USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. B.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem
Strojírenská 2269/36, Žďár nad Sázavou, proti žalované: R. S., narozená XY,
bytem XY, zastoupená JUDr. Alešem Mejzlíkem, advokátem se sídlem Sadová 2237,
Žďár nad Sázavou, a účasti: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance
Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastník
na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad
Sázavou pod sp. zn. 10 C 36/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 12. 12. 2017, č. j. 17 Co 256/2016-357,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 22.651 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše
Mejzlíka, advokáta se sídlem Sadová 2237, Žďár nad Sázavou.
žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky
(výrok III) a vůči státu (výrok IV). Vyšel ze zjištění, že J. M. je
provozovatelem vozidla Škoda Felicia, se kterým řidič J. S. (syn žalované)
způsobil dopravní nehodu, když dne 28. 12. 2006 nepřizpůsobil rychlost jízdy
podmínkám, vozidlo dostalo smyk a přejelo do protisměru, kde se střetlo s
protijedoucím vozidlem řízeným žalobcem, který utrpěl vážnou újmu na zdraví.
Soud věc posoudil podle § 427 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a dospěl k závěru,
že žalovaná za škodu odpovídá, neboť v době dopravní nehody byla provozovatelem
vozidla řízeného J. S., neboť měla k vozidlu trvalou možnost právní a faktické
dispozice. S ohledem na rozsah, závažnost a následky poškození zdraví žalobce
soud prvního stupně náhradu za ztížení společenského uplatnění dle § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění, účinné do 31. 12. 2013, zvýšil na 3,5 násobek. Po odečtu částky
486.000 Kč, vyplacené žalobci vedlejším účastníkem v rámci povinného pojištění,
přiznal žalobci náhradu škody ve výši 2.521.800 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání vedlejšího účastníka na straně žalované Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 12. 12. 2017, č. j. 17 Co 256/2016-357, rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I, III a IV změnil tak, že žaloba na zaplacení 2.521.800 Kč
na náhradě ztížení společenského uplatnění se zamítá, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky a vůči státu a o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, že vlastníkem vozidla řízeného J. S. byl J. M., v centrálním registru
vozidel nebyla žalovaná zapsána jako jeho provozovatel a neměla jakoukoliv
právní možnost s předmětným vozidlem disponovat. Žalovaná měla vozidlo pouze
zapůjčeno, přičemž to byl M. jako jeho vlastník, který nadále vykonával veškeré
záležitosti související s provozem vozidla (čerpání pohonných hmot, technické
prohlídky, údržbu a opravy vozidla, pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla). Dle odvolacího soudu nelze dospět k závěru, že by došlo k
trvalému přenechání vozidla žalované k užívání. Žalovaná byla s M. v
partnerském vztahu, přičemž poté, co tento vztah ukončili, zapůjčil jí M. v
dubnu 2006 vozidlo na dobu jednoho roku, než si zakoupí vlastní automobil.
Vozidlo žalovaná užívala do 28. 12. 2006, kdy došlo k dopravní nehodě. Odvolací
soud dospěl k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována a její
odpovědnost za škodu nelze dovodit ani dle § 430 odst. 1 obč. zák., neboť toto
ustanovení směřuje vůči osobě, která použije dopravního prostředku bez vědomí
nebo proti vůli provozovatele, tedy proti samotnému řidiči, který vozidlo řídil
a svým jednáním škodu způsobil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítal, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky určení provozovatele
dopravního prostředku dle § 427 odst. 2 obč. zák., případně otázky
odpovědnosti žalované z titulu § 430 odst. 1 obč. zák., které by měly být
dovolacím soudem posouzeny jinak (případně dosud nebyly v daných skutkových
okolnostech dovolacím soudem řešeny), neboť konstantní rozhodovací praxe
dovolacího soudu je v obou otázkách dle dovolatele příliš restriktivní. Dle něj
je třeba za provozovatele motorového vozidla a subjekt odpovědný za škodu,
která vznikla za okolností majících původ v provozu vozidla, považovat i osobu
se zachovanou možností faktického a neomezeného užívání a organizování jeho
provozu, v daném případě tedy žalovanou. Poukazuje na často nepřehledné
vlastnické a smluvní vztahy k vozidlu, při nichž je složité určit, kdo má
trvalou právní a faktickou dispozici s vozidlem. Pokud by přesto byl za
provozovatele předmětného vozidla určen M. jakožto jeho vlastník, měla by dle
dovolatele nastoupit odpovědnost žalované podle § 430 odst. 1 obč. zák., která
použila vozidlo proti vůli jeho provozovatele tím, že jej půjčila svému synovi,
ač to provozovatel výslovně zakázal. Dle dovolatele rovněž odvolací soud
zatížil řízení vadou, neboť při změně právního názoru ve věci samé nepoučil
účastníky ve smyslu § 118a o. s. ř. a neposkytnul jim prostor, aby se mohli ke
změně vyjádřit, svá tvrzení doplnit a navrhnout zopakování důkazů, případně
provedení dalších důkazů. Jeho rozhodnutí se stalo pro žalobce překvapivým. A
to i proto, že před jeho vydáním odvolací soud již ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2014, č. j. 17 Co 163/2013-139, jímž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně
ohledně procesního nástupnictví na straně žalované v rozsahu výroku o náhradě
nákladů řízení, nepřímo přisvědčil, že současná žalovaná je ve sporu pasivně
legitimovaná. Dovolatel se domnívá, že tím odvolací soud zasáhl do jeho práva
na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou
odkazuje. Žalobce dle ní věděl, že dopravní nehodu způsobil syn žalované
vozidlem, které měla žalovaná pouze zapůjčeno od jeho vlastníka M. Má za to, že
její odpovědnost za škodu nelze dovodit ani dle § 430 odst. 1 obč. zák., neboť
v okamžiku dopravní nehody vozidlo neřídila. Nedomnívá se rovněž, že by se
odvolací soud dopustil vady řízení, neboť přípustně vycházel ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně a k otázce právního posouzení postavení
žalované měli všichni účastníci dostatečný prostor k vyjádření před soudy obou
stupňů. Z usnesení odvolacího soudu ohledně procesního nástupnictví pak dle
žalované nemohlo žalobci vzniknout legitimní očekávání ohledně její pasivní
legitimace ve sporu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně
zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) shledal, že dovolání není z
hlediska § 237, popřípadě § 238a o. s. ř., přípustné. Na otázku, kdo je provozovatelem vozidla, již v minulosti odkázal Nejvyšší soud
(rozsudek ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1532/2006) na rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 1999, sp. zn 25 Co 558/98, ve kterém byl
vyjádřen právní názor, že za provozovatele vozidla je třeba považovat toho, kdo
má trvalou právní a současně faktickou možnost jej užívat. V rozsudku ze dne
27. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2563/2005, publikovaném pod č. 6/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že stále platí, že
obecně je třeba za provozovatele motorového vozidla považovat jeho vlastníka,
neboť u něj lze předpokládat možnost trvalé právní i faktické dispozice s daným
vozidlem. Vlastník, který zapůjčí motorové vozidlo jinému, zůstává jeho
provozovatelem. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že vzhledem k
tomu, že k nehodě došlo v roce 1994, nelze pojem provozovatele vykládat ve
smyslu právních předpisů přijatých v pozdější době, zejména zákona č. 56/2001
Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. V rozsudku ze dne
26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1766/2012, publikovaném pod č. 31/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud, který věc posuzoval podle
právního stavu po účinnosti zákona č. 56/2001 Sb., aplikoval ustanovení § 2
odst. 16 uvedeného zákona ve znění do 31. 12. 2014, podle něhož se za
provozovatele silničního vozidla registrovaného v registru silničních vozidel
České republiky rozumí fyzická osoba s místem trvalého pobytu nebo s místem
povoleného pobytu v České republice nebo právnická osoba se sídlem v České
republice, která vlastním jménem provozuje silniční vozidlo a je současně
vlastníkem silničního vozidla a nebo je vlastníkem silničního vozidla oprávněna
k provozování silničního vozidla. I zde Nejvyšší soud vyšel se závěru, že
vlastník, který zapůjčí motorové vozidlo jiné osobě, zůstává jeho
provozovatelem, avšak zohlednil specifický smluvní vztah finančního leasingu. V
něm má (nevyplývá-li z leasingové smlouvy něco jiného) leasingový nájemce v
zásadě trvalá a natolik široká právní a dispoziční oprávnění k vozidlu, že se
stává jeho provozovatelem. V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal na
pořizovací funkci finančního leasingu, která jej kvalitativně odlišuje právě od
nájmu, u něhož je primární funkce užívací. Ze skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a odvolací soud z nich
vycházel, a jimiž je dovolací soud vázán, nelze dovodit, že by závěr odvolacího
soudu, že nedošlo k trvalému přenechání vozidla žalované k užívání a žalovaná s
vozidlem ani nemohla právně disponovat, tudíž není jeho provozovatelem, byl v
rozporu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby
vyřešená právní otázka byla posouzena jinak. Dovolatel dále namítal, že pokud by byl za provozovatele vozidla určen M. jakožto jeho vlastník, měla by nastoupit odpovědnost žalované podle § 430 odst. 1 obč. zák.
K tomu je třeba uvést, že provozovatel nese objektivní odpovědnost
za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku i tehdy, jestliže v okamžiku
vzniku škody vozidlo sám neřídil. Došlo-li však k použití dopravního
prostředku, jehož provozem vznikla škoda, bez vědomí nebo proti vůli
provozovatele, odpovídá podle ustanovení § 430 odst. 1 obč. zák. místo něj
osoba, která vozidlo řídila (srov. zhodnocení úrovně rozhodování soudů ve
věcech odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, Cpj
10/83 a Pls 2/83, publikované pod č. 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo
861/2004). Jestliže vozidlo, jehož provozem vznikla škoda, řídil syn žalované,
je závěr odvolacího soudu, že odpovědnost žalované za škodu nelze dovodit dle §
430 odst. 1 obč. zák., neboť toto ustanovení směřuje vůči osobě, která použije
dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, tedy proti
samotnému řidiči, v souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího
soudu. Není přitom důvod, aby posuzovaná právní otázka byla dovolací soudem
posouzena jinak. Namítal-li dále dovolatel, že absencí řádného poučení dle § 118a o. s. ř. odvolací soud porušil jeho procesní práva, uplatňuje námitku, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k
níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen, je-li dovolání obecně
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího
soudu. Nehledě k tomu, že dovolatel ani neuvádí, s jakou konkrétní judikaturou
dovolacího soudu by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru
rozporné, je třeba konstatovat, že takový rozpor dán není. Překvapivým je
takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu
věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 101/2012). O
takovou situaci v daném případě nejde. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu
neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s
nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1234/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 308/2018). Na situaci nic nemění ani to, že před
vydáním napadeného rozhodnutí odvolací soud ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2014, č. j. 17 Co 163/2013-139, jímž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně
ohledně procesního nástupnictví na straně žalované v rozsahu výroku o náhradě
nákladů řízení, dle dovolatele nepřímo přisvědčil, že současná žalovaná je ve
sporu pasivně legitimovaná.
Usnesení o procesním nástupnictví není rozhodnutím
ve věci samé, odvolací soud zde neřešil otázku pasivní legitimace žalované ve
sporu, nýbrž pouze posuzoval dispoziční úkon žalobce v určité fázi řízení, kdy
zjišťování skutkového stavu věci před soudem prvního stupně bylo na samém
počátku. Nelze proto konstatovat, že zde žalobci vzniklo legitimní očekávání o
výsledku sporu, respektive o posouzení věcné legitimace účastníků, a nebylo
tudíž zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu
nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 18.720 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) za jeden úkon právní služby,
spočívající ve vyjádření k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve
výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše
zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši
3.931 Kč, celkem tedy 22.651 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.