USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Z. V., zastoupená Mgr. Alicjou Adamusovou Rzymanovou, advokátkou se sídlem Kirovova 1430/11, Karviná, proti žalované: Bílovecká nemocnice, a. s., IČO 26865858, se sídlem 17. listopadu 538/57, Bílovec, zastoupená JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem Veleslavínova 1022/4, Ostrava, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 40/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2023, č. j. 71 Co 178/2023-462, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
129,54 Kč s příslušenstvím, dále rozhodl o náhradě nákladů a poplatkové povinnosti. Rozhodl tak v řízení o náhradu újmy způsobené žalobkyni poškozením lýtkového nervu nesprávnou pooperační medikací po operaci varixů, které se žalobkyně podrobila u žalované. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně absolvovala dne 12. 2. 2015 předoperační vyšetření a byla písemně poučena (viz souhlas s léčebným úkonem ze dne 12. 2 2015, který je součástí zdravotní dokumentace) o povaze a rizicích zákroku i následné péči, načež dne 13.
2. 2015 podstoupila operaci varixů (křečových žil) na levé dolní končetině. Žalobkyně byla v rámci souhlasu informována, že vzácnou komplikací u obdobného typu operací je poškození hlubokého lýtkového nervu. Podle propouštěcí zprávy zákrok proběhl bez komplikací. Během hospitalizace se u žalobkyně neprojevila tromboembolická nemoc, v rámci pooperačního režimu jí byla doporučena nefarmakologická prevence tromboembolie elastickou bandáží a polohováním levé dolní končetiny. Žalobkyně byla propuštěna dne 16.
2. 2015. Z provedeného dokazování vyplynulo, že prevence flebotrombózy, tj. krevní sraženiny v žilním systému, byla dostatečná (dle shodného názoru znalce MUDr. Zonči i znaleckého ústavu Fakultní nemocnice Bulovka) a v souladu s doporučením po dobu hospitalizace. Po propuštění nebylo dle doporučených postupů u tohoto typu operace nutné pokračovat v lékové prevenci. Trombóza levé dolní končetiny u žalobkyně prokázána nebyla. Ačkoli při ultrazvukovém vyšetření žilního systému dne 27. 2. 2015 v Nemocnici v Novém Jičíně byla zjištěna parciální, tj. částečná trombóza, šlo pouze o pomocnou část ultrazvukového vyšetření, jejíž výsledek nelze brát jako jednoznačný průkaz trombózy.
Parciální žilní trombóza bércových žil, i pokud byla zjištěna, nemohla být příčinou kompartment syndromu (tj. stavu, kdy dojde k zvýšení tlaku v uzavřeném prostoru s následnou nedokrevností a poškozením struktur okolních tkání), a takový syndrom u žalobkyně ani nebyl prokázán. Následné kontrolní ultrazvukové vyšetření žilního systému levé dolní končetiny provedené žalovanou dne 6. 3. 2015 a dne 10. 4. 2015 trombózu neprokázalo. Poškození lýtkového nervu tak nebylo důsledkem flebotrombózy ani tzv. kompartment syndromu.
Vyšetření EMG, tj. elektromyografií (vyšetřovací metoda, která se zabývá měřením elektrické aktivity a jejím šířením v nervech a svalech) neprokázala těžké motorické poškození hlubokého lýtkového nervu. Vyšetřením EMG dne 18. 8. 2016 byla zjištěna porucha senzitivního vedení levostranného povrchového lýtkového nervu a dne 23. 2. 2017 bylo konstatováno jeho normální senzitivní vedení, ze kterého nelze vyvozovat omezení chůze či její nemožnost. K tvrzení žalobkyně, že žalovaná způsobila poškození jejího lýtkového nervu zanedbáním prevence tromboembolické nemoci po operaci, soud zdůraznil, že u žalobkyně předně nebyl prokázán vznik kompartment syndromu a nebyla prokázána ani souvislost mezi prevencí vzniku hluboké žilní nedostatečnosti a poškozením hlubokého lýtkového nervu.
Rozsah provedené prevence neměl na zhoršení zdravotního stavu žalobkyně vliv.
Podle soudu prvního stupně nastalé zdravotní komplikace spadají do kategorie tzv. vitium artis, která nenaplňuje znak protiprávnosti, neboť jde o chybu či nezdar při poskytování zdravotní péče v jednom bodě jinak celkově správného lékařského postupu. Soud prvního stupně na daný případ aplikoval § 2645, § 2913, § 2910, § 2900, § 2958 a § 2647 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že nedošlo k porušení povinnosti žalované; odpovědnost za správnost provedení lékařského zákroku není odpovědností za výsledek, tj. za vyléčení.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 12. 2023, č. j. 71 Co 178/2023-462, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, změnil je v nákladovém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a souhlasil s jeho důvody pro neprovedení důkazu znaleckým posudkem prof. Dudy. Dále k rozporu mezi písemným a ústním znaleckým posudkem znaleckého ústavu Fakultní nemocnice Bulovka vysvětlil, že při ústním znaleckém posudku došlo jen k upřesnění některých části písemného posudku, ale základ písemného znaleckého posudku
rozhodný pro právní posouzení věci zůstal beze změny. Odvolací soud souhlasil s právním posouzením věci okresním soudem podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu v souvislosti s provedením lékařského zákroku, jakož i s vypořádáním námitek ohledně zdravotní dokumentace či nedostatečné prevence pooperační trombózy. Shodně se soudem prvního stupně považoval za zásadní skutečnost, že u žalobkyně nebyla zjištěna trombóza hlubokého žilního systému a nebyl zjištěn ani kompartment syndrom, tudíž ani opomenutí prevence vzniku hluboké žilní nedostatečnosti jako příčina kompartment syndromu. V daném případě nebyl prokázán škodlivý následek, za který by žalovaná nesla odpovědnost.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na dosud neřešené otázce procesního práva ohledně kvantifikace vyšší míry pravděpodobnosti – zda může soud po nedostatečném dokazování vyslovit závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi nastalými zdravotními potížemi žalobkyně a nepodáním preventivní medikace k zamezení vzniku trombózy. V textu dovolání položila šest zcela obecně formulovaných otázek pravidel soudního procesu, náležitostí písemného vyhotovení soudních rozhodnutí, práce soudu se znaleckými posudky a otázku, zda „platí, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání“. Zopakovala svou argumentaci z odvolacího řízení. Dále namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, které je v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího i Ústavního soudu. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýkala neúplné zjištění skutkového stavu věci, neprovedení navržených důkazů a chybné hodnocení a dezinterpretaci provedených důkazů. Závěry o neprokázání příčinné souvislosti jsou nesprávné, neboť příčinná souvislost mezi chybným počínáním žalované a zdravotními potížemi žalobkyně je dostatečně zřejmá. Podle žalobkyně je extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a mylnými závěry soudů obou stupňů. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolání žalobkyně považuje za nedůvodné, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
5. Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že za následek, který je možnou komplikací daného zákroku, nemůže odpovídat zdravotnické zařízení. Žalovaná se nedopustila postupu non lege artis. Žalobkyně v dovolání pouze zopakovala argumentaci z nalézacího řízení, především setrvala na vlastní skutkové verzi.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Při poskytování zdravotní péče jsou poskytovatelé povinni postupovat podle smlouvy (je-li uzavřena) s péčí řádného odborníka (§ 2643 odst. 1 o. z.). Pojem péče řádného odborníka užitý v občanském zákoníku pro závazek ze smlouvy o péči o zdraví navazuje na tradiční chápání pojmu lex artis (tzv. náležitá odborná úroveň) podle zákona o zdravotních službách. Péče řádného odborníka je takový výkon činnosti poskytovatele zdravotních služeb, který je prováděn na základě dostatečných informací, odborně a dovedně, s potřebnou pečlivostí a s odpovídající znalostí.
Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním – jedním z předpokladů odpovědnosti podle § 2913 ve spojení s § 2645 o. z. Odpovědnost podle citovaných ustanovení není odpovědností za výsledek, nýbrž za správnost provedení lékařského zákroku, tj. za jeho provedení s péčí řádného odborníka. Nejde o deliktní odpovědnost (odpovědnost za porušení zákona), ale o odpovědnost za porušení smlouvy, která je postavena na objektivním principu, zavinění se nezkoumá. Základními předpoklady pro vznik odpovědnosti podle § 2913 o.
z. jsou: protiprávní jednání škůdce spočívající v porušení smluvně převzaté povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením smlouvy a vznikem škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2968/2018). Jak již dříve konstatoval Nejvyšší soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 13/2023), byla-li zdravotní péče poskytnuta řádně, v souladu se zákonnými požadavky, není splněna podmínka vzniku odpovědnosti za škodu spočívající v protiprávním jednání, bez ohledu na to, že výsledkem poskytnuté péče nebyl kýžený zdravotní stav, ale dostavily se komplikace, které jej zhoršily.
Okolnost, že tyto komplikace jsou důsledkem poskytnuté péče, pak sama o sobě neznamená, že péče byla poskytnuta v rozporu s požadavky na ni kladenými. Jak též připomíná ve svých rozhodnutích Ústavní soud, i přes neustálý pokrok lékařské vědy se nelze domnívat, že vyřešení jakéhokoli zdravotního problému je nyní samozřejmostí a každá operace pouhou formalitou. Operace nadále představuje závažný zásah do lidského organismu; každý člověk je jedinečný a může mít takové predispozice, které nelze před operací (ani během ní) rozpoznat.
Zdravotnické zařízení odpovídá jen za škodu, k níž došlo v důsledku postupu non lege artis (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1564/15, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 770/16, či ze dne 27. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 27/19). Stěžejní závěr v tomto směru nelze učinit bez náležitých skutkových zjištění, jež jsou soudu objasněny znalci z daného oboru (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2221/2011, publikovaný pod C 13633 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C.
H. Beck, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2937/2020). V daném řízení bylo na základě znaleckého zkoumání prokázáno, že žalovaná při léčebném zákroku nepochybila, postupovala v souladu se současnými poznatky lékařské vědy a léčebné postupy byly zvoleny i provedeny správně.
Jak vyplynulo ze znaleckých posudků MUDr. Zonči, revizního posudku Fakultní nemocnice na Bulovce a výslechu zpracovatele posudku MUDr. Vašiny, žalovaná se nedopustila porušení právní povinnosti ani v rámci prevence trombózy, která byla dostatečná, navíc tromboembolická nemoc ani nebyla u žalobkyně prokázána. Samotnému léčebnému zákroku v souladu s § 2638 a § 2639 o. z., § 31 a násl. zákona o zdravotních službách předcházelo náležité poučení o rizicích se zákrokem spjatých a možných komplikacích (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3100/2021). Žalobkyně byla v rámci souhlasu s provedením léčebného úkonu seznámena s možnými pooperačními riziky i s tím, že se vzácně (tedy s malou pravděpodobností) může projevit nežádoucí následek v podobě poškození lýtkového nervu. Ani v tomto ohledu žalovaná nepochybila. Poškození hlubokého lýtkového nervu ani závažné poškození levostranného povrchového lýtkového nervu nebylo prokázáno. Ke komplikacím a zhoršení zdravotního stavu žalobkyně (otok, zánět povrchových žil, postižení citlivosti lýtkového nervu při zachování pohybové funkce) po operaci varixů levé dolní končetiny žalobkyně nedošlo v důsledku postupu odporujícího požadavkům na poskytovaní zdravotní péče na náležité odborné úrovni (ve smyslu § 45 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách).
Otázka, zda soud může vyslovit závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi zdravotními obtížemi žalobkyně a nepodáváním preventivních léků k zamezení trombózy, je pro výsledek sporu bez významu, jestliže ani nebyla u žalobkyně trombóza prokázána.
8. Kumulativní existence předpokladů odpovědnosti za škodu nebyla naplněna, neboť protiprávní jednání žalované nebylo prokázáno, tudíž soud není povinen zabývat se otázkou splnění ostatních předpokladů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004). Proto ani z argumentace žalobkyně ohledně existence příčinné souvislosti (která je otázkou skutkovou) mezi chybným postupem žalované a zdravotními následky nastalými u žalobkyně, nelze usuzovat na přípustnost podaného dovolání. Nebylo-li prokázáno pochybení žalované při poskytování zdravotní péče žalobkyni, nemá dovolatelkou nastolená otázka kvantifikace vyšší míry pravděpodobnosti k prokázání příčinné souvislosti pro rozhodnutí v dané věci žádný význam.
9. Vytýká-li dovolatelka soudům obou stupňů porušení procesních pravidel daných ustanoveními § 127 a § 132 o. s. ř. při hodnocení některých důkazů a neprovedení jiných, poukazuje tak na vadu řízení, k níž je Nevyššímu soudu umožněno přihlížet jen u přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ. Přichází-li dovolatelka s výhradami proti znaleckým posudkům, je třeba též připomenout, že Nejvyšší soud jako instituce přezkumná a nikoliv nalézací, nemůže přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů (viz též § 242 a § 241a o s. ř.). Správnost skutkových zjištění, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (nebo soudem prvního stupně), nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1611/2020]. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sn. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
10. Dovolatelka pokládá dovolacímu soudu řadu obecně formulovaných otázek bez vazby na konkrétní okolnosti věci. Pro dovození přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je však klíčové, zda je dovolatelem vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit v dovolání předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Na dovolatelkou obecně kladených otázkách se napadené rozhodnutí nezakládá, proto nemohou založit ani přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Vyplývá-li navíc řešení otázky přímo ze zákona (např. u otázky, zda může někdo těžit ze svého nepoctivého jednání), nelze ji v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, a ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 713/2020) pokládat za způsobilou založit přípustnost dovolání.
11. Odvolací soud se tedy v otázce právního posouzení podmínek vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou při poskytování zdravotních služeb neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírají o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, která má proti žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v dovolacím řízení nevznikly žádné účelně vynaložené náklady. Odměnu zástupkyně žalované za její vyjádření k dovolání nelze pokládat s ohledem na jeho rozsah a zejména obsah za náklad potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Vedlejší účastnice má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 11. 3. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu