24 Cdo 647/2025-1852
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci posuzované Š. H., zastoupené procesní opatrovnicí Mgr. Vlastou Vystrčilovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. č. 15/9, a hmotněprávním opatrovníkem městem XY, se sídlem městského úřadu v XY, o omezení svéprávnosti a o opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 P 33/2021, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2024, č. j. 37 Co 213/2023-1739, takto:
I. Dovolání posuzované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. 9. 2023, č. j. 10 P 33/2021-1671, byla posuzovaná omezena ve svéprávnosti tak, že není způsobilá uzavírat půjčky, úvěry, ručení, včetně smluv o poskytování sociálních služeb; činit právní jednání majetkové povahy, jejichž hodnota převyšuje částku 6 000 Kč měsíčně včetně dispozice s nemovitým majetkem; rozhodovat o vlastní léčbě a zdravotnických zásazích do tělesné integrity; vykonávat aktivní i pasivní volební právo; uzavřít manželství; právních jednání spojených s rodičovskou odpovědností, institutem osvojení dítěte včetně souhlasu s osvojením, institutu otcovství, jeho popření a určení; pořizovat závěť pro případ své smrti, přičemž toto omezení se stanoví na dobu 5 let od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.).
Dále soud prvního stupně jmenoval opatrovníkem posuzované město XY (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Po zhodnocení provedených důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že „posuzovaná trpí duševní poruchou, která není jen přechodného rázu, a to paranoidní schizofrenií s postpsychotickým defektem osobnosti“, že „zdravotní stav posuzované je závažný“, že „porucha podstatně snižuje rozpoznávací a ovládací schopnosti posuzované“, že „vzhledem ke všem skutečnostem a k zájmům posuzované nepostačuje užití mírnějšího a méně omezujících opatření“, a proto „je na místě věc řešit omezením svéprávnosti posuzované, neboť je nutné chránit její zájmy a práva; v opačném případě by jí jinak hrozila závažná újma, ať již zneužitím, ale především právními jednáními, která posuzovaná pod vlivem svého zdravotního stavu koná“.
Dále soud prvního stupně přistoupil ke jmenování veřejného opatrovníka (města XY), neboť současný opatrovník již dále odmítl tuto funkci vykovávat a další osoba, kterou posuzovaná navrhla, nepřicházela v úvahu, neboť bylo zřejmé, že tato osoba jedná pod vlivem posuzované, nechránila by její zájmy, a navíc bydlí v XY, která je od XY, kde se nyní posuzovaná zdržuje, vzdálená přes 30 km, a proto by nemohla efektivně a rychle posuzovanou zastupovat a hájit její zájmy.
2. K odvolání posuzované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 2. 2024, č. j. 37 Co 213/2023-1739, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.); ve výroku IV. jej změnil tak, že se České republice náhrada nákladů státu v tomto řízení nepřiznává (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. A IV.). V odůvodnění se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „posuzovaná není schopna samostatně jednat v běžných záležitostech, z čehož potom vyplývají omezení obsažená ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně“ a že „prvostupňové rozhodnutí je třeba v této části považovat za správné a odvolací soud nemá, co by k němu dodal“. Dále odvolací soud uvedl, že současný opatrovník posuzované již funkci opatrovníka vykonávat nechtěl, že o pokračování jeho opatrovnictví neměla zájem ani posuzovaná, že oba v průběhu řízení požádali o změnu opatrovnictví pro vzájemné neshody a špatnou komunikaci, že „se ztotožňuje se soudem prvního stupně rovněž v závěru, že další fyzická osoba pan P. N., který byl posuzovanou navrhován, rovněž nepřichází k výkonu opatrovnictví v úvahu, neboť bydlí v XY“ a proto „potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně i v této části, když dospěl k závěru, že jediným dohledatelným místem, kde se posuzovaná v poslední době zdržovala, je XY“.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná dovolání, které doplnila procesní opatrovnice posuzované tak, že dovolatelka „spatřuje pochybení soudu v tom, že má za to, že je zdráva, netrpí duševním onemocněním, jež by odůvodňovalo omezení ve svéprávnosti v takovém rozsahu, jak o něm bylo rozhodnuto“, že se dovolatelka domnívá, že „je schopna si vše sama zařídit, jelikož má právnické vzdělání a vše si sama vyřizuje, a tudíž soud vyvodil nesprávné závěry o jejím duševním stavu“. Dále dovolatelka uvedla, že soud také pochybil při stanovení jejího opatrovníka, neboť navrhovala jiného opatrovníka (fyzickou osobu) a s městem XY, jako (veřejným) opatrovníkem, je v kolizi, a proto „odvolací soud došel na základě provedeného dokazování a průběhu řízení k nesprávnému právnímu posouzení věci“. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2024, č. j. 37 Co 213/2023-1739, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
5. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
6. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014).
7. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení, nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2399/2022).
8. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
9. Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22)“.
10. Požadavek vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře dovolacího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř.
11. S ohledem na shora citovaná ustanovení občanského soudního řádu a požadavky judikatury dovolacího soudu (a rovněž Ústavního soudu) na řádné vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., jež plně obstály i v ústavně-právní rovině (i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních norem), nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání posuzované není pro absenci řádného vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání věcně projednatelné. Dovolatelka v předmětném dovolání nejenže nikterak neodkazuje na výše uvedené ustanovení § 237 o. s. ř., ale ani nepřipomíná některý z předpokladů přípustnosti dovolání, který je v tomto ustanovení zakotven, a ani jej obsahově nevymezuje.
12. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání posuzované směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2024, č. j. 37 Co 213/2023-1739, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla „odklad právní moci a vykonatelnosti“ napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti se proto již Nejvyšší soud dále nezabýval.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 4. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu