25 Cdo 143/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce R. V., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně,
třída Kpt. Jaroše 1929/10, proti žalované Správě železniční dopravní cesty,
státní organizaci, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, IČO 70994234, s
adresou pro doručování Kounicova 26, Brno, o náhradu škody na zdraví, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 248/2001, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2015, č. j. 4 Co 331/2012-391,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
invaliditě 136.966,- Kč a 5.791,- Kč měsíčně a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 25. 12. 1999 upadl při vystupování z
vlaku na nádraží v Brně – Králově Poli pod rozjíždějící se vlakovou soupravu a
utrpěl závažné zranění s trvalými následky. Po zhodnocení všech provedených
důkazů, tj. znaleckého posudku, výpovědí osob, které se v době nehody na místě
nacházely, a rekonstrukce události, dospěl soud k závěru, že úraz si přivodil
sám žalobce, který v podnapilém stavu (minimálně 0,88 g/kg alkoholu v krvi)
násilím otevřel dveře vlaku a vyskočil z něj v době, kdy byl vlak v pohybu při
odjezdu ze stanice. Naopak nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že se pouze snažil
vyprostit ze sevření dveří, které se začaly zavírat teprve po rozjetí vlaku.
Soud proto dospěl k závěru, že škoda na zdraví žalobce nebyla vyvolána zvláštní
povahou provozu dopravního prostředku žalované ve smyslu § 427 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč.
zák.“), nýbrž aktivním a protiprávním jednáním žalobce, který porušil § 18
vyhlášky č. 132/1964 Sb., o železničním přepravním řádu, účinné v době nehody.
O tom svědčí i skutečnost, že dveře vlaku nešly po jejich centrálním uzavření
samovolně otevřít, takže se mohly rozevřít až za aktivní spolupráce dvou osob,
kdy bratr žalobce přidržel jízdní kolo, s nímž předtím vystupoval z vlaku
jejich společný známý, a žalobce vyskočil z rozjíždějícího se vlaku. Podle
zjištění soudu prvního stupně byl sice žalobce při zavírání dveří vlaku sevřen,
ale nikoli mezi zavírající se dveře a hranu těchto dveří, ale byl natlačen
přivřeným jízdním kolem na stěnu uvnitř vagonu a z tohoto místa se rozhodl z
vlaku vystoupit. Soud dále dospěl k závěru, že i kdyby škoda na zdraví byla
vyvolána zvláštní povahou provozu dopravy, žalovaná nemohla škodě zabránit,
neboť nemohla předpokládat, že žalobce bude násilím otevírat dveře po rozjetí
vlaku; uplatnil by se tak tzv. liberační důvod podle § 428 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 44
Co 331/2012-391, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
ohledně místa a času nehody, zabýval se aplikací § 427 obč. zák. a dospěl k
závěru, že zranění způsobená střetem člověka s vlakem jsou typickou škodou
vyvolanou zvláštní povahou provozu dopravního prostředku bez ohledu na to, co
střet způsobilo (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.
2006, sp. zn. 25 Cdo 638/2005), proto i tvrzené sevření samouzavíracími dveřmi
vagonu má nepochybně původ v provozu. Ačkoli se žalovaná nemůže své
odpovědnosti zprostit, platí pro naplnění podmínek vzniku všech forem
odpovědnosti základní princip, že škoda nevzniká sama o sobě, ale vždy v
příčinné souvislosti se škodnou událostí, což musí být vždy posuzováno
konkrétně podle okolností případu. Odvolací soud se následně zabýval příčinnou
souvislostí a posuzoval skutková zjištění soudu prvního stupně, která se
vztahují k okolnostem výstupu žalobce ze dveří vagonu. Dovodil, že pád z
jedoucího vlaku, jehož následkem byla újma na zdraví, si žalobce způsobil
výlučně sám, proto je odpovědnost žalované vyloučena ustanovením § 441 obč.
zák. o spoluzavinění poškozeného. Odvolací soud se rovněž zabýval dalšími
námitkami žalobce, že soud prvního stupně nevzal v úvahu některé návrhy důkazů,
a neshledal v tomto ohledu na straně soudu žádné pochybení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného
práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Žalobce ve svém dovolání formuluje tři otázky: 1) zda
je zavírání automatických dveří v průběhu vystupování cestujících z vlaku,
rozjetí vlaku s nedovřenými dveřmi a vypadnutí vystupující osoby z vlaku na
nástupiště a následně pod kola rozjíždějícího se vlaku, okolností, která má
původ v provozu, 2) zda v případě, že škoda byla způsobena okolnostmi, které
mají původ v provozu, přichází do úvahy výlučné zavinění poškozeného za vniklou
škodu, a 3) zda je možné učinit závěr, že si poškozený zdravotní újmu vyvolanou
zvláštní povahou provozu dopravního prostředku způsobil výlučně vlastním
zaviněním, pokud neprokázal, že nikoli z vlastního rozhodnutí, ale z okolností
sevření dveřmi napůl vně vagonu byl nucen volit zdánlivě menší zlo, tj.
vyskočení z rozjíždějícího se vlaku, přičemž byla zjištěna možnost rozevření
dveří cestujícím navzdory působící síle. K první otázce dovolatel uvádí, že
pokud by se dveře nezačaly zavírat v době výstupu cestujících a pokud by se
řádně uzavřely před odjezdem vlaku, nikdy by ke zranění nedošlo. Jde tak o
okolnosti vlastního provozu ve smyslu § 427 obč. zák. (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 638/2005). Odvolacímu soudu vytýká, že
z rozsudku jasně nevyplývá, zda a s jakým výsledkem soud posoudil, zda škoda
byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Dále namítá, že soudy
obou stupňů neobjasnily, jakým způsobem se mohl dostat z vlaku ven, a že soud
prvního stupně si skutková zjištění vymyslel, neboť z provedených důkazů
vyplynul odlišný skutkový stav, odpovídající jeho žalobním tvrzením. Odmítá,
aby u objektivní odpovědnosti dopravce (provozovatele vlaku) musel poškozený
prokázat, jakým způsobem vypadl z rozjíždějícího se vlaku ve stanici na
nástupiště, zvláště pokud je prokázáno, že poškozený z vlaku vystupoval. Z toho
by plynul nesprávný závěr, že pokud poškozený vypadne z vlaku, aniž by to viděl
jediný svědek a poškozený si nic pamatovat nebude, dopravce nebude odpovědný za
toto své jednání. Podle dovolatele odvolací soud pochybil, dovodil-li výlučné
zavinění z toho, že žalobce neprokázal, že se na vzniku škody nepodílel.
Nelze-li totiž jednoznačně určit, jak dovolatel vypadl z vlaku na nástupiště,
resp. nelze-li určit jeho pohyb po rozjezdu vlaku, a jak se svým jednáním
podílel na následku, kterým byl nekontrolovaný pád na nástupiště, nelze hovořit
ani o zavinění žalobce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření označuje dovolání za nedůvodné. Souhlasí se skutkovými i
právními závěry soudů obou stupňů. Je přesvědčena, že v rámci řízení bylo
prokázáno a doloženo, že k nehodě došlo zcela a pouze v důsledku protiprávního
a hazardního jednání žalobce, který porušil přepravní předpisy a nerespektoval
pokyny dopravce. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné
zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o.
s. ř. přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení
uvedené.
V posuzované věci dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobci sice
vznikla v souvislosti s přepravou vlakem škoda na zdraví s trvalými následky,
avšak z provedeného dokazování vyplynulo (správnost skutkových zjištění podle §
241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu), že
žalovaná není za tuto újmu odpovědná, neboť byla způsobena výlučně jednáním
poškozeného. Při posouzení daného případu soudy vycházely ze znaleckých
posudků, z výpovědí osob a z provedené rekonstrukce; zejména soud prvního
stupně podrobně zdůvodnil, jak tyto důkazy hodnotil. Žalobce zpochybňuje
skutková zjištění soudu a předkládá svou verzi skutkového stavu, na jehož
základě vymezuje právní otázky na téma, zda se v posuzovaném případě jedná o
škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu dopravy ve smyslu § 427 obč. zák.
(vzhledem k § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného
od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o
právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014).
První otázka formulovaná v dovolání nemůže přípustnost dovolání založit, neboť
odvolací soud ji vyřešil shodně s názorem dovolatele, s dikcí zákona i
ustálenou soudní praxí, neboť zcela správně dovodil, že poranění cestujícího
při pádu ze dveří jedoucího vlaku je škodou vyvolanou zvláštní povahou provozu
dopravního prostředku ve smyslu § 427 obč. zák. V souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu je pak i závěr odvolacího soudu (viz druhá otázka
obsažená v dovolání), že byla-li škoda vzniklá v souvislosti s provozem
dopravního prostředku podle § 427 obč. zák. způsobena výlučně jednáním
poškozeného (podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním
poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese
ji sám), je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele, a to nikoliv z důvodu
zproštění se jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu podle § 428 věty druhé
obč. zák. (pak není významné rozlišení, zda tu působily okolnosti mající původ
v povaze provozu), nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi
okolností, za niž žalovaná objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně
poškozeného (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp.
zn. 25 Cdo 2800/2007, publikované pod C 8347 v Souboru civilních rozhodnutí NS,
C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, rozsudek téhož soudu ze dne 25. 5. 2010, sp.
zn. 25 Cdo 431/2008, Soubor C 8671, či usnesení ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25
Cdo 983/2009).
Jestliže pak dovolatel ve vztahu k řešení třetí předestřené otázky namítá, že
zranění, jehož odškodnění se domáhá, utrpěl při snaze vyprostit se z nenadálého
sevření nesprávně fungujících dveří, a byl zraněn v příčinné souvislosti s
protiprávním jednáním žalované, napadá skutková zjištění o průběhu události
vedoucí k jeho úrazu, a tudíž uplatněná námitka postrádá charakter právní
otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), resp.
nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým
zjištěním, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
Ostatně dovolací soud ve své judikatuře dovodil, že při řešení otázky příčinné
souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím a vznikem škody nejde o otázku
právní, nýbrž o otázku skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025). Uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého
vyšly při posouzení věci soudy prvního stupně i soud odvolací (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 723/2014).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu