25 Cdo 1176/2024

25 Cdo 1176/2024-642

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: M. K, zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti žalované: Krajská zdravotní, a. s., IČO 25488627, se sídlem Sociální péče 3316/12A, Severní Terasa, Ústí nad Labem, zastoupená JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem Jiráskova 413, Litvínov, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 456/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2023, č. j. 8 Co 157/2023-620, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2023, č. j. 8 Co 157/2023-620, v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o základu nároku ohledně 900 000 Kč, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2023, č. j. 13 C 456/2018-580, v totožné části výroku se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

1. Okresní soud v Ústí nad Labem mezitímním rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, č. j. 13 C 456/2018-580, rozhodl, že nárok žalobkyně na náhradu újmy je co do základu dán v celém rozsahu a že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Shledal důvodným základ nároku uplatněný žalobou, jíž se žalobkyně domáhá zadostiučinění v celkové výši 1 200 000 Kč za nemajetkovou újmu spočívající ve vytrpěné bolesti (134 982 Kč), ztížení společenského uplatnění (900 000 Kč) a v zásahu do osobnosti (165 018 Kč) provedením operačního zákroku bez informovaného souhlasu.

Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně se dne 10. 9. 2015 podrobila lékařskému výkonu v odštěpném závodu žalované v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, při němž byla provedena resekce velké Tarlovovy cysty v páteřním kanálu ve výši 1. až 4. křížového obratle. Žalobkyně stvrdila svým podpisem písemný souhlas pacienta s jiným výkonem, a to s operací hrudní či bederní páteře pro diagnózu výhřez obratlové ploténky (uvolnění vnitřní – měkké části ploténky zasahující do páteřního kanálu), tedy jí vyslovený souhlas neodpovídá tomu, co bylo ve skutečnosti provedeno.

Pod pojmem Tarlovova cysta se totiž rozumí dutina vyplněná mozkomíšním mokem, vytvořená v pochvě kořene některého míšního nervu uvnitř páteřního kanálu, zatímco meziobratlová ploténka se nachází vně páteřního kanálu a její výhřez vede k zasažení nervů tím, že na ně začne působit hmota měkkého jádra vystupující trhlinou v chrupavčitém prstenci. Pokud by žalobkyně měla dostatečné informace, k takovému výkonu by souhlas nedala, resp. S manželem zvažovali, zda vůbec se takovému výkonu podrobí, neboť se obávala jeho případných následků.

Od operatéra MUDr. Roberta Bartoše žalobkyně obdržela ústní poučení týkající se zásahu k odstranění cysty, jehož součástí nebyla informace o rizicích zákroku. Žalobkyně tedy nevěděla, o jaký zákrok vlastně půjde, a těsně před výkonem MUDr. Bartošovi sdělila své obavy z jeho průběhu i očekávaného výsledku. Byla ubezpečena, že se „nemá ničeho obávat, že to nic není, že se to prostě jenom odsaje a že se tam nic prostě dělat nebude“. Řekla lékaři, že operaci asi zruší, neboť se bojí, byla jím však přesvědčena, že se nemá ničeho bát.

Samotný výkon pak byl složitý a během operace došlo ke konverzi postupu, tedy k odchýlení se od původně plánovaného a s pacientkou předoperačně diskutovaného výkonu na mnohem radikálnější. V operačním protokolu zápis o důvodu ke změně postupu chybí a jako operační diagnóza je v něm uvedeno „onemocnění lumbálních a j. meziobratlových plotének s radikulopatií (G55.1 stupně)“ a název operace: „resekce velké Tarlovovy cysty S1-4 sin“. Soud z toho dovodil, že žalobkyni se před výkonem dne 10. 9. 2015 nedostaly v ústní ani v písemné formě (písemná forma zde není vyžadována) takové informace, které by bylo možno považovat za informace úplné, zejména o účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích a rizicích navrhovaného operačního výkonu tak, jak je vyžadováno ustanovením § 31 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) zákona č.

372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Udělila-li žalobkyně za této situace souhlas s provedením lékařského výkonu, nelze jej považovat za informovaný podle zákonných náležitostí, a tedy souhlas platný. Žalovaná tak provedla lékařský výkon bez souhlasu, čímž porušila právní povinnost a v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobkyni újma na zdraví. Soud zjistil, že pokud by se žalobkyni dostaly zákonem stanovené informace o plánovaném výkonu, zákroku by se nepodrobila, neboť z něj měla velké obavy.

Sama popsala, že předtím již absolvovala výkony, které jí měly od bolesti odpomoci, což se však nestalo, takže viděla v tomto výkonu určitou naději na zlepšení zdravotního stavu. Vycházela z ujištění MUDr. Bartoše a výkonu se podrobila. Lze usuzovat (je reálně pravděpodobné), že by se žalobkyně v případě úplných informací o účelu, povaze, důsledcích a rizicích výkonu rozhodla jinak, tedy že by zákrok nepodstoupila. Proto jsou naplněny předpoklady odpovědnosti za vzniklou újmu s tím, že určení výše náhrady bude řešeno v další fázi řízení.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 12. 2023, č. j. 8 Co 157/2023-620, k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a doplnil, že žalobkyně již dříve se svojí diagnózou kontaktovala jiná zdravotnická zařízení, mimo jiné i Ústřední vojenskou nemocnici v Praze, kde jí byl v roce 2014 neúspěšně proveden pokus o odsátí Tarlovovy cysty. Odvolací soud ve shodě se závěrem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že písemný souhlas ze strany žalobkyně nebyl dán na rozdíl od písemného souhlasu s hospitalizací a s anestezií, neboť písemný souhlas, který žalobkyně podepsala, se týkal odlišného lékařského zákroku – operace pro diagnózu výhřez obratlové ploténky a dále pro diagnózu zúžení páteřního kanálu.

Odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že lékařský zákrok tak, jak byl proveden pracovníky žalované, směřoval k vyřešení zdravotních problémů žalobkyně, tedy k odstranění či zmírnění zdravotních potíží a zejména bolesti. Žalobkyně však nebyla řádně informována o povaze zákroku, a především o jeho případných důsledcích a rizicích. Na tomto zjištění nemění nic ani to, že samotný lékařský zákrok – operace byla provedena lege artis, tedy na náležité odborné úrovni, a šlo o postup v souladu s dostupnými poznatky vědy, což ostatně potvrdil ve svém posudku znalec MUDr.

Petr Hájek. Žalobkyně měla právo při plné informovanosti o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho případných důsledcích a rizicích, na odmítnutí tohoto zákroku. Hypotetické následné zhoršení zdravotního stavu žalobkyně by pak nebylo v příčinné souvislosti s jednáním pracovníků žalované. Žalovaná však porušila konkrétní ustanovení zákona o zdravotních službách a čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, přestože žalobkyně bezprostředně před samotnou operací projevila obavy ze zákroku a úmysl jej dokonce zrušit; je tak zřejmé, že se mu nehodlala podrobit.

Žalobkyně udávala, že po operaci se její celkový zdravotní stav zhoršil, stala se ještě méně pohyblivou, pouze za pomoci chodítka či invalidního vozíku. Začala mít další zdravotní problémy a podle posudku o invaliditě ze dne 27. 2. 2017 vzhledem k charakteru jejího onemocnění a vývoji splnila podmínky invalidity třetího stupně, a to již ke dni 31. 5. 2016, pro které byla stanovena 70% míra poklesu pracovní schopnosti. V této souvislosti poukazuje odvolací soud na jeden ze závěrů znalce MUDr. Hájka, že operační zákrok byl v kombinaci s pooperační rehabilitací s velkou pravděpodobností akcelerátorem již stávajících potíží nebo jednou součástí. Odvolací soud se tak neztotožnil se základní argumentací žalované, že by soud prvého stupně neúplně

zjistil skutkový stav, či učinil nesprávné právní posouzení. K další odvolací námitce žalované s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1381/2013 odvolací soud dodal, že i s touto námitkou se soud prvního stupně náležitě vypořádal, neboť vycházel z výpovědi žalobkyně s tím, že je reálně pravděpodobné, pokud by se jí dostalo úplných informací o účelu, povaze, důsledcích a rizicích provedené operace, rozhodla by se zcela jinak, tedy že by zákrok nepodstoupila. V tomto případě je třeba skutečně vycházet z výpovědi žalobkyně, která uvedla, že před samotnou operací sdělila ošetřujícímu lékaři, že se jí obává a že chce výkon zrušit.

Podle podání žalobkyně došlo dokonce v tuto chvíli k vypjaté situaci, kdy operatér na ni měl zvýšit hlas, byla však ujištěna, že vše dopadne dobře, zavede se pouze hadička a dojde k odsátí cysty, a že se nemusí ničeho obávat. Žalobkyně tak byla rozhodnuta operaci zrušit, a pokud se jí dostalo odlišných informací o zcela jiném způsobu provedení zákroku, neudělila informovaný a platný souhlas.

3. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení právní otázky udělení informovaného souhlasu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1381/2013; jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Z uvedeného rozhodnutí plyne, že Nejvyšší soud považuje za podstatnější to, zda byl pacient poučen o možných praktických následcích plánované operace, než zda byl výslovně poučen o možných rizicích, což by pravděpodobně z důvodu neporozumění dané problematice samo o sobě nemělo žádný vliv na jeho rozhodnutí a kvalitu informovaného souhlasu.

Důkazní břemeno leží na straně žalujícího pacienta, který je povinen prokázat, že v případě podrobnějšího poučení by k zákroku souhlas nedal. Skutečnost, že samotný operační zákrok byl veden lege artis, byl odvolacím soudem potvrzen, proto bylo na žalobkyni, aby prokázala, že by zákrok v případě řádného poučení neabsolvovala. K tomu však žalobkyně nebyla soudy nižších stupňů vyzvána. Soudy se pak nezabývaly zdravotním stavem žalobkyně před předmětným operačním zákrokem a po něm, přestože to bylo pro posouzení věci nezbytné.

Ohledně informovaného souhlasu soudy obou stupňů vycházely z toho, že žalovaná předložila žalobkyní podepsaný písemný souhlas, který se týká zákroku – operace pro diagnózu výhřez meziobratlové ploténky a dále pro diagnózu zúžení páteřního kanálku. V případě operačního zákroku provedeného žalobkyni není písemná forma informovaného souhlasu vyžadována, tudíž postačuje poučení a souhlas udělený ústní formou. Žalobkyně na počátku řízení nejprve existenci jakéhokoliv písemného souhlasu s operací popírala a následně zpochybnila platnost svého podpisu na žalovanou předloženém informovaném souhlasu a osočila ji z falšování zdravotní dokumentace.

Po zpracování znaleckého posudku, jímž byla potvrzena pravost podpisu, sama žalovaná při účastnickém výslechu uvedla, že listiny nečetla. Ohledně rozsahu informací, které se žalobkyni měly dostat, tak nemůže jako důkaz sloužit listina, jejíž obsah nebyl žalobkyni znám. Je proto zcela hypotetické zabývat se otázkou, zda by se žalobkyně rozhodla jinak, pokud by jí byl předložen písemný informovaný souhlas s konkrétnějším popisem operace Tarlovovy cysty, pokud obsah písemného souhlasu žalobkyní nebyl vůbec znám.

Tarlovova cysta je vzácné onemocnění, jehož léčba není dosud unifikována, proto není možné mít k dispozici konkrétní písemný souhlas s podrobným popisem zákroku pro každé konkrétní onemocnění, takže je třeba vycházet z obecnějších dokumentů. Soudy nižších stupňů při posouzení toho, zda žalobkyně obdržela plnohodnotné informace o účelu, povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích, vycházely především z účastnické výpovědi žalobkyně. Ta je však v rozporu s výpověďmi svědků a dovolatelka poukazuje na jednotlivé výpovědi.

Přestože judikatura Nejvyššího soudu dospívá k závěru, že je na žalobkyni, aby prokázala, že v případě podrobnějšího poučení by k zákroku souhlas nedala, spokojil se odvolací soud pouze s účastnickou výpovědí žalobkyně. Žalobkyně tak neprokázala, že by se v případě podrobnějšího poučení rozhodla jinak, neboť její účastnická výpověď je tendenční, vedená úmyslem žalovanou poškodit. Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou příčinné souvislosti mezi absencí řádného poučení a vznikem žalobkyní tvrzené újmy.

Je zjevné, že žalobkyně nabyla subjektivního dojmu, že provedením operace Tarlovovy cysty došlo ke zhoršení jejího zdravotního stavu, avšak tento skutkový závěr nebyl předmětem dokazování. S růstem cysty většinou dochází k přibývání a zhoršování příznaků, jelikož kvůli trvajícímu tlaku cysty na nervová zakončení v páteři dochází k jejich nevratnému poškození. Sama žalobkyně během léčby silně proponovala operační výkon a své obtíže subjektivně pociťovala jako absolutně limitující pro kvalitu života a eventuální pracovní činnost.

Je obtížně představitelné, že by se žalobkyně rozhodla jinak, pokud by se jí dostaly další informace o povaze zákroku. Pro žalobkyni by to znamenalo setrvat ve stavu bolestí, které sama označovala jako absolutně limitující, pravděpodobně s dalším nástupem progrese. Zákrok jednoznačně přinesl pozitivní efekt na zdraví žalobkyně. Žalobkyně bezprostředně po operaci již neměla obtíže, které dříve popisovala jako absolutně limitující. Ve zprávě ze dne 29. 9. 2015 udává úlevu od radikulárních bolestí dolních končetin.

Popis zlepšení vyplývá též z ambulantní zprávy ze dne 31. 1. 2017, dle níž žalobkyně chodí o dvou francouzských holích (nikoliv v chodítku, vsedě na vozíku, jak to líčí v žalobě). Též další lékaři při dalších vyšetřeních ve svých zprávách uvádějí, že pacientka je chodící. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nebyla řádně informována o povaze zákroku a jeho případných důsledcích a rizicích a že byla rozhodnuta operaci zrušit a operaci nepodstoupit, pokud by se jí dostalo odlišných informací, nemá podle dovolatelky oporu v provedeném dokazování, a představuje tak extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a tímto skutkovým závěrem, který vede k nespravedlivému soudnímu řízení ve smyslu § 1 o.

s. ř. a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2943/2017. Žalobkyně byla před operací dostatečně poučena a její operace byla s ohledem na její zdravotní stav jediným možným řešením. Žalovaná nezanedbala žádnou povinnost, péče byla poskytnuta lege artis. Pouhé formální nedostatky, spočívající v obecnější formulaci výkonu a ústním poučení, odpovědnost žalované nezakládají. Obecné soudy se nezabývaly otázkou, zda by nepodstoupením zákroku žalobkyni nehrozilo žádné zdravotní riziko.

Vše výše uvedené není v příčinné souvislosti se vznikem škody. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky příčinné souvislosti a je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn.

25 Cdo 1381/2013, neboť nebere v potaz zdravotní stav, ve kterém se žalobkyně před operací nacházela. Podle dovolatelky by žalobkyně i v případě podrobnějšího poučení zákrok podstoupila. Porovnáním následků zákroku se situací, která by nastala, kdyby žalobkyně zákrok nepodstoupila, je třeba dospět k závěru, že řádné a úplné poučení by nic nezměnilo na nezbytnosti provedení operace. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že podstatná část dovolání spočívá v polemice se skutkovými zjištěními, což žalovaná sama v dovolání uvádí. Polemika se skutkovými závěry však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod. Přestože žalovaná přípustnost dovolání staví na tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, odkazuje pouze na jediný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, jehož závěry nadto hrubě desinterpretuje, pokud z něj dovozuje, že důkazní břemeno leží na straně žalujícího pacienta, který je povinen prokázat, že v případě podrobnějšího poučení by k zákroku souhlas nedal. Hypotetickou skutečnost je již z podstaty nemožné prokázat, přičemž žalobkyně poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Dále poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k informovanému souhlasu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností a dospěl k závěru, že je přípustné a důvodné pouze zčásti.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Z této úpravy vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), naopak pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže tedy přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 276/2020). Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání, srov. § 242 odst. 3 věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolacímu soudu pak jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací, jejíž přezkum se podle zákona týká jen otázek právních, případně za podmínky § 241b odst. 2 o. s. ř. procesních vad, nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. I v rámci úvahy, je-li dovoláním pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů nalézacích soudů.

8. Část dovolací argumentace spočívá v nesouhlasu žalované s tím, k jakým skutkovým zjištěním dospěly soudy obou stupňů. Žalovaná dovozuje odlišné skutkové závěry a namítá tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy obou stupňů vyslovenými skutkovými závěry.

9. Rozsudek odvolacího soudu je v obecné rovině v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za újmu na zdraví v případě nedostatečného poučení o možných rizicích a alternativách zákroku, ač jinak byla zdravotnická služba poskytnuta lege artis, nastupuje jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí (srov. zejména opakovaně zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, publikovaný pod č. 81/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Pacientovi poskytnutá informace má zahrnovat údaj o aktuálním zdravotním stavu, o navrženém léčebném postupu (jeho povaze a účelu), o předpokládaném výsledku, o rizicích, s nimiž je provedení zákroku spojeno, a o jiných možnostech řešení zdravotních obtíží pacienta. Tyto kategorie informací, které se vzájemně mohou prolínat, jsou z pohledu zákona rovnocenné a měla by jim být věnována srovnatelná pečlivost. To se týká i poučení o rizicích zákroku, které však na druhou stranu není bezbřehé. Rozličných rizik lze totiž pro každý zákrok vyjmenovat velmi široké množství, takže kdyby se poučovací povinnost měla vztahovat na všechna, informovaný souhlas by byl prakticky nedosažitelný a v konečném důsledku by byl potlačen samotný jeho smysl. Při úvaze, o čem poučit, tedy vychází soudní judikatura z kombinace pravděpodobnosti rizika určitého možného nepříznivého vývoje či nepříznivých následků zákroku a závažnosti takových následků pro celkový zdravotní stav pacienta. Čím závažnější budou nepříznivé následky v případě naplnění rizika, tím menší pravděpodobnost bude stačit ke vzniku povinnosti o nich pacienta poučit.

10. Postup odvolacího soudu při posuzování tohoto konkrétního případu odpovídá judikatorním požadavkům na zjištění, zda pacient udělující souhlas k zásahu do své tělesné integrity disponoval dostatečným rozsahem informací významných pro to, aby mohl uvážit, zda se navrhovanému lékařskému zákroku podrobí či nikoliv, zejména s ohledem na účel a povahu zákroku a rizika s ním spojená. Rozsah a obsah informace, kterou je poskytovatel zdravotní péče povinen pacientovi poskytnout, je individuální a liší se zejména podle zdravotního stavu pacienta a předpokládaného výkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3100/2021). V situaci, kdy bylo nalézacími soudy zjištěno, že žalobkyně podepsala písemný materiál obsahující informace k odlišnému zákroku, je pro posouzení důvodnosti uplatněných nároků rozhodný obsah ústně podané informace týkající se řešení Tarlovovy cysty, které bylo skutečným předmětem operačního zákroku. Tady ovšem popis možných komplikací a z nich plynoucích rizik zcela absentoval (závěr soudu o obsahu informace podané poskytovatelem zdravotní péče pacientovi má rovněž povahu skutkového zjištění, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu), tedy je správný závěr odvolacího soudu, že operace byla provedena v rozporu s požadavky plynoucími z čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a s ustanoveními § 93 odst. 1 věty první a § 94 odst. 1 o. z., tudíž že pacientka nevyslovila souhlas s výkonem na základě řádné informace. Argumentace dovolatelky k poučení, kterého se dostalo žalobkyni písemnou formou, je proto bez významu.

11. Dalším předpokladem náhrady újmy je za této situace příčinná souvislost mezi porušením zákonné povinnosti poskytovatele zdravotní služby a újmou, kterou utrpěl pacient tím, že absolvoval zákrok, k němuž neudělil souhlas. Je přitom třeba rozlišit povahu tří nároků, které žalobkyně uplatnila, a to zadostiučinění ve výši 165 018 Kč za újmu způsobenou samotným provedením zákroku bez informovaného souhlasu, zadostiučinění ve výši 134 982 Kč za bolesti vytrpěné při zákroku a zadostiučinění ve výši 900 000 Kč za ztížení společenského uplatnění v důsledku zhoršení zdravotního stavu žalobkyně po zákroku.

12. První z uvedených nároků představuje náhradu za zásah do osobnosti pacienta, neboť již sama o sobě okolnost, že byl proveden lékařský výkon bez informovaného souhlasu, znamená neoprávněný zásah do práv pacienta být řádně informován a rozhodnout se o léčebném postupu (autonomie pacienta). Spočívá-li újma v omezení možnosti svobodně se rozhodnout o podstoupení zdravotnického zákroku tím, že pacientovi nebyly o zákroku poskytnuty řádné informace, pak tato újma vzniká již samotným porušením této právní povinnosti a rovněž příčinná souvislost mezi takto tvrzenou nemajetkovou újmou a porušením právní povinnosti je bez dalšího dána, a to bez ohledu na výsledek zákroku. Dovolatelka v tomto směru žádné námitky nevznáší a závěr odvolacího soudu je i v tomto směru v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

13. Ohledně druhého nároku lze presumovat, že každý operační zákrok je spojen s určitou mírou bolesti, kterou by pacient nevytrpěl, pokud by zákrok nepodstoupil. U tohoto nároku tak lze předpokládat, že vznik újmy i příčinná souvislost jsou naplněny v situaci, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně by se při řádné informaci rozhodla operaci neabsolvovat. Tyto závěry, jsou závěry skutkovými, jež ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. nemohou být předmětem dovolacího přezkumu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5311/2016). Ohledně závěru, že v případě řádného poučení by žalobkyně zákrok nepodstoupila, soudy skutečně vycházely převážně z účastnické výpovědi žalobkyně, jíž uvěřily. Výslech účastníka řízení je však též důkazním prostředkem, byť podpůrným. Dovolací soud tak neshledal, že by v případě těchto skutkových závěrů došlo k dovolatelkou tvrzenému zásahu do jejího práva na spravedlivý proces.

14. Závěr odvolacího soudu o základu těchto dvou dílčích nároků je v souladu s výše citovanou judikaturou a žádný z uplatněných dovolacích důvodů nenaplňuje podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., proto je dovolání v odpovídajícím rozsahu nepřípustné a Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

15. I ve vztahu ke třetímu nároku platí, že odpovědnost poskytovatele zdravotní péče nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí. V mnoha případech (zejména tam, kde neprovedení zákroku představuje větší riziko poškození zdraví než jeho provedení) totiž bude platit, že i kdyby pacient býval onu chybějící informaci před zákrokem měl, rozhodl by se zcela stejně, tedy že výkon podstoupí. Pak je ovšem spravedlivé, aby důsledky lege artis provedeného zákroku i riziko jeho případného nezdaru nesl sám. To je v souladu s tradiční zásadou, že poškozený nese následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009). Poskytovatel zdravotní péče by neměl nést odpovědnost za zákrok, jenž byl proveden odborně správně, i když naneštěstí, a to nikoli vinou zdravotnického personálu, měl pro pacienta nepříznivé důsledky. Nadměrná odpovědnost může být pro stabilitu a spravedlivost systému kompenzace za materiální i imateriální újmu stejně škodlivá jako odpovědnost nedostatečná. Neobstojí ani argument, že by jinak povinnost nezasahovat do tělesné integrity bez informovaného souhlasu nebyla efektivně sankcionována, neboť tento názor pomíjí, že zásahy do tělesné integrity, svobody, soukromí, lidské důstojnosti a dalších nehmotných statků jsou odčinitelné prostředky ochrany osobnosti.

16. Dovolání je přípustné pro otázku příčinné souvislosti mezi provedením zákroku žalobkyni bez informovaného souhlasu a tvrzenou újmou spočívající ve zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, neboť při řešení této otázky za použití mezitímního rozsudku se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

17. Při rozhodování o základu nároku na náhradu nemajetkové újmy mezitímním rozsudkem musí být vyřešeny všechny sporné otázky existence všech uplatněných nároků včetně promlčení, solidární povahy plnění při pluralitě účastníků i spoluzpůsobení si újmy poškozeným ve smyslu § 2918 o. z., kromě výše plnění (srov. obdobně ve sporu o náhradu nemajetkové újmy při usmrcení osoby blízké podle § 2959 o. z. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, č. 24/2021 Sb. rozh. obč.). Ve sporu o náhradu za ztížení společenského uplatnění tak v rámci základu nároku musí být vyřešeno, že v důsledku provedení lékařského výkonu, k němuž pacient nedal souhlas, došlo k trvalému zhoršení zdravotního stavu ve srovnání se stavem, který se dal předpokládat, jestliže by byla respektována pacientova volba zákrok neabsolvovat.

18. V rozsudku soudu prvního stupně odůvodnění takového závěru zcela absentuje a odvolací soud, který požadavek zhoršení zdravotního stavu správně považoval za součást základu nároku, se v tomto směru opřel o jeden ze závěrů odborného posouzení znalce MUDr. Hájka, jenž uvedl, že operační zákrok byl v kombinaci s pooperační rehabilitací s velkou pravděpodobností akcelerátorem již stávajících potíží nebo jednou součástí. Znalec ovšem ohledně onemocnění a zdravotních komplikací, které poškozená operací utrpěla (otázka č. 1), dále uvedl, že jako nové a předoperačně nepřítomné jsou potíže spojené s komplikací hojení rány po operaci. Z použité dokumentace neplynou žádná nová onemocnění, ale akcentace některých předoperačních potíží nebo obdobné obtíže, popisované postiženou jinak. Jde o potíže subjektivního charakteru, které lze jen obtížně objektivizovat, a pokud byla některá vyšetření směřující k objektivizaci doporučena, nebyla provedena nebo vyzněla v normě, respektive je znalec v dokumentaci nenalezl. Z dokumentace není jednoznačné, že trvalé negativní následky jsou v příčinné souvislosti s uvedenou operací a podobně i předpoklad zhoršující se prognózy je stejný jako předpoklad zlepšení při doporučeném režimu a rehabilitaci. Podle znalce jsou veškeré subjektivní potíže, nebo jistě jejich převážná část, zcela závislé na popisu pacienta.

19. Z obsahu uvedeného posudku se tak podává, že ohledně zhoršení zdravotního stavu žalobkyně vycházel znalec pouze ze subjektivního popisu žalobkyně (tudíž z jejího tvrzení) a připouští, že provedený zákrok mohl být jednou z příčin tvrzeného zhoršení zdravotního stavu, to však vedle řady dalších znalcem uváděných příčin. Na druhou stranu však znalec též připouští, že zákrok mohl vést ke zlepšení zdravotního stavu při doporučeném režimu a rehabilitaci. Jelikož odvolací soud postavil závěr o existenci příčinné souvislosti mezi provedeným zákrokem a žalobkyní tvrzeným zhoršením zdravotního stavu pouze na znaleckém posudku MUDr. Hájka, z nějž však takový závěr neplyne, přisvědčil dovolací soud námitce dovolatelky, že závěr o vzniku nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, pro nějž je rozhodující ustálený zdravotní stav pacienta po zákroku ve srovnání se zdravotním stavem, v němž by se v té době předpokládaně nacházel, pokud by zákrok neabsolvoval, je předčasný, a tedy pro účely závěru o existenci základu tohoto dílčího nároku nesprávný.

20. Z těchto důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části týkající se nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění (v žalobě požadováno 900 000 Kč) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. v tomu odpovídající části také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

21. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 4. 2025

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu