25 Cdo 1096/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně České kanceláře pojistitelů, IČ 70099618, se sídlem v Praze 4, Na
Pankráci 1724/129, za kterou jedná Česká pojišťovna, a.s., IČ 45272956, se
sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, proti žalovanému V. A., zastoupenému JUDr.
Františkem Penkem, advokátem se sídlem v Jistebnici č.p. 29, o 473 622,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 283/2004,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11.
2007, č.j. 64 Co 286/2007-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 473.622,- Kč s
příslušenstvím jako náhrady poloviny pojistného plnění, které vyplatila
poškozené H. Š. z důvodu škody na zdraví způsobené při dopravní nehodě zaviněné
žalovaným.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem pro zmeškání ze dne 16. 11. 2005, č.j. 27 C
283/2004-23, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 473.622,- Kč s příslušenstvím
a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2006, č.j.
64 Co 99/2006-38, rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. 4. 2007, č.j. 27 C 283/2004-66,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 429.342,- Kč s příslušenstvím, žalobu
ohledně 44.280,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2007, č.j.
64 Co 286/2007-84, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný jako řidič osobního automobilu
dne 14. 12. 1999 způsobil dopravní nehodu, při níž došlo k vážnému zranění
spolujezdkyně H. Š. Žalobkyně vyplatila poškozené pojistné plnění ve výši
947.244,- Kč a podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 492/1991 Sb., ve znění
do 31. 12. 1999, uplatnila proti žalovanému právo na náhradu vyplacené částky,
protože žalovaný způsobil škodu po prokázaném požití alkoholického nápoje. Za
situace, kdy žalovaný způsobil dopravní nehodu pod vlivem alkoholu,
nepřicházelo podle odvolacího soudu v úvahu snížení náhrady škody podle § 450
obč. zák., neboť takový postup by odporoval smyslu moderace. Pokud žalovaný s
poukazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o schválení smírného
urovnání ze dne 11. 9. 2007 (dále jen „rozhodnutí ESLP“) namítá, že v řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 432/2001 (v němž se
poškozená H. Š. domáhala na České kanceláři pojistitelů náhrady škody z uvedené
dopravní nehody a v němž žalovaný vystupoval jako vedlejší účastník) došlo k
zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, takový zásah nelze z uvedeného
rozhodnutí dovodit, protože Evropský soud pro lidská práva tímto rozhodnutím
pouze vzal na vědomí smírné vyřešení sporu mezi žalovaným a Českou republikou a
věcí samou se nezabýval. Jelikož žalobkyně plnila poškozené v září a říjnu 2003
a nárok na náhradu vyplaceného plnění uplatnila žalobou dne 16. 2. 2004,
odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným.
Žalobkyně v průběhu řízení žalobu upřesňovala co do vymezení jednotlivých
dílčích nároků, ale nezměnila ji, a proto stavení promlčecí doby nastalo již
podáním žaloby dne 16. 2. 2004. Odvolací soud nepovažoval jednání žalobkyně za
odporující dobrým mravům, neboť žalobkyně plnila poškozené podle pravomocného
soudního rozhodnutí a bylo pouze na její úvaze, zda proti tomuto rozhodnutí
podá dovolání. Žalobkyně navíc po žalovaném požaduje náhradu pouze ve výši
jedné poloviny vyplacené částky; naproti tomu žalovaný, který dopravní nehodu
pod vlivem alkoholu zavinil, poškozené sám žádné plnění neposkytl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu
soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel předně pokládá za nesprávný
závěr, že nedošlo k promlčení práva uplatněného žalobkyní. Žalobkyně zprvu
požadovala kompenzaci poloviny veškerého plnění, které poskytla poškozené,
podáním ze dne 14. 11. 2006 však svůj požadavek změnila a nyní požaduje náhradu
jen některých vyplacených částek. Přestože žalobkyně uvedeným podáním nezměnila
výši požadované částky, nejde o pouhé upřesnění žaloby, ale o její změnu,
protože tímto podáním došlo ke změně skutkových okolností, z nichž uplatněný
nárok vychází. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem, že z obsahu rozhodnutí
ESLP nevyplývá, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
25 C 432/2001 došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Třebaže
pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 5. 2002, č.j. 25 C
432/2001-58, nebyl zrušen, z rozhodnutí ESLP je podle dovolatele zřejmé, že
tento rozsudek byl vydán v řízení, v němž byly porušeny principy spravedlivého
procesu. Dovolatel dále obsáhle argumentuje, jaká pochybení Obvodního soudu pro
Prahu 5 představují porušení jeho práva na spravedlivý proces a proč je
citovaný pravomocný rozsudek tohoto soudu nesprávný. Nesouhlasí též s právním
názorem Nejvyššího soudu, že vedlejší účastník není oprávněn podat dovolání, a
snáší argumenty na podporu názoru opačného. Nárok žalobkyně považuje za
odporující dobrým mravům, protože žalobkyně – vědoma si svého „práva regresu“ –
„uznávala pouze 20 % spoluzavinění poškozené“, o požadavcích poškozené
žalovaného vůbec neinformovala a těmto požadavkům (mnohdy nedůvodně) vyhověla.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že aplikace § 450 obč. zák. není vyloučena ani
v regresním řízení, avšak soudy se tím vůbec nezabývaly. Z uvedených důvodů
žalovaný navrhuje, aby dovolací soud podle § 243 o.s.ř. odložil vykonatelnost
napadeného rozhodnutí a následně aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7.
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože
napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 1. 11. 2007, Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241
odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí
nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970, pod č. 28); totéž platí, jde-li
o postižní právo na náhradu pojistného plnění, které bylo vyplaceno z důvodu
uplatněných (dílčích) nároků na náhradu škody. Tato samostatnost jednotlivých
nároků se projeví i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Pokud v dané věci
žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu potvrzující rozsudek soudu prvního
stupně, jímž bylo rozhodnuto o částkách 13.590,- Kč (soudní poplatek) a
5.875,- Kč (znalečné), dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku o věci
samé, kterým bylo rozhodnuto o více samostatných peněžitých nárocích
nepřevyšujících 20.000,- Kč, a proto je přípustnost dovolání vyloučena
ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. bez ohledu na to, že jejich součet
tuto částku převyšuje a že o nich odvolací soud rozhodl jediným výrokem. K
příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez
současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod č. 62).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.; o případ uvedený v §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejde, a proto zbývá posoudit, zda dovolání, které
směřuje proti potvrzujícímu výroku ohledně částek 339.600,- Kč a 75.345,- Kč,
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Především je třeba zdůraznit, že v tomto řízení nepřísluší dovolacímu soudu
přezkoumávat postup a závěry soudů v řízení jiném, tj. v řízení vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 432/2001, takže námitky vznášené v
tomto směru dovolatelem jsou bezpředmětné, včetně jeho polemiky k otázce
oprávněnosti vedlejšího účastníka podat dovolání a k otázce, zda Evropský soud
pro lidská práva v rozhodnutí ze dne 11. 9. 2007 posuzoval soulad uvedeného
řízení s Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod.
Jde-li o promlčení práva (respektive některých dílčích nároků) žalobkyně na
náhradu vyplaceného plnění, dovolací soud připomíná, že (dovolatelem namítanou)
změnu žaloby je třeba odlišit od podání, jímž žalobce pouze odstraňuje vady
návrhu (z vlastní iniciativy nebo na základě postupu soudu podle § 43 o.s.ř.).
Ke změně návrhu totiž může dojít jen tehdy, jestliže žalobní petit, popř.
vylíčení rozhodujících skutečností, ohledně nichž se změna navrhuje, nevykazují
takové vady, které by bránily pokračování v řízení (srov. Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád. Komentář. I. díl., 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006,
str. 419). Hmotněprávní i procesněprávní účinky nesprávné nebo neúplné žaloby,
jejíž vady byly dodatečně odstraněny, pak působí již od jejího podání.
Skutečnost, že žaloba trpěla vadami, které bylo třeba odstranit, přitom
připouští i dovolatel. Pokud odvolací soud, vzhledem k výzvě soudu prvního
stupně učiněné při jednání dne 13. 11. 2006, která je podle svého obsahu výzvou
k odstranění vad žaloby podle § 43 odst. 1 o.s.ř. (č.l. 43 spisu), považoval
podání žalobkyně učiněné dne 21. 11. 2006 za upřesnění a nikoli za změnu
žaloby, a proto nepřisvědčil námitce promlčení vznesené žalovaným, odpovídá
tento jeho závěr ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1171/2003, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001,
uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3153 a C 1416).
Námitka dovolatele, že se soudy nezabývaly aplikací § 450 obč. zák.
nepředstavuje otázku zásadního právního významu proto, že citované ustanovení
je dle své jednoznačné dikce aplikovatelné výlučně ve vztahu k právu na náhradu
škody, avšak předmětem tohoto řízení je právo postihu (regresu), které svědčí
žalobkyni vůči žalovanému a které nemá povahu práva na náhradu škody (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 799/2006).
Konečně přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení nelze založit ani
námitkou, že uplatnění práva na náhradu vyplaceného pojistného plnění žalobkyní
je v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud opakovaně zaujal právní názor,
který sdílí i v posuzované věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle
zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v
rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu,
s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001,
sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru civilních rozhodnutí
NS, a dále usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004, ze dne 6. 6.
2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006, ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 235/2007,
nebo ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4367/2007).
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí postrádá zásadní právní význam ve
smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř., a dovolání tak není přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.; Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo a žalobkyni v této
fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Robert Waltr,v.r.
předseda senátu