25 Cdo 1459/2024-797
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: P. G., zastoupený JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Slavíkova 625, Proboštov, proti žalované: M. O., zastoupená Mgr. Ing. Martinem Součkem, LL.M., advokátem se sídlem U Soudu 1971/3, Teplice, o 2 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 10 C 317/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 11 Co 124/2023-700, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 18 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Martina Součka, LL.M.
500 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že usnesením ze dne 15. 3. 2012, č. j. KSLB 57 INS 19593/2011-B-11, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl o schválení oddlužení žalobce jako dlužníka zpeněžením majetkové podstaty. Do insolvenčního řízení se přihlásilo 16 věřitelů s pohledávkami celkem ve výši 2 882 847,92 Kč. Pro účely veřejné dražby vyhotovila žalovaná dne 31. 7. 2013 znalecký posudek č. 2799/74/2013 na ocenění nemovitostí ve vlastnictví žalobce vedených na listech vlastnictví č. 12631, 12632, 1236 v obci a k.
ú. Jablonec nad Nisou. Žalovaná si prohlédla dům pouze zvnějšku, neučinila prohlídku vnitřních prostor bytové jednotky, neboť podle ní jí žalobce neposkytl součinnost a podle žalobce jej žalovaná o prohlídce nevyrozuměla. Při ocenění bytové jednotky žalovaná znalkyně vycházela z podlahové plochy 120 m2 a obvyklou cenu nemovitostí stanovila na 2 000 000 Kč. Nemovitosti byly zpeněženy ve veřejné dražbě za 1 300 000 Kč a jejich vydražitelem se stala spoluvlastnice R. S. Z výtěžku dražby byla částka ve výši 1 192 568,22 Kč uhrazena zajištěnému věřiteli, zbývající část výtěžku byla použita na úhradu nákladů spojených se správou a zpeněžením majetkové podstaty, odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce.
Usnesením ze dne 17. 7. 2017, č. j. KSLB 57 INS 19593/2011-B-114, které nabylo právní moci dne 11. 8. 2017, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl o osvobození žalobce od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Soud prvního stupně v nyní projednávané věci ustanovil znalce Ing. Hanyše, který ve svém znaleckém posudku ze dne 30. 8. 2021, č. 3028/004/2020, z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, uvedl, že ve znaleckém posudku žalované určená obvyklá cena předmětných nemovitostí ve výši 2 000 000 Kč není správná, neboť žalovaná chybně použila výměru podlahové plochy bytové jednotky (120 m2 namísto správných 174,95 m2) z důvodu nedostatečného zajištění výchozích podkladů (absence těchto podkladů je podle znaleckého závěru příčinou chybného popisu dispozice bytu a chybně uvedené podlahové plochy).
Při stanovení obvyklé ceny nemovitostí znalec porovnal nemovitost se srovnatelnými bytovými jednotkami v dané lokalitě a určil ji v rozmezí od 3 272 300 Kč do 3 652 300 Kč a dále ji porovnal se srovnatelnými rodinnými domy a určil ji v rozmezí od 2 050 800 Kč do 2 685 300 Kč, přičemž při výslechu uvedl, že rozhodující je cena určená srovnávací metodou s rodinnými domy. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 415, § 420 odst. 1, § 443 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a dospěl k závěru, že byť žalovaná znalkyně pochybila při vyhotovování znaleckého posudku v rámci insolvenčního řízení, žalobci v souvislosti s tím žádná škoda nevznikla.
Cena nemovitostí, jejichž prodejem měly být uspokojeny pohledávky věřitelů žalobce v insolvenčním řízení, nebyla tak vysoká, aby byly pohledávky uhrazeny v plném rozsahu, a to včetně nákladů insolvenčního řízení.
Soud prvního stupně uzavřel, že příčinná souvislost mezi pochybením žalované při vyhotovení znaleckého posudku a vznikem případné škody je zde dána, avšak s ohledem na zjištěnou cenu nemovitostí a výši závazků žalovaného v insolvenčním řízení ke vzniku škody nedošlo. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 11 Co 124/2023
-700, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že okresní soud správně zjistil obvyklou cenu nemovitostí žalobce v rozmezí 2 050 800 Kč až 2 685 300 Kč, že v důsledku jejich zpeněžení byly vyřešeny pohledávky vůči žalobci přihlášené do insolvenčního řízení ve výši 2 882 847,92 Kč spolu s náklady insolvenčního řízení ve výši 130 091 Kč (dílem byly uhrazeny a dílem se staly v důsledku osvobození žalobce od placení naturálními obligacemi), celkem 3 015 638,92 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že pokud žalobce ve veřejné dobrovolné dražbě pozbyl nemovité věci v hodnotě nejvýše 2 685 300 Kč, avšak současně v důsledku této veřejné dobrovolné dražby byly vyřešeny jeho závazky ve výši nejméně 3 015 638,92 Kč, pak mu bez ohledu na nesprávný znalecký posudek vypracovaný žalovanou škoda zjevně nevznikla.
Nad rámec výše uvedeného dodal, že i kdyby byla hodnota nemovitostí oceněna v žalobcem tvrzené výši, nebyla by dána příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou a znaleckým posudkem, a to z několika důvodů. Jednak při běžném běhu událostí by v případě zásadního zpochybnění znaleckého posudku vypracovaného žalovanou nechal dražebník vypracovat kontrolní či revizní znalecký posudek (povinnost vyplývající z § 13 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách), který by byl podkladem pro stanovení nejnižšího podání a který by případným zájemcům poskytl správné informace o zpeněžovaných nemovitých věcech.
V důsledku pasivity žalobce však nemohla být zjednána insolvenčním správcem ani dražebníkem náprava. Žalobce přitom věděl o insolvenčním řízení, které bylo ostatně zahájeno na jeho návrh, i o tom, že v rámci oddlužení budou zpeněžovány jeho nemovité věci. Dále platí, že v režimu zpeněžení majetku dlužníka ve veřejné dražbě ve smyslu § 287 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se neuplatní § 336e odst. 1 o. s. ř. Výše nejnižšího podání tak nemusela nutně odpovídat (a v daném případě ani neodpovídala) dvěma třetinám výsledné ceny zjištěné na základě ocenění.
Výše nejnižšího podání v daném případě byla stanovena na základě pokynu zajištěného věřitele ve výši 1 300 000 Kč. Na způsob zpeněžení a výši výtěžku veřejné dobrovolné dražby neměl posudek žalované žádný přímý vliv (výše nejnižšího podání nebyla vázána na cenu zjištěnou posudkem žalované). Nelze tudíž spatřovat příčinnou souvislost mezi chybou ve znaleckém posudku zpracovaném žalovanou a skutečností, že nemovitosti žalobce byly zpeněženy ve veřejné dobrovolné dražbě za částku výrazně nižší, než je jejich tržní (obvyklá) cena.
Žalobci by podle odvolacího soudu v důsledku vadného posudku žalované škoda nevznikla ani tehdy, pokud by ve smyslu § 36 odst.
1 insolvenčního zákona byla výše nejnižšího podání stanovena ve výši všech přihlášených pohledávek a nákladů insolvenčního řízení, neboť nebylo možné předpokládat, že nemovitosti žalobce by byly vydraženy za cenu vyšší, než činilo nejnižší podání. O nemovitosti žalobce totiž neprojevil zájem nikdo jiný než R. S., tedy spoluvlastnice objektu, v němž se nacházela bytová jednotka žalobce. I pokud by při běžném chodu událostí výše nejnižšího podání byla insolvenčním správcem sjednána ve smlouvě s dražebníkem ve výši všech do insolvence přihlášených pohledávek a nákladů insolvenčního řízení, činila by výše nejnižšího podání jen 3 015 638,92 Kč. Pokud o nemovitosti žalobce neprojevil ve veřejné dražbě zájem žádný další zájemce s výjimkou spoluvlastnice objektu, je zřejmé, že případná škoda mohla být představována pouze rozdílem mezi nejnižším podáním stanoveným na základě postupu insolvenčního správce maximalizujícího uspokojení pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení (za situace, kdy měla o nemovitosti žalobce zájem pouze spoluvlastnice, vydražila by je za nejnižší podání) a rozsahem dluhů (závazků), jež byly zpeněžením nemovitostí žalovaného vyřešeny (tj. dílem byly uhrazeny a dílem se staly naturální obligací), ve výši celkem 3 015 638,92 Kč (2 882 847,92 Kč + 107 431,78 Kč + 25 359,22 Kč).
Škoda by tak byla nulová, resp. by nevznikla.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce rozsáhlé dovolání, v němž předně široce rekapituluje svá předchozí podání z nalézacího řízení a poté vymezuje čtyři okruhy otázek k dovolacímu přezkumu, u nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2838/2005, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, sp. zn. 21 Cdo 447/2022, sp. zn. 25 Cdo 2680/2014). 1. Namítá porušení zákazu překvapivého rozhodnutí, povinnosti poučení podle § 118a o. s. ř. a zásady dvojinstančnosti řízení tím, že odvolací soud nedal žalobci možnost vyjádřit se k jeho závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi chybně zpracovaným znaleckým posudkem žalované a jemu vzniklou škodou, a tím, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla předmětem dokazování pasivita žalobce v dražebním jednání ani zjišťování zájmu či nezájmu o dražené nemovitosti. 2. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nezaujal žádné stanovisko k námitkám uvedeným v jeho odvolání, ač se jedná o námitky zcela zásadní, vznesené vůči nesprávným právním závěrům soudu prvního stupně týkající se postupu znalce při vypracování znaleckého posudku. Skutečnou škodou podle něj je rozdíl mezi správně určenou obvyklou cenou nemovitostí, které vlastnil k 27. 10. 2011 – v návrhu na povolení oddlužení uvedl cenu 10 400 000 Kč – a cenou 2 000 000 Kč uvedenou v posudku žalované, tj. 8 400 000 Kč. 3. Nesouhlasí se závěry znaleckého posudku Ing. Hanyše, trvá na tom, že obvyklá cena nemovitostí nebyla určena správně a měl být vyhotoven nový znalecký posudek znaleckým ústavem. 4. Dovolatel je přesvědčen, že vznik škody (8 400 000 Kč), protiprávní jednání žalované i příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody byly prokázány v řízení před soudem prvního stupně provedenými důkazy. Podle dovolatele rozhodnutí soudu vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona o osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, nezpůsobuje zánik takových pohledávek, ty nadále existují, žalobce je může uhradit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Argumentace žalobce k povaze dluhu zaniklého v insolvenčním řízení není správná; existence naturální obligace činí prominuté pohledávky nenárokovým, nevynutitelným plněním. Navrhla, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Z této úpravy dovolání jako mimořádného opravného prostředku vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), naopak pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 276/2020). Dovolací soud je instancí toliko přezkumnou a nikoliv nalézací, jeho přezkum se proto podle zákona týká jen otázek právních, případně za podmínky § 241b odst. 2 o. s. ř. procesních vad, avšak nepřísluší mu přezkoumávat správnost skutkových zjištění. I v rámci úvahy, je-li dovoláním pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů nalézacích soudů, aniž by je jakkoliv přehodnocoval.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že dovolateli i přes chybně vypracovaný znalecký posudek v insolvenčním řízení škoda nevznikla, neboť ve veřejné dobrovolné dražbě pozbyl nemovité věci v hodnotě nejvýše 2 685 300 Kč (cena správně určená znalcem Ing. Hanyšem), avšak jeho zjištěné závazky, jichž byl jako insolvenční dlužník zbaven, dosáhly nejméně 3 015 638,92 Kč. Podstatná část dovolací argumentace spočívá v nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem (zejména na základě znaleckého dokazování) a dovolatel na odlišném skutkovém základu (že předmětné nemovitosti měly ke dni prodeje ve veřejné dražbě hodnotu víc než 10 000 000 Kč) buduje své vlastní (od odvolacího soudu
odlišné) právní posouzení, že mu ve výši rozdílu mezi touto hodnotou a žalovanou nesprávně určenou cenou ve znaleckém posudku vznikla škoda. Dovolatel tak uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku Ing. Hanyše přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17). Postrádají totiž charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 9. Nedůvodnost uplatněného nároku shledal odvolací soud kromě toho i v neexistenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a hypotetickým vznikem škody. Dovolací námitky směřující do této otázky však nejsou podstatné ani způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 1025), neboť v řízení se zjišťuje, zda škodní událost a vznik újmy jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Řešení otázky příčinné souvislosti navíc nemůže mít vliv na celkový závěr o nedůvodnosti žalobou uplatňovaného nároku z důvodu neexistence vzniku škody. 10. Způsobilým dovolacím důvodem není ani poukaz na vady řízení (uplatněné výtkami týkajícími se tvrzeného porušení poučovací povinnosti a zásady dvojinstančnosti řízení). Takovou námitkou se dovolací soud nemůže samostatně zabývat, neboť k vadám řízení lze přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání; samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015). 11. Protože uplatněné dovolací námitky nepředstavují důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu