řízení založeno (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, ze dne 14.
9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, či ze dne 26. 1. 2017 sp. zn. 32 Cdo 3774/2016). Poukazuje-li dovolatel na vady řízení, pak lze uvést, že k vadám řízení (i kdyby byly dány; k porušení ustanovení § 118b o. s. ř. v řízení o svéprávnosti a opatrovnictví dojít nemohlo, neboť se v tomto nesporném řízení neuplatní, a odvolací soud s dovolatelem jednal jako s účastníkem) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné.
Samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. V případě posuzovaného dovolání totiž nejde o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23
Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nejvyšší soud proto dovolání Města Touškova podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.