ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v
právní věci žalobce P. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr.
Filipem Černým, advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2, proti
žalovaným 1) IDEA-REAL, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4,
identifikační číslo osoby 271 18 959, zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem
se sídlem v Pelhřimově, Příkopy 25, a 2) L. G., narozené dne XY, bytem v XY,
zastoupené JUDr. Josefem Košmiderem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě,
Kalinovo nábřeží 605, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 255/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře ze dne 2. července
2020, č. j. 15 Co 118/2020-1041, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 2.
července 2020, č. j. 15 Co 118/2020-1041, jakož i rozsudek Okresního soudu v
Pelhřimově ze dne 20. ledna 2020, č. j. 5 C 255/2015-968, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále
již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. července 2020, č. j. 15 Co
118/2020-1041, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí)
potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nepřisvědčil právní argumentaci žalobce, který své tvrzené
vlastnické právo k předmětnému nemovitému majetku odvozoval od závěru, že
označená kupní smlouva, kterou dne 13. července 2012 (tj. ještě za účinnosti
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění) prodal předmětný
nemovitý majetek (k němuž se nyní domáhá určení vlastnického práva) žalované
1), naplňuje znaky lichevní smlouvy, pročež je tato smlouva ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná, v důsledku čehož je rovněž stižena neplatností i
následně uzavřená kupní smlouva (ohledně převodu předmětné bytové jednotky)
mezi prodávající žalovanou 1) a kupující žalovanou 2). Odvolací soud sice připustil, že v daném případě je dán (poměřováno ve vztahu
ke kupní smlouvě ze dne 13. července 2012) nepoměr mezi plněním, které podle
smlouvy poskytl žalobce (tj. cenou nemovitostí), a plněním poskytnutým
žalovanou 1) (kupní cenou), avšak sama o sobě tato okolnost k závěru o rozporu
tohoto právního úkonu s dobrými mravy nestačí. Další podmínkou neplatnosti
smlouvy je totiž zneužití něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti či
rozrušení, přičemž právě nedostatkem tohoto znaku odůvodnil soud prvního stupně
své rozhodnutí. Odvolací soud dále v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) rozsudku vyložil,
že nepochybuje o tom, že se žalobce v době prodeje (uzavření předmětné kupní
smlouvy) nacházel ve složitém ekonomickém postavení, avšak nepřisvědčil již
jeho tvrzení, že za dané situace neměl jinou možnost než prodat předmětné
nemovitosti za zlomek jejich skutečné ceny. Podle odvolacího soudu žalobce si
byl vědom hodnoty svého majetku, když sám s odkazem na odhad J. D. uváděl
celkovou částku 12.000.000,- Kč, a rovněž výše svých dluhů, která hodnoty
majetku zdaleka nedosahovala. Z provedených důkazů vyplývá, že k prodeji
nemovitostí nedošlo ze dne na den, nýbrž až po delších přípravách, takže
žalobce měl dostatek času zvážit, zda je pro něho prioritou sporná „záchrana“
nemovitého majetku za cenu značné ekonomické ztráty a trvající nejistoty
ohledně splacení stávajících dluhů, nebo exekuční prodej tohoto majetku vedoucí
k uspokojení pohledávek všech věřitelů s reálnou možností následně disponovat
alespoň s prostředky, které mu z prodeje nemovitostí po splacení dluhů zbydou v
podobě hyperochy. Vyhodnotil-li nakonec žalobce jako pro něho výhodnější první
variantu, nemůže nyní tvrdit, že při podpisu smlouvy byl postaven do situace
„ber, nebo nech být“ zdůrazňované v jeho odvolání. I když si tedy žalobce ve
svém postavení mohl vybírat jen mezi „špatným“ a „ještě horším“ řešením, nejde
o tíseň v tom smyslu, že byla volnost v jeho rozhodování natolik omezena, že za
daných okolností nemohl jednat jinak.
Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na
zjištěný skutkový stav nelze učinit závěr o tom, že žalobce předmětnou kupní
smlouvu uzavřel v tísni. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem v nesprávně řešeném výkladu otázky tísně), přičemž
předpoklady přípustnosti svého dovolání vymezuje následovně. Dovolatel předně namítá, že odvolací soud při rozhodování nereflektoval
judikaturu Nejvyššího soudu při posuzování intenzity tísně z hlediska posouzení
platnosti právního úkonu. Dále spatřuje pochybení odvolacího soudu v řešení
otázky, zda je tíseň předpokladem pro posuzování právního jednání z hlediska
jeho rozporu s dobrými mravy druhé strany (tj. zneužití či využití situace),
anebo se jedná o „spojité nádoby“, kdy lze z jednání druhé strany (nabízející
lichevní smlouvu) učinit závěr o tom, že tímto jednáním došlo ke zneužití
slabší strany. Konečně dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování
nepřihlédl k tomu, že v této věci Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. srpna
2017, sp. zn. 33 Cdo 5411/2016, byť ve vztahu k řešení otázky platnosti
rozhodčí doložky pojaté do předmětné kupní smlouvy (ve věci sp. zn. 33 Cdo
5411/2016, v procesní situaci, kdy soud prvního stupně původně řízení s ohledem
na vyloučení soudní jurisdikce pro existenci rozhodčí doložky zastavil, přičemž
k odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 13. června 2016, č. j. 15 Co
238/2016-354, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení
nezastavuje, a to mj. s odůvodněním, že v době před uzavřením smlouvy byl
žalobce ve výrazné finanční tísni) vyložil, že žalobce při uzavírání předmětné
kupní smlouvy s žalovanou 1) jednal v tísni; rozhodnutí odvolacího soudu tak
není předvídatelné. Z obsahu dovolání lze vyvodit, že dovolatel namítá, že odvolací soud při řešení
otázky, zda předmětná kupní smlouva naplňuje znaky tzv. lichevní smlouvy ve
smyslu judikatury dovolacího soudu, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, přičemž v této věci ani nerespektoval nosné důvody shora
označeného usnesení dovolacího soudu. Z těch důvodů proto dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalované se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřily. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
je – jak bude dále vyloženo – přípustné i důvodné. Jak již bylo shora zreferováno, meritornímu rozhodnutí obou soudů předcházelo
vydání usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. března 2016, č. j. 5 C
255/202-282, kterým bylo řízení (z důvodu vyloučení soudní jurisdikce v této
věci – podle soudu prvního stupně – platně uzavřenou rozhodčí doložkou pojatou
do předmětné kupní smlouvy, jejíž absolutní neplatnosti se dovolatel dovolává)
zastaveno, přičemž k odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 13. června
2016, č. j. 15 Co 238/2016-354, usnesení soudu prvního stupně (pro absolutní
neplatnost rozhodčí doložky) změnil tak, že se řízení nezastavuje. Pro další rozhodování v této věci bylo pak rovněž podstatné, že odvolací soud v
posledně označeném usnesení mj. vyložil, že: „je evidentní, že v době před
uzavřením smlouvy (roz.
kupní smlouvy ze dne 13. července 2012 uzavřené mezi
dovolatelem coby prodávajícím a žalovanou 1/ coby kupující) byl žalobce ve
výrazné finanční tísni a že nemovitosti oceněné částkou téměř 10 milionů Kč
byly prodány za zlomek této částky, aniž by žalobce tuto částku vůbec obdržel.“
Posléze Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 33 Cdo 5411/2016
(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz)
dovolání žalované 1) proti shora označenému usnesení odvolacího soudu odmítl. Dovolací soud v rámci kvazimeritorního přezkumu neshledal pochybení odvolacího
soudu z hlediska jeho právně kvalifikačního závěru o absolutní neplatnosti
sjednané rozhodčí doložky v rámci předmětné kupní smlouvy. Současně – což mělo
být pro další průběh řízení neméně významné – vyložil, že žalobce uzavíral
kupní smlouvu v tísni a že vůle žalobce se utvářela pod tlakem okolností
nesvobodně, neboť konečný výsledek, k němuž směřovala kupní smlouva (její
účel), odporoval jeho vlastnímu zájmu získat finanční prostředky nejen na
umoření dluhů, ale i pro budoucí uspořádání svých poměrů. Žalobce jednající v
tísni přistoupil k uzavření smlouvy sice formálně právně bezvadné, avšak pro
něho nevýhodné. Pokud jde o zmíněné (měnící) usnesení odvolacího soudu, k tomu je třeba
připomenout následující závěry z rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež jsou
přiměřeně uplatnitelné i v poměrech nyní posuzované věci. Ústavní soud v nálezu ze dne 9. října 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10, vyložil, že
odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil
dříve, v předchozím kasačním usnesení, přičemž jediným relevantním důvodem
odchýlení se od něj, může představovat změnu v obsahu skutkového základu, která
by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního
názoru. Ústavní soud tento právní názor vyložil v nálezu, který je třeba ve
smyslu závaznosti precedenční judikatury Ústavního soudu, s přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, aplikovat ve skutkově obdobných věcech. Uvedené závěry, jež Ústavní soud směřoval ve vztahu ke kasačnímu rozhodnutí
odvolacího soudu, se pochopitelně přiměřeně uplatní i ve vztahu k měnícímu
rozhodnutí, v němž odvolací soud vyložil svůj názor mj. na otázku, zda při
uzavírání předmětného právního úkonu dotčená smluvní strana jednala či nikoli v
tísni. V daném případě odvolací soud dospěl (již s ohledem na listinné důkazy
vyplývající z obsahu spisu) k závěru, že v době před uzavřením kupní smlouvy
byl žalobce ve výrazné finanční tísni, přičemž při neměnnosti skutkových
zjištění bylo povinností odvolacího soudu z tohoto právně kvalifikačního závěru
při dalším rozhodování vycházet.
Podstatná je pak ta okolnost, že v následném dovolacím řízení (byť v rámci
kvazimeritorního přezkumu) Nejvyšší soud přisvědčil názoru odvolacího soudu a
zcela jednoznačně uzavřel, že žalobce přistoupil k uzavření předmětné kupní
smlouvy v tísni, byť tento závěr dovolací soud primárně vztáhl v rámci
posuzování (ne)platnosti rozhodčí doložky pojaté do předmětné kupní smlouvy, a
to z hlediska dovolacího přezkumu právně kvalifikačního závěru odvolacího soudu
o tom, že v daném případě v důsledku absolutně neplatné rozhodčí doložky
nedošlo (nemohlo dojít) k vyloučení soudní jurisdikce. Za dané procesní situace proto bylo povinností obou soudů tento právní názor
dovolacího soudu při dalším rozhodování respektovat, a to:
a) buď v návaznosti na dovolacím soudem zmíněné posouzení otázky neplatnosti
kupní smlouvy z důvodu hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co
poskytla druhá strana, pakliže by zde byly verifikovány jako zásadně významné
další okolnosti, jež by zakládaly úvahy o absolutní neplatnosti právního úkonu,
jenž koliduje s dobrými mravy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2011),
b) anebo s ohledem na posuzování znaků tzv. lichevní smlouvy ve smyslu ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. V případě ad b) by se jednalo o verifikaci znaků lichevní smlouvy, a to s
přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění; v tomto směru lze připomenout
následující závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4665/2009:
Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod
vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o
převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý
majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném
plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění
a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším
okolnostem případu, které – společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků
lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné
plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce,
rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd). Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a
dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož
hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový
transfer dostává. Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň,
lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce.
Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je
nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního
znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání
osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu
(účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je
postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost využil); půjde tedy o
jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému
nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o
projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy
mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom,
že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a
poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s
dobrými mravy. Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015,
mj. vyložil:
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo
4665/2009, vyložil rozsah právně významných okolností, které by soudy při
posuzování, zda předmětná smlouva je či není lichevního charakteru, měly
verifikovat. Je třeba si také uvědomit, že uvedené rozhodnutí, respektive v něm
obsažené právní názory, nelze čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově
obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto
či podobného rozhodnutí dovolacího soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k
jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto
okolností dosazovat již dovolacím soudem vyložené právní závěry ve skutkově i
právně obdobné věci. Jestliže se v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, také uvádí,
že mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost,
tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce, je nasnadě, že
pokud v posuzovaném případě ‚poškozenou‘ stranou smlouvy má být podnikatel, je
zapotřebí pečlivě zjišťovat všechny právně významné okolnosti, jež se vztahují
k této otázce, a to ve vazbě na stimul či důvody, proč takto jednající
podnikatel právně jednal a proč by se měl ocitnout v postavení ‚slabší‘ strany
vůči tvrzenému lichváři. Obecně totiž je ustálen právní názor, že u podnikatelů
lze presumovat vyšší míru právního vědomí a flexibilitu při řešení různých
situací souvisejících (povětšinou nejen spojených) s jejich podnikatelskou
činností.
Lze uzavřít, že v převážné většině případů nebude možné dovozovat, že
by podnikatel v popsaných okolnostech mohl být poměřován jako ‚slabší‘ smluvní
strana při jím realizovaném majetkoprávním jednání, neboť vlastní převod
nemovitého majetku zpravidla (nejde-li o nějaké rozsáhlé majetkové transfery
provázené dalšími smluvními ujednáními atd.) nebude (nemůže být) o nic
složitější, než situace, v nichž tentýž podnikatel přistupuje k celé materii
různých právních jednání, též při esenciálním vědomí, že v těch právních
jednáních, která vyžadují součinnost s osobou znalou práva, podnikatelé
pochopitelně využívají předmětných právních služeb.“
Oba soudy ovšem závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna
2017, sp. zn. 33 Cdo 5411/2016, zcela pominuly, v důsledku čehož jejich posléze
vydaná rozhodnutí nemohou obstát. Na daný případ tak do určité míry doléhají závěry obsažené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 4918/2017, v němž
dovolací soud (v poměrech, kdy odvolací soud nerespektoval právní názory
vyjádřené v kasačním rozhodnutí) mj. vyložil, že by se příčilo zásadám právního
státu i spravedlivého procesu, předvídatelnosti soudního rozhodování i
vázanosti (vyššího) soudu jeho vlastním názorem při neměnném skutkovém základu,
mělo-li by za takových okolností docházet k právně kvalifikačním výkyvům a
nepředvídatelným názorovým proměnám. Jinými slovy řečeno, podobné právně
aplikační zvraty při totožném skutkovém základu věci ve své podstatě
podkopávají jednu ze základních justičních esencí - předvídatelnost soudního
rozhodování, která je zase jedním z nosných kamenů principu právní jistoty. Takové interpretační a aplikační výkyvy v soudním rozhodování přinášejí právní
nejistotu, zakládají (z pohledu vnímání rozhodování téhož soudu) názorový chaos
a vytvářejí prostředí, v němž lze jen stěží dosáhnout spravedlivé ochrany
soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že z vyložených důvodů je dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu nesprávný a protože dovolací soud shledal, že tytéž
důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud postupem
podle ustanovení § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu i soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243g o. s. ř.). Soud prvního stupně současně neopomene odůvodnění
písemného vyhotovení případně vydaného rozsudku zákonu odpovídajícím způsobem
(§ 157 odst. 2 o. s. ř.) precizovat tak, aby z něj v logické návaznosti
vyplývala jednotlivá dílčí skutková zjištění (nikoli obšírné opisy ze spisu),
jakož i závěr o skutkovém stavu vycházející z dílčích a pro rozhodnutí ve věci
samé významných skutkových zjištění, který bude východiskem pro následné právní
posouzení věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2020,
sp. zn. 24 Cdo 39/2020). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.