U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Česká
pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, proti
žalovanému: V. Š., zastoupený Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem
Plzeňská 168/27, Praha 5, o 57.650 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Lounech pod sp. zn. 26 C 33/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 84 Co 206/2017-249,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 24. 2. 2017, č. j. 26 C 33/2013-223,
zamítl žalobu o 57.650 Kč s příslušenstvím a zavázal žalobkyni k náhradě
nákladů řízení žalovanému a státu. Předmětem sporu byl nárok žalobkyně na
vrácení pojistného plnění, jež poskytla žalovanému na náhradu škody způsobené
na jeho vozidle při dopravní nehodě ze dne 22. 8. 2011 řidičkou J. H. (dále jen
„řidička“) pojištěnou pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
vozidla u žalobkyně. Řidička před nehodou zastavila s úmyslem odbočit vlevo se
zapnutým levým ukazatelem změny směru jízdy, za jejím vozidlem zastavil další
automobil a v okamžiku zahájení odbočovacího manévru se pokusil žalovaný obě
vozidla předjet v protisměrném jízdním pruhu, kde následně došlo ke srážce. Po
provedeném dokazování uzavřel okresní soud, že jediným viníkem dopravní nehody
byla řidička, která započala odbočovat v momentě, kdy již žalovaný předjížděl
za ní stojící vozidlo a nemohl střetu zabránit, zároveň neshledal příčinou
vzniku nehody překročení nejvyšší povolené rychlosti žalovaným. Další varianty
průběhu nehody připuštěné znaleckými posudky odmítl s odkazem na svědecké
výpovědi.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 9.
2017, č. j. 84 Co 206/2017-249, změnil rozsudek soudu prvního stupně v částce
57.560 Kč s příslušenstvím tak, že žalovaný je povinen tuto částku zaplatit
žalobkyni, ve zbytku rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud připomněl, že oba znalecké
posudky pracovaly s více variantami nehodového děje, ale vždy za zásadní faktor
nehody považovaly překročení nejvyšší dovolené rychlosti žalovaným. Dále
zdůraznil, že žalovaný na úzké obecní silnici měl celou situaci před sebou,
viděl výstražná světla na vozidle řidičky i za ní stojící další vozidlo, a
proto měl výrazně snížit rychlost a přizpůsobit ji situaci či zcela zastavit
vozidlo, neboť při šíři pozemní komunikace nebylo možné vozidla předjet z pravé
strany. Odvolací soud proto považoval za jedinou příčinu vzniku dopravní nehody
nepřiměřenou rychlost žalovaného, který buď dle vlastní výpovědi vůbec nebrzdil
a naopak zvyšoval rychlost ve snaze vozidlo řidičky objet, nebo brzdil, ale
kvůli překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci o nejméně 8 km/hod
nedobrzdil a nezabránil střetu; v obou případech však nepřizpůsobil svou jízdu
okolnostem dané situace a nezachoval náležitou míru opatrnosti, čímž porušil
své povinnosti dle § 4 písm. a), písm. b); § 17 odst. 5 písm. c), písm. e) a §
18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o provozu). Zavinění na vzniku
nehody naopak neshledal odvolací soud na straně řidičky, která neměla možnost
střetu zabránit. I v případě, že by nebylo možno zrekonstruovat nehodový děj
natolik, aby soud rozhodl s jistotou, kdo nese odpovědnost za vznik škody, byla
by žaloba důvodná, neboť v takovém případě by žalovaný neměl nárok na plnění
poskytnuté žalobkyní za řidičku, a rovněž by došlo k bezdůvodnému obohacení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s tím, že odvolací soud se při
řešení otázek procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatel především považuje napadené rozhodnutí za
překvapivé, a vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl opačně než okresní soud, aniž
v odvolacím řízení provedl jediný důkaz. Takový postup dle dovolatele odporuje
konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Za nesprávný považuje dovolatel rovněž
závěr o viníku dopravní nehody. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu v
trestních věcech i judikaturu Nejvyššího správního soudu zabývající se
dopravními přestupky a na základě vlastního vyhodnocení průběhu nehodového děje
dospívá k závěru o zavinění řidičky. Dovolatel dále zpochybnil závěry
znaleckých posudků i skutkové závěry z nich vyplývající. Za jedinou nespornou
skutečnost považuje to, že zahájil předjížděcí manévr předtím, než řidička
začala odbočovat. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší
soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky
advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího
soudu a odchýlení se od skutkových závěrů soudu prvního stupně bez provedení
dokazování. Nehledě k tomu, že dovolatel ani neuvádí, s jakou konkrétní
judikaturou by mělo být rozhodnutí dovolacího soudu v tomto směru rozporné, je
nutno konstatovat, že takový rozpor dán není. Překvapivost především nemůže
spočívat v pouhé okolnosti, že odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního
stupně, a to ani v případě, že nedoplnil dokazování a vycházel z odlišného
skutkového stavu věci, neboť doplnění či zopakování dokazování není nutné v
případě, že odvolací soud vychází z týchž listinných důkazů jako soud prvního
stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo
626/2000). Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě
zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených
tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu
prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy
netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního
stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo
101/2012). O takovou situaci v daném případě nejde. Zákon (žádné ustanovení
zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá
rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval (srov.
usnesení Nejvyššího soudu 18. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1234/2013).
Pokud jde o hmotněprávní posouzení věci, předmětem dovolatelem zpochybňovaného
rozhodnutí odvolacího soudu byla otázka posouzení míry účasti obou účastníků na
střetu provozů (§ 431 obč. zák.), a tedy i na způsobení škody. Odvolací soud
vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ze závěrů znaleckých
posudků, které sice uvažovaly o více variantách nehodového děje, ale vždy za
zásadní faktor nehody považovaly překročení nejvyšší dovolené rychlosti
žalovaným, resp. nepřizpůsobení rychlosti vozidla řízeného žalovaným dané
situaci. V tom spatřoval odvolací soud porušení povinností řidiče žalovaným a
příčinu dopravní nehody. Odvolací soud též zdůraznil, že dovolatel měl nejlepší
přehled a nejvyšší míru kontroly nad dopravní situací, zpozoroval na vozidle
řidičky výstražná světla a blikající levou směrovku i za ní zastavující vozidlo
a za této situace měl minimálně výrazně snížit rychlost či dokonce zastavit
automobil, když nebylo s ohledem na rozměry vozovky možné předjet obě vozidla
zprava.
Ustanovení § 18 odst. 1 zákona o provozu, pokud jde o tam uvedené pojmy
„přizpůsobit rychlost“ demonstrativně uvedeným okolnostem a „“vzdálenost, na
kterou má rozhled“ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj.
k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak
přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil
sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v
rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že
nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze
považovat za podstatné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v
jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalovaného a řidičky,
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních
norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21
Cdo 4059/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29
NSCR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). O takový případ se nejedná, neboť odvolací soud své závěry
podrobně a přesvědčivě vyložil a respektoval přitom ustálenou judikaturu
dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své judikatuře (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8.
2016, sp. zn. 25 Cdo 3807/2014) dovodil, že při posuzování, zda řidič vozidla
přizpůsobil rychlost jízdy daným okolnostem a zda jel takovou rychlostí, aby
byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, je potřeba
brát v potaz nejen povětrnostní a terénní podmínky, ale rovněž dopravní
situaci. Je-li v jízdní dráze řidiče překážka nebo je předvídatelné, že se do
jeho jízdní dráhy může dostat, je řidič povinen na takovou situaci reagovat a
přizpůsobit jízdu okolnostem; toto pravidlo se typicky aplikuje například při
dodržování bezpečné vzdálenosti nebo jízdě v místech, kde lze očekávat vstup
chodce, popř. jiných účastníků silničního provozu do vozovky (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 9/2012, nebo ze dne
26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014). Tato judikatura řeší případy týkající
se pohybu vozidla v obci v blízkosti přechodu pro chodce či autobusové
zastávky, kde je třeba předpokládat riziko vstupu chodce do vozovky. Obdobně
lze však posuzovat situace, kdy je rozhled řidiče blokován jinými vozidly nebo
objekty.
Závěr odvolacího soudu o porušení povinnosti a zavinění žalovaného tedy
odpovídá citované rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o přiměřené rychlosti i
míře opatrnosti, jíž je možno po účastníku silničního provozu požadovat.
Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 7
Tdo 918/2013, a ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 4 Tdo 862/2015, není případný již
proto, že se jedná o posouzení trestní odpovědnosti řidičů za způsobení
dopravní nehody ve skutkově odlišných případech, navíc druhé z citovaných
rozhodnutí bylo zrušeno a jeho závěry korigovány nálezem Ústavního soudu ze dne
25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani se závěry vyslovenými Nejvyšším
správním soudem v dovolatelem citovaném rozhodnutí sp. zn. 2 As 66/2016, v němž
konstatoval, že před faktickým odbočením je řidič povinen kontrolovat nejen
vozidla jedoucí za ním, ale zejména vozidla protijedoucí a tyto činnosti by měl
zvládat v zásadě simultánně. Ve skutečnosti to ovšem znamená, že řidič musí v
krátkých časových intervalech očima „přeskakovat“ ze sledování protisměru ke
kontrole toho, co se děje za vozidlem. Jakkoli řidič musí při odbočování vlevo
takříkajíc „očekávat nebezpečí“ nejen z protisměru, ale i z prostoru za svým
vozidlem, je logické, že přece jen o něco více pozornosti věnuje situaci v
protisměru. Při hodnocení, zda řidič odbočující vlevo zaviněně přehlédl vozidlo
v prostoru za ním, které započalo předjížděcí manévr, tedy je nutno brát v
úvahu jednak obvyklý způsob sledování situace v protisměru a za vozidlem
odbočujícím řidičem (ono výše zmíněné „přeskakování“ pozornosti, a tedy
nevěnování pozornosti jednomu z uvedených směrů vždy po určitou krátkou dobu,
typicky zhruba jedné či dvou sekund), jednak to, že pozornost daného řidiče je
přirozeně více soustředěna na protisměr, z něhož hrozí větší nebezpečí, než na
situaci za vozidlem.
Další námitky dovolatele jsou spekulacemi zpochybňujícími a relativizujícími
skutkový děj a odbornost znalců. Takové námitky směřující proti zjištěnému
skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků nejsou
předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání.
Námitku neprovedení důkazů v odvolacím řízení a přijetí opačných skutkových
závěrů odvolacím soudem nelze zohlednit ani jako námitku vady řízení ve smyslu
§ 229 odst. 3 o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Dovolací soud může přihlédnout k vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o.
s. ř. pouze tehdy, pokud je dovolání přípustné. Z obsahu dovolání však vyplývá,
že předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. splněny nejsou, proto
ani dovolací soud nemůže přezkoumat vytýkané vady.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. března 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu