24 Cdo 656/2023-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce I. E., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí č. 12, za účasti L. Z., narozené dne XY, bytem v XY, o povolení vkladu vlastnického práva a o nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 23/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2021, č. j. 5 Co 12/2021-214, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. 83 C 23/2020-194, zamítl žalobu o povolení vkladu vlastnického práva k podílu 1/14 na nemovitostech v katastrálním území XY, tj. na pozemcích parc. č. XY, XY a XY na základě darovací smlouvy ze dne 20. 8. 2019 uzavřené mezi žalobcem a L. Z., a o nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, kat. prac. XY ze dne 7. 2. 2020, č. j. V5076/2019-808 (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
V odůvodnění odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že doručením vyrozumění o nařízení exekuce žalobci dne 18. 1. 2015 nastalo generální inhibitorium, tedy zákaz směřující vůči exekučně povinnému pod sankcí relativní neplatnosti právního jednání nakládat s veškerým jeho majetkem. Dále uvedl, že dovolání se relativní neplatnosti darovací smlouvy ze dne 20. 8. 2019 bylo soudní exekutorkou realizováno vydáním exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem nemovitostí, že datem doručení exekučního příkazu všem zúčastněným nastávají účinky relativní neplatnosti, a tedy že katastrální úřad návrh na vklad vlastnického práva na podkladě darovací smlouvy nemůže provést.
Proto soud prvního stupně uzavřel, že katastrální úřad věcně správně podle § 18 odst. 1 zákona o katastru nemovitostí návrh na vklad zamítl. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 5 Co 12/2021-214, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že „žalobci (a osobě exekučně oprávněné) bylo řádně doručeno vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 13. 1.
2015 a taktéž (v reakci na účastníky uzavřenou darovací smlouvu dne 20. 8. 2019) byl v souladu s ustanovením § 44a odst. 1 exekučního řádu žalobci (povinnému) dne 22. 9. 2019 a oprávněné osobě dne 12. 9. 2019 doručen exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem spoluvlastnického podílu k pozemkům tvořícím předmět vkladového řízení“, že soudní exekutorka exekuční příkaz spolu s dovoláním se relativní neplatnosti darovací smlouvy doručila taktéž osobě obdarované (další účastnici řízení), že „z provedeného dokazování vyplývá, že exekuční řízení na majetek žalovaného dosud nebylo zastaveno“, a proto uzavřel, že „jestliže za daného skutkového stavu katastrální úřad vklad vlastnického práva zamítl, je jeho rozhodnutí věcně správné“.
Závěrem pak zdůraznil, že „omezení dané katastrálnímu úřadu pro zkoumání právního úkonu, na jehož podkladě má být právo zapsáno, jen z hledisek taxativně uvedených v § 17 katastrálního zákona, se uplatní také v následném soudním řízení podle části páté o. s. ř. o téže věci“, a proto že „soudy nejsou oprávněny přezkoumávat, zda soudním exekutorem vydaný exekuční příkaz postihující dotčené pozemky byl vydán v souladu se zákonem či nikoliv“. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v dosud dovolacím soudem neřešené otázce, zda „skutečně v řízení podle části páté o.
s. ř.
o žalobě na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nemá soud možnost či snad dokonce povinnost zabývat se namítanými vadami exekučního řízení a uváděnými důvody pro zastavení exekučního řízení“. Dovolatel dále namítá, že navrhl provést celou řadu důkazů k prokázání svého tvrzení o nezákonně nařízené a prováděné exekuci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. 5 Co 15/2021-214, zrušil. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.
s. ř.). Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2021, č. j. 5 Co 12/2021-214, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelem předestřené otázce (tj. v otázce rozsahu, v jakém se věcí vkladu práva do katastru nemovitostí zabývá soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K námitkám dovolatele je třeba poukázat na skutečnost, že podle ustálené rozhodovací praxe se soud, který na základě podané žaloby v řízení podle části páté o.
s. ř. projednává a rozhoduje věc vkladu práva do katastru nemovitostí, v níž byl rozhodnutím katastrálního úřadu návrh na vklad zamítnut, může (protože projednává a rozhoduje znovu právě takový návrh) věcí zabývat jen v rámci těch zákonných hmotněprávních limitů, jež jsou stanoveny pro rozhodnutí o takové věci samotnému katastrálnímu úřadu; jinými slovy, omezení daná katastrálnímu úřadu pro zkoumání právního úkonu, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dříve ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), se uplatní také v následném (navazujícím) soudním řízení podle části páté o.
s. ř. o téže věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3293/2018; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4627/2018; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3238/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1581/2021).
Námitky dovolatele ohledně vad exekučního řízení a důvodů pro zastavení exekučního řízení v průběhu řízení podle části páté o. s. ř. o žalobě na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podaného v době, kdy povinný nebyl oprávněn nakládat s nemovitostí, která je předmětem převodu podle uzavřené smlouvy, ani další dovolací námitky žalobce nejsou rovněž způsobilé přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobci (a osobě exekučně oprávněné) bylo řádně doručeno vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 13.
1. 2015, darovací smlouva mezi žalobcem a L. Z. byla uzavřena dne 20. 8. 2019 a účinky dovolání se relativní neplatnosti této darovací smlouvy nastaly doručením exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem spoluvlastnického podílu k pozemkům tvořícím předmět vkladového řízení žalobci (povinnému) dne 22. 9. 2019, oprávněnému dne 12. 9. 2019 a další účastnici vkladového řízení, tj. L. Z., dne 14. 10. 2019, pak v den podání návrhu na povolení vkladu vlastnického práva nesměl žalobce ve smyslu ust.
§ 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí, a proto nebyla v den podání návrhu na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí splněna podmínka uvedená v ustanovení § 17 odst. 1 písm. d) zákona č. 256/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zkoumá-li katastrální úřad splnění podmínek uvedených v § 17 odst. 1 tohoto zákona ke dni podání návrhu na vklad a nebyly-li tyto podmínky k tomuto datu splněny, nelze odvolacímu soudu
(ani soudu prvního stupně) vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže dospěl k závěru, že rozhodnutí „Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY ze dne 7. 2. 2020, č. j. V5076/2019-808“ je správné (§ 250i o. s. ř.). Napadený rozsudek odvolacího soudu je tak i v této otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 838/2006; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4796/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4319/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3174/2018, a v nich vyjádřený právní názor, že pro posouzení návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí je rozhodující, zda účastník vkladového řízení není omezen právními předpisy v oprávnění nakládat s nemovitostí k okamžiku podání návrhu na vklad). Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolání, kterým žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu (aniž by však v tomto směru dovolací námitky jakkoliv konkretizoval), není přípustné ani potud, směřuje-li proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (výrok II.) [§ 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř.].
Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobce směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2021, č. j. 5 Co 12/2021-214, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Roman Fiala předseda senátu