32 Cdo 2773/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., v právní věci žalobkyně LEASING - STAR spol. s r. o. Teplice, se sídlem
v Teplicích, Nákladní 1060, PSČ 415 01, identifikační číslo 41 32 45 36,
zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem, se sídlem v Praze 6, U Stanice
11/4, PSČ 162 00, proti žalovaným 1) VAŠÍČEK TOUR v. o. s., se sídlem v
Jilemnici, Na Kozinci 1111, PSČ 514 01, identifikační číslo 64 79 21 61, 2) K.
V. a 3) R. V., zastoupeným JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem, se sídlem v
Semilech 2, Nádražní 24, PSČ 513 01, o zaplacení částky 3,211.553,26 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 292/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.
února 2009, č. j. 38 Co 268/2008-97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. února 2009, č. j. 38 Co
268/2008-97 a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 18. září 2008, č. j. 8
C 292/2007-62 ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
(první výrok), změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů řízení (druhý výrok)
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i
jeho právní závěry. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ujednání v
článku IV bodu 8 písm. a) smlouvy o úvěru z 12. července 2001 uzavřené podle
ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) mezi žalobkyní
jako věřitelkou a první žalovanou jako dlužnicí (druhý a třetí žalovaní jsou
ručiteli za závazky dlužnice podle ustanovení § 86 obch. zák.) o úroku z
prodlení ve výši 5 % měsíčně z nesplacených splátek úvěru, je neplatné podle
ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor s dobrými
mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Zdůraznil, že rozpor právního
úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s
přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k
jejich tehdejšímu postavení. Za rozhodnou pro závěr o výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy považoval okolnost, že dlužnice neměla jinou možnost financování
nákupu kamionu potřebného k podnikatelské činnosti a že důvodem následné
neschopnosti splácet úvěr byla porucha nákladního vozidla, na jehož pořízení
byl úvěr poskytnut. Rekapituloval, že zamítnutá částka 2,669.325,60 Kč zahrnuje
dlužný úrok z prodlení 2,297.790,45 Kč a část dlužných splátek úvěru ve výši
371.535,21 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) a uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je sazba úroku
z prodlení ve výši 5 % měsíčně dohodnutá v článku IV bodu 8 písm. a) smlouvy o
úvěru nepřiměřeně vysoká a ujednání je tak neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Namítá, že při úvaze o rozporu ujednání s dobrými mravy, je
třeba v každém individuálním případě vycházet z konkrétních zjištění, jež ústí
v závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy s přihlédnutím k
okolnostem významným pro posouzení jak na straně osoby povinné, tak i osoby k
výkonu práva oprávněné. Rozhodné jsou ty okolnosti, které mohou ovlivnit
odpověď na otázku, zda lze i po subjektu právo vykonávajícím spravedlivě
požadovat, aby se prosazení jeho práva neuskutečnilo. To se v dané věci
nestalo. Okolnosti uvedené odvolacím soudem nemohou odůvodnit odepření jejího
práva požadovat úrok z prodlení. Zdůrazňuje, že podniká v oblasti poskytování
úvěrů, přičemž nakládá s finančními prostředky, které si půjčuje od třetích
osob a těmto platí úrok. Dovolatelka a první žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru
svobodně, se znalostí všech práv a povinností, které pro ně z tohoto vztahu
vyplynou. Nebyla-li první žalovaná s podmínkami smlouvy spokojena, mohla
oslovit jiný subjekt poskytující úvěry. Dovolatelka povinnosti ze smlouvy o
úvěru beze zbytku splnila a byla to pouze první žalovaná, která své povinnosti
porušila. Dovolatelka podotýká, že v rozhodovací činnosti soudů byly jako přiměřené
shledány i vyšší úroky z prodlení než dohodnuté ve smlouvě o úvěru. Namítá, že
i kdyby bylo ujednání o úroku z prodlení neplatné, měl jí být přiznán úrok z
prodlení alespoň v zákonné výši. Úrok z prodlení náleží věřiteli v případě
prodlení dlužníka s plněním peněžitého závazku přímo ze zákona a neplatně
sjednaná výše tohoto úroku nemůže způsobit zánik nároku jako takového. Proto
navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích II. a III. byly zrušeny a v tomto rozsahu věc vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. V doplnění dovolání dovolatelka zdůraznila, že při aplikaci ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. je nutné zkoumat a posuzovat veškeré okolnosti případu. Tedy
i ty, které z pohledu obou smluvních stran odůvodňovaly sjednání úroku z
prodlení ve výši 5 % měsíčně a dále ty, pro které je sjednání takového úroku ve
vztahu ke konkrétním okolnostem neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Soud
prvního stupně tyto okolnosti vůbec neposuzoval, pouze zaujal názor, že úrok z
prodlení je nepřiměřený s ohledem na zásadu proporcionality obchodněprávních
závazků. Tento nedostatek nemohl být zhojen odvolacím soudem doplněním
skutečností svědčících o tíživých poměrech na straně žalovaných. Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, Nejvyšší
soud však shledává dovolání přípustným podle písmene c), neboť odvolací soud (i
soud prvního stupně) rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Podle ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném v době uzavření
smlouvy o úvěru, je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo
jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z
nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1 % vyšší, než
činí úroková sazba určená obdobně podle § 502. Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Z ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (jež vzhledem k ustanovení § 1 odst. 2 věty
druhé obch. zák. platí rovněž pro obchodní závazkové vztahy) výkon práv a
povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu
zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými
mravy. Odvolací soud (i soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na závěru, podle
něhož je ujednání o úroku z prodlení ve výši 5 % měsíčně ve smlouvě o úvěru v
rozporu s dobrými mravy, a proto neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil, že skutečnost, zda se
ujednání stran o smluvním úroku z prodlení příčí dobrým mravům, nelze posuzovat
jen podle výše sjednané úrokové sazby, ale je třeba ji posoudit ve vztahu ke
konkrétním okolnostem případu (srov. usnesení ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod
číslem 53, dále rozsudek ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003,
rozsudek ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 a další). V projednávané věci však odvolací soud takto nepostupoval, neboť závěr o
rozporu smluvního ujednání o výši úroku z prodlení založil na okolnosti, že
první žalovaná neměla jinou možnost financování nákupu nákladního vozidla
potřebného k podnikatelské činnosti a důvodem následné neschopnosti splácet
úvěr byla porucha nákladního vozidla, aniž by v odůvodnění rozsudku uvedl, jak
byly tyto skutečnosti zjištěny. Odvolací soud pominul, že konkrétní okolnosti
mající vliv na posouzení, zda ujednání o úroku z prodlení je v rozporu s
dobrými mravy, jsou nejen okolnosti na straně dlužníka, ale i okolnosti na
straně věřitele, jak správně uvádí dovolatelka. Přitom je třeba se zabývat
důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly, okolnostmi,
které je provázely, i důvody nesplnění zajištěného závazku, případně i dopady
přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován (srov. obdobně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 1997, sp. zn. III. Odon 20/96).
Považoval-li odvolací soud za okolnosti významné pro posouzení,
zda ujednání o úroku z prodlení v dohodnuté výši je v rozporu s dobrými mravy,
i způsoby zajištění splnění závazku dlužníka ze smlouvy o úvěru vrátit
poskytnutý úvěr, podle názoru dovolacího soudu nejde o okolnosti pro toto
posouzení významné, protože ty zajišťují splnění závazku v té výši, v jaké
existuje, tedy včetně dohodnutého úroku z prodlení. Zajištění nemusí být
věřitelem využito a věřitel, i když je využije, nemusí být úspěšný a jeho
pohledávka uhrazena. Přitom ze všech těchto zajišťovacích institutů dohromady
může věřitel obdržet plnění jen do výše zajištěné pohledávky. Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že posuzuje-li se ujednání o smluvním úroku z
prodlení podle ustanovení § 39 obč. zák., lze je posoudit z hlediska souladu
nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat
neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Přičemž po
přijetí závěru o neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení je třeba se zabývat
nárokem na zákonný úrok z prodlení (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007 a obdobně rozsudek ze dne 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005).
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a ze stejného důvodu i rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích II. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst.
3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1
část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu