U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivany Tomkové v právní
věci žalobce T. V., zastoupeného JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem
Prachatice, Kostelní náměstí 16, proti žalované České republice – Krajskému
státnímu zastupitelství České Budějovice, se sídlem České Budějovice, Goethova
1949/2, zastoupené JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem se sídlem České
Budějovice, Piaristická 22/8, o 82.027,30 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 10 C 97/2014, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2016, č. j.
7 Co 1734/2016-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 22. 7 2016, č. j. 10 C
97/2014-151, zamítl žalobu o náhradu škody v celkové výši 82.027,30 Kč s
příslušenstvím a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce 16. 12. 2012 v 1:00 hodin uklouzl na
zledovatělém povrchu přechodu pro chodce, přiléhajícímu k pozemku ve
vlastnictví žalované, upadl a přivodil si zlomeninu pravé dolní končetiny s
trvalými následky. Po skutkové stránce soud uzavřel, že žalovaná a technické
služby města prováděly pravidelnou zimní údržbu mj. předmětného přechodu, a to
konkrétně dne 15. 12. 2012 v rozmezí 10:00 až 18:00 hodin a dne 16. 12. 2012 v
rozmezí 3:00 až 10:30 hodin. Dovodil, že věc je třeba posuzovat podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, avšak neshledal u
žalované porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák, nejsou tedy
splněny podmínky odpovědnosti za škodu dle § 420 obč. zák. Zdůraznil přitom, že
obecná prevenční povinnost ukládá žalované udržovat komunikaci ve stavu, který
nebude nebezpečný chodcům v daném místě a čase, taková opatření však byla
učiněna. Nelze po žalované požadovat, aby v každém okamžiku vyloučila závadu
způsobilou vyvolat škodu, neboť takový přístup by se rovnal objektivní
odpovědnosti za škodu. Shledal rovněž účelnými náklady žalované vynaložené na
advokátní zastoupení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 11.
2016, č. j. 7 Co 1734/2016-168, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se i s právním posouzením. Prevenční povinnost
znamená pro žalovanou povinnost udržovat chodník ve stavu, který s ohledem na
místní podmínky v zásadě umožní bezpečnou chůzi. Tato povinnost však není bez
hranic a neplatí, že žalovaná musí udržovat přechod pro chodce v dokonalém
stavu vylučujícím možnost uklouznutí chodce. Také odvolací soud shledal údržbu
prováděnou žalovanou a technickými službami dostatečnou a odpovídající způsobu
užívání přechodu v místě a čase. Žalovaná tedy neporušila prevenční povinnost a
neodpovídá za vzniklou škodu. Připomněl rovněž, že i žalobce měl přizpůsobit
pohyb na přechodu pro chodce svému stavu, počasí a noční době, neboť prevenční
povinnost stíhala i jeho. Za účelné náklady řízení vynaložené žalovanou, která
je organizační složkou státu, vybavenou dostatečným personálem k hájení zájmu
státu v této věci, shledal odvolací soud pouze paušální náhrady hotových výdajů
za každý úkon právní služby, proto změnil výrok o náhradě nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že rozhodnutí
krajského soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávnost
právního posouzení dovozuje z nesprávně vymezeného rozsahu prevenční povinnosti
dle § 415 obč. zák., neboť porušení prevenční povinnosti nespočívá jen v
nedostatečné zimní údržbě cesty pro pěší v parku, nýbrž i v chybějícím
upozornění chodcům pro případ, že by včasné odstranění následků klimatických
jevů nebylo v zimním období možné, neboť i takové opatření by mohlo zabránit
škodě, jak uvedl dovolací soud např. v rozsudku ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25
Cdo 657/2006. Dovolatel dále uvedl, jaká další opatření mohla žalovaná učinit,
aby předešla úrazu dovolatele. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas (§ 240 odst. 3 o. s. ř.), účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle § 237 o. s. ř.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též
jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními
předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 580/2014) upravuje obecnou odpovědnost
založenou na principu presumovaného zavinění občanský zákoník, přičemž
předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti
obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou
ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 279/96, publikovaný v časopise Soudní
judikatura pod č. 3/2000, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005, nebo ze
dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013). Zkoumání podmínek odpovědnosti
žalovaného podle § 420 obč. zák. (porušení právní povinnosti, vznik škody a
vztah příčinné souvislosti mezi nimi) proto není vyloučeno. Porušením
povinnosti při péči o stav komunikace může být v těchto souvislostech buď
porušení tzv. generální prevence ve smyslu § 415 obč. zák. či porušení
stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v
normativním aktu.
Skutková zjištění i právní posouzení odvolacího soudu spočívají v závěru, že
žalobce uklouzl a upadl na přechodu pro chodce mezi dvěma chodníky. Na daný
případ nelze aplikovat judikaturu dovolacího soudu ohledně upozornění pro
chodce v parcích. Za přiléhavější je třeba pokládat rozhodovací praxi v otázce
závady ve schůdnosti na chodníku, jenž k přechodu pro chodce z obou stran
přiléhá, v tomto směru lze uvést např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8.
2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněný pod číslem 140/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jenž ve skutkově
obdobném případě uzavřel, že na vlastníkovi komunikace nebylo možno v dané
situaci spravedlivě požadovat, aby před třetí hodinou ranní, kdy se úraz stal,
byla na komunikaci třetí třídy odstraněna námraza, která se během noci
vytvořila poklesem teploty pod bod mrazu.
V projednávané věci byl přechod pro chodce udržován stejně jako přilehlé
chodníky technickými službami města, přičemž ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně vyplynulo, že údržba proběhla jak dne 15. 12. 2012, tak i od
časných ranních hodin dne 16. 12. 2012. Odvolací soud na základě skutkových
zjištění, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, uzavřel, že údržba prováděná
žalovanou a technickými službami byla dostačující a odpovídala způsobu užívání
předmětné nemovitosti. Žalovaná tedy neporušila prevenční povinnost ve smyslu §
415 obč. zák., neboť další případná péče by již vyžadovala nepřetržitý dozor
nad stavem schůdnosti přechodu. Porušení stanovených pravidel pro zimní
ošetřování chodníků taktéž nebylo prokázáno.
Námitka, že žalovaná měla umístit informační tabuli, že přechod pro chodce není
pravidelně udržován, je pak neopodstatněná, neboť ze skutkových zjištění
vyplynulo, že přechod pro chodce byl pravidelně udržován. Jak již však bylo
uvedeno výše, pravidelná údržba neznamená permanentně očištěný přechod pro
chodce v kteroukoli denní či noční dobu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř.
nejsou splněny, neboť rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby
rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, a proto Nejvyšší soud dovolání
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu