25 Cdo 1363/2024-1190
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: městská část Praha 7, IČO 00063754, se sídlem úřadu U Průhonu 1338/38, Praha 7, zastoupená Mgr. et Mgr. Josefem Fiřtem, LL.M., advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti žalovaným: 1) Marek Ječmének, zastoupený JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, a 2) MUDr. Tomáš Kaštovský, zastoupený Mgr. Renatou Ćavarovou, advokátkou se sídlem Bělehradská 222/128, Praha 2, o 7 593 490,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 228/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 70 Co 287/2023-1144, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 39 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Renaty Ćavarové. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody, kterou měli žalobkyni způsobit žalovaní (působící do 24. 11. 2014 v pozici starosty a místostarosty žalující městské části) v souvislosti s projektem č. CZ.2.16/2.2.00/22177 instalace tepelných čerpadel do budovy Základní školy T.G.M. na adrese Ortenovo náměstí 1275, Praha 7. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně na tento projekt obdržela finanční dotaci 19 974 447 Kč ze strukturálních fondů Evropské unie, z Operačního programu Praha – Konkurenceschopnost prostřednictvím hlavního města Prahy.
Jednou z podmínek přidělení dotace podle smlouvy o financování projektu uzavřené mezi žalobkyní a hlavním městem Prahou 6. 8. 2009 bylo dosahování úspory energie nejméně 35 % na dobu 5 let. Tento cíl však nebyl naplněn a na základě výsledků kontroly provedené hlavním městem Prahou dne 24. 8. 2015 byl s ohledem na neplnění podmínek pro přidělení dotace proveden výpočet korekce (nezpůsobilých výdajů) a byla stanovena výše odvodu dotace v žalobou vyčíslené částce, kterou musela žalobkyně vrátit. Tuto škodu měli podle žalobkyně způsobit žalovaní svou nečinností s tím, že oba jednak byli členy projektového týmu a zároveň členy Rady městské části Praha 7 (dále též jen „Rada“), a byli tedy detailně informováni o všech aspektech projektu a o podmínkách poskytnuté dotace, jednak měli vědět, že minimální úroveň úspory energie není naplňována, což vyplývalo z každoročních energetických auditů a monitorovacích zpráv, které byly předkládány členům projektového týmu i členům Rady.
Soud dovodil, že i když nedošlo k energetickým úsporám v předpokládané míře, neznamená to, že by žalovaní porušili nějakou povinnost, nebo že by se podíleli na nehospodárném či neúčelném využití majetku žalobkyně, neboť celý proces od podání dotační žádosti provázelo rozhodování kolektivních orgánů žalobkyně, tedy Rady a Zastupitelstva městské části Praha 7 (dále jen „Zastupitelstvo“). Příčina nedosažení avizovaných energetických úspor byla řešena realizačním týmem, Radou i Zastupitelstvem, navíc po volbách v roce 2014 nové vedení žalobkyně projekt zcela pozastavilo, tepelná čerpadla vyřadilo z provozu a tím byla investice znehodnocena.
Nelze tedy uzavřít, že by na straně žalovaných došlo k naplnění podmínek odpovědnosti za škodu. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2023, č. j. 70 Co 287/2023-1144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o výši nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními i právním závěrem, že žalovaní se jako vrcholní funkcionáři žalobkyně nedopustili protiprávního jednání; nelze jim vytýkat, že by jménem žalobkyně převzali nevhodně nastavený závazek, neboť jednali z pověření orgánů žalobkyně a na základě odborných podkladů.
Zopakoval také, že pro odpovědnost zastupitele (včetně starosty a místostarosty) za škodu musí být současně splněny tyto podmínky: 1) zastupitel poruší některou ze svých povinností nebo ji opomene splnit, 2) vznikne škoda s majetkovou újmou, 3) mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou existuje příčinná souvislost a 4) zastupitel škodu zavinil, ať už z nedbalosti nebo úmyslně. Podle odvolacího soudu žalovaní nejednali svévolně, ale vždy na základě předchozího rozhodnutí orgánu žalobkyně, provoz tepelných čerpadel byl kontrolován a z monitorovacích zpráv je zřejmé, že ve druhém až čtvrtém roce provozu došlo ke zlepšení energetického managementu tepelné soustavy, a až v pátém roce provozu došlo k zásadnímu poklesu úspory, to však již bylo poté, co žalovaní po nových volbách přestali působit ve svých funkcích, tudíž to nelze dát do souvislosti s jejich činností.
Přestože tedy k předpokládané úspoře 35 % nedošlo, nelze dovodit porušení povinností žalovaných, a to ani z hlediska obecné povinnosti předcházet škodě, ani pro porušení smluvní povinnosti, jakožto členů projektového týmu. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně v rámci svých tvrzení zůstala u obecných výtek, přes poučení soudu blíže nespecifikovala konkrétní pochybení, kterých se měli žalovaní dopustit, a porušení povinnosti spatřovala obecně v tom, že žalovaní nezajistili dosažení předpokládané úspory.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně obsáhlým dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, totiž zda se může člen rady městské části dopustit porušení povinnosti podle § 35 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, rovněž omisivním jednáním, resp. nedostatečným jednáním. Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak dovozuje v případě otázek, 1) zda lze obecnou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. porušit rovněž omisivním jednáním, resp. nedostatečným jednáním a 2) zda lze (kvazismluvní) povinnost člena rady městské části vyplývající z jeho funkce (dohlížet na plnění závazků městské části, které spadají do oblasti působnosti člena rady, a předkládat návrhy řešení, pokud tyto závazky nejsou plněny), porušit rovněž omisivním jednáním, resp. nedostatečným jednáním.
Má za to, že otázkou ad 1) se dovolací soud zabýval např. v rozhodnutích sp. zn. 25 Cdo 244/2015, 25 Cdo 2819/2011 a 25 Cdo 1063/2017 a porušení prevenční povinnosti shledal i v neučinění žádných opatření, které by zamezily nebo snížily možnost vzniku škody. Otázkou ad 2) se dovolací soud zabýval v trestním rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 914/2022, v němž zdůraznil, že radní má povinnost sledovat, jak jsou plněna usnesení rady v jemu svěřené oblasti a v případě zjištění nedostatků předkládat návrhy na řešení.
Tato povinnost přitom nemusí být členovi rady uložena přímo usnesením rady. U dosud neřešené otázky porušení povinnosti podle § 35 zákona č. 131/2000 Sb.
se dovolatelka domnívá, že žalovaní porušili své povinnosti zaprvé tím, že za žalobkyni převzali nevhodně nastavený závazek, a zadruhé tím, že se nedostatečně, resp. vůbec nesnažili o splnění převzatého závazku za situace, kdy věděli, že jeho nesplnění reálně hrozí. Toto (ne)jednání žalovaných pak soudy nesprávně posoudily tak, že v něm neshledaly porušení povinností, které žalobkyně řádně tvrdila, specifikovala a k jejich prokázání navrhovala provedení důkazů. Rezignace žalovaných na snahu dodržet závazek městské části je porušením povinnosti účelně a hospodárně využívat majetek hlavního města Prahy stanovené v § 35 zákona č. 131/2000 Sb. Zároveň je jejich nečinnost, resp. nedostatečné jednání při několikaletém porušování podmínek dotace, porušením povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám podle § 415 obč. zák. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě bude vyhověno a žalovaní budou zavázáni k úhradě nákladů řízení, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) ve vyjádření uvedl, že dovolání žalobkyně považuje za nepřípustné a rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná. Ačkoli se dovolatelka pokouší vznést právní otázky, které podle jejího tvrzení nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu dosud řešeny, nebo se ve svém rozhodnutí měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je podle obsahu dovolání patrné, že dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry soudů, které dospěly k tomu, že se žalovaní žádného porušení povinností nedopustili.
Dovolatelka navíc nevyužila žádné zákonem jí dané prostředky obrany proti provedenému odvodu (vrácení) dotace a ve věci podala jen formální námitky, aniž by v nich uvedla zcela stěžejní informace mající na případné vrácení dotace zásadní vliv. Byla to tedy ona, kdo zanedbal svoji prevenční povinnost tím, že se nebránila proti rozhodnutí o vrácení poskytnuté části dotace. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť uplatněné námitky nenaplňují podmínky stanovené v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázk,a posouzena jinak.
Z této úpravy mimořádného opravného prostředku vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), naopak pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže tedy přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 276/2020). Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolacímu soudu pak jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací, jejíž přezkum se podle zákona týká jen otázek právních, případně za podmínky § 241b odst. 2 o.
s. ř. procesních vad, nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. I v rámci úvahy, je-li dovoláním pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů nalézacích soudů. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k odpovědnosti starosty (obdobně místostarosty) za škodu způsobenou obci při výkonu funkce (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1319/2004, publikovaný pod č. 16/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 30.
10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3/2018), která se řídila ustanovením § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se vzhledem k době tvrzeného protiprávního jednání žalovaných věc posuzuje podle dosavadních předpisů) a byla založena při současném splnění čtyř podmínek: 1) porušení právní povinnosti, 2) vznik škody, 3) vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody (tyto tři podmínky musí tvrdit a prokazovat žalobce) a 4) škůdce škodu zavinil (zavinění se předpokládá a žalovaný může tvrdit a prokazovat, že škodu nezavinil ani nevědomou nedbalostí).
Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně a není-li prokázán byť jen jeden z nich, odpovědnost dána není a soud se nemusí zabývat splněním předpokladů ostatních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, uveřejněné pod C 3267 v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Dovoláním vymezené právní otázky, zda lze porušit prevenční povinnost a povinnosti člena rady městské části i omisivním (nedostatečným) jednáním, přípustnost dovolání nezakládají, neboť kladná odpověď je součástí ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž může být protiprávnost založena jak aktivním počínáním, tak nečinností (viz shora citovaná rozhodnutí a řada dalších, týkajících se jiných osob škůdce), avšak na řešení takto postaveného problému dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá.
Odvolací soud totiž nevyloučil odpovědnost žalovaných z důvodu, že by řešil tyto otázky nesprávně, nýbrž proto, že v počínání obou žalovaných neshledal protiprávnost.
Bez ohledu na to, zda šlo o počínání aktivní či pasivní, opřel odvolací soud svůj právní závěr o skutkové zjištění, že žalovaní jednali při převzetí závazku spojeného s poskytnutím dotace v souladu s pokyny Zastupitelstva a Rady, přičemž výše předpokládané úspory byla stanovena na základě odborných podkladů, takže neměli důvod k jinému postupu. Při provozu tepelných čerpadel, kdy nebylo dosahováno požadované účinnosti, pak jednak docházelo postupně k navyšování doby provozu čerpadel do okamžiku, než žalobkyně jejich činnost ukončila již po zániku funkcí žalovaných, jednak žalovaní o této situaci průběžně informovali i ostatní členy Rady, aniž ti na takový stav reagovali.
Dovolatelka kromě obecného odkazu na § 35 zákona č. 131/2000 Sb. a výtky, že se žalovaní nesnažili o splnění závazku, který byl podkladem pro dotaci, neoznačuje konkrétní povinnost, kterou měli žalovaní v tomto období porušit, resp. neuvádí postup, jímž bylo možno dosáhnout požadovaných parametrů provozu tepelných čerpadel a který žalovaní opomenuli provést, resp. netvrdí, jakým konkrétním způsobem bylo možno odvrátit povinnost částečného vrácení dotace. Nelze tedy z pohledu uplatněných dovolacích důvodů vytýkat odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že žalovaní neporušili právní povinnost a že neodpovídají za škodu, kterou v tomto řízení žalobkyně tvrdí.
Je třeba ještě dodat, že rozhodnutí, na
něž odkazuje dovolatelka a s nimiž má být napadené rozhodnutí v rozporu, se týkají skutkově odlišných situací, ať už se jedná o odpovědnost města, které přes předchozí upozornění neučinilo žádná opatření, jimiž by zamezilo v přístupu ke špatně viditelné kanálové vpusti na svém pozemku, a porušilo tak prevenční povinnost péče a ochrany obyvatelstva v městském území a odpovídá za škodu způsobenou pádem osoby do vpusti (25 Cdo 244/2015, Soubor C 15366, a 25 Cdo 1063/2017), nebo odpovědnost vlastníka (správce) lesa za škodu způsobenou samovolným pádem stromu na cyklotrasu (25 Cdo 2819/2011, Soubor C 12509). Z toho vyplývá, že předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. nejsou splněny, neboť rozsudek Městského soudu v Praze je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a zčásti na dovolatelkou formulovaných otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu