USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. S., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Tomášem Kutnarem, advokátem se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, proti žalovaným: 1) Z. B., narozený XY, státní příslušník XY, bytem XY, toho času neznámého pobytu, zastoupený opatrovníkem Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem Svaté Anežky České, Pardubice, 2) Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 144/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, č. j. 39 Co 88/2019-510, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Žalobce se domáhal po žalovaných náhrady škody na zdraví ve výši 270 342 Kč (správně 270 352 Kč), která představuje 40 % původně žalované částky (60 % částky již bylo žalobci přiznáno v průběhu řízení) a skládá se z věcné škody ve výši 32 700 Kč, bolestného ve výši 126 720 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) ve výši 86 400 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 53 946 Kč a nákladů léčení ve výši 7 385 Kč. Částka 108 000 Kč pak představuje ZSU v základní výměře (žalobci byla v průběhu řízení přiznána náhrada ZSU ve výši dvojnásobku základní výměry, přičemž požadoval trojnásobek).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 26. 4. 2006 byl žalobce účastníkem dopravní nehody na křižovatce ulic Plzeňská a Kuklova v Praze 6, při které se jeho vozidlo střetlo s vozidlem žalovaného 1, který jej měl pojištěno pro případ škody způsobené jeho provozem u žalované 2. Žalobce a žalovaný 1 projížděli křižovatkou na zelený signál, přičemž žalovaný 1 měl přednost před vozidlem žalobce, které jeho dráhu jízdy křížilo. Žalobce nebyl připoután bezpečnostním pásem a žalovaný 1 v době střetu jel nepovolenou rychlostí 78,2 km/h, zatímco povolená rychlost v daném úseku činila 50 km/h.
Bylo prokázáno, že při dodržení předepsané rychlosti by ke střetu vozidel nedošlo. Kdyby byl žalobce připoután bezpečnostním pásem, nevypadl by z vozidla a nedošlo by k jeho přejetí a sunutí po vozovce, působilo by tak na něj menší mechanické násilí. S ohledem na uvedené soud uzavřel, že větší než 60% spoluzavinění za dopravní nehodu nelze na straně žalovaného 1 dovodit. Při této nehodě žalobce utrpěl věcnou škodu a mnohočetná zranění spočívající ve fraktuře lebky, zhmoždění mozku, mnohočetné zlomeniny žeber, zlomeninu pravé ruky a další zranění, která si vyžádala dvouměsíční hospitalizaci a dlouhodobou pracovní neschopnost.
Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalobce se na vzniku škody podílel v rozsahu 40 %, a je proto dáno jeho spoluzavinění ve smyslu § 441 obč. zák., které tak odůvodňuje snížení náhrady ve zmíněném rozsahu. Bolestné a ZSU byly v řízení stanoveny v souladu s lékařským posudkem a vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen „vyhláška“) a shledáno, že u žalobce se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, který odůvodňuje zvýšení základní výměry ZSU (§ 7 odst. 3 vyhlášky) na dvojnásobek, avšak nikoliv na trojnásobek, jak požadoval žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 39 Co 88/2019-510, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Za správná označil skutková zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho právním posouzením.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku o věci samé napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel
uvedl nesprávné právní posouzení věci, konkrétně chybné posouzení jeho spoluzavinění spočívajícího v údajném nepřipoutání se bezpečnostním pásem bez prokazatelného zjištění, že nepřipoutání vedlo ke zhoršení následků střetu, dále chybnou aplikaci zásady volného hodnocení důkazů a chybné posouzení spoluodpovědnosti jednotlivých účastníků dopravní nehody za situace, kdy by v případě dodržení povolené rychlosti jízdy v místě střetu ze strany žalovaného 1 ke střetu vůbec nedošlo. V otázce nepřipoutání se bezpečnostním pásem poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, s tím, že v řízení nebylo doloženo, že právě ono nepřipoutání vedlo při havárii k úrazu či ke zhoršení jeho důsledků. Navíc má za to, že důkazní břemeno ohledně této skutečnosti mělo tížit žalovaného 1 a nikoliv dovolatele. Dále namítá, že soudy hodnotily důkazy bez rozlišení jejich věrohodnosti a důkazní hodnoty, čímž porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Na základě chybného dokazování pak odvolací soud nesprávně konstatoval, že s ohledem na protichůdná svědecká vyjádření dovolatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že do křižovatky vjížděl na tzv. vyklizovací zelenou šipku a měl vůči žalovanému 1 přednost v jízdě.
Konečně je dovolatel přesvědčen, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 974/2002, a ze dne 28. 1. 2015, sp zn. 25 Cdo 1097/2014, neboť v otázce stanovení spoluodpovědnosti žalobce na vzniku škody nedostatečně zohlednil okolnost, že kdyby žalovaný 1 dodržel v předmětném úseku předepsanou rychlost, ke střetu vozidel by nedošlo. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.
s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1.
1. 2014. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“).
Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nebylo-li žalobě vyhověno ve více nárocích se samostatným skutkovým základem, a to nároku na náhradu věcné škody ve výši 32 700 Kč, ušlé mzdy ve výši 21 578 Kč a nákladů léčení ve výši 2 954 Kč, nepřevyšují tyto nároky limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání proti rozhodnutí o těchto nárocích jako objektivně nepřípustné odmítl.
Ohledně zbylých nároků (náhrada bolestného a ZSU) pak lze uvést, že pokud dovolatel s odkazem na konstantní rozhodovací praxi namítal, že v řízení nebylo prokázáno, že jeho nepřipoutání se bezpečnostním pásem vedlo při havárii k úrazu či ke zhoršení jeho důsledků, tedy nelze dovodit spoluzpůsobení si škody poškozeným, jedná se o námitku směřující především proti skutkovému stavu, z něhož soudy nižších stupňů vycházely. Odvolací soud totiž vycházel ze skutkových zjištění, že kdyby byl žalobce připoután bezpečnostním pásem, nevypadl by z vozidla a nedošlo by k jeho přejetí a sunutí po vozovce, působilo by tak na něj menší mechanické násilí.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu ohledně této otázky je tak v dovolání vyvozována nikoliv z nesprávného právního názoru soudu, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž dovolatel nesouhlasí; v podstatě předkládá vlastní verzi skutkového stavu, přičemž polemizuje s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily důkazy významné pro závěr o důvodnosti nároku žalobce. Uplatněné námitky tak postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, popřípadě proti procesnímu postupu soudu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Ani odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 974/2002, a ze dne 28. 1. 2015, sp zn. 25 Cdo 1097/2014, s tím, že v otázce stanovení spoluodpovědnosti žalobce na vzniku škody soudy nedostatečně zohlednily okolnost, že kdyby žalovaný 1 dodržel v předmětném úseku předepsanou rychlost, ke střetu vozidel by nedošlo, není přiléhavý. Vypořádání mezi provozovateli dopravních prostředků, jejichž provozy se střetly, ve smyslu § 431 obč. zák. předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody.
Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje sice i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů) či řidiče (řidičů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody, avšak rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv jen otázka zaviněného protiprávního jednání účastníků, nýbrž i všechny okolnosti vzniku škody na obou stranách, s nimiž je škodlivý výsledek v příčinné souvislosti, tedy okolnosti jak subjektivní, tak objektivní povahy (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 15.
11. 1972, Cpjf 93/71, publikované pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2212/2002). Podle zmíněné ustálené rozhodovací praxe platí, že způsob jízdy vozidla jedoucího po hlavní komunikaci lze za podstatnou příčinu nehody považovat v případě, že svou povahou (nebezpečností) je srovnatelný či významnější než nedání přednosti v jízdě, např. jestliže řidič přijíždějící po hlavní silnici výrazně překročí povolenou či přiměřenou rychlost nebo že i jiným způsobem jízdy (např. nevhodnou jízdní dráhou) ztíží či zcela znemožní řidiči na vedlejší komunikaci, aby dostál své povinnosti dát mu přednost v jízdě.
Takový závěr však nelze bez dalšího (izolovaně) aplikovat v projednávané věci, kde bylo prokázáno, že ke vzniku škody na zdraví dovolatele došlo i tím, že nebyl připoután bezpečnostním pásem. Odkaz dovolatele na zmíněnou ustálenou rozhodovací praxi tak není zcela přiléhavý, resp. nelze konstatovat, že by se od ní odvolací soud odchýlil. Námitkami, že soudy hodnotily důkazy bez rozlišení jejich věrohodnosti a důkazní hodnoty, čímž porušily zásadu volného hodnocení důkazů, a že důkazní břemeno ohledně (ne)připoutání se dovolatele bezpečnostním pásem mělo tížit žalovaného 1, se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť dovolatel ve vztahu k nim nevymezil přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. Obecně sice uvedl, že se v těchto otázkách odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tuto praxi však nijak nevymezil. Dovolací soud přitom již v mnoha svých rozhodnutích uvedl, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání a postrádá-li dovolání tuto náležitost, dovolací soud je odmítne (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento postup není v rozporu s ústavním pořádkem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Nelze též přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že byl připoután bezpečnostním pásem, nýbrž na skutkovém zjištění, že připoután nebyl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018).
Otázka přenesení důkazního břemene na žalovaného tedy nebyla odvolacím soudem vůbec řešena, a nemůže tudíž ani založit přípustnost dovolání. Jde navíc o námitky vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné, přičemž v projednávané věci tento předpoklad splněn není. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).