25 Cdo 1317/2024-120
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: DOZON s.r.o., IČO 27950701, se sídlem Pomezní 1386/9, Praha 8, zastoupený JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem Poštovní 1794/17, Ostrava, proti žalované: AERO Vodochody AEROSPACE a.s., IČO 24194204, se sídlem U Letiště 374, Odolena Voda, o zaplacení 48 762,91 USD, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 24 C 34/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, č. j. 21 Co 90/2023–99, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, č. j. 21 Co 90/2023–99, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 23. 1. 2023, č. j. 24 C 34/2022-63, uložil žalované zaplatit žalobkyni 48 762,91 USD a nahradit jí náklady řízení. V řízení o zaplacení úroku z prodlení vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně s žalovanou uzavřely smlouvu o dílo č. 20-4-008 a smlouvu o dílo č. 20-4-004 (dále jen „smlouvy o dílo“), podle jejichž čl. 11.2 byla žalobkyně oprávněna účtovat žalované úrok z prodlení ve výši 0,05 % z fakturované částky za každý den prodlení. V souladu s těmito ustanoveními smluv o dílo žalobkyně požadovala úrok z prodlení v celkové výši 48 762,91 USD. Soud prvního stupně posoudil ujednání smluvního úroku z prodlení podle § 1970, § 579 a § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) jako platné a uzavřel, že žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení vůči žalované vznikl. Smluvními stranami smluv o dílo byli podnikatelé, výše úroku z prodlení byla přiměřená okolnostem a žalovaná (ve lhůtě k tomu určené ve smlouvách) vůči nároku na zaplacení úroku z prodlení nevznesla žádné námitky, kterými by brojila proti výši či důvodu uplatnění nároku. Až následně namítala, že způsob stanovení úroku z prodlení (výpočet úroku z fakturované částky a nikoli pouze z dlužné částky) je v rozporu s dobrými mravy. Navíc byl návrh obou smluv o dílo vytvořen žalovanou, tudíž se nyní žalovaná nemůže domáhat jejich neplatnosti.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2023, č. j. 21 Co 90/2023–99, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně pouze s tím rozdílem, že skutečnost, kdo navrhl a předložil smlouvy o dílo, neměl za prokázanou. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že ujednání úroku z prodlení v obou smlouvách o dílo je podle § 580 o. z. neplatné pro rozpor s dobrými mravy a se zákonem. Podle odvolacího soudu se obě ujednání úroku z prodlení odchylují od účelu úroku z prodlení a neplní svoji funkci, jestliže je úrokováno i plnění, se kterým není dlužník v prodlení. Takové ujednání má zneužívající (šikanózní) charakter, odporuje principu poctivosti a překračuje meze smluvní volnosti dané § 1725 o. z. Žalobkyni vznikl nárok pouze na úroky z prodlení v zákonné výši, které však žalovaná již zcela uhradila.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Odvolací soud pochybil, shledal-li ujednání o smluvním úroku z prodlení neplatnými. Odvolací soud v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, dostatečně nezohlednil všechny okolnosti, které existovaly v době uzavření smlouvy. Zejména se nezabýval důvody, které ke sjednání výše úroku z prodlení smluvní strany vedly, například tím, jaká byla rizikovost obchodu vzhledem k předchozímu chování žalované, která byla opakovaně v prodlení se svými závazky, nebo tím, zda neměla žalobkyně zájem na včasné úhradě ceny díla s ohledem na sjednanou měnu a možnost kurzových vlivů. Odvolací soud se nezabýval ani tím, jaké jiné sankce za prodlení si strany ve smlouvách o dílo ujednaly, jaké mezi nimi byly obchodní zvyklosti, nebo jaké byly okolnosti uzavíraní smluv o dílo. Otázku toho, kdo navrhl a předložil smlouvy o dílo, pak odvolací soud bez dalšího neřešil, byť je dovolatelka přesvědčena, že i ta mohla mít značný význam pro závěr o platnosti ustanovení o úroku z prodlení. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že článek 11.2 smluv o dílo představoval neplatné ujednání úroku z prodlení, měl se zabývat rovněž tím, zda se podle svého obsahu nejednalo o ujednání o smluvní pokutě. Konečně odvolací soud nevzal v potaz ani to, že podstatná část úroku z prodlení představovala úrok z prodlení ze skutečně dlužné částky. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), je podle § 237 o. s. ř. přípustné a je rovněž důvodné, neboť při řešení otázky neplatnosti ujednání úroku z prodlení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
5. Podle § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
6. Dovolací soud již v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, uvedl, že při výkladu právní úpravy úroku z prodlení účinné od 1. 1. 2014 lze vycházet přiměřeně z judikatorních závěrů, které se týkaly úroku z prodlení v režimu obchodního zákoníku. Dovolací soud v tomto rozhodnutí uvedl, že podle § 1970 o. z. je úprava úroku z prodlení dispozitivní, obdobně jak tomu bylo dříve v případě § 369 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Umožňuje smluvně sjednat jeho výši a pro případ, že výše úroku z prodlení sjednána nebude, stanoví, že se za ujednanou považuje výše určená nařízením vlády. Ostatně i z důvodové zprávy k občanskému zákoníku vyplývá, že právní úprava úroku z prodlení vychází z pojetí v obchodním zákoníku a co do myšlenkového základu ji přejímá (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 89/2012 Sb., zvláštní část k § 1968 až 1979).
7. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1462/2008, publikovaném pod č. 95/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, potom dovolací soud uvedl, že výši úroku z prodlení za pozdní placení jednotlivých plateb podle smlouvy včetně způsobu jejího výpočtu si mohou smluvní strany dohodnout odchylně od zákonného ustanovení. Základem pro výpočet výše smluveného úroku z prodlení nemusí být pouze výše částky, s jejímž splacením je dlužník v prodlení, ale i jiná částka, a to i celková výše pohledávky. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i za právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, a to v rozsudku ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021.
8. Právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož je ujednání o úroku z prodlení neplatné pro rozpor se zákonem a dobrými mravy bez dalšího proto, že nelze platně sjednat „úrokování plnění, u kterého dlužník není v prodlení“, je tudíž nesprávné.
9. Ujednání o úrocích z prodlení účastníků (obou podnikatelů) může však obecně podléhat přezkumu souladu takového ujednání s dobrými mravy. Podle § 580 o. z. neplatné je mimo jiné právní jednání, které se příčí dobrým mravům. K absolutní neplatnosti právního jednání přihlédne soud i bez návrhu, je-li rozpor s dobrými mravy „zjevný“ (§ 588 o. z.), tedy zřejmý, jednoznačný a nepochybný (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.
9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, a ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 765/2020, v případě výše úroků z prodlení sjednané podle § 1970 o. z. je třeba posuzovat soulad takového ujednání s dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem, které ke sjednání úroku z prodlení vedly a jež existovaly v době uzavření smlouvy. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že důvody, které vedly ke sjednání výše úroku z prodlení, je třeba hodnotit ve vztahu k plnění jeho funkcí v konkrétní věci. Teprve v případě, kdy smluvená sazba s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již nesměřuje k plnění (legitimních) funkcí úroku z prodlení, tj. funkce sankčně-motivační a reparační (kompenzační), nýbrž se stává neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, je namístě prolomit smluvní svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda konstatováním neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy.
Z pohledu těchto závěrů však odvolací soud ujednání stran dosud nepoměřoval.
10. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je tedy důvodné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V jeho průběhu odvolací soud především posoudí, zda ujednání smluvního úroku z prodlení vzhledem ke všem konkrétním okolnostem je v rozporu s dobrými mravy či nikoli.
11. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude nalézacím soudem rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu