24 Cdo 99/2026-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po L. P., za účasti dědiců a) M. K., b) M. K., obou zastoupených JUDr. Zdenkem Poštulkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, a c) R. K., jehož nástupcem je R. K., zastoupeného Mgr. Martinem Mačkou, advokátem, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Husova 774, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 20 D 455/2023, o dovolání účastníků a) a b) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 10. 2025, č. j. 18 Co 185/2025-220, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí prostřednictvím pověřeného soudního komisaře Mgr. Lukáše Macháčka, notáře v České Třebové (dále jen „soud prvního stupně“) v řízení o projednání pozůstalosti po L. P. (dále též jen „zůstavitelka“) usnesením ze dne 19. 5. 2025, č. j. 20 D 455/2023-146, stanovil obvyklou cenu majetku pozůstalosti 7 788 582,40 Kč, výši dluhů pozůstalosti 30 464 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti 7 758 118,40 Kč (výrok I). Soud prvního stupně nepřiznal pozůstalé sestře M. K. a pozůstalému synovci M.
K. (coby tzv. spolužijící osobě) právo na modifikaci (v podobě navýšení) jejich zákonných dědických podílů dle § 1693 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [(dále jen „o. z.“) (výrok II)]. Potvrdil, že veškerý majetek zůstavitelky nabyli rovným dílem pozůstalá sestra M. K., pozůstalý synovec (spolužijící osoba) M. K. a pozůstalý bratr R. K. (výrok III). Určil odměnu, hotové výdaje a náhradu DPH ve věci postupně činných soudních komisařů – notářky Mgr. Pavlíny Kačírkové a notáře Mgr. Lukáše Macháčka a stanovil způsob a bližší podmínky jejich úhrady ze strany dědiců (výroky IV a V).
Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI). Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání účastníků řízení a) a b) usnesení soudu prvního stupně (vyjma odvoláním nenapadeného výroku I) potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu). Soudy obou stupňů po provedeném dokazování neshledaly zákonné důvody pro jakoukoliv modifikaci zákonných podílů jednotlivých dědiců, neboť péči účastníků a) a b) o zůstavitelku v posledním období jejího života, stejně jako jejich přičinění o rozhojnění jmění zůstavitelky neklasifikovaly jako výjimečnou.
Usnesení odvolacího soudu účastníci a) a b) napadli v rozsahu jeho výroku I (o věci samé) dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, s přihlédnutím k ustanovení § 1 a § 30 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení.
Přípustnost dovolání až nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání je ve svém úvodu, pokud jde o zákonem stanovené vymezení důvodu přípustnosti dovolání (241a odst. 2 o. s. ř.) vadné, je-li v něm tvrzeno, že napadené rozhodnutí „se zásadně odchyluje od ustálené soudní praxe NS při řešení otázek hmotného i procesního práva a procesních postupů.
Především pak v tomto případě jde ze strany odvolacího soudu o nepřiměřené hodnocení důkazů, nepřihlédnutí k podstatným důkazům, k opomenutí důkazů, řešení otázky práva, která dosud nebyla zcela v praxi NS dořešena a zejména také k nesprávnému a protiprávnímu restriktivnímu výkladu zákona“. Dovolatel totiž musí ve vztahu ke každé jednotlivé jím kladené otázce vymezit v zásadě jen jeden důvod přípustnosti dovolání, jak jsou formulovány v § 237 o. s. ř.; alternativní vymezení jednotlivých (navzájem se zpravidla vylučujících důvodů) je nedostačující.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nejvyšší soud se proto zabýval jen těmi otázkami (námitkami), u nichž byl v navazujícím textu dovolání řádně vymezen důvod jejich přípustnosti.
Nejvyšší soud (jeho tříčlenný procesní senát, jemuž věc připadla k rozhodnutí podle řádného ročního rozvrhu práce) nevyslyšel požadavek, aby věc předložil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, neboť pro to nebyly splněny zákonné předpoklady. Jediným důvodem pro to, aby věc rozhodl velký senát kolegia je okolnost, že se příslušný tříčlenný senát hodlá odchýlit od dřívější judikatury Nejvyššího soudu (čímž se naplňuje snaha o odstranění rozkolísanosti judikatury, popř. možnost dosažení judikatorního odklonu [srov.§ 20 zákona č. 6/2002Sb., o soudech a soudcích]). Nejsou-li naopak shledány důvody ke změně od ustálené judikatury, nelze věc velkému senátu kolegia postoupit (neboť by ve věci nerozhodoval tzv. zákonný soudce). O tom, že se věc jinému soudnímu tělesu nepostupuje pak Nejvyšší soud nevydává žádné zvláštní rozhodnutí a s námitkou účastníka řízení se vypořádá toliko v odůvodnění svého rozhodnutí.
Pokud jde o námitku označenou jako: „Procesní závady: Opomenutí důkazů a nezabývání se veškerými skutečnostmi, které důkazy osvědčuji“ (správně osvědčují), pak jde ve skutečnosti o kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnosti či úplnosti, což ovšem nevystihuje (od 1. 1. 2013) jediný způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor účastníků a) a b) na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
Odkazují-li dovolatelé na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3059/2018, pak k implicitní námitce nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení a odtud odvíjeného tvrzeného zásahu do práva dovolatelů na spravedlivý proces, se sluší uvést, že civilní dovolací řízení je zákonodárcem předjímáno toliko k přezkumu otázek právních a dovolací soud není v zásadě instancí skutkovou. Provádění a hodnocení důkazů je doménou soudu prvního stupně a přezkum správnosti jeho postupu zákon vyhrazuje soudu odvolacímu, a to při plném respektu k zásadě bezprostřednosti a přímosti ovládající, pokud jde o dokazování, civilní řízení.
Nejvyšší soud je oprávněn, s respektem k požadavkům práva na spravedlivý proces, hodnotit skutkové závěry odvolacího soudu (případně jím převzaté od soudu prvního stupně) jen tehdy, jde-li o závěry zcela zjevně excesivní. Půjde jen o ty zcela výjimečné případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí vůbec nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02). Tzv. „extrémní exces“ v realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (zde lze odkázat např. na stanovisko pléna ze dne 28.
11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 54 násl.). Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 132 o. s. ř (zakotvujícího zásadu tzv. volného hodnocení důkazů) ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu dovolatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám formální logiky. Tak je tomu bezezbytku i v poměrech projednávané věci, kde soudy obou stupňů náležitě hodnotily provedené důkazy, které následně právně (se shodným výsledkem) kvalifikovaly a danou materií se podrobně a přehledným způsobem (včetně odkazů na recentní judikaturu a odbornou literaturu) zabývaly.
Odkazovali-li dovolatelé na rozhodnutí Nejvyššího soudu označené jako „26 Cdo 1541/2004“ a domnívali-li se, že skutková zjištění (odvolacího soudu), nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, pak, stejně jako jejich právní zástupce, zřejmě přehlédli, že nejde o způsobilý odvolací důvod, když nelze přitom vycházet z judikatury vztahující se k právní úpravě do 31. 12. 2012, která jako dovolací důvod připouštěla okolnost, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování (tzv. rozpor se spisy), takový důvod přípustnosti dovolání však současná právní úprava více než 16 let vůbec nezná.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka „Co je třeba příkladmo v rozhodovací praxi považovat za výjimečný, neobvyklý a nadstandartní případ, kdy je tedy možné ust. § 1693 ods.3 o. z. pozitivně aplikovat. Rozhodovací praxe nižších soudů je dosud v tomto nejednotná a neustálená“, jelikož případná nejednotná rozhodovací praxe nižších soudů (na rozdíl od zákonem zmiňované rozkolísané judikatury Nejvyššího soudu) nepředstavuje způsobilý důvod přípustnosti dovolání, nadto by bylo třeba v každém případě označit nejméně dvě obsahově zásadně protichůdná konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, což dovolatelé nečiní, čímž se v tomu odpovídajícím rozsahu stává (pro absenci vymezení zákonného důvodu přípustnosti) podané dovoláním vadným, a proto neprojednatelným.
Dále bylo dovolateli napadenému rozhodnutí vytýkáno, že při své úvaze vůbec nehodnotilo, že „rozsáhlou péči neposkytovali děti rodičům (tedy dovolatelé zůstavitelce), jak by se mohlo zdát běžné, ale synovec a sestra, což je skutečně neobvyklé a výjimečné pro účely aplikace ustanovení§ 1693 ods.3 o. z. Pokud soud tuto okolnost odvolací soud nevzal v potaz, tak pochybil při „hodnocení důkazu“ a porušil právo dovolatelů na spravedlivý proces“. Odhlédnuto od toho, že odvolací soud „při hodnocení důkazů“ nijak nepochybil, když vzájemný příbuzenský vztah mezi dovolateli a zůstavitelkou, který ostatně nebyl nijak sporný, vzal náležitě na zřetel, dovolatelé zde spíše míří na výklad § 1693 odst. 3 o.
z. v naději, že Nejvyšší soud zaujme vůči nim, coby vzdálenějším příbuzným, příznivější pohled nežli jaký by měl být aplikován vůči potomkům (či předkům). Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že za zjevně bezdůvodné je třeba považovat takové dovolání, jehož přípustnost má zakládat otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (viz například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), a dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018). Stanoví-li totiž § 1693 odst. 3 o. z. ve své větě první, že dědí-li se podle zákonné dědické posloupnosti, má dědic právo požadovat po ostatních dědicích vypořádání, pokud se staral o zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem, aniž byl za to odměňován, je zřejmé, že pojem „dědic“ dopadá na všechny osoby, kterým svědčí dědické právo ze zákona, dědictví neodmítli a kterým má soud potvrdit nabytí pozůstalosti či její části.
Dispozice daného zákonného ustanovení v nejmenším nerozlišuje mezi jednotlivými dědici a dopadá na všechny zákonné dědice bez rozdílu (v teorii zůstává dosud sporné, zda uvedené platí i tehdy, dědí-li vedle dědiců zákonných též dědicové na základě pořízení zůstavitele pro případ smrti, to ovšem není případ projednávané věci). Ostatně již odvolací soud, s odkazem na důvodovou zprávu a názory nauky, přiléhavě připomenul, že tuzemská právní úprava se inspirovala úpravou švýcarskou a německou, která však právo na modifikaci zákonného podílu přiznává (resp. přiznávala) pouze potomkům, kdežto ostatní dědicové (předci, příbuzní v pobočné linii, spolužijící osoby apod.) se jí dovolávat nemohly.
Přijal-li úmyslně tuzemský zákonodárce právní úpravu pro všechny zákonné dědice o poznání příznivější, nelze mezi nimi ještě dále provádět nějakou další diferenciaci, která by šla přímo jednoznačnému textu (i smyslu) platné právní úpravy. Nad to Nejvyšší soud připomíná, že k modifikaci zákonných dědických podílů podle ustanovení § 1693 odst. 3 o. z. je možno přistoupit pouze ve zcela výjimečných případech, kdy by bylo rozdělení dědictví podle zákona zjevně nespravedlivým s ohledem na „přístup a péči“ dědiců k osobě a majetku zůstavitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13 3.
2019, sp. zn.
24 Cdo
2619/2018, nebo ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3893/2018). O takový případ v poměrech posuzované věci, jak dovodil odvolací soud, nešlo. Dovolání dále v té souvislosti obsahovalo námitku, podle níž při zužující (restriktivní) interpretaci, kterou zvolily soudy obou stupňů, jde o nepřípustný výklad, protože „dle jiné judikatury NS jsou ale jak extenzivní tak restriktivní výklad zákona nepřípustné, což je dle našeho názoru tento případ“, potud dovolatelé odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu „č.j 33 Cdo 25/2025“.
Odhlédnuto od toho, že takové rozhodnutí vůbec neexistuje, dovolatelé patrně pomýšleli na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 33 Cdo 28/2025, v jehož odůvodnění je připomenuto, že „při zužující (restriktivní) interpretaci, kterou zvolily soudy obou stupňů, se smysl (rozsah) právní normy stanoví úžeji, než jak by vyplývalo z izolovaně zkoumaného textu příslušného ustanovení. Zužující stejně jako extenzivní výklad právního předpisu je přípustný pouze ve výjimečných případech, a to jedině tehdy, jestliže interpretace za použití všech metod vede k nepochybnému závěru o takovém smyslu a rozsahu právní normy.
Neexistují-li jiné právní normy, na které se text zkoumaného ustanovení výslovně neodvolává, jež však zužují smysl slov užitých v interpretované právní normě, restriktivní výklad není namístě“. V projednávané věci se však již dříve judikatura na potřebě restriktivního výkladu zkoumaného ustanovení § 1693 odst. 3 o. z. ustálila a již proto nemůže být dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže se odvolací soud od již existující judikatury neodchýlil a Nejvyšší soud současně neshledal důvody, aby onu judikaturu, jak ji příhodně citovaly soudy obou stupňů, revidoval.
K tomu považuje dovolací soud za vhodné dodat, že ani z účastníky a) a b) označeného rozhodnutí dovolacího soudu nevyplývá dogmatický (bezvýjimečný) požadavek, aby v každém jednotlivém případě byl prováděn vždy doslovný výklad zákona, a to bez zřetele k účelu jím sledovanému. Platí klasická teze metodologie interpretace práva, podle níž jazykový (doslovný) výklad slouží toliko k prvotnímu přiblížení se smyslu právní normy, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu. Při výkladu právní normy hrají nepominutelnou úlohu i další metody výkladu, zejména metoda teleologická (srov. takto již nález ze dne 17.
12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Je třeba též vidět, že ustanovení § 1693 odst. 3 o. z. představuje výjimku z obecných pravidel (vtělených do znění § 1635 až 1640 o. z.) stanovících jednoznačně podíly jednotlivých intestátních dědiců. Rovněž je třeba mít na paměti obecnou interpretační zásadou, podle níž je právě výjimky z pravidla třeba vykládat restriktivně (srov. obecně např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/20009). Tato zásada byla známa ostatně již římskému právu singularia non sunt extendenda či dokonce ještě v příkřejší podobě – exceptiones sunt strictissimae interpretationis (srov. k tomu též usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
11. 2023, sp. zn. II.ÚS 2460/23).
Navíc zužující
výklad zkoumaného zákonného ustanovení je vlastní nejen stabilní rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, ale o jeho správnosti nepochybuje ani doktrína (srov. např. JINDŘICH, Miloslav. § 1693. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1305, marg. č. 47., nebo DRACHOVSKÝ, Ondřej, HORÁK, Ondřej. Vypořádání nadstandardních aktivit (zákonných) dědiců (ke smyslu a výkladu § 1693 odst. 3 OZ). Ad Notam, 2021, č. 3, s. 3-10, popř. též HORÁK, Ondřej.
Zohlednění bezplatných plnění v dědickém právu a zásada reprezentace, In: Ad Notam č. 2, roč. 2024, str. 23 a násl.). Pokud jde o tzv. laické stanovisko samotných účastníků obsažené (vesměs bez používání diakritických znamének v podobě tzv. háčků a čárek) a na stranách 5 až 14 dovolání, je třeba zdůraznit, že zákon stanoví, že dovolatel musí být v řízení zastoupen advokátem (v dané věci nejde o situace, kdy by tomu tak výjimečné být nemuselo), jímž musí být dovolání také sepsáno a podepsáno, a proto se zásadně nepřihlíží k tomu, co sepsal samotný účastník.
Z obsahu zmiňované části dovolání je zřejmé, že příslušné pasáže jsou vyjádřením stanovisek účastníků, nikoliv dovolání sepsaným advokátem, nadto neobsahují ony zákonné náležitosti vyjmenované výše (vymezení sporné právní otázky řešené dovolacím soudem a navazující dovolací důvod a dále vymezení přípustnosti dovolání), proto k této části dovolání Nejvyšší soud nepřihlížel (§ 241a odst. 5 o. s. ř. per analogiam). Nejvyšší soud rovněž nesdílí úvahu obou dovolatelů, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, zejména ve smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, neboť uvedené právo nezakládá nárok na konečné rozhodnutí konvenující představě toho kterého z účastníků řízení, ve vztahu k procesnímu postupu soudu předcházejícímu vydání konečného rozhodnutí byly jejich námitky vypořádány výše. Nejvyšší soud závěrem připomíná, že dovolací řízení je spojeno se striktní vázaností dovolacího soudu tím, jaké právní otázky mu (přípustně) dovolatel k řešení předložil; naopak dovolací řízení nepředstavuje (na rozdíl od řízení odvolacího) bezbřehý přezkum věcné správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v celé jeho šíři (srov. § 242 odst. 3 věta prvá o.
s. ř.). V dané věci bylo (bez ohledu na zjištěný skutkový stav a pochybnosti dovolatelů o něm) pro věc určující posouzení míry rozsahu péče zákonných dědiců o zůstavitele, tedy zda již dosáhla ve spektru dalších skutkových zjištění oné vyšší míry intenzity, jež by si vyžadovala zvažování modifikace dědických podílů. Nicméně tuto (pro věc stěžejní) otázku dovolatelé ani prostřednictvím zástupce z řad advokátů neformulovali náležitě, tedy za splnění zákonem předepsaného řádného vymezení důvodu přípustnosti dovolání, když ji nepřípustně spojili s nejednotnou judikaturou „nižších soudů“.
Nejvyššímu soudu tak znemožnili se k ní v poměrech právě projednávané věci autoritativně vyjádřit. K případným zmatečnostním a jiným vadám, jež mohly mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Z týchž důvodů se nemohl Nejvyšší soud zabývat ani výhradami účastníka c) k tomu, že účastník b) nesplňoval hmotněprávní předpoklady tzv. spolužijící osoby a neměl být dědicem. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2026
JUDr. David Vláčil předseda senátu