25 Cdo 1523/2024-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobce: P. N., zastoupený JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Vranové 1. díl 397, Malá Skála, proti žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o zaplacení 175.049 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 73/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 53 Co 397/2023-70, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobce se žalobou podanou 20. 3. 2023 domáhal pojistného plnění na náhradu újmy na zdraví vzniklé z dopravní nehody, k níž došlo 12. 3. 2019 a byla způsobena vozidlem, které bylo v době nehody pojištěno z titulu odpovědnosti za škodu u žalované. Žalobce obdržel od žalované náhradu za ztížení společenského uplatnění 50.000 Kč. Následně si uvědomil, že jde o příliš nízkou částku, nechal si vypracovat znalecký posudek a 17. 1. 2023 jej předložil žalované, jež požadovanou výši odškodnění zredukovala na polovinu a vyplatila žalobci dalších 115.253 Kč, s čímž však žalobce nesouhlasil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k promlčení práva žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění, a žalobě tak nebylo možné vyhovět.
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2024, č. j. 53 Co 397/2023-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně procesně neekonomický postup, kdy nejdříve provedl všechny důkazy, které měl do té doby k dispozici, a teprve poté žalobu zamítl z důvodu promlčení. Uvedený postup však nezakládá vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dovodil, že v daném případě začala promlčecí lhůta v souladu s § 626 o.
z. běžet jeden rok od pojistné události, tedy 12. 3. 2020, a uplynula tak 12. 3. 2023. Současně běžela i subjektivní promlčecí lhůta ohledně práva na náhradu škody vůči škůdci a uplynula rovněž 12. 3. 2023. Žalobce žalobu podal 20. 3. 2023, tedy po uplynutí promlčecí lhůty, přičemž v daném případě nedošlo ke stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 647 o. z. Jelikož žalobce uplatnil svůj nárok u žalované v závěru běhu promlčecí lhůty, musel si být vědom negativních důsledků v podobě možného vznesení námitky promlčení.
Žalovaná se nedopustila žádného jednání, z něhož by bylo možné dovodit její snahu o prodlužování vyřešení celého případu či příslib budoucího plnění. Žalobce předložil příslušný znalecký posudek žalované 17. 1. 2023, a pokud žalovaná podle něj nárok žalobce do skončení promlčecí doby zcela neuspokojila, nic mu nebránilo, aby jej uplatnil žalobou. Tvrzení žalobce, že se v průběhu promlčecí lhůty věnoval nemocnému synovi, je tvrzením novým, k němuž v odvolacím řízení nelze přihlížet.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (otázka rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy), případně otázky dosud v judikatuře dovolacího soudu za daných skutkových okolností výslovně neřešené („nakolik pojistitel odpovědnosti viníka dopravní nehody za nemateriální újmu způsobenou poškozenému při dopravní nehodě odpovídá ve formě pojistného plnění za náhradu za nemateriální újmu na zdraví / ztížení společenského uplatnění/ při aplikaci nebo neaplikaci Metodiky Nejvyššího soudu při uplatňování § 2958 o.
z. v kontextu s uplatněnou námitkou promlčení vůči právu na pojistné plnění“). Důvodnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že odvolací soud neaplikoval § 6 odst. 1, § 6 odst. 2 větu první, § 7 a § 8 o. z. Dovolatel zdůraznil, že jednal vůči žalované prostřednictvím svého právního zástupce poctivě, v souladu s „návodem likvidátorky“ a v dobré víře, že se mu ze strany žalované dostane náležité polemiky s jím předloženým znaleckým posudkem. Žalovaná původně instruovala žalobce prostřednictvím svého formuláře k vyčíslení ztížení společenského uplatnění podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem.
Když se žalobci následně jevilo odškodnění jako příliš nízké, byl poučen, že si může svůj nárok nechat znalecky ohodnotit. Žalovaná ve svých podáních prezentovala jako počátek běhu promlčecí lhůty teprve datum 3. 6. 2022, takže odvolací soud rozhodl v rozporu se zásadou, že povinnost tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti pro počátek běhu promlčecí lhůty v případě vznesení námitky promlčení má dlužník a nikoliv věřitel. Žalovaná porušila svou povinnost provést šetření pojistné události bez zbytečného odkladu, a jednala tak v rozporu s § 6 odst. 2 o.
z., navíc si nenechala vypracovat „konkurenční“ znalecký posudek. Dovolatel dále argumentuje, že nemohl svůj nárok uplatnit u soudu, dokud neměl k dispozici znalecký posudek, neboť teprve tehdy bylo možné výši škody vyčíslit. Žalobce pak očekával, že žalovaná jeho nárok posoudí i po uplynutí promlčecí lhůty, aniž by podal v rámci otevřené promlčecí lhůty žalobu. Soud prvního stupně nepostupoval správně, když nejdříve avizoval výslech znalce, avšak následně rozhodl tak, že nárok žalobce je promlčen.
Dovolatel rozsudek odvolacího soudu označil za rozporný s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3384/2015, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013, či s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04 (sám dovolatel však zpochybňuje použitelnost právě citované judikatury).
Žalobce se označil za „slabší a laickou věřitelskou stranu odpovědnostního vztahu“, což by podle něj mělo svědčit v jeho prospěch, promlčecí lhůtu navíc promeškal pouze o osm dnů. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné. Uvedla, že datum 3. 6. 2022 nikdy neprezentovala jako okamžik ustálení zdravotního stavu žalobce. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 240/2023, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. III. ÚS 2323/23 (správně II. ÚS 2323/23), v nichž byla rovněž řešena problematika vznesení námitky promlčení ze strany pojistitele, a zdůraznila, že dovolatelem odkazovaná judikatura na posuzovaný případ nedopadá. Žalovaná tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
6. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a je tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2366/2013). Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti se přitom nevztahují k samotnému škodnímu jednání, nýbrž především k poměrům, za nichž se žalovaný námitkou promlčení bránil, a musely by přitom být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1394/2022).
7. Takové výjimečné okolnosti však žalobce netvrdí. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu měl žalobce znalecký posudek k ohodnocení ztížení společenského uplatnění k dispozici 6. 1. 2023, tedy více než dva měsíce před uplynutím promlčecí lhůty, k němuž došlo 12. 3. 2023. Je pochopitelné, že jej nejprve předložil žalované, avšak jeho předpoklad, že mu bude žalovanou zcela vyhověno, nebyl opřen o žádný reálný podklad. Je běžné, že v podobných situacích je přistupováno k podání žaloby tzv. z procesní opatrnosti, tedy s vědomím toho, že se blíží konec promlčecí lhůty a nelze automaticky předpokládat, že protistrana bude v celém rozsahu plnit dobrovolně, protože takové očekávání účastníka, nota bene zastoupeného advokátem, by hraničilo s neopodstatněnou lehkovážností. V tomto směru je pak lichá argumentace žalobce, že nemohl žalobu podat dříve, neboť neznal přesnou výši svého nároku, když znaleckým posudkem disponoval již 6. 1. 2023. Navíc soudní praxe i odborná literatura se shodují, že vědomost o vzniku škody nebo újmy nastává bez ohledu na vědomost o zcela přesné částce škody či újmy; určení částky škody nebo újmy prostřednictvím znaleckého posudku není možno považovat za skutečnost ovládající běh subjektivní promlčecí lhůty (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3401/2011, či ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2782/2013, a dále též komentář k § 620 o. z., PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kolektiv: Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání /2. aktualizace/. Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 5), a je tedy možné podat žalobu i bez znalosti přesného vyčíslení vzniklé újmy. Platí-li právě uvedené pro právo poškozeného na náhradu škody či újmy, není důvod, aby to neplatilo i ohledně práva na výplatu pojistného plnění ze strany pojistitele škůdce.
8. I kdyby zaměstnankyně žalované mylně informovala (prostřednictvím formuláře) žalobce, že má svůj nárok uplatnit podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., těžko v tom lze spatřovat rozpornost námitky promlčení s dobrými mravy. Podle tvrzení žalobce příslušná zaměstnankyně na jeho výtky reagovala sdělením, že považuje-li vyplacenou částku za neadekvátně nízkou, má si nechat pro vyčíslení náhrady za ztížení společenského uplatnění vypracovat znalecký posudek. Nelze tedy dovodit, že by žalovaná jednala způsobem, který by žalobci znemožňoval či ztěžoval včasné uplatnění nároku, a dospěl-li za tohoto stavu věci odvolací soud k závěru, že uplatněná námitka promlčení dobrým mravům neodporuje, a své závěry řádně zdůvodnil, rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
9. Nebyl-li učiněn závěr, že žalovaná postupovala nepoctivě či že zneužila svého práva, odvolací soud nepochybil, pokud nepřikročil k aplikaci § 6 a § 8 o. z. Má-li být institut dobré víry ve smyslu § 7 o. z. naplněn očekáváním žalobce, že s ním bude žalovaná polemizovat o správné výši náhrady za ztížení společenského uplatnění, bylo možné mu jen stěží dostát v situaci, kdy žalobce předmětný znalecký posudek předložil žalované necelé dva měsíce před uplynutím promlčecí lhůty. Je rovněž zcela lhostejné, v jakém datu spatřovala žalovaná okamžik počátku běhu promlčecí lhůty, když je to soud, kdo s ohledem na vznesenou námitku promlčení musí zhodnotit, zda právo promlčeno je, či není. Nemělo by žádný smysl, aby žalovaná vznášela námitku promlčení, pokud by počátek běhu promlčecí lhůty spojovala s datem, od něhož ještě do podání žaloby promlčecí lhůta zjevně neuplynula. Žalovaná navíc již ve vyjádření k žalobě ze dne 5. 4. 2023 (viz č. l. 10 a násl. spisu) konstatovala, že promlčecí lhůta podle jejího názoru uplynula 12. 3. 2023.
10. Soudy v tomto řízení neučinily závěr o tom, že by žalovaná porušila svou povinnost provést šetření škodné události bez zbytečného odkladu. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně naopak vyplývá, že se žalobcem komunikovala, náhradu za ztížení společenského uplatnění mu vyplatila, respektive doplatila (viz body 6 a 11 rozsudku soudu prvního stupně), a poskytl-li jí žalobce znalecký posudek 16. 1. 2023 a žalovaná mu plnila 22. 3. 2023 (viz bod 27 rozsudku soudu prvního stupně), nelze v této časové prodlevě s ohledem na § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, shledat nepoctivé jednání žalované. To, že žalobce promeškal promlčecí lhůtu o pouhých osm dnů, žádným způsobem nesvědčí v jeho prospěch a je z toho naopak patrné, že včas podat žalobu mohl, když osm dnů k přípravě žaloby, je-li coby její podklad navíc připraven znalecký posudek, těžko může hrát zásadnější roli.
11. Pokud hovoří dovolatel o tom, že je třeba na něj pohlížet jako na slabší stranu, což by zřejmě mělo odůvodňovat závěr o nemravnosti vznesené námitky promlčení, znamenalo by to, že by účastníci, jako jsou finanční instituce, stát či územně samosprávné celky, nikdy nemohli účinně vznést námitku promlčení. Samozřejmě je namístě otázku postavení jednotlivých účastníků při posuzování případné nemravnosti této námitky vzít v úvahu, avšak nejedná se o jediný a postačující argument, který by mohl samostatně obstát (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3095/2013, a ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1563/2021).
12. Dovolatel žádným způsobem nespecifikoval, v čem tkví nesoulad napadeného rozhodnutí s jím předestřenou judikaturou. Ta se obecně zaobírá rozporem námitky promlčení s dobrými mravy, avšak odvolací soud měl zjevně její závěry na paměti. Napadá-li dovolatel procesní postup soudu prvního stupně, nelze tím založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení může dovolací soud přihlížet jen v případě přípustného dovolání.
13. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované, a to v souvislosti s podáním jejího vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu