22 Cdo 3059/2018-411
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
L. S., b) T. S., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se
sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, proti žalovanému P. Š., zastoupenému Mgr.
Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 13, o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.
46 C 362/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 18. 4. 2018, č. j. 28 Co 48/2018-381, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů
dovolacího řízení 23 703,90 Kč k rukám zástupce žalobců Mgr. Jaroslava Rychtáře
do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 46 C
362/2013-329, zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku, o výměře 282
m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba a k pozemku o výměře
388 m2, zahrada, to vše zapsané na LV pro k. ú. U., obec P., vedeném
Katastrálním úřadem pro město P., Katastrálním pracovištěm P. (výrok I.).
Nařídil prodej těchto nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že žalobci a)
připadne ? výtěžku z tohoto prodeje, žalobci b) také ? výtěžku a žalovanému ?
výtěžku (výrok II.). Zamítl žalobu, kterou se žalovaný domáhal, aby mu žalobci
zaplatili společně a nerozdílně 1 003 180 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o
povinnosti žalobců zaplatit doplatek soudního poplatku (výrok IV.), o vrácení
části zálohy složené účastníky řízení na náklady znaleckého posudku (výrok VI.
a VII.) a o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok V.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. 28
Co 48/2018-381, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. o
zrušení spoluvlastnictví a o nařízení prodeje nemovitostí ve veřejné dražbě,
dále jej změnil ve výroku VI. o vrácení části zálohy složené účastníky řízení
na náklady znaleckého posudku i ve výroku V. o náhradě nákladů nalézacího
řízení (výrok I.). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do části výroku I. o zrušení
spoluvlastnictví a způsobu jeho vypořádání, podává žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na
jedné otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že rozdělení nemovitostí na
jednotky není dobře možné. Odvolací soud uzavřel, že žádný ze spoluvlastníků
není ochoten nést náklady na provedení nezbytných stavebních úprav spojených s
rozdělením nemovitostí, a proto je potřeba nemovitosti z tohoto hlediska
považovat za nedělitelné. Podle žalovaného však není z rozhodnutí odvolacího
soudu zřejmé, zda nezbytné náklady zahrnují náklady na celkovou rekonstrukci
nemovitosti ve výši několika set tisíc korun českých, nebo zda odvolací soud
míní náklady na pouhé rozdělení nemovitosti na tři části stanovené na 62 000
Kč. Podle žalovaného není při rozdělení nemovitosti nutné zrekonstruovat celou
nemovitost, ale pouze ji rozdělit na tři jednotky, přičemž žalovaný je ochoten
a schopen náklady ve výši 62 000 Kč s tímto dělením spojené zaplatit.
Dále rozporuje závěr odvolacího soudu, že rozdělení nemovitosti na jednotky
není v posuzované věci dobře možné z důvodů konfliktních vztahů účastníků
řízení. Uvádí, že k otázce vztahů mezi účastníky řízení nebylo provedeno žádné
dokazování, a proto se jedná o skutkový závěr, který nemá oporu v provedeném
dokazování a je pro účastníky řízení překvapivý. Dále poznamenává, že samotná
hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu nemůže sama o sobě
vyloučit dělení domu na jednotky, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008.
Poukazuje také na skutečnost, že žalobce a) v průběhu řízení převedl
spoluvlastnický podíl o velikosti id. ? na žalobce b), čímž podle žalovaného
účelově navýšil počet spoluvlastníků, aby nebylo rozdělení nemovitosti na
jednotky možné. Takové jednání je v rozporu s § 8 o. z., a proto by měla být z
tohoto důvodu žaloba na zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání prodejem
věci ve veřejné dražbě zamítnuta.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu.
Namítají, že rozdělení nemovitostí není dobře možné, neboť by nebylo možné nově
vzniklé bytové jednotky řádně užívat a náklady na rozdělení věci by byly
nepřiměřeně vysoké, přičemž žalobci nejsou ochotni tyto náklady zaplatit. Dále
poukazují na skutečnost, že vztahy mezi účastníky řízení jsou značně narušené a
z toho důvodu je případné soužití v jedné nemovitosti rozdělené na jednotky
nemožné. Za neopodstatněnou považují námitku, že došlo k účelovému převodu
spoluvlastnického práva žalobce a) na jeho syna, nyní žalobce b). Žalobce a)
převod spoluvlastnického podílu zvažoval již delší dobu s ohledem na vztahy
mezi spoluvlastníky i svůj zdravotní stav a každému ze svých dětí chtěl darovat
spoluvlastnický podíl o velikosti id. ? na předmětných nemovitostech. Jelikož
dcera žalobce dar nepřijala, zůstal spoluvlastnický podíl o velikosti id. ? ve
vlastnictví žalobce. Takové jednání nelze podle žalobců považovat za účelové a
představující důvod pro zamítnutí žaloby podle § 8 o. z. Navrhují, aby Nejvyšší
soud dovolání odmítl.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud
dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce žalovaného, že skutkový závěr odvolacího soudu o konfliktních
vztazích mezi účastníky řízení nemá oporu v provedeném dokazování:
V této souvislosti dovolatel pouze polemizuje s postupem odvolacího soudu a
jeho skutkovými zjištěními, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným
dokazováním) ve smyslu § 237 o. s. ř. otázku procesního práva, na níž by bylo
rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a procesním postupem
odvolacího soudu souvisejícím s dokazováním, aniž by dovolatel uvedl, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.,
nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a
odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu
Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na
nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními
soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení
přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn.
28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu
jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, nálezem
Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního
soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že konfliktní vztahy mezi
účastníky řízení indikuje již jen požadavek žalovaného na zaplacení investic
vynaložených na společnou věc od roku 1955 do roku 2014, např. pravidelné
sekání trávy a odstraňování plevele z nemovitostí od roku 1970 či drobné opravy
těchto nemovitostí provedené od roku 1970. Z tohoto zřetelně plyne, že
účastníci řízení nejsou dlouhodobě schopni domluvit se ani na základních
otázkách údržby společných nemovitostí a způsobu hospodaření s nimi.
Ke způsobu vypořádání spoluvlastnictví účastníků řízení ke společné věci:
Odvolací soud přijal a odůvodnil závěr, že v poměrech posuzované není možné
vypořádat spoluvlastnictví rozdělením společné věci (budovy) na jednotky, a to
z důvodu vysokých nákladů spojených s tímto rozdělením, které nejsou účastníci
řízení ochotni, resp. schopni, zaplatit, a kvůli konfliktním vztahům panujícím
mezi účastníky řízení.
Námitky žalovaného směřující do způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví
přípustnost dovolání založit nemohou, neboť odvolací soud se při řešení této
otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolací soudu neodchýlil.
Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví řídí zákonem č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Rozhodnutí v řízení vydané má
konstitutivní povahu, neboť teprve jím se ruší dosavadní a zakládají nové
právní poměry a na volbu odpovídající hmotněprávní úpravy tak dopadá
intertemporální pravidlo obsažené v § 3028 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, toto a další
níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na
návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení
spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§ 1143
o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže
rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však
nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům
spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§ 1144 odst. 1 a 2 o. z.).
Jednotka vznikne, pokud o tom rozhodne soud při oddělení ze spoluvlastnictví,
při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, při zúžení společného jmění nebo při
vypořádání společného jmění (§ 1165 o. z.).
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že o. z. stanoví způsoby vypořádání
spoluvlastnictví rozhodnutím soudu a jejich závazné pořadí (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015).
Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci (§
1144 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy
vypořádání spoluvlastnictví přikázáním společné věci jednomu nebo více
spoluvlastníkům za náhradu (§ 1147 věta první o. z.). Nechce-li společnou věc
žádný ze spoluvlastníků, nebo nemá-li žádný ze spoluvlastníků, který by měl o
společnou věc zájem, finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016),
nařídí soud prodej společné věci, a to ve veřejné dražbě (§ 1147 věta druhá o.
z.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2208/2015).
Již dřívější judikatura ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
podle § 142 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), připouštěla s odkazem na § 5 odst. 2 zákona č.
72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a
některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé
zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013, vypořádání
podílového spoluvlastnictví rozdělením společné věci na bytové jednotky (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2002,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004).
Judikatura přitom zdůraznila, že tento způsob vypořádání nastupuje při
nemožnosti reálného dělení věci, a předchází tak přikázání společné věci
některému ze spoluvlastníků za náhradu.
Rovněž současná judikatura Nejvyššího soudu ke zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví rozhodnutím soudu podle § 1143 a násl. o. z. připouští s
odkazem na § 1165 o. z. vypořádání spoluvlastnictví transformací společné věci
(budovy) na vlastnictví jednotek. Vychází z toho, že podle § 1147 o. z. je
třeba dát přednost nejprve rozdělení společné věci (a to i rozdělení domu na
jednotky podle § 1165 o. z.), a teprve tehdy, není-li to dobře možné, může soud
přikázat věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015), příp. nařídit
prodej společné věci ve veřejné dražbě.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že judikaturu vytvořenou
za účinnosti obč. zák. týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci
lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, jelikož
řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci a na to
navazujících otázek řeší oba zákoníky v podstatě stejně (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2474/2006, přijal a
odůvodnil závěr, že před případným rozdělením věci soudním rozhodnutím je třeba
zvážit, nakolik lze po spoluvlastnících požadovat vynaložení nákladů spojených
s reálným rozdělením společné věci s tím, že pokud by rozdělení věci nebylo
uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav, jednalo by se z tohoto hlediska
o věc reálně nedělitelnou. V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3105/2014, k tomu dovolací soud poznamenal, že „jestliže věc nelze rozdělit bez
nákladných (v poměru k hodnotě dělené věci) stavebních úprav, avšak jeden ze
spoluvlastníků vyjádří ochotu, že sám tyto náklady ponese, věc je třeba
(zpravidla, v zásadě) rozdělit s tím, že o výlučné povinnosti tohoto
spoluvlastníka provést v určité lhůtě na vlastní náklady rozdělení soud
rozhodne ve výroku rozsudku (jde o součást výroku o způsobu dělení věci); v
takovém případě druhá strana nemá povinnost podílet se na nákladech na dělení
věci.“
K rozdělení na bytové jednotky soud přistoupí pouze v případě, že vztahy mezi
účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody
nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). V rozsudku ze dne 18. 9. 2007,
sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, dovolací soud vyložil, že hypotetická možnost
komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít,
nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že
účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je
zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže
vyloučit rozdělení domu na jednotky (ke stejným závěrům se Nejvyšší soud
přihlásil např. v usnesení ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).
Dovolací soud v těchto souvislostech připomíná svůj opakovaně vyslovený názor,
že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti
umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze
stran sporu, resp. někdy i přijmout různá řešení sporu. Rozhodnutí ve věci je
tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, kterou je možné zpochybnit jen v
případě, není-li řádně odůvodněna nebo jestliže je zjevně nepřiměřená (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009).
V poměrech posuzované věci vyšly soudy ze zjištění, že předmětný dům se nachází
v havarijním stavu a rozdělení nemovitosti na jednotky by bylo možné pouze na
základě stavebních prací, které by si vyžádaly náklady ve výši několika set
tisíc korun českých. V této souvislosti není opodstatněná námitka žalovaného,
že z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda tyto náklady činí pouze 62
000 Kč, či několik set tisíc korun českých; z odůvodnění tohoto rozhodnutí
zcela zřetelně plyne, že náklady na rozdělení nemovitosti na tři bytové
jednotky činí několik set tisíc korun českých.
Neobstojí také námitka, že dům je možné rozdělit na jednotky na základě
stavebních úprav v ceně 62 000 Kč. Ze znaleckého posudku zpracovaného dne 31.
5. 2017 Doc. Ing. Jaromírem Ryskou, CSc. (č. l. 208 a násl.), a z výslechu
znalce při jednání soudu prvního stupně konaném dne 26. 9. 2017 (č. l. 285 a
násl.) vyplývá, že za tuto částku by bylo možné pouze fyzicky rozdělit
nemovitost na tři části, nikoliv však vybudovat tři funkční bytové jednotky.
Tato částka například nezahrnuje náklady spojené s úpravou a opravou rozvodů
inženýrských sítí nezbytných pro rozdělení nemovitosti na jednotky, vybavení
koupelen či opravou všech prvků krátkodobé stavební životnosti. Také je nutné
provést opravu některých prvků dlouhodobé stavební životnosti, např. střechy,
krovu či hydroizolace. V poměrech posuzované věci tedy dosahují náklady na
rozdělení nemovitosti na tři funkční bytové jednotky několika set tisíc korun
českých, které žalovaný není schopen zaplatit, a žalobci nemají o takový způsob
vypořádání spoluvlastnictví zájem.
Odvolací soud rovněž přihlédl ke konfliktním vztahům účastníků řízení, které
vylučují, aby mohly sporné nemovitosti společně – po jejich rozdělení na bytové
jednotky – užívat. Nelze přehlédnout, že správa nemovitosti s jednotkami
zahrnuje řadu jednání mezi vlastníky jednotek a vznikají při ní různé právní
vztahy, a to by mezi účastníky zjevně vedlo k dalším konfliktům a soudním
sporům.
Za těchto okolností nepovažuje dovolací soud úvahu odvolacího soudu, že
rozdělení budovy na jednotky není možné, za nepřiměřenou nebo nedostatečně
odůvodněnou. Pokud rozhodl odvolací soud o vypořádání spoluvlastnictví prodejem
společné věci ve veřejné dražbě, je jeho rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalovaný dále namítá, že žaloba měla být podle § 8 o. z. zamítnuta, neboť
žalobce a) převedl v průběhu řízení spoluvlastnický podíl o velikosti id. ? na
žalobce b), čímž znemožnil vypořádání spoluvlastnictví rozdělením nemovitosti
na jednotky.
Jak je již výše uvedeno, v posuzované věci není rozdělení domu na (tři)
jednotky možné také z důvodu konfliktních vztahů mezi jednotlivými stranami
sporu. V takovém případě je ovšem irelevantní, zda žalobce a) převedl
spoluvlastnický podíl o velikosti id. ? na žalobce b) (svého syna). Kdyby totiž
(hypoteticky) k této dispozici nedošlo, stejně by nemohlo být spoluvlastnictví
k nemovitosti vypořádáno jejím rozdělením na jednotky z důvodu konfliktních
vztahů mezi žalobcem a) a žalovaným. Jinými slovy tyto konfliktní vztahy
existovaly před převodem spoluvlastnického podílu ze žalobce na jeho syna i po
tomto okamžiku, a proto dispozice s tímto spoluvlastnickým podílem nemohla mít
v poměrech projednávané věci žádný vliv na závěr, že rozdělení věci na bytové
jednotky není dobře možné. Již jen z tohoto důvodu není námitka žalovaného
přiléhavá.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 241a odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalobci
domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu