25 Cdo 1107/2024-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) PRETOL
s. r. o., IČO 25923501, se sídlem Radimova 2342/36, Praha 6, a b) V. J., oba
zastoupení JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem Těšnov 1059/1,
Praha 1, proti žalovaným: 1) HROT, s. r. o., IČO 07756313, se sídlem Seifertova
455/17, Praha 3, zastoupená JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se
sídlem Hálkova 1406/2, Praha 2, a 2) CMI News s. r. o., IČO 07749147,
se sídlem Sokolovská 979/209, Praha 9, zastoupená JUDr. Jakubem Blažkem,
advokátem se sídlem Na Březince 1232/16, Praha 5, o uveřejnění odpovědi podle §
10 zákona č. 46/2000 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C
238/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.
11. 2023, č. j. 29 Co 231/2023-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 2) k
rukám jejího zástupce náhradu nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. 4. 2023, č. j. 7 C
238/2020-193, výrokem I zastavil řízení v rozsahu, ve kterém se žalobci
domáhali, aby žalovaná 1) byla povinna uveřejnit ve vydání týdeníku HROT
nejblíže následujícím po právní moci rozsudku na straně 26–27 a do tří dnů od
právní moci rozsudku též na internetových stránkách www.tydenikhrot.cz a aby
žalovaná 2) byla povinna do tří dnů od právní moci rozsudku uveřejnit na
internetových stránkách www.info.cz v rámci odpovědi žalobců následující text:
„Společnost PRETOL s. r. o. dlouhodobě a profesionálním způsobem zajišťuje pro
několik vlastníků pozemních komunikací likvidaci následků havárií a přispívá k
zajištění bezpečnosti a plynulosti silniční dopravy. Co se týče novely zákona o
silničním provozu, z jejího textu je jednoznačně patrné, že jím má být pouze
postaveno najisto, že pokud na dálnici není původce překážejícího vozidla
schopen vozidlo odstavit neprodleně, je povinna Policie České republiky
respektovat platnou právní úpravu a uložit odstranění vozidla vlastníkovi
dálnice.“ Dále výrokem II uložil žalované 1) povinnost uveřejnit ve vydání
týdeníku HROT nejblíže následujícím po právní moci rozsudku na straně 26–27 a
do tří dnů od právní moci rozsudku též na internetových stránkách
www.tydenikhrot.cz odpověď žalobců následujícího znění: „Dne 30. 7. 2020 byl na
stranách číslo 26–27 týdeníku HROT a v jeho internetové verzi dostupné na
www.tydenikhrot.cz uveřejněn článek s názvem „Zaplať nebo táhni.“ Uvedený
článek obsahoval nepravdivá a zavádějící tvrzení dotýkající se jména a pověsti
pana V. J. a obchodní společnosti PRETOL s. r. o. Dle uvedených tvrzení měl pan
V. J. a obchodní společnost PRETOL s. r. o. získávat nezákonným způsobem státní
zakázky, a získat tak nezákonný prospěch na úkor daňových poplatníků. Uvedená
tvrzení nejsou pravdivá a jsou způsobilá vyvolat u čtenářů negativní postoj
vůči mé osobě a vůči společnosti PRETOL s. r. o. a dotýkají se též mé cti a
dobré pověsti PRETOL s. r. o.“ Výrokem III uložil žalované 2) povinnost do tří
dnů od právní moci rozsudku uveřejnit na internetových stránkách www.info.cz
odpověď žalobců následujícího znění: „Dne 30. 7. 2020 byl na internetové adrese
www.info.cz uveřejněn článek s názvem „Na D1 zuří ostrý konkurenční boj. Jde o
kšefty za desítky milionů korun.“ Uvedený článek obsahoval nepravdivá a
zavádějící tvrzení dotýkající se jména a pověsti pana V. J. a obchodní
společnosti PRETOL s. r. o. Dle uvedených tvrzení měl pan V. J. a obchodní
společnost PRETOL s. r. o. získávat nezákonným způsobem státní zakázky, a
získat tak nezákonný prospěch na úkor daňových poplatníků. Uvedená tvrzení
nejsou pravdivá, jsou způsobilá vyvolat u čtenářů negativní postoj vůči mé
osobě a vůči společnosti PRETOL s. r. o. a dotýkají se též mé cti a dobré
pověsti společnosti PRETOL s. r.
o.“ Výrokem IV zamítl žalobu v rozsahu, ve
kterém se žalobci domáhali, aby žalovaná 1) byla povinna uveřejnit ve vydání
týdeníku HROT nejblíže následujícím po právní moci rozsudku na straně 26–27 a
do tří dnů od právní moci rozsudku též na internetových stránkách
www.tydenikhrot.cz a aby žalovaná 2) byla povinna do tří dnů od právní moci
rozsudku uveřejnit na internetových stránkách www.info.cz v rámci odpovědi
žalobců následující text: „nezákonným způsobem ovlivňovat legislativní proces“
a dále „Dále není pravdou, že společnost PRETOL s. r. o. získala veřejné
zakázky v rozporu s právními předpisy. Společnost PRETOL s. r. o. vždy
postupovala a postupuje v souladu s právními předpisy. Všechny závazky z
uvedených smluv jsou ze strany společnosti PRETOL s. r. o. řádně a včas plněny,
přičemž za provedenou práci účtuje vysoutěženou odměnu, a to výhradně za
podmínek, které stanovil zadavatel.“ Výrokem V nepřiznal žádnému účastníku
právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) provozuje
silniční nákladní dopravu, včetně vyproštění a odtahu vozidel havarovaných a
nepojízdných, a žalobce b) je jediným společníkem a jednatelem žalobkyně a). Obsahem ve výrocích uvedených článků se žalobci cítili dotčeni na svých
právech, neboť sdělení v nich uvedená považují za nepravdivá a difamační. Obvodní soud ve vztahu k žalované 2) uzavřel, že žalobci správně adresovali
výzvu podle § 12 odst. 3 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při
vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (dále jen
„tiskový zákon“) na obchodní firmu žalované 2), že potvrzení o doručení dne 28. 8. 2020 na dodejce bylo provedeno razítkem společnosti C & B GROUP a. s., která
má shodnou adresu sídla jako žalovaná 2), a její jediný akcionář, člen
představenstva a člen správní rady je zároveň bývalým jednatelem žalované 2);
navíc jeho jméno bylo ke dni 17. 8. 2020 uváděno v rámci registrace její
internetové domény. Na předmětnou žádost žalobců reagovala žalovaná 2) výslovně
již 8. 9. 2020, k obsahu se vyjádřila věcně a byla zastoupena advokátem. Není
tedy důvod pochybovat, že žalované 2) výzva byla řádně doručena. Co do části
skutkových tvrzení v článku soud shledal, že žalovaným se nepodařilo prokázat
jejich pravdivost a tato tvrzení zasahovala dobrou pověst žalobkyně a) a čest
výslovně uvedeného žalobce b), a proto soud žalobě v části vyhověl. Ve zbytku
žaloby byly napadené výroky buď shledány pravdivými, nebo byly doslovnými
citacemi policejního vyjádření, a tudíž se na ně vztahovala výjimka dle § 15
odst. 1 písm. c) tiskového zákona, anebo text omluvy neodpovídal tvrzením v
předmětných článcích, proto soud částečně žalobu zamítl. Co do části, jíž vzali
žalobci žalobu zpět, řízení zastavil. 2. K odvolání žalované 2) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j.
29 Co 231/2023-241, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I ve vztahu k žalované 2), ve výroku III jej změnil tak, že zamítl
žalobu i v rozsahu, ve kterém se žalobci domáhali, aby žalovaná 2) byla povinna
do tří dnů od právní moci rozsudku uveřejnit na internetových stránkách
www.info.cz odpověď žalobců následujícího znění: „Dne 30. 7. 2020 byl na
internetové adrese www.info.cz uveřejněn článek s názvem ‚Na D1 zuří ostrý
konkurenční boj. Jde o kšefty za desítky milionů korun.‘ Uvedený článek
obsahoval nepravdivá a zavádějící tvrzení dotýkající se jména a pověsti pana V. J. a obchodní společnosti PRETOL s. r. o. Dle uvedených tvrzení měl pan V. J. a
obchodní společnost PRETOL s. r. o. získávat nezákonným způsobem státní
zakázky, a získat tak nezákonný prospěch na úkor daňových poplatníků. Uvedená
tvrzení nejsou pravdivá, jsou způsobilá vyvolat u čtenářů negativní postoj vůči
mé osobě a vůči společnosti PRETOL s. r. o. a dotýkají se též mé cti a dobré
pověsti společnosti PRETOL s. r. o.“ Dále výrokem II odvolání směřující proti
výroku IV rozsudku soudu prvního stupně odmítl a výrokem III rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že
zúžení požadovaného textu odpovědi představuje částečné zpětvzetí žaloby, jehož
důsledkem je částečné zastavení řízení, a nikoli nepřípustnou změnu žaloby,
kterou by byl požadován jiný text odpovědi. Odvolání žalované 2) proti
zamítavému výroku IV odmítl jako subjektivně nepřípustné. Ztotožnil se však s
námitkou, že žalobci nedoručili žalované 2) řádně žádost o uveřejnění odpovědi
ve lhůtě 30 dnů podle § 12 odst. 3 tiskového zákona, a jejich právo tudíž
zaniklo. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak
shledal, že žádost byla doručena opožděně. Podle odvolacího soudu lhůta 30 dnů
uplynula (podle § 607 o. z.) dne 31. 8. 2020. Příslušnou žádost žalobci
odeslali 27. 8. 2020; tato žádost žalované 2) doručena byla, což vyplývá z
toho, že na ni žalovaná 2) dopisem ze dne 8. 9. 2020 reagovala. Stěžejní
nicméně bylo posoudit, kdy k tomuto doručení došlo. V případě, že je dojití
zásilky prokázáno, uplatní se zákonná domněnka doby dojití podle § 573 o. z.,
podle níž se má v případě vnitrostátní poštovní zásilky za to, že zásilka byla
doručena třetí pracovní den po odeslání, v nyní posuzovaném případě tedy 1. 9. 2020. Tato zákonná domněnka doby dojití by se přitom neuplatnila pouze v
případě, že by v řízení bylo prokázáno, že zásilka musela být doručena buď před
tímto, nebo po tomto datu (zejména pokud by byly prokázány konkrétní okolnosti
doručení). Takové skutečnosti nicméně v řízení před soudem prvního stupně
prokázány nebyly. Odvolací soud nesouhlasil s hodnocením soudu prvního stupně,
že dřívější personální propojenost žalované 2) a spol. C&B Group, a. s. (v
současnosti katz83, a. s.) znamená, že převzetí zásilky uvedenou společností má
de facto účinky doručení žalované 2). Takový závěr by byl problematický i v
případě aktuálního personálního propojení; v případě, kdy toto personální
propojení (na úrovni statutárních orgánů) v rozhodné době již neexistovalo, jej
nicméně nelze bez dalšího učinit vůbec. Nadto se odvolací soud ztotožnil i s
námitkou, že požadovaný text omluvy byl formulován příliš obecně a nepřiléhavě,
a tudíž nesplňuje podmínky dle § 10 odst. 2 tiskového zákona; odkázal přitom na
judikaturu dovolacího soudu reprezentovanou rozsudkem ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2740/2008. 3. Proti výrokům I a III rozsudku odvolacího podali žalobci dovolání,
neboť mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, a to otázky, zda při doručování žádosti o zveřejnění odpovědi podle
tiskového zákona je zachována hmotněprávní lhůta v případě, že bylo doručeno na
adresu sídla vydavatele na recepci společnou více subjektům, na doručenku byl
přejímající recepcí uveden jiný subjekt, nicméně vlastnicky propojený s
adresátem.
Dále dovolatelé uvedli, že otázka zásahu do osobní cti dovolatele b)
a dobré pověsti dovolatele a) měla být posouzena jinak, eventuálně otázka
uvedení okolností na pravou míru ve smyslu tiskového zákona byla odvolacím
soudem posouzena odchylně od podmínek uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 17. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2740/2008. Následně podrobně dovolatelé
rozvádějí, proč při právním posouzení uvedených otázek odvolací soud pochybil,
proč neměl být aplikován § 573 o. z. upravující domněnku doby dojití, nýbrž
prokazatelné doručení do dispoziční sféry žalované 2), a to v situaci, kdy není
vyžadováno doručení do vlastních rukou. Dovolatelé dále uvádějí, že se jedná o
skutkový závěr, zda bylo či nebylo doručeno včas, a tedy mělo být doplněno
dokazování výslechem jednatele a zaměstnanců žalované 2) k příjmu pošty. Podle
dovolatelů tedy došlo k překvapivému rozhodnutí a bylo porušeno jejich právo na
spravedlivý proces s odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu. V další
části dovolání pak dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně
požadavků kladených na text požadované odpovědi a dovozují (s odkazy na
judikaturu a odbornou literaturu), že tyto požadavky v daném případě byly
splněny. Z uvedených důvodů podle dovolatelů nemohou obstát oba napadené závěry
odvolacího soudu, navíc závěr, že odpověď nesplňuje parametry dle tiskového
zákona, představuje pouze jakési obiter dictum, které odvolací soud ani řádně a
přezkoumatelným způsobem neodůvodnil. Navrhli proto, aby dovolací soud změnil
rozsudek odvolacího soudu tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně,
případně zruší rozsudek odvolacího soudu v napadené části a vrátí mu věc v
tomto rozsahu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná 2) ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje dovolání
za nepřípustné, resp. nedůvodné, neboť podle něj zpochybňuje skutková zjištění,
nikoli právní posouzení, rovněž nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za
překvapivé a považuje námitku proti závěru o nepřiléhavé odpovědi dílem za
nepřípustnou a dílem za nedůvodnou, když dovolatelé ani konkrétně neuvedli, co
odvolacímu soudu vytýkají a z čeho vycházejí. Navrhla proto, aby dovolací soud
dovolání odmítl, případně zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst.
1 o. s. ř.) zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., se nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
6. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
7. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních
otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému
rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno
nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v
ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12.
2019, sen. zn. 29 NSCR 140/2019, nebo ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo
2466/2020).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dvou právních závěrech.
Především odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně posoudil doručení
žádosti o uveřejnění odpovědi podle § 10 tiskového zákona jako opožděné, neboť
doručení dne 28. 8. 2020 na příslušnou adresu vykázané doručenkou potvrzenou
otiskem razítka společnosti C&B Group, a. s. (dnes katz83, a.s.) nepovažoval za
doručení do dispoziční sféry žalované 2), a uplatnil proto zákonnou domněnku
doby dojití podle § 573 o. z., tedy třetí pracovní den po odeslání, dne 1. 9.
2020. Kromě toho považoval odvolací soud rovněž znění odpovědi formulované
dovolateli za příliš obecné a nepřiléhavé, a neodpovídající tudíž podmínkám §
10 odst. 2 tiskového zákona. Každý z těchto závěrů je samostatným a
postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby. Nelze souhlasit s námitkou
dovolatelů, že druhý z uvedených závěrů je jen „jakési obiter dictum (které ani
řádně a přezkoumatelným způsobem neodůvodnil)“. Jde o rovnocenný závěr, který
srozumitelně a přezkoumatelně, byť stručněji odvolací soud odůvodnil (viz odst.
17 a 18 dovoláním napadeného rozsudku).
9. Ve vztahu k té části napadeného výroku I rozsudku odvolacího soudu,
jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I o částečném
zastavení řízení, dovolatelé žádnou právní otázku neformulují ani žádné námitky
nesprávného právního posouzení nevznášejí, v této části tedy dovolání postrádá
náležitosti nezbytné k tomu, aby bylo možné posoudit jeho přípustnost, případně
důvodnost (§ 241a odst. 2, § 241b odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
10. Dovolatelé v dovolání směšují otázku, zda uveřejněný článek byl
nepravdivý a způsobilý zasáhnout dobrou pověst žalobkyně a) a čest žalobce b),
a otázku, zda navrhovaný text odpovědi odpovídá zákonným požadavkům a je
způsobilý naplnit její zákonný účel. Ačkoli obě otázky spolu souvisejí, je
třeba zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že
odpověď nesplňuje podmínky podle § 10 odst. 2 tiskového zákona, tj. neomezuje
se na skutkové tvrzení, neuvádí na pravou míru publikované tvrzení, nezpřesňuje
ani nedoplňuje neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení, není přiměřená
rozsahu napadeného sdělení, popř. z ní není patrné, kdo ji činí. Pouze z
hlediska takto vymezené právní otázky může dovolací soud posuzovat předpoklady
přípustnosti dovolání.
11. Odvolací soud dovodil, že pokud žalobci v odpovědi uvádějí, že není
pravda, že by nezákonným způsobem získávali státní zakázky, resp. že by měli
nezákonný prospěch na úkor daňových poplatníků, pak taková tvrzení obsahem
předmětného článku nebyla; v článku bylo pouze upozorněno na podezřelé množství
smluv uzavřených mezi státem a žalobkyní a), jejímž jednatelem byl žalobce b).
Žalobci ve své odpovědi přitom neuvádějí konkrétní skutkové okolnosti, kterými
by tato tvrzení uváděli na pravou míru, resp. je doplňovali či zpřesňovali
(např. tak, že by vysvětlili důvody, proč měla žalobkyně a/ se státem uzavřeno
větší množství smluv, nebo tuto skutečnost popřeli a uvedli, kolik smluv měla
se státem uzavřeno); naopak jen popírají tvrzení, která z předmětného článku
toliko nepřímo vydedukovali (resp. to, jaký předmětný článek může navozovat
dojem), nicméně která v něm uvedena nejsou. Odvolací soud pak s odkazem na
závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 30
Cdo 2740/2008, uzavřel, že požadovaná odpověď předpoklady uvedené v § 10 odst.
2 tiskového zákona (tak jak jsou dovolacím soudem interpretovány) nesplňuje.
12. V citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2740/2008 bylo
mimo jiné uvedeno, že odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení, kterými
se publikované tvrzení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu
zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená
rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z
odpovědi musí být patrno, kdo ji činí. Předpokladem oprávnění domáhat se
uveřejnění odpovědi podle § 10 tiskového zákona je, že a) v periodickém tisku
bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti,
důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti
určité právnické osoby, b) požadovaná odpověď se omezuje pouze na skutková
tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru
nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje, c)
odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen
jeho část, pak této části, d) z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.
Podstatou právního prostředku odpovědi je uvést uveřejněné skutkové tvrzení na
pravou míru vlastním vylíčením (podáním) skutkových tvrzení dotčenou osobou.
Dotčená osoba může vlastními slovy vyložit celý skutkový děj, upřesnit některé
skutečnosti, které chce, protože je považuje ze svého hlediska za důležité,
popř. je doplnit, a tak veřejnosti nabídnout vlastní verzi uveřejněného
sdělení. V rozsudku ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2159/2008, Nejvyšší
soud konstatoval, že účelem požadované odpovědi podle tiskového zákona je uvést
příslušné skutkové tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu
zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Pokud toho navržené znění odpovědi
není schopno, nemůže být žalobě na uveřejnění odpovědi v tomto znění vyhověno v
důsledku nenaplnění předpokladů vyplývajících ze zmíněných ustanovení. O
takovou eventualitu půjde např. tehdy, pokud by uplatňovaný návrh odpovědi
obsahoval případné logické nedostatky kompozice textu, zahrnoval v sobě obecné
úvahy žadatele, byla v něm obsažena tvrzení, která by nebyla bezprostřední
reakcí na uveřejněná sdělení, ale jednalo by se eventuálně o informace
relativně samostatného obsahu ve vztahu k informaci, na níž by mělo být
odpovědí reagováno, resp. koncipovaný návrh odpověď by nebral v úvahu možný
další vývoj, resp. též změnu okolností případu, pokud by ovlivňovaly
předpoklady pro utváření jejího znění, apod. K uvedeným závěrům se Nejvyšší
soud přihlásil v rozsudku ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016.
13. Posouzení textu požadované odpovědi odvolacím soudem je v souladu s
uvedenými judikatorními závěry. Nad rámec důvodů uvedených odvolacím soudem lze
poukázat i na to, že navrhovaný text odpovědi hovoří nejprve o žalobcích ve
třetí osobě a poté užívá formulace v osobě první („jsou způsobilá vyvolat u
čtenářů negativní postoj vůči mé osobě … a dotýkají se též mé cti“), v důsledku
čehož není zřejmé, kdo odpověď činí.
14. Z toho vyplývá, že nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání
u jedné z předestřených právních otázek, jejíž řešení je postačující pro
zamítnutí žaloby, a je tudíž nadbytečné zabývat se druhou otázkou, jakož i
dalšími námitkami uplatněnými v dovolání.
15. Dovoláním napadené rozhodnutí není v rozporu ani s dovolateli
citovanými nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 346/06, a
ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, pojednávajícími o střetu práva na
svobodu slova a na informace s právem na ochranu osobnostních práv (cti, dobré
pověsti). Naopak bylo-li by vyhověno žalobě na uložení povinnosti uveřejnit
odpověď bez splnění zákonem stanovených podmínek, šlo by o nepřípustné
potlačení práva na svobodu slova a šíření informací zahrnujícího i právo na
kritiku.
16. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na
odmítnutí dovolání má žalovaná 2) vůči žalobcům právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem.
Advokát učinil ve věci jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání, za
který mu náleží odměna podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění účinném ke dni vyjádření (dále jen „vyhláška“). Výše odměny advokáta za
jeden úkon právní služby byla vypočtena podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 3 písm. d)
vyhlášky a činí 2.500 Kč. K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve
výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky a 21% náhrada za daň z přidané hodnoty (§
137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 588 Kč. Celkem tedy náhrada nákladů dovolacího
řízení činí 3.388 Kč a je splatná v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s.
ř.) k rukám zástupce žalované 2) (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu