25 Cdo 1065/2024-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Ing. Michal Strapko, IČO 14573382, s místem podnikání Sládkova 4970, Chomutov, zastoupený JUDr. Blankou Chmelenskou, advokátkou se sídlem Na Příkopech 902, Chomutov, proti žalované: MOSEP-CHOMUTOV spol. s r. o., IČO 25016202, se sídlem Škroupova 1444/3, Chomutov, zastoupená JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem Blatenská 1161/46, Chomutov, o 149 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 24 C 188/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 17 Co 48/2023-68, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 8 954 Kč k rukám advokátky JUDr. Blanky Chmelenské.
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 24 C 188/2021-41, uložil žalované, aby žalobci zaplatila 149 400 Kč s 8,25% ročním úrokem z prodlení z částky 218 151 Kč od 21. 7. 2020 do 3. 12. 2020 a z částky 149 400 Kč od 4. 12. 2020 do zaplacení (výrok I), co do 1,75% ročního úroku z prodlení z částky 218 151 Kč od 21. 7. 2020 do 3. 12. 2020 a z částky 149 400 Kč od 4. 12. 2020 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Okresní soud v řízení o zaplacení nedoplatku ceny díla 149 400 Kč vyšel ze zjištění, že žalobce na základě objednávky žalované provedl pro žalovanou revizi elektro na stavbě objektu v Praze.
Podle své cenové nabídky, kterou žalovaná akceptovala, vyúčtoval žalobce žalované dne 6. 7. 2020 cenu provedených prací částkou 218 151 Kč se splatností 20. 7. 2020. Žalovaná ve lhůtě splatnosti nic nezaplatila, až dne 3. 12. 2020 zaplatila 68 751 Kč. Dne 31. 3. 2021 žalovaná doručila žalobci listovní zásilku, obsahující celkem tři listiny. První byl dopis z 30. 3. 2021, jímž žalobci oznamovala, že jeho pochybením při revizi zůstala neodhalena závada (nebyly dodrženy únikové cesty), jejíž odstranění si vyžádalo náklady ve výši 107 984 Kč bez DPH, tyto náklady jí vyúčtoval její objednatel a ona je žalobci přeúčtuje.
Zásilka dále obsahovala fakturu na 107 984 Kč ze dne 30. 3. 2021 se splatností 31. 3. 2021 a konečně listinu nazvanou jednostranný zápočet, datovanou dnem 31. 3. 2021, v níž žalobci oznámila, že svou pohledávku z připojené faktury započítává na pohledávku žalobce z ceny díla, čímž její povinnost k zaplacení zůstává jen ve výši 41 416 Kč. Okresní soud uzavřel, že žalobce pro žalovanou provedl dílo na základě smlouvy uzavřené podle § 2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.
z.“), že žalovaná za dílo nezaplatila řádně a včas a že částečná úhrada ceny díla ve výši 68 751 Kč je uznáním zbytku dluhu podle § 2054 odst. 2 o. z. Dále uzavřel, že nedošlo k částečnému zániku dluhu žalované započtením, neboť podle § 1987 odst. 1 o. z. jsou k započtení způsobilé jen pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Byla-li žalobci doručena výzva k plnění dluhu současně s projevem směřujícím k započtení, nebyl nárok žalované na náhradu škody ještě splatný, a proto nemohl být platně započten proti pohledávce žalobce vůči žalované.
K tomu soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, podle něhož podmínka splatnosti započítávané pohledávky není splněna, vyzve-li věřitel dlužníka v jedné listině k zaplacení pohledávky splatné na požádání a současně v ní učiní projev směřující k započtení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 17 Co 48/2023-68, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry o nemožnosti započtení pohledávky žalované. Konstatoval, že okamžiku, kdy věřitel aktivně započítávané pohledávky učiní prohlášení o započtení, musí předcházet rozhodný okamžik způsobilosti pohledávek k započtení (aktivně započítávaná pohledávka musí být splatná před kompenzačním projevem). Připomněl též, že prohlášení o započtení vlastní nesplatné pohledávky nemá žádné právní účinky, ale takových účinků nenabude ani někdy v budoucnu, až se započítávaná pohledávka stane splatnou Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, např. na rozsudek ze dne 5.
11. 2002, sp. zn. 29 Odo 723/2001, či usnesení ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1534/2018, jež konstatovalo použitelnost závěrů dosavadní judikatury i pro výklad právní úpravy nového občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. V daném případě k započtení nedošlo, protože splatnost pohledávky a projev směřující k jejímu započtení spadají v jeden okamžik (31. 3. 2021). Žalovaná v době učinění projevu směřujícího k započtení nebyla oprávněna požadovat uspokojení započítávané pohledávky u soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, s odůvodněním, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 lze k započtení pohledávky na náhradu škody přistoupit i bez výzvy k plnění, respektive zda doručení výzvy k plnění musí předcházet aktu započtení. Ačkoli žalovaná neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. uplatňuje, z odůvodnění dovolání lze usoudit, že judikatura, na niž soudy odkázaly, je podle ní pro výklad § 1982 odst. 1 a § 1968 odst. 2 o.
z. nadále nepoužitelná, otázku tedy zřejmě pokládá za dovolacím soudem v poměrech nové právní úpravy neřešenou. Dovolatelka má za to, že je-li věřitel podle § 1958 odst. 2 o. z. oprávněn požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu, je povinen plnit ihned. Proto může věřitel také současně s výzvou k plnění učinit projev směřující k započtení podle § 1982 odst. 1 o. z. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání, ztotožnil se se závěry nalézacích soudů a uvedl, že žalovaná pohledávku vůči němu vytvořila účelově, poté, co část svého dluhu zaplatila a ujišťovala jej v mailové korespondenci, že uhradí i zbytek, jakmile bude mít finanční prostředky. Žalovaná nikdy neuplatnila vůči žalobci práva z odpovědnosti za vady díla, kterým byla jen revize elektro. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky podmínek započtení pohledávky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která je použitelná i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Podle § 1982 odst. 1, věty 1. o. z. k započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 o.
z. k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle odborné literatury lze k časovému určení lhůty „bez zbytečného odkladu“ podle § 1958 odst. 2 o. z. i s využitím dosavadní judikatury (Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu) při výkladu tohoto pojmu v ustanoveních zákona č. 40/1964 Sb. a zákona č. 513/1991 Sb. uzavřít, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.
V každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily.
Zásadně jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétních okolností případu v závislosti na účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci takto určené lhůty dosáhnout. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sen. zn. 29 ICdo 82/2019, uveřejněného pod číslem 34/2022 Sb. rozh. obč., včetně odkazů na tam označenou judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022).
Věřitel též může určit ve výzvě konkrétní lhůtu k plnění. Vzhledem k ochraně poskytované ustanovením § 1958 odst. 2 o. z. neměla by být lhůta stanovená ve výzvě nikdy kratší než lhůta určená časovým úsekem bez zbytečného odkladu. Věřitel tedy ve výzvě může stanovit pouze lhůtu delší. Dodrží-li ji dlužník, není v prodlení. Ke stejnému závěru dospěla i judikatura k § 563 zák. č. 40/1964 Sb., která je i nadále použitelná (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2003, sp. zn. 32 Odo 978/2003).
Viz Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (§ 1721-2520). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. je v právní úpravě započtení od 1. 1. 2014 zachována dosavadní koncepce občanskoprávní a obchodněprávní úpravy a ve shodě se všemi evropskými úpravami a s tradicí římského práva se vychází z pojetí, že k jednostrannému započtení lze přistoupit jen při střetu splatných pohledávek, je-li plnění stejného druhu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1534/2018, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu úkon započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky; takový kompenzační projev účinků nenabude ani v okamžiku, kdy se pohledávka později stane splatnou. Podmínka splatnosti započítávané pohledávky přitom není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3662/2012, a ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3327/2007). Uvedené závěry se uplatní i za nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, neboť platí (srov. § 1982 o. z.), že účinek zániku závazku nastává okamžikem, kdy se obě pohledávky stanou způsobilými k započtení, přičemž nesplatnou pohledávku proti splatné jednostranně započíst nelze a nelze tak učinit ani pro futuro (srov. komentář k § 1982 v ASPI a též Občanský zákoník V.
Závazkové právo. Obecná část /§ 1721 – 2054/, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1132 až 1134).
V daném případě je v souladu se shora citovanou judikaturou závěr nalézacích soudů, že účinky projevu směřujícího k započtení žalovanou tvrzené pohledávky, doručeného žalobci dne 31. 3. 2021, nastat nemohly, neboť žalovaná žalobce vyzvala k zaplacení tvrzeného dluhu fakturou ze dne 30. 3. 2021, doručenou žalobci dne 31. 3. 2021 se splatností dne 31. 3. 2021. Podle faktury by tedy byl žalobce povinen zaplatit žalované dluh do dne 31. 3. 2021, a to již na počátku uvedeného dne (podle § 601 odst. 1 věty první o.
z.), k čemuž platně dojít nemohlo, neboť faktura byla doručena až v průběhu téhož dne a její splatnost nemohla nastat před doručením k výzvy k plnění. Žalovaná tak stanovila lhůtu k plnění kratší než „bez zbytečného odkladu“, tedy v rozporu s § 1958 odst. 2 o. z. Lze dodat, že i kdyby žalovaná sama nestanovila lhůtu k plnění dne 31. 3. 2021 a požadovala by zaplacení „bez zbytečného odkladu“ od doručení výzvy k plnění, byl by jí předestřený výklad daného pojmu (tedy že by okamžik povinnosti žalobce plnit spadal v jedno s okamžikem převzetí výzvy k plnění) v rozporu se shora citovanou judikaturou ke lhůtě plnění, podle níž „bez zbytečného odkladu“ nemohlo nastat přímo v okamžiku doručení výzvy.
Pokud jde o splnění zákonných podmínek pro započtení, pak byl-li žalobci ve stejné zásilce s výzvou k zaplacení dluhu ve lhůtě ještě kratší než „bez zbytečného odkladu“ současně doručen i úkon směřující k započtení, nemohly nastat účinky započtení, protože žalovanou započítávaná aktivní pohledávka nebyla v okamžiku střetu pohledávek ještě splatná. Jelikož není důvodu pro závěr, že by se napadené rozhodnutí odvolacího soudu v závěru o neúčinnosti započtení žalovanou tvrzené pohledávky odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolací soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).