24 Cdo 388/2021-226
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci
žalobkyně CASPER UNION s.r.o., se sídlem v Praze 1, Olivova č. 948/6, IČO
24830801, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně,
Koliště č. 55, proti žalované D. Š., likvidační správkyni pozůstalosti po V.
R., zemřelém dne 15. ledna 2016, se sídlem v XY, IČO XY, o určení pořadí
pohledávky přihlášené do likvidace pozůstalosti, vedené u Okresního soudu ve
Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 230/2018, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2020, č.j. 18 Co 147/2019-180,
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2020, č.j. 18 Co 147/2019-180,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 22.5.2019, č.j. 12 C
230/2018-156, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že její
pohledávka vůči dlužníkovi V. R., narozenému dne XY, bytem ve XY, v celkové
výši 279.224,34 Kč, přihlášená do pozůstalostního řízení vedeného u Okresního
soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 D 107/2016 z titulu Smlouvy o úvěru č. 2508-1375952-758/0800 ze dne 11.12.1995 je po právu pohledávkou vykonatelnou
dle rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, č.j. 10 C 421/2009-133 ze
dne 17.5.2012, zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučního příkazu
č.j. 067 EX 3953/12-35 ze dne 23.10.2012, kterou bylo zřízeno exekutorské
zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/6 na nemovitých
věcech zapsaných na LV č. XY pro k.ú. XY, obec XY, dále zajištěnou exekutorským
zástavním právem dle exekučního příkazu č.j. 067 EX 3953/12-37 ze dne
23.10.2012, kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému
podílu o velikosti id. 1/162 na nemovitých věcech zapsaných na LV č. XY pro
k.ú. XY, obec XY, a dále zajištěnou exekutorským zástavním právem dle
exekučního příkazu č.j. 067 EX 3953/12-36 ze dne 23.10.2012, kterým bylo
zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/162 na nemovitých věcech zapsaných na LV č. XY pro k.ú. XY, obec XY. Zamítnutí žaloby soud odůvodnil především tím, že se žalobkyně nedomáhala
určení, že má právo na uspokojení dané pohledávky ze zajištění, jak byla
vyzvána usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23.7.2018, č.j. 8
D 107/2016-638, vydaným v řízení o pozůstalosti po V. R., ale domáhala se
určení toho, co nebylo soudem ani likvidační správkyní rozporováno (důvod a
výše pohledávky sporné nebyly, rozporováno bylo pouze pořadí pohledávky, když
likvidační správkyně tvrdila, že se jedná o pohledávku nezajištěnou), navíc
žalobkyně v přihlášce předmětné pohledávky do likvidace pozůstalosti ani
nepožádala o uspokojení ze zajištění, jak to vyžaduje ustanovení § 242 z.ř.s. Soud se také vyslovil k povaze exekutorského zástavního práva zřízeného podle
ustanovení § 69a exekučního řádu, ve znění účinném do 30.6.2015, se závěrem, že
šlo o právo procesního charakteru, nikoli právo věcné (jako je tomu v případě
exekutorského zástavního práva zřízeného podle ustanovení § 73a exekutorského
řádu, ve znění účinném od 1.7.2015), a že v daném případě účinky vydaných
exekučních příkazů zanikly ze zákona zastavením exekučního řízení (v němž byly
příkazy, kterým bylo exekutorské zástavní právo zřízeno, vydány), a to dnem
právní moci rozhodnutí o nařízení likvidace pozůstalosti. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3.9.2020, č.j. 18 Co
147/2019-180, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel z názoru, že
zásadní význam pro rozhodnutí v řízení o likvidaci pozůstalosti po V. R.
má
určení, že předmětná pohledávka žalobkyně je pohledávkou zajištěnou, že právě k
podání žaloby o takovém určení byla žalobkyně soudem v řízení o pozůstalosti
jednoznačně odkázána, a pokud žalobkyně argumentuje ve prospěch jí navrženého
určení a popírá význam soudem uloženého určení, rozptyluje tím případné
pochybnosti o tom, jakého určení chtěla pro účely likvidace pozůstalosti
dosáhnout. Z toho pak podle odvolacího soudu vyplývá, že na žádaném určení
nemohla mít žalobkyně naléhavý právní zájem (jímž je žaloba splňující podmínky
ustanovení § 262 odst. 1 písm. a/ z.ř.s. „vybavena“ přímo za zákona) ani podle
ustanovení § 80 o.s.ř. Odvolací soud dodal, že soud prvního stupně také správně
zhodnotil účel řízení o likvidaci pozůstalosti podle ustanovení § 195 a násl. z.ř.s., zejména účinky nařízení likvidace na jiná řízení, dědická práva, dluhy
a pohledávky zůstavitele, včetně toho, že existenci (resp. zánik) exekutorského
zástavního práva na nemovitých věcech ve spoluvlastnictví zůstavitele je třeba
posuzovat k okamžiku právní moci usnesení soudu o nařízení likvidace
pozůstalosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud vyslovil, že
předmětná pohledávka, jak byla soudem zjištěna, splňuje požadavky ustanovení §
242 z.ř.s., i když v přihlášce do pozůstalosti a později do likvidace
pozůstalosti není výslovně uvedeno, že žalobkyně požaduje uspokojení ze
zajištění.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že soud nesprávně posoudil právní otázku, jež je pro
rozhodnutí ve věci významná, a to, „zda má žalobkyně v civilním řízení
povinnost formulovat petit dle výslovného znění zákona“. Sama je toho názoru,
že tomu tak není, což vyplývá jak z rozhodovací praxe Ústavního soudu, tak i
Nejvyššího soudu (zejména usnesení sp. zn. 30 Cdo 302/2008 ze dne 12.11.2009),
podle níž, pokud ze žaloby zcela jasně vyplývá, čeho se žalobce domáhá, co je
cílem jeho návrhu a jaké právní důsledky jím zamýšlí nastolit, je soud povinen
sám formulovat výrok svého rozhodnutí tak, aby rozsah řízení vymezený žalobcem
reflektoval. V projednávané věci podle žalobkyně ze žalobních tvrzení
jednoznačně vyplývá, že se domáhá takového rozhodnutí, které by umožnilo
uspokojení její pohledávky ze zajištění, je lhostejno, že dle zákona o
zvláštních řízeních soudních je formálně správná formulace „má právo na
uspokojení ze zajištění“, zatímco podle o.s.ř. či insolvenčního zákona je
formálně správná formulace „určení pořadí“. Navíc, pokud by soud považoval
žalobu z důvodu neuvedení správného znění petitu za vadnou, byla by to jistě
vada zhojitelná. Pokud soudy žalobu zamítly pro absenci citace výslovného znění
zákona, ač bylo ze žaloby zřejmé, jaký cíl materiálně žalobkyně svým podáním
sleduje a jakého výsledku chce ve vztahu k řízení o likvidaci pozůstalosti
dosáhnout, posoudily otázku vymezení předmětu řízení v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí. Dále žalobkyně uvedla, že soud v napadeném rozsudku
nesprávně právně posoudil i otázku, k jakému okamžiku je třeba v řízení o
likvidaci pozůstalosti posuzovat existenci zajištění, resp. zda lze za
pohledávku zajištěnou zástavním právem považovat pohledávku zajištěnou
exekutorským zástavním právem ke dni smrti zůstavitele. Je přesvědčena, že
pohledávky a jejich pořadí je nutno posuzovat výhradně ke dni úmrtí
zůstavitele, tj. v dané věci ke dni 15.1.2016, nikoliv až k okamžiku, kdy z
důvodu nařízené likvidace dochází k zákonnému zastavení exekuce, což by
znamenalo zhoršení postavení věřitelů, jejichž pohledávky do doby nařízení
likvidace byly řádně vymáhány a jejich práva byla řádně uplatňována v rámci
vedených exekucí. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovoláním
napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3.9.2020, č.j. 18 Co
147/2019-180, z důvodu nesprávného právního posouzení zrušil, stejně jako
rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22.5.2019, č.j. 12 C
230/2018-156, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu
řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nárok vznesený žalobou neuznává,
souhlasí s výroky rozsudků Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou i Krajského
soudu v Brně, na druhou stranu však souhlasí s tím, že se jedná o otázku
závažného právního významu obecně i pro všechna řízení o likvidaci dědictví. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (ust. § 10a zákona č.
99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je
splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1
o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 237 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ze spisu v dané věci vyplývá, že v řízení o pozůstalosti po V. R. Okresní soud
ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 23.7.2018, č.j. 8 D 107/2016-638, vyzval
žalobkyni, aby se žalobou podle občanského soudního řádu domáhala určení, že má
právo na uspokojení pohledávky ze zajištění pohledávky, vedené pod číslem 5,
doručené soudnímu komisaři dne 3.5.2016, přihlášené ve výši 279.224,34 Kč jako
zajištěná a vykonatelná pohledávka dle rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad
Sázavou č.j. 10 C 421/2009-133. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že věřitel
přihlásil do likvidace pozůstalosti pohledávku ve výši 279.224,34 Kč, a to jako
pohledávku zajištěnou exekutorským zástavním právem zřízeným exekutorským
příkazem na nemovitostech v k.ú. XY, při přezkumném jednání byla tato
pohledávka uznána a považována za prokázanou co do výše, bylo však popřeno
pořadí pohledávky, tedy právo na uspokojení ze zajištění, a to proto, že
exekutorské zástavní právo vzniklo před 1.7.2015 podle ustanovení § 69a
exekučního řádu, mělo tedy jen procesní povahu a zaniklo spolu s ukončením
exekuce, tj. výmazem z příslušného listu vlastnictví. Dne 15.8.2018 podala
žalobkyně u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou proti likvidační správkyni
pozůstalosti žalobu, označenou jako „Žaloba na určení pořadí pohledávky
přihlášené do likvidace pozůstalosti po zůstaviteli V. R. vedené u Okresního
soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 D 107/2016 dle ust. § 262 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních“. V ní popsala dosavadní průběh
řízení o pozůstalosti po V. R., zrekapitulovala jednání, kterými uplatnila
svoji pohledávku za zůstavitelem V. R., včetně jejího přihlášení do
pozůstalosti a později do nařízené likvidace pozůstalosti, označila rozhodnutí
o zřízení exekutorského zástavního práva podle ustanovení § 69a exekutorského
řádu a uvedla své argumenty pro závěr, že toto exekutorské zástavní právo
trvalo i po zrušení tohoto ustanovení a že pohledávku a její pořadí je nutno
při likvidaci pozůstalosti posuzovat výhradně ke dni smrti zůstavitele, tj. ke
dni 15.1.2016. Uzavřela, že popření pořadí její pohledávky likvidační správkyní
není důvodné, a proto navrhuje, aby soud určil, že pohledávka žalobkyně vůči
dlužníkovi V.
R., narozenému dne XY, bytem ve XY, v celkové výši 279.224,34 Kč,
přihlášená do pozůstalostního řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad
Sázavou pod sp. zn. 8 D 107/2016 z titulu Smlouvy o úvěru č. 2508-13759-758/0800 ze dne 11.12.1995 je po právu pohledávkou vykonatelnou dle
rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, č.j. 10 C 421/2009-133 ze dne
17.5.2012, zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučních příkazů ze
dne 23.10.2012, č.j. 067 EX 3953/12-35, č.j. 067 EX 3953/12-37 a č.j. 067 EX
3953/12-36, jimiž bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickým
podílům o velikosti id. 1/6, id. 1/162 a id. 1/162 na označených nemovitých
věcech zapsaných na listech vlastnictví č. XY, č. XY a č. XY pro k.ú. XY, obec
XY, vedeno Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY. Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů významné především
posouzení obsahu žaloby, tak, aby mohl být učiněn závěr, zda jde o žalobu
odpovídající výzvě obsažené v usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze
dne 23.7.2018, č.j. 8 D 107/2016-638, vydaném podle ustanovení § 260 odst. 1
písm. a) zákona o zvláštních řízeních soudních. Vzhledem k tomu, že odvolací
soud posoudil tuto otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení
§ 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. podle důvodu vymezeného v dovolání, které provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru,
že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 260 odst. 1 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) soud usnesením věřitele vyzve, aby se
žalobou podle občanského soudního řádu domáhal určení, že mu pohledávka náleží
a v jaké výši, popřípadě, že má nárok na uspokojení pohledávky ze zajištění,
jestliže při přezkoumání pohledávek při jednání nebo bez nařízení jednání
uzavřel, že jeho pohledávku nebo jím uplatněné právo na uspokojení pohledávky
ze zajištění nelze mít zcela nebo zčásti za prokázané. Žaloba o určení, že věřiteli náleží pohledávka a v jaké výši, nebo o určení, že
věřitel má právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, se podává ve lhůtě 1
měsíce ode dne, kdy věřiteli bylo doručeno vyrozumění podle § 260. Lhůta je
zachována, dojde-li žaloba příslušnému soudu nejpozději v poslední den lhůty;
zmeškání lhůty nelze prominout. Žaloba se podává proti likvidačnímu správci;
popřel-li pohledávku věřitele nebo jím uplatněné právo na uspokojení ze
zajištění jiný věřitel, musí být žaloba podána též proti popírajícímu věřiteli. Více žalovaných má v řízení o žalobě postavení nerozlučných společníků podle
občanského soudního řádu. Likvidační správce i pro svůj postup v řízení o
žalobě vyžádá pokyny soudu a řídí se jimi (§ 262 odst. 1, 2, 3 a 4 z.ř.s). Podle ustanovení § 79 o.s.ř. návrh na zahájení řízení musí kromě obecných
náležitostí obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popř.
rodná čísla
účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a
příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje),
popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodných skutečností, označení
důkazů, jichž se navrhovatel dovolává a musí být z něj patrno, čeho se
navrhovatel domáhá. Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen
tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem (§ 80 o.s.ř.)
Dovolací soud vychází, stejně jako odvolací soud, z názoru, že žalobu podanou
na základě výzvy soudu v řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 260 z.ř.s. nelze pokládat za „klasickou“ určovací žalobu ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř.,
ale za žalobu svého druhu
– na určení právní skutečnosti, u které naléhavý právní zájem vyplývá přímo z
právního předpisu. Prokazovat, že žalobce má naléhavý právní zájem na žalobou
požadovaném určení, by bylo na místě pouze v případě, že by žaloba nesplňovala
požadavky stanovené ve výzvě soudu k podání žaloby, resp. v ustanovení § 262
z.ř.s. (srov. judikatura k ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., resp. § 170
z.ř.s., podle nichž soud v řízení o dědictví, resp. o pozůstalosti odkazuje
účastníky řízení na podání žaloby o určení dědice, zejména Zpráva projednaná a
schválená občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.6.1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.9.2008, sp. zn. 21 Cdo
698/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2009, sp. zn. 21 Cdo
3552/2008). Není však žádného důvodu k tomu, aby se při posuzování obsahu
žaloby neuplatnilo i ustanovení § 79 o.s.ř. Podle ustálené soudní praxe
povinnost uvést v návrhu, čeho se navrhovatel domáhá, neznamená povinnost uvést
návrh na znění výroku rozhodnutí soudu ve věci samé; o formulování výroku
rozhoduje soud sám, není vázán případným návrhem navrhovatele na znění výroku. Nejen v rozhodnutí, které v dovolání uvedla žalobkyně (usnesení ze dne
12.11.2009, sp. zn. 30 Cdo 302/2008), ale i v dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 23.1.2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000; rozsudek ze dne 21.12.2010,
sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, nebo usnesení ze dne 15.10.2002, sp. zn. 21 Cdo
370/2002) Nejvyšší soud České republiky vyslovil závěr, že nárok uplatněný
žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj
nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti s
žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je
předmětem řízení, a že rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou
zcela nutné, k tomu, aby bylo zcela jasné, o čem a na jakém podkladě má soud
rozhodnout; žalobce tak musí v návrhu uvést skutečnosti, na jejichž základě
uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci. Při respektování uvedených požadavků na obsah žaloby je v dané věci zcela
zřejmé, že se žalobkyně žalobou podanou po výzvě pozůstalostního soudu podle
ustanovení § 260 odst. 1 písm. a) z.ř.s.
domáhá toho, aby měla při uspokojování
své pohledávky při likvidaci pozůstalosti po V. R., zemřelém dne 15.1.2016,
lepší pořadí, neboť tuto pohledávku považuje za zajištěnou exekučním zástavním
právem zřízeným exekučními příkazy ze dne 23.10.2012. Označení žaloby jako
„žaloba na určení pořadí pohledávky přihlášené do likvidace pozůstalosti“, ani
v závěru žaloby obsažený návrh na znění rozsudku, který není zcela identický s
výrokem usnesení s výzvou k podání žaloby, neznamená, že by nebylo jasné, že
žalobkyni jde o to, aby byla její pohledávka za zůstavitelem uspokojena jako
pohledávka zajištěná. Ostatně odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně,
dospěl k závěru, že předmětná pohledávka byla v řízení o pozůstalosti a při
likvidaci pozůstalosti žalobkyní uplatněna jako pohledávka zajištěná, i když v
přihlášce není výslovně uvedeno, že žalobkyně požaduje uspokojení pohledávky ze
zajištění; tento závěr učinil s odkazem na to, že obecně platí, že se věřitel
dovolává svého zajištění, jestliže sděluje, že jeho pohledávka je zajištěna
majetkem zůstavitele (náležejícím do likvidační podstaty) a uvádí skutečnosti,
na nichž zajištění zakládá, specifikuje majetek, kterým je jeho pohledávka
zajištěna, a zajištění dokládá listinami ve smyslu ustanovení § 247 odst. 1 a 2
o.s.ř. S tímto širším výkladem ustanovení § 242 z.ř.s. (podle něhož musí
věřitel při podání přihlášky soudu uvést skutečnosti, na nichž se zajištění
zakládá a kdy vzniklo, a požádat o uspokojení ze zajištění, jinak se k
zajištění pohledávky nepřihlíží) ze strany odvolacího soudu nekoresponduje jím
převzatý závěr soudu prvního stupně, že se žalobce domáhá jiného určení, než k
jakému byl pozůstalostním soudem vyzván, přitom tento závěr vychází naopak z
posouzení žaloby především podle návrhu na znění rozsudku soudu, bez
dostatečného uvážení souvislostí s celým obsahem žaloby obsahující skutečnosti,
na jejichž základě žalobkyně uplatňuje svůj nárok, aby byla uspokojena ze
zajištění. Z uvedeného vyplývá, že dovolací soud dospěl k závěru, že žalobu, podanou
žalobkyní u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 15.8.2018, lze považovat
za žalobu ve smyslu ustanovení § 262 z.ř.s., podle výzvy vydané soudem v řízení
o pozůstalosti podle ustanovení § 260 odst. 1 písm. a) z.ř.s. Dodává, že i
pokud by všechny zákonné požadavky na takovou žalobu nebyly splněny, bylo by
třeba uvažovat o doplnění žaloby o tvrzení a prokazování naléhavého právního
zájmu na žalobou požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo právě na závěru, že
předmětná žaloba není žalobou, k jejímuž podání byla žalobkyně vyzvána soudem v
řízení o pozůstalosti, kterýžto neshledal dovolací soud jako správný, a že
nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
České republiky dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §
243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 8. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu