25 Cdo 1358/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci
1724/129, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem
v Brně, Výstaviště 1, proti žalovaným 1) V. E., zastoupenému opatrovnicí
Gabrielou Pokornou, zaměstnankyní Obvodního soudu pro Prahu 5, se sídlem v
Praze 5, Nám. Kinských 5, a 2) J. P., zastoupenému JUDr. Jiřím Jarošem,
advokátem se sídlem v Praze 12, Nad Belárií 513/13, o zaplacení 1.148.699,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C
569/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. března 2010, č. j. 17 Co 542/2009-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí k rukám JUDr. Jiřího Jaroše, advokáta se sídlem v Praze 12, Nad
Belárií 513/13.
druhému žalovanému žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací
soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového
zjištění soudu prvního stupně, že dne 8. 4. 2004 první žalovaný bez řidičského
oprávnění při jízdě osobním motorovým vozidlem Škoda 120, reg. zn. ACP 54-96,
ve vlastnictví druhého žalovaného zavinil dopravní nehodu, jíž způsobil škodu
na sloupu rampy se světelnými dopravními značkami nad vozovkou ve vlastnictví
Technické správy komunikací hl. města Prahy a těžké zranění chodce J. K., jemuž
žalobkyně prostřednictvím Kooperativa pojišťovny, a. s., nahradila vzniklou
škodu z garančního fondu vzhledem k tomu, že k uvedenému vozidlu nebylo
uzavřeno povinné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla
podle § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen
„zákon“). Soudy obou stupňů shodně dovodily, že žalobkyně nemá vůči druhému
žalovanému právo na regres toho, co poškozenému plnila podle § 24 odst. 2 písm.
b) zákona, neboť on za vzniklou škodu neodpovídá. Zabezpečil totiž nepojízdné
vozidlo po dobu své nepřítomnosti odstraněním baterie z vozidla a uložením
klíčů od vozu v domě svých rodičů, kde bylo vozidlo opravováno bratrem druhého
žalovaného. První žalovaný při návštěvě bratra užil předmětné vozidlo bez
vědomí druhého žalovaného (§ 430 odst. 1 obč. zák.), aniž by mu druhý žalovaný
užití vozidla svou nedbalostí umožnil. První žalovaný naopak odpovídá za
porušení své právní povinnosti podle § 420 odst. 1 ve spojení s § 430 obč.
zák., neboť vozidlo odcizil a použil, přestože neměl řidičské oprávnění, a
způsobil při jeho řízení škodu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že za otázku zásadního
právního významu považuje posouzení pasivní legitimace druhého žalovaného z
titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle § 430 obč. zák.
Podle dovolatelky je chybné zjištění odvolacího soudu, že vozidlo bylo prvním
žalovaným použito bez vědomí druhého žalovaného, jenž vozidlo před neoprávněným
užitím třetí osobou dostatečně zajistil tím, že z vozidla vyjmul baterii a
spolu s klíči od vozu ji umístil do domu, před nímž bylo vozidlo zaparkováno. V
daném případě totiž za škodu odpovídají první a druhý žalovaný solidárně a není
správný závěr odvolacího soudu, že druhý žalovaný za škodu způsobenou vozidlem
v jeho vlastnictví neodpovídá, neboť jeho vozidlo bylo prvním žalovaným použito
bez jeho vědomí či proti jeho vůli. Z hlediska § 430 obč. zák. k naplnění
podmínky nedbalosti postačuje nedbalost nevědomá, kdy provozovatel nemusí
vědět, že způsob zvoleného zajištění vozidla není dostačující a zneužití
prostředku v době jeho nepřítomnosti umožňující, ačkoliv to vzhledem k
okolnostem a ke svému postavení vědět mohl a měl. S odkazem na rozsudky
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 214/2002 a sp. zn. 25 Cdo 2157/2004 dovolatelka
dovozuje, že druhý žalovaný z nedbalosti zavinil dispozici s nepojištěným
vozidlem tím, že ačkoli zajistil vozidlo proti zneužití třetí osobou
odstraněním baterie a uložením klíčů do kuchyně domu svých rodičů, bylo
předmětné vozidlo k dispozici komukoli, kdo měl do domu přístup. Nevědomou
nedbalost by vyloučilo pouze zajištění klíčů od vozidla v uzamčeném
nepřístupném prostoru. Vzhledem k okolnostem případu je proto podle dovolatelky
zajištění automobilu odložením baterie vozidla a klíčů v domě rodičů druhého
žalovaného nedostatečné. Poukazuje dále na nesoulad v některých svědeckých
výpovědích, kterým soudy nevěnovaly bližší pozornost. Dovolatelka rovněž
zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nezohledňuje její postavení subjektu
sui generis a že se jeho důsledky projeví v kalkulaci plateb odváděných
jednotlivými pojišťovnami do garančního fondu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší
soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí s poukazem na
nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí; je napadán závěr
odvolacího soudu o tom, že druhý žalovaný nebyl při zajištění vozidla ani
nevědomě nedbalý, tj. otázka nesprávnosti skutkových zjištění, která však
přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně ve vztahu k druhému žalovanému
potvrdil, aniž by tento dříve rozhodl jinak, a proto může být dovolání proti
jeho rozsudku přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. za
podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu
napadeného rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.)
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen pro řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3
o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním
posouzením ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je činnost soudu, při níž
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze
skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti.
Dovolatelka svými námitkami vytýká odvolacímu soudu nesprávnost skutkových
zjištění a nedostatky provedeného hodnocení důkazů ohledně okolností, za nichž
měl druhý žalovaný svou nedbalostí umožnit prvnímu žalovanému užití vozidla,
jímž byla způsobena škoda. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové
zjištění však není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.,
nýbrž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování). Jak z dikce ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. vyplývá,
lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) a b) o.s.ř. K případným jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci - § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., lze v
dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné, popřípadě pokud by
samy o sobě zakládaly otázku zásadního právního významu, což však není daný
případ.
Předně je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v
souladu s dosavadní judikaturou v této otázce, podle níž není-li vlastník
vozidla osobou odpovědnou za škodu způsobenou provozem jeho vozidla, k němuž
nebylo sjednáno povinné pojištění odpovědnosti za škodu, nemá vůči němu Česká
kancelář pojistitelů postižní právo podle § 24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb.,
ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3360/2007, publikované v
časopise Soudní judikatura, 9/2010, pod č. 121). Od dosavadní judikatury se
rovněž soudy nižších stupňů neodchýlily, jestliže druhého žalovaného
nepovažovaly za „osobu bez pojištění odpovědnosti“ za situace, kdy ten za
vzniklou škodu neodpovídá (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17.
1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, a ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo
1778/2007).
Za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku odpovídá zásadně jeho
provozovatel, a to na principu objektivní odpovědnosti, tj. i tehdy, jestliže v
okamžiku vzniku škody sám neřídil. Pouze v případě, že byl dopravní prostředek
použit bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za škodu ten, kdo
tímto způsobem dopravního prostředku použil. Tato zásada je částečně prolomena
ve prospěch solidární odpovědnosti původce škody a provozovatele v případech,
kdy provozovatel zneužití svého dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil.
Za nedbalost provozovatele se v soudní praxi nejčastěji považuje porušení
povinnosti uložené provozovateli právním předpisem či jeho neobezřetné chování,
např. vzdálení se od vozidla bez možnosti okamžitě zasáhnout v případě potřeby
a bez náležitého zabezpečení vozidla, např. uzamčením (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2002).
Argumentace v uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu, od níž nemá dovolací
soud důvod se odchýlit ani nyní, je založena na tom, že pojištění odpovědnosti
se podle § 6 odst. 1 zákona vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu.
Za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovídá podle § 427 a násl.
obč. zák. jeho provozovatel, podle § 420 odst. 1 obč. zák. pak jeho řidič
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo
990/2008), pokud způsobil škodu zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li
o případ uvedený v § 420 odst. 2 obč. zák. (srov. též rozsudek publikovaný pod
č. 29/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li tedy Česká kancelář
pojistitelů podle § 24 odst. 7, ve spojení s § 24 odst. 2 písm. b) zákona právo
postihu vůči tomu, kdo odpovídá za škodu způsobenou provozem nepojištěného
vozidla, nemůže mít toto postižní právo proti tomu, kdo za škodu nenese
odpovědnost.
Soudy obou stupňů v předmětném sporu dospěly k závěru, že druhý žalovaný
nezavinil zneužití svého vozidla prvním žalovaným, a to ani ve formě nevědomé
nedbalosti. Není-li žádným předpisem stanoveno, jak a kde mají být klíče od
vozidla uloženy, je třeba vyjít z požadavku rozumného přístupu k zabezpečení
klíčů. Vyjmutí baterie automobilu a její uložení do kuchyně domu se pak jeví
jako další kladná okolnost svědčící druhému žalovanému, který uvedeným způsobem
učinil obvyklé kroky k tomu, aby po dobu opravy prováděné jeho bratrem na dvoře
domu rodičů nemohla vozidlo použít nepovolaná osoba. Jestliže druhý žalovaný
nemohl předpokládat [skutková zjištění soudů obou stupňů nelze v rámci
dovolacího přezkumu podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. přezkoumávat],
že první žalovaný vstoupí do domu rodičů druhého žalovaného jako host jeho
bratra, a bez vědomí druhého žalovaného i osob v domě po vzetí klíčů a baterie
následně zprovozní nepojištěné vozidlo, není za vznik škody J. K. odpovědný. Na
tom nic nemění ani specifické postavení České kanceláře pojistitelů při
poskytování plnění z garančního fondu, protože základem pro vymezení pasivní
legitimace ve sporu je zde ustanovení § 430 odst. 1 obč. zák., které nemůže být
vykládáno ve vztahu k různým oprávněným osobám odlišně. Rozhodnutí Nejvyššího
soudu citovaná dovolatelkou (rozsudek ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo
214/2002, a dále rozsudek ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2157/2004) pak
mají odlišný skutkový základ od nyní posuzované věci v tom, že v nich došlo ke
zneužití vozidel osobami nezletilými.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s
hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu a nepředstavuje tak rozhodnutí
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud proto
dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Druhý žalovaný má právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení, a to za podání vyjádření k dovolání. Za tento úkon
právní služby náleží odměna za zastupování advokátem z částky napadené
dovoláním, tj. 20.000,- Kč, krácená o polovinu (§ 3 odst. 1, § 15, § 14 odst.
1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), po krácení 10.000,- Kč. Druhému
žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši
300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., stejně jako částka
2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % na celkových
12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu