U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) M. T., a b)
J. T., obou zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem
Praha, Jugoslávská 12, proti žalované Fakultní Thomayerově nemocnici s
poliklinikou, IČO 000 64 190, se sídlem Praha 4, Vídeňská 800, zastoupené JUDr.
Jiřím Štaidlem, advokátem, se sídlem Praha 2, Apolinářská 6, za účasti Alianz
pojišťovny, a. s., IČO: 471 15 971, se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, jako
vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody na zdraví, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 139/2010, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2012, č. j. 16 Co
414/2012-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení, žalobkyně
ve výši 25.023,- Kč a žalobce ve výši 8.712,- Kč, k rukám JUDr. Jiřího Štaidla,
advokáta, se sídlem Praha 2, Apolinářská 6, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví, která jí vznikla v důsledku
zánětlivé komplikace po operaci hrudníku v zařízení žalované, a to odškodnění
bolesti ve výši 300.000,- Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši
2.700.000,- Kč a náhrady účelně vynaložených nákladů na léky a regulační
poplatky ve výši 11.991,- Kč. Žalobce požadoval náhradu nákladů spojených s
léčbou žalobkyně, a to cestovného ve výši 72.012,- Kč a nákladů na osobní péči
o žalobkyni ve výši 72.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 6. 2012, č.j. 8 C 139/2010-152,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalobkyně postižená vrozenou deformací hrudního koše se za účelem nápravy
tohoto stavu dne 5. 5. 2008 podrobila operaci v zařízení žalované. Před operací
byla seznámena s možnými komplikacemi a riziky plánovaného zákroku (pooperační
krvácení, infekce) a byla umístěna na tzv. septickém oddělení. Do domácího
ošetřování byla propuštěna 16. 5. 2008. Následně se v operační ráně projevila
infekce a dne 22. 5. 2008 byla žalobkyně opětovaně hospitalizována s rozvinutým
zánětem, který se projevil vytvořením tzv. abscesu na hrudníku; v odebraných
vzorcích byla nalezena fekální flora. Operace žalobkyně proběhla lege artis a
bez komplikací, v rámci pooperační péče byla žalobkyni podávána analgetika a
antibiotika, byla zajištěna prevence tromboembolické nemoci a prevence
zánětlivé komplikace ve formě inhalace. Pooperační péče, stejně jako péče při
následné hospitalizaci, byla provedena lege artis. Předoperační umístění
žalobkyně na tzv. septické oddělení nemělo dle znalce Pešťála negativní vliv na
její pooperační stav a z provedených důkazů plyne, že v rozhodné době byla na
tomto oddělení prováděna dostatečná hygienická opatření. Jelikož v řízení
nebylo prokázáno porušení právní povinnosti za strany žalované, ani shledána
příčinná souvislost mezi umístěním žalobkyně na tzv. septické oddělení a
rozvojem infekce v ráně, nejsou splněny předpoklady podle § 420 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen
„obč. zák.“) pro vznik odpovědnosti žalované za škodu na zdraví žalobkyně. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2012, č. j. 16
Co 414/2012-187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním
závěrem soudu prvního stupně. V řízení nebylo prokázáno porušení jakékoli
povinnosti ze strany žalované. Za protiprávní nelze považovat ani umístění
žalobkyně v předoperační fázi na tzv. septické oddělení, neboť žádný právní
předpis (ani vyhláška č. 195/2005 Sb.) neukládá bezpodmínečné uložení pacienta
s operační indikací jako v případě žalobkyně na oddělení tzv. aseptické. Nadto
znalec ve svém posudku i výpovědi vyloučil příčinnou souvislost mezi pobytem
žalobkyně na septickém oddělení a vznikem infekce v ráně. Odkaz žalobců na
usnesení Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1919/08 shledal odvolací soud nepřípadným
pro odlišnost skutkového stavu. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují
z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s
odůvodněním, že se soudy při řešení právní otázky odchýlily od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (aniž však konkretizovali, v čem má rozpor
spočívat). Vytýkají soudům obou stupňů, že se dostatečně nezabývaly otázkou
dodržení povinností podle § 15 zákona č. 258/2000 Sb. a § 7 odst. 5 vyhlášky č. 195/2005 Sb. ze strany žalované. Namítají, že žalovaná uvedeným povinnostem
nedostála, když žalobkyni před operací umístila na tzv.
septické oddělení,
neboť svým postupem (v rozporu se zákonným požadavkem) přispěla ke zvýšení
rizika vzniku infekčního onemocnění; rovněž podle názoru znalce (dle znaleckého
posudku i znalecké výpovědi) byl tento postup žalované „zjevně v hrubém
rozporu“ s citovanými právními přepisy. Zpochybňují také závěr o dostatečnosti
prováděných hygienických opatření. Akcentují, že souhlas žalobkyně s operačním
zákrokem byl založen na předpokladu dodržování příslušných preventivních
opatření. Odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08 s tím,
že pochybení žalované bylo jednoznačně prokázáno, a proto se i v posuzovaném
případě uplatní názor o „neudržitelnosti požadavku na stoprocentní prokázání
příčinné souvislosti“ v případě škody na zdraví pacienta vzniklé pochybením
lékaře. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně
jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Podle žalované nesplňuje dovolání žalobců předpoklady přípustnosti ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř., a proto by mělo být odmítnuto. Pro případ, že by
Nejvyšší soud dovolání shledal přípustným, uvádí ve svém vyjádření argumenty k
jednotlivým dovolacím námitkám. Zejména uvádí, že se soudy dostatečně zabývaly
otázkou kvality poskytnuté léčebné péče, zcela správně dospěly k závěru, že
byla v souladu s příslušnými právními předpisy i dostupnými poznatky lékařské
vědy (lege artis) a že žalovaná učinila dostatečná hygienická opatření k
zabránění vzniku infekcí. Namítá, že tvrzení dovolatelů nemají oporu v
provedených důkazech, především ve znaleckém posudku. Odkaz dovolatelů na
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, považuje
za nepřípadný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl,
popř. zamítl jako nedůvodné. Jelikož bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno 11. 12. 2012, posoudil
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalobců – v souladu
s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)],
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
[písm.
b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Ačkoliv odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jedním výrokem,
rozhodoval o pěti samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to o
nároku žalobkyně na odškodnění bolesti (300.000,- Kč), ztížení společenského
uplatnění (2.700.000,- Kč), nároku na náhradu nákladů na léky a regulační
poplatky (11.991,- Kč) a nároku žalobce na náhradu nákladů spojených s léčbou
žalobkyně, a to cestovného ve výši 72.012,- Kč a nákladů na osobní péči o
žalobkyni ve výši 72.000,- Kč. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže
události (škoda na zdraví žalobkyně), mají odlišnou povahu, a jde tak o
samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke
každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a
že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Napadeným potvrzujícím výrokem
rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu nákladů vynaložených v
souvislosti s léčením žalobkyně na léky a regulační poplatky ve výši 11.991,-
Kč tak bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a
přípustnost dovolání žalobkyně je v této části vyloučena ustanovením § 237
odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet
výše plnění ze všech samostatných nároků částku 50.000,- Kč přesahuje. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí ve věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo
součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále
použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS
1572/11, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo
1200/2013). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s.
ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu nedostatečné posouzení věci z hlediska
ustanovení § 15 zákona č. 258/2000 Sb. a § 7 odst. 1 vyhlášky č. 195/2005 Sb. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však není založeno na výkladu citovaných
předpisů stanovujících obecnou preventivní povinnost zdravotnických zařízení k
předcházení vzniku a šíření nákazy. Řešení otázky, zda v rámci předoperační
hospitalizace žalobkyně byla dodržena veškerá předepsaná preventivní hygienická
opatření, je založeno na konkrétních skutkových zjištěních, nejde o právní
posouzení, a tedy ani o otázku zásadního významu napadeného rozhodnutí po
stránce právní způsobilou založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že nebylo shledáno porušení
právní povinnosti ze strany žalované jako jeden z předpokladů vzniku
odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák.
Porušením právní povinnosti (protiprávním jednáním) je míněn objektivně vzniklý
rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp.
opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003).
Vzájemný vztah konkrétní zákonné či smluvní povinnosti a prevenční povinnosti
dle § 415 obč. zák. byl již rozhodovací praxí dovolacího soudu řešen, a to tak,
že aplikace ustanovení § 415 obč. zák. přichází v úvahu, neexistuje-li
konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se
posuzuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1427/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod C 1212, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn.
25 Cdo 253/2001). V oblasti poskytování zdravotnických služeb to znamená, že
byl-li postup lékařů při poskytování léčebné péče shledán lege artis, bylo by
možno usuzovat na porušení povinnosti vyplývající z § 415 obč. zák., pokud v
daném případě existovaly konkrétní okolnosti, které vyžadovaly provedení
dalších úkonů či zvláštních opatření nad rámec předepsaného či obvyklého
postupu a byly způsobilé k zamezení či snížení možnosti způsobení újmy na
zdraví, za niž je náhrada požadována, a provedeny nebyly (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 695/2012).
V dané věci bylo zjištěno, že byla dána indikace k operaci, zdravotnický
personál žalované postupoval v rámci předoperační péče, během operačního
zákroku, i při pooperační terapii v souladu se současnými dostupnými poznatky
lékařské vědy (§ 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu, ve znění
pozdějších předpisů), tj. lege artis, a naopak nebylo zjištěno, že by
existovaly konkrétní okolnosti, které vyžadovaly provedení zvláštních opatření
k zabránění vzniku škody nad rámec předepsaného či obvyklého postupu. Za této
situace předpoklady odpovědnosti žalované za škodu nejsou splněny.
Námitky zpochybňující skutková zjištění učiněná z provedených důkazů, zejména
ze znaleckého posudku, jsou ve skutečnosti uplatněním dovolacího důvodu podle §
241a odst. 3, který však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. nezakládá (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Za situace, kdy na straně žalované nebylo shledáno porušení žádné právní
povinnosti, nemá úvaha dovolatelů o relevanci tzv. informovaného souhlasu s
operačním výkonem, který žalobkyně udělila právě na základě předpokladu, že při
poskytování léčebné péče budou učiněna příslušná preventivní opatření, z
hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
význam.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, je, jak
správně vyložil odvolací soud, založeno na odlišném skutkovém základě, kdy bylo
jednoznačně prokázáno porušení právní povinnosti, tedy postup lékaře non lege
artis. Právní názor Ústavního soudu vyjádřený v uvedeném rozhodnutí je proto v
posuzované věci nepřiléhavý.
Jelikož dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobcům, jejichž
dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost nahradit žalované náklady
řízení vynaložené v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta; žalobkyně ve výši 25.023,- Kč (§ 7 bod 6 ve spojení s § 8 odst. 1 a §
13 odst. 1 a 3 ve spojení s § 1 odst. 2 a § 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění účinném do 31. 12. 2013, a § 137 odst. 3 o. s. ř.) a žalobce ve výši
8.712,- Kč (§ 7 bod 5 ve spojení s § 8 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 ve spojení s
§ 1 odst. 2 a § 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, a
§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu