24 Cdo 67/2025-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci navrhovatelky I. K., zastoupené JUDr. Markem Chlebikem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Školská 694/32, o návrhu na (dodatečné) projednání pozůstalosti po J. B., zemřelém dne 14.6.1941, a po A. Z., datum a místo narození a úmrtí neznámo, neznámého pobytu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 Nc 2826/2024, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2024, č. j. 24 Co 174/2024-257, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2024, č. j. 24 Co 174/2024-257, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 6. 2024, č. j. 13 Nc 2826/2024-113, se v části vztahující se k odmítnutí návrhu na projednání pozůstalosti po A. Z. zrušují a věc se v tomu odpovídajícím rozsahu vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.
1. Navrhovatelka se podaným návrhem (ve znění jeho opakovaných doplnění) domáhala toho, aby bylo /dodatečně/ projednáno dědictví (pozůstalost) po J. B. a po A. Z., neznámého data narození i pobytu s tím, že jmenovaní jsou dosud evidováni v katastrálním operátu jako vlastníci blíže označených nemovitých věcí. Když tvrdila, že je jejich dědičkou.
2. Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. 6. 2024, č. j. 13 Nc 2826/2024-113, vyslovil, že „návrh ze dne 30. 12. 2023, ve spojení s doplněním podání ze dne 31. 12. 2023 a ze dne 19. 3. 2024, na dodatečné projednání dědictví po zůstavitelích J. B., nar. „neznámo“, posledně bytem „neznámo“, zemř. „neznámo“, a A. Z., nar. „neznámo“, posledně bytem „neznámo“, zemř. „neznámo“, se odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně návrh ve vztahu k oběma označeným zůstavitelům odmítl, když se navrhovatelce, ani přes instruktivní poučení ze strany soudu podle § 43 odst., 1 o. s. ř., nepodařilo odstranit vady návrhu tkvící v tom, že osoby, po nichž má být (dodatečně) projednáno dědictví či pozůstalost nejsou v potřebném rozsahu konkretizovány údajem o narození, bydlišti a především jejich úmrtí; tato tvrzení pak musí být řádně podle soudu prvního stupně doložena, což v návrhu navrhovatelky zcela absentuje, osoby zůstavitelů tak nelze blíže ztotožnit. Dále v návrhu navrhovatelky zcela chybí i konkrétní vylíčení rozhodných skutečností, zejména označení konkrétních nemovitostí, jichž se má řízení týkat, jakož i uvedení takových údajů, z nichž bude jasně vyplývat, že navrhovatelka je v úvahu přicházejícím dědicem (právním nástupcem) jí označených dvou osob zůstavitelů. Samo o sobě to tvrzení navrhovatelky, že si činí nárok, jako dědic, po blíže nespecifikovaných jí osobách, u nichž není známo a doloženo, že se narodily, ani že zemřely a kdy, že vlastnily konkrétní majetek, který nebyl dosud projednán, k dodatečnému projednání dědictví po těchto osobách nepostačuje. Soud prvního stupně doplnil, že se ani jemu samotnému nepodařilo lustrací v příslušných evidenčních systémech, soudu dostupných, navrhovatelkou označené osoby dohledat a ztotožnit je.
4. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se neodmítá návrh I. K. ze dne 30.12.2023 a 31.12.2023, ve spojení s doplněními, na dodatečné projednání pozůstalosti po zůstaviteli: J. B., narozen XY v O., okres P., zemřel 14.6.1941, posledně bytem XY; jinak se usnesení soudu prvního stupně, jímž byl odmítnut návrh I. K. ze dne 30.12.2023 a 31.12.2023, ve spojení s doplněními, na dodatečné projednání pozůstalosti po zůstavitelce: A. Z., narozena „neznámo“, posledně bytem „neznámo“, zemřela „neznámo“, potvrzuje“. Odvolací soud v zásadě vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, přihlédl k dalším údajům dodatečně předestřeným navrhovatelkou a s podrobnější argumentací dovodil, že v době jeho rozhodování již lze ztotožnit zůstavitele J. B., proto napadené usnesení v tomu odpovídajícím rozsahu změnil tak, že ve vztahu k této části (k osobě J. B.) se návrh neodmítá. Pokud však šlo o osobu A. Z., odvolací soud, opět s podrobnější argumentací, přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že nebyla náležitě identifikována, zejména ji nelze bez dalšího ztotožnit s osobou „nevěsty A. B., narozené XY v O., dcery V. B. a M. B., rozené P.“, kteréžto údaje vyplývají z výsledku šetření Státního oblastního archivu v XY z 13.5.2024. Ve vztahu k A. Z. navrhovatelka z hlediska své „aktivní legitimace“ ani neuvedla ničeho konkrétního o tom, na základě jakých skutečností si činí po této osobě nárok, coby dědička. Odvolací soud připomenul, že navrhovatel v návrhu na zahájení dědického řízení musí uvést zcela konkrétní skutečnosti o úmrtí konkrétního člověka, či o jeho prohlášení za mrtvého, tvrdí-li, že je dědicem takového člověka a jako takový dědic si činí právo na pozůstalost, jinak nelze zahájit řízení ani z povinnosti úřední.
5. Odvolací soud se zabýval i procesní stránkou věci. Uvedl (v odstavci
5 a 22 napadeného rozhodnutí), že pro hmotně-právní posouzení věci se tak použije právo, platné v den smrti zůstavitele (§ 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), a pro procesní řešení věci se použije zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (čl. II. bod 3 zákona č. 293/2013 Sb.). Připomenul, že notář je fyzická osoba, splňující předpoklady podle zákona č. 358/1992 Sb. (notářský řád), kterou stát pověřil notářským úřadem (§ 1 odst. 1 citovaného zákona). Mimo činnost, výslovně uvedenou v ustanoveních § 2 a § 3 citovaného zákona, vykonává notář i jinou činnost, stanoví-li tak zvláštní zákon, jako např. § 38 odst. 1 o.
s. ř., v platném znění do 31.12.2013, podle kterého soud pověří notáře, aby, jako soudní komisař, za odměnu provedl úkony v řízení o dědictví. Tyto úkony notáře se považují za úkony soudu (§ 38 odst. 3 o.s.ř.), tento soudní komisariát je obligatorní. Podle odvolacího soudu ovšem ve vztahu k čistě jen posuzování otázky náležitostí návrhu na dodatečné projednání dědictví pak není nezbytně zapotřebí uplatňovat ustanovení o povinném soudním komisariátu. Tedy, jinak řečeno, ta skutečnost, že napadené rozhodnutí v dané věci o odmítnutí návrhu navrhovatelky pro vady návrhu nevydal soud prvního stupně v obsazení osobou pověřeného soudního komisaře, nepůsobí podle odvolacího soudu vadu řízení ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadla navrhovatelka v rozsahu výroku I, jestliže jím bylo ve vztahu k A. Z. potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda identifikace zůstavitele pro účely dědického řízení prostřednictvím rešerše státního oblastního archivu [dále jen „SOA“] je dostatečná i pro účely návrhu na zahájení dědického řízení potřebného k určení vlastnického práva k pozemku, u něhož je v katastru nemovitostí nedostatečně identifikován vlastník, což je i případ navrhovatelky, jež se považuje za dědičku neidentifikovaných vlastníků A. Z. a J. B., což jsou předci dovolatelky. Navrhovatelka tímto způsobem hodlá dosáhnout určení a zápis jejího vlastnického práva k blíže označeným pozemkům v souladu s oznámením Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, aby nedošlo k přechodu oněch pozemků na stát. Rešerší Státního oblastního archivu bylo „určeno“, že J. B. pojal za manželku A., rozenou B. (výňatek z rešerše: Na základě Vaší žádosti Vám zasíláme doslovné výpisy narození V. B. (* XY, XY), narození J. B. (* XY, XY), A. rozené B. (* XY, XY) a sňatek J. B. a A. rozené B. (XY, XY). Zároveň v poznámce pod čarou uvedl SOA informaci ke sčítání lidu pro XY pro roky XY a XY.). Uvedená A. rozená B. měla, stejně jako J. B., bydliště na adrese XY. Dle dovolatelky je k posouzení toho, zda je v rešerši uvedená osoba A. rozená B. totožná s osobou A. Z., dostatečným vodítkem skutečnost, že tyto osoby se jmenovaly stejně, co do svého křestního jména. V rámci zásady vymezené v § 132 o.s.ř. platí, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Doplnila rovněž, že napadené rozhodnutí i jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně jsou rozhodnutími mezitímními, které ještě nestanoví práva a povinnosti konečným způsobem. Soud by tak měl ve věci postupovat způsobem co nejvíce šetřícím práva zúčastněných osob a fakticky zahájit řízení s tím, že v průběhu (dědického, resp. pozůstalostního) řízení dojde (i v důsledku úřední činnosti) k prokázání navrhovatelem tvrzených skutečností, nebo nikoliv. V opačném případě se jedná o odepření práva dovolatelky na vlastnictví předmětných pozemků. Z těchto důvodů navrhovala, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 o. s. ř.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky míry potřebné identifikace neznámých vlastníků zapsaných v katastrálním operátu, po nichž má být k návrhu určité osoby (dodatečně) projednáno dědictví (pozůstalost). Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť daná otázka nebyla doposud ve všech souvislostech v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. IV. Důvodnost dovolání
12. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, byť je tomu tak především z jiných, než v něm uvedených důvodů.
13. Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li však dovolání přípustné – a tak je tomu i v přítomné věci – dovolací soud přihlédne též [a to i z povinnosti úřední] k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
14. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že řízení je postiženo zmatečností vadou ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
15. Odvolací soud sice správně zmínil, že soudní komisariát je v dědickém řízení obligatorní, tedy povinný, dospěl však přesto k přesvědčení, že jím zmiňované pravidlo se neuplatní ve fázi, kdy je teprve zvažováno, zda je návrh na zahájení řízení o (dodatečném) projednání dědictví (či pozůstalosti) projednatelný.
16. Nejvyšší soud především připomíná, že ve vztahu k návrhu týkajícím se A. Z., u níž není známo datum úmrtí (a nelze tak prozatím posoudit rozhodnou hmotněprávní úpravu, jíž se bude řídit tzv. dědický statut), je třeba v řízení (s ohledem na okamžik jeho zahájení) vycházet především ze zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), jež obsahuje /pro řízení zahájená po 1. 1. 2014/ vlastní úpravu pozůstalostního řízení (srov. jeho § 98 a násl.) a jen v otázkách jím neupravených je třeba postupovat podle občanského soudního řádu (srov. § 1 odst. 1 až 3 z. ř. s.). Odvolací soud vycházel z jinak správného přesvědčení, že pokud zůstavitelé zemřeli do 31. 12. 2013, postupuje se procesně výlučně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do toho dne (viz již jím citovaný čl. II odst. 3 přechodných ustanovené zákona č. 293/2013 Sb.), hypotéza uvedeného ustanovení ovšem předpokládá, že je v řízení najisto postaven den, kdy zůstavitel zemřel. V pochybnostech je třeba použít procesní úpravou účinnou v době rozhodování soudu. Nebylo proto namístě na danou věc alespoň v této fázi řízení vztahovat úpravu § 38 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013. Pokud jde o zásadní otázku, kdo má provádět jednotlivé úkony v řízení o pozůstalosti (včetně tzv. dodatečného projednání po rozhodnutí o pozůstalosti, viz § 193 a násl), vyjádřil se k této otázce Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1746/2024 [jež tak bylo vydáno až po rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci] a v němž, ohledně diskutované materie (jež ovšem byla obdobně upravena i před 1. 1. 2014), zaujal následující stanovisko:
17. Řízení o pozůstalosti se zahajuje na návrh nebo i bez návrhu (srov. § 13 odst. 1 z. ř. s.). Na návrh je řízení zahájeno, jen jestliže je z něho patrno, že si navrhovatel (ten, kdo návrh podal) činí právo na pozůstalost jako dědic (srov. § 138 odst. 1 z. ř. s.); v takovém případě je řízení zahájeno dnem, kdy návrh došel soudu (srov. § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 82 odst. 1 o. s. ř.). Nebylo-li řízení zahájeno na návrh, soud usnesením zahájí řízení bez návrhu, jakmile se dozví, že fyzická osoba zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou; usnesení o zahájení řízení není třeba doručovat a řízení je zahájeno dnem, kdy takové usnesení bylo vydáno (srov. § 13 odst. 2 a § 138 odst. 2 z. ř. s.).
18. V řízení o pozůstalosti provádí úkony soudu prvního stupně jako soudní komisař notář, kterého tím soud pověřil (srov. § 100 odst. 1 z. ř. s.). To, který notář bude soudem pověřen provedením úkonů jako soudní komisař, stanoví rozvrh, který vydal na návrh příslušné notářské komory předseda krajského soudu na období kalendářního roku; o pověření notáře rozhodne po zahájení řízení soud usnesením, které není třeba doručovat (srov. § 101 z. s. ř.).
19. Pověření notáře k provedení úkonů soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti se nevztahuje pouze na úkony, taxativně vypočtené v ustanovení § 100 odst. 2 z. ř. s., které činí soud. Avšak i v těchto případech soud vydá po zahájení řízení usnesení o pověření notáře, neboť v nich je notář povinen – jak se uvádí v ustanovení § 100 odst. 3 z. ř. s. – „připravit všechny podklady pro usnesení a jiné úkony soudu a učinit návrhy na jejich znění, je-li to třeba“.
20. Z výše uvedeného vyplývá, že soudní komisariát je při projednávání pozůstalosti u soudu prvního stupně obligatorní (jak ostatně výstižně uvedl již odvolací soud); rozhodnutí a jiné úkony v řízení o pozůstalosti u soudu prvního stupně tedy neprovádí (nesmí provádět) – s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 100 odst. 2 z. ř. s. - soudce nebo jiná soudní osoba, ale vždy notář jako soudní komisař. Soud prvního stupně je vždy povinen usnesením pověřit notáře, aby jako soudní komisař provedl úkony v řízení o pozůstalosti, a to ihned poté, co řízení o pozůstalosti bylo zahájeno; to platí ve všech případech, tedy i tehdy, jestliže projednání pozůstalosti nepatří do pravomoci českých soudů nebo jestliže soud není k projednání pozůstalosti příslušný [obdobné závěry pak nutně platí i pro posuzování projednatelnosti návrhu na zahájení pozůstalostního řízení – poznámka dovolacího soudu]. Výběr notáře, který bude v pozůstalostním řízení pověřeným soudním komisařem, neprovádí soud podle své úvahy; postupuje přitom podle rozvrhu, který vydal na návrh příslušné notářské komory předseda krajského soudu na období kalendářního roku.
21. Uvedené závěry, vztaženy do poměrů projednávaného návrhu, značí, že navrhovatelka podala u soudu prvního stupně dne 30. 12. 2023 návrh, z jehož obsahu je nepochybné, že požaduje projednání pozůstalosti – mimo jiné – i po A. Z. a že si činí – jako její příbuzná – právo na pozůstalost coby v úvahu přicházející dědic. Tímto návrhem bylo zahájeno řízení o pozůstalosti (popřípadě o dodatečném projednání pozůstalosti), a to dnem, kdy návrh došel soudu. Soud prvního stupně správně měl - jak uvedeno výše - ihned po zahájení řízení a bez dalšího pověřit notáře, příslušného podle rozvrhu vydaného na návrh příslušné notářské komory předsedou krajského soudu na období kalendářního roku, aby v řízení o této věci sám provedl úkony jménem soudu prvního stupně; uvedené samozřejmě platí i tehdy, měl-li soud prvního stupně (jeho soudce) za to, že návrh je neúplný a je třeba odstranit jeho vady formou plnění tzv. manudukční povinnosti podle § 5 a 43 odst. 1 o. s. ř. aplikovaného ve spojení s ustanovením § 1 odst. 2 z. ř. s. Řečeno jinak: tam kde zákonodárce svěřuje soudnímu komisaři, aby z pověření soudu a za úplatu prováděl úkony soudu, není možné (a to ani s odvoláním na zásadu hospodárnosti řízení), aby totožné úkony činil též soud samotný (prostřednictvím soudce či jiného pracovníka soudu). Uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby soud, bez ohledu na to, zda již byl či nebyl soudní komisař pověřen, prováděl jednoduché administrativní úkony, jež bezprostředně nesměřují k projednání pozůstalosti (např. odpovídal na dotazy třetích osob apod.).
22. Soud prvního stupně – jak je nepochybné z obsahu spisu – však výše nastíněným způsobem nepostupoval a místo pověřeného soudního komisaře (notáře) všechny dosavadní úkony v řízení o pozůstalosti po A. Z. provedl sám a usnesení, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí návrhu na zahájení řízení vydala (přijala) soudkyně Okresního soudu v Benešově JUDr. Veronika Najmanová.
23. Odtud plyne, že uvedené pochybení mělo za následek, že soud prvního stupně byl za řízení nesprávně obsazen, a že tedy řízení bylo postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Odvolací soud proto měl (bez věcného přezkumu) usnesení soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. bez dalšího zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení se závazným právním názorem, aby pověřil soudního komisaře a ten pak, aby činil další úkony ve věci.
24. Přestože odvolací soud v době svého rozhodnutí nemohl být seznámen s časově pozdějším rozhodnutím Nejvyššího soudu (řešícím předestřenou otázku rozsahu „obligatornosti“ soudního komisariátu“ ve vztahu k zastavení řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti soudu způsobem právě opačným), je třeba připomenout, že judikatura vyšších soudů, jež slouží ke sjednocení výkladu právních předpisů, z povahy věci vzniká až s určitým časovým odstupem a působí zpětně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2065/2017, a v něm citovanou judikaturu). Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 611/2020, nebo ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1209/2022, nebo ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo v odborné literatuře např. Kühn, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy. 2011, č. 6, s. 191–197).
25. K dovolatelkou předestřené procesní otázce projednatelnosti návrhu lze snad jen velmi stručně zmínit, že v nesporném řízení může pozůstalostní soud ohledně toho, zda určitá osoba zemřela, provádět dokazování jen matričními doklady (zejména úmrtním listem) a rozsudky o prohlášení za mrtvého, statusovou otázku, zda určitá osoba žije či zda již zemřela (a kdy) nemůže nikdy řešit jako otázku předběžnou (a v tomto směru slovy dovolatelky „hodnotit důkazy“); stejně tak příbuzenství zakládající tvrzený dědický nárok musí být najisto postaveno obsahem matričních dokladů (úmrtních listů a rodných listů); to samozřejmě soudu nebrání v tom, aby uvedené listiny získal zejména z obsahu jiných soudních spisů (např. dědických či pozůstalostních). Na straně druhé však s ohledem na historické souvislosti projednávané věci, týkající se tzv. neidentifikovaných vlastníků, bude na soudu (soudním komisaři), aby k návrhu osoby, která si činí nárok na dědictví či pozůstalost provedl případná další šetření zejména u orgánů veřejné moci, a to především za účelem zjištění, zda určitá osoba zemřela a zda po ní bylo projednáno dědictví (pozůstalost) a s jakým výsledkem, popř. zda dědické či pozůstalostní řízení nebylo zastaveno. Uvedená zjištění mohou mít vliv na to, zda vůbec je namístě zahájit dědické či pozůstalostní řízení, popř. zda již takové řízení v minulosti neproběhlo a zda nejde o dodatečné projednání dědictví či pozůstalosti, což ostatně má vliv i na určení, který soud je místně příslušný ve věci dále jednat a rozhodovat.
26. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není v dovoláním napadeném rozsahu správné, neboť řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo zmatečností uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud – aniž by se věcí mohl v této fázi řízení podrobněji zabývat i dovoláním předestřenou otázkou – napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
27. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud částečně i usnesení soudu prvního stupně, a věc mu v potřebném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Ve vztahu k J. B. nebylo usnesení odvolacího soudu dovoláním napadeno a zůstalo tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčeno.
28. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; protože tímto
rozhodnutím dovolacího soudu se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). 29. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby vyloučil tu část řízení, jež se týká J. B. k samostatnému projednání a rozhodnutí (kdy bude třeba prověřit, zda již v minulosti neproběhlo před jiným soudem pozůstalostní či dědické řízení a výsledkům přizpůsobit další procesní postup), ve vztahu k A. Z. bude namístě pověřit příslušného soudního komisaře, aby o podaném návrhu rozhodl. Vzhledem k důvodům, pro něž byla usnesení soudů obou stupňů pro vady řízení zrušena, nebylo možno, aby v této fázi řízení Nejvyšší soud prověřoval dopodrobna správnost navazující dovolací argumentace navrhovatelky. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu