25 Cdo 1672/2024-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: AGIRA-CREDIT s. r. o., IČO 26862182, se sídlem 28. října 854/258, Mariánské Hory, Ostrava, zastoupená JUDr. Michalem Vondráčkem, advokátem se sídlem Polská 1090/4, Praha 2, proti žalované: M. K., zastoupená JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, o zaplacení 244.070 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 218/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 1. 2024, č. j. 30 Co 87/2023-276, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 9.486 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Michala Vondráčka.
1. Žalobkyně se po žalované domáhala původně zaplacení 160.188,95 Kč z titulu náhrady škody s tím, že její právní předchůdkyně nabyla v roce 2010 na základě dražby ocelokolnu, k jejímuž rozebrání dala žalovaná neoprávněně pokyn. Současně ji nabídla k prodeji a tvrdila, že je v jejím vlastnictví. Demontáž ocelokolny byla ukončena až na základě zásahu Policie ČR. Žalovaná byla rozsudkem ze dne 18. 4. 2017, č. j. 55 To 236/2016-378, za uvedený skutek uznána vinnou ze spáchání pokusu přečinu podvodu.
Citovaným rozsudkem byla původní poškozená společnost GRAIN a. s. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobkyní požadovaná částka představovala skutečně vynaložené náklady na uvedení ocelokolny do původního stavu. V reakci na závěry soudem ustanoveného znalce, který určil tržní hodnotu montážních prací částkou 244.070 Kč, žalobkyně navrhla změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o 83.881,05 Kč, přičemž změna žaloby byla připuštěna. Svou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně opírala o smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou se společností GRAIN a.
s.
2. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 21 C 218/2017-239, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 244.070 Kč s
příslušenstvím (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II), o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výrok III) a o nákladech řízení státu (výrok IV). S ohledem na vznesenou námitku promlčení soud prvního stupně dovodil, že žalobou uplatněný nárok není promlčen. Společnost GRAIN a. s. se o vzniku škody dozvěděla dne 2. 11. 2010, řádně a včas se připojila k trestnímu řízení započatému v roce 2011, o tom, že byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, se dozvěděla v době doručování trestního rozsudku mezi dny 6.
a 22. 6. 2017, žalobu podala dne 1. 9. 2017. Vzhledem k tomu, že od okamžiku uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení došlo ke stavení promlčecí doby podle § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, která neběžela minimálně do 6. 6. 2017, nemohla uplynout dvouletá promlčecí doba podle § 106 obč. zák. Soud prvního stupně konstatoval, že vlastníkem předmětné ocelokolny, která je nemovitou věcí evidovanou v katastru nemovitostí jako jiná stavba bez č. p./č. e., byla od roku 2010 společnost GRAIN a.
s. Tvrdila-li tedy žalovaná, že ocelokolnu převedla na jiný subjekt, nemohlo k tomu platně dojít, neboť žalovaná ani tento subjekt nikdy nebyly evidováni v katastru nemovitostí jako vlastník. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná neměla právo dát pokyn k demontáži ocelokolny. Jelikož však takový pokyn dala, vznikla právní předchůdkyni žalobkyně škoda. Tržní hodnota montážních prací směřujících k uvedení ocelokolny do původního stavu byla znaleckým posudkem stanovena na 244.070 Kč, a soud prvního stupně tedy žalobě v celém rozsahu vyhověl.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 30 Co 87/2023-276, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 160.188,95 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok I), ve zbývající části výroku I jej změnil tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 83.881,05 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III), uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výrok IV) a uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výrok V) a soudní poplatek (výrok VI).
Odvolací soud zdůraznil, že právní předchůdkyni žalobkyně vznikla škoda dne 2. 11. 2010 na základě protiprávního úkonu žalované. O tom, kdo za škodu odpovídá, se dozvěděla nejpozději dne 12. 7. 2011, kdy se se svým nárokem na náhradu škody připojila k trestnímu řízení vedenému proti žalované. Výši škody vyčíslila částkou 675.000 Kč, následně ji omezila na 169.188,95 Kč. Takovým uplatněním nároku došlo ke stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák. Skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně nepodala odvolání proti v pořadí prvnímu trestnímu rozsudku, jímž byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, neznamená, že žalobkyně v řízení řádně nepokračovala.
O jejím nároku bylo v trestním řízení nadále jednáno a pravomocně o něm bylo rozhodnuto, respektive pravomocně byla právní předchůdkyně žalobkyně odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, až rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 4. 2017, č. j. 55 To 236/2016-378, který nabyl téhož dne právní moci. Tímto dnem také skončilo stavení promlčecí doby a její běh následujícího dne pokračoval. Občanskoprávní žaloba byla podána u soudu dne 1.
9. 2017. Neuplynula tedy ani subjektivní dvouletá promlčecí doba podle § 106 odst. 1 obč. zák., ani objektivní desetiletá promlčecí doba podle § 106 odst. 2 obč. zák. (s ohledem na úmyslné protiprávní jednání ze strany žalované). Žalobou uplatněný nárok tedy není promlčen. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že jsou naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. Žalobkyně prokázala výši nákladů, které vynaložila na uvedení ocelokolny do původního stavu, tedy 160.188,95 Kč, a v tomto rozsahu je nárok důvodný, neboť v této výši byl žalobkyni nárok postoupen.
Ve zbytku žalobkyni žalobou uplatněný nárok nemůže svědčit, neboť výše postupované pohledávky byla v postupní smlouvě omezena právě touto částkou.
4. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I, III, V a VI napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Důvodnost dovolání má být dána tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a skutkové okolnosti případu. Je přesvědčena, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku promlčení nároku žalobkyně. Zpochybnila okamžik, kdy se právní předchůdkyně žalobkyně dozvěděla o tom, kdo odpovídá za vzniklou škodu, neboť se tak stalo již 2. 11. 2010, nejpozději však 24. 3. 2011 z usnesení o zahájení trestního stíhání. Odvolací soud pak nesprávně zhodnotil otázku promlčení v kontextu nikoliv řádného pokračování v adhezním řízení ze strany právní předchůdkyně žalobkyně. Měl totiž podle názoru dovolatelky přihlédnout k § 259 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Jelikož společnost GRAIN a. s. nepodala odvolání proti výroku rozsudku trestního soudu, jímž byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, nemohl již tento výrok být změněn v její prospěch. Podle názoru dovolatelky tak z hlediska běhu promlčecí doby není rozhodující, kdy pravomocně skončilo trestní řízení, ale kdy právní předchůdkyni žalobkyně marně uplynula lhůta pro podání odvolání proti trestnímu rozsudku. Jelikož po tomto dni řádně v trestním řízení nepokračovala, došlo následně k promlčení jejího nároku. Dovolatelka požádala, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., a navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu v její prospěch.
5. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že skutečnost, že její právní předchůdkyně nepodala odvolání proti trestnímu rozsudku, neznamená, že řádně nepokračovala v řízení. Pravomocně byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních teprve rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 4. 20017, č. j. 55 To 236/2016-378. Odvolací soud vyřešil předmětnou otázku zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Žalobkyně tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
7. Ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněném pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo judikováno, že pokud poškozený v trestním řízení nepodá odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a nezúčastní se řízení u soudu druhého stupně, nelze na základě toho učinit závěr, že nepokračoval řádně v trestním řízení. Vždyť výrok trestního rozsudku o nároku na náhradu škody nemůže nabýt právní moci dříve než výrok o vině a k odvolání oprávněné osoby směřujícímu proti výroku rozsudku o vině či trestu musí soud druhého stupně přezkoumat i výrok o náhradě škody. V rozsudku ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2243/2021, Nejvyšší soud dovodil, že nedošlo-li v trestním řízení k uložení povinnosti nahradit škodu, ačkoliv se poškozený připojil k trestnímu řízení se svým nárokem, má poškozený možnost uplatnit nárok na náhradu škody v občanském soudním řízení. Už s ohledem na překážku litispendence (§ 83 o. s. ř.), lze nárok uplatnit žalobou v občanskoprávním řízení teprve po skončení trestního řízení. V usnesení ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 1345/2005, dovolací soud vyslovil, že překážka litispendence je dána i tehdy, domáhá-li se poškozený na základě téhož skutku nejdříve náhrady škody způsobené mu trestným činem v rámci trestního řízení a následně podá na základě stejného skutku žalobu na plnění v civilním řízení. Z právě uvedeného jednoznačně vyplývá, že žalobkyně nemohla podat občanskoprávní žalobu dříve, než bylo trestním soudem pravomocně rozhodnuto o jejím nároku na náhradu škody. Do té doby by u civilního soudu s týmž nárokem nemohla být úspěšná. Na tom nic nemění ani § 259 odst. 4 trestního řádu. Právě uvedené judikatorní závěry měl na paměti i odvolací soud při rozhodování posuzované věci, takže jeho rozhodnutí je v tomto směru správné, a žalovanou předestřená otázka nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
8. Otázka, kdy se právní předchůdkyně žalobkyně dozvěděla, kdo jí způsobil škodu, je otázkou skutkovou a nikoliv právní a jako taková nezakládá přípustnost dovolaní a není způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a o. s. ř. a contrario). Dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022). Dovolací soud podotýká, že i kdyby se právní předchůdkyně žalobkyně dozvěděla o tom, kdo jí způsobil škodu, již dne 2. 11. 2010, dvouletá subjektivní ani desetiletá objektivní promlčecí doba v okamžiku podání žaloby s ohledem na § 112 obč. zák. neuplynula, jak ostatně vyložil odvolací soud v bodě 29 odůvodnění svého rozsudku.
9. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
10. Jelikož dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
11. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně
nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (§ 243 písm. a/ o. s. ř.), neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017). 12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má proti žalované právo na náhradu nákladů právního zastoupení, sestávajících z odměny advokáta podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření k dovolání (tarifní hodnotou je 160.188,95 Kč) ve výši 7.540 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 9.486 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu